Po Anně Kuchařové, se do snad nejznámější highline na světě Lost Arrow Spire line pustila další Středoevropanka, Barbara Sobańska, která se svým přechodem stala první Polkou na této lajně.
Highline v tomto místě se natahuje stovky metrů nad údolím – na jedné straně se kotví do stěny Upper Yosemite Falls, zatímco na druhé straně za vrchol neuvěřitelně přitažlivé solitérní věže Lost Arrow Spire, která sama o sobě tvoří hodnotný cíl.
The Lost Arrow Spire je samostatně stojící věž v Yosemite Valley v Kalifornii. Věž jakoby vyrůstá ze stěny Upper Yosemite Falls .
Věž byla původně vylezena pomocí nahození lana na vrcholek ze stěny a pak pomocí tohoto lana ( Ax Nelson) vyprusíkoval na samotnývrchol The Lost Arrow Spire. I když tento eskamotérský kousek vzbudil mezi nelezci velkou pozornost, lezci samotní jej nepovažují jako oficiální výstup na vrchol. Ten se podařil později a jako první výstupce je považován legendárních Yosemite lezec John Salathé a Ax Nelson přes komínovou cestu Lost Arrow Spire chimney. Tato cesta je uvedena ve výběru nejlepších cest Sev. Ameriky. Fifty Classic Climbs in North America.
V této disciplíně jsem úplný amatér, sotva přejdu třímetrovku, problematice tedy absolutně nerozumím. Mohl by mi někdo napsat, v čem je rozdíl u stejně dlouhých slackline, jen natažených v různých výškách? Jsem si vždy myslel, že lina se chová stejně. A také se chci zeptat, jak je to s jištěním. Řada přechodů je s jištěním za pas, ale často jsou vidět i přechody úplně bez jištění. Jak to s tím je? Je přechod s jištěním stejný, jako bez? Z laického hlediska mi připadá, že přechody ve jednom nebo ve dvou metrech jsou nebezpečnější, než přechody ve velké výšce, kde má chodec sedák a lano. Jak to s tím je? V čem spočívá obtížnost přechodů, jako je třeba právě tento? Třeba ve filmu I believe I can fly (Flight of the frenchies) chodí podobnou linu jen tak.
Ano, lajna se chová víceméně stejně. Co se chová diametrálně jinak je psychika. Často je rozhodujícím parametrem ani ne tak výška jako expozice. U této konkrétní lajny jdeš přímo na špičku věže s výhledem do celého údolí. Lajnu navíc ztěžuje velký vítr. Je proto naprosto radikální rozdíl přejít lajnu o stejné délce, která je uzavřená v nějaké soutěsce či lomu a vedle toho, třeba jako zde, lajnu, která jde přímo na vrchol špičaté věže s rozhledem do údolí. Rozhodujícím faktorem je tedy slacklinerova psychika, jak se s expozicí a výškou dokáže vypořádat. Jak zde bylo řečeno analogicky k lezení, co skočíš na zemi, mezi věžemi - byť jištěn - určitě nepřeskočíš... Pocity a chování z highline těžko abstraktně popisovat. Kdo nezkusil, těžko pochopí... srovnání s lezení není zcela na místě.
Co se jištění týče, existuje mnoho stylů - nejbezpečnější je sedák a odsedka. To pro případ, že při pádu nechytíš v letu lajnu. Pád do sedáku je nejméně nepříjemný. Další možnosti jištění už vyžadují zkušenosti a jistou mentální a psychickou přípravu - dá se jít jen za smyčku kolem pasu - tzv. swami belt, chodí se uvázaný za kotník a poslední fáze je free solo. Do jiných jištění než sedáku se většinou nepadá...
Registrace
Metodika
lezec.cz
Po Anně Kuchařové, se do snad nejznámější highline na světě Lost Arrow Spire line pustila další Středoevropanka, Barbara Sobańska, která se svým přechodem stala první Polkou na této lajně.
Ano