Jestli to
stálo za to, nevím, docílili jsme lehkého nabourání vozidla,
které se naštěstí obešlo bez výraznějšího zdržení. Dále
jsme pokračovali po ose
Plzeň-Rozvadov-Mnichov-Bregenz-St.Margareten-Chur-Grimselpass až
k přehradě Oberaarsee, kam jsme dorazili asi o půl páté
ráno. Nutno podotknout, že se mi zřejmě z vyčerpání a
dezorientace v mlze neudělalo zrovna nejlíp. Počasí se také
neprojevovalo nejvlídněji, přesto jsme ráno přebalili a
s plnou polní vyrazili v mlze kolem přehrady k ledovci
Oberaargletscher.
Start u přehrady Oberaarsee
Asi po půl hodině začalo pršet. Déšť se
naštěstí po pár minutách změnil v občasné mrholení a
s přibývajícími výškovými metry ve sníh. Na ledovci se
povalovaly vystřelené náboje ráže cca 30mm – pozůstatky po
vojenských cvičeních. Nevím, jestli to mají ve všem neutrální
Švýcaři zapotřebí. Asi 200m před sedlem Oberaarjoch se objevují
prosněžené trhliny a proto se raději navazujeme.
Fouká již dosti čerstvý vítr a tak se na
žebříku vedoucímu k chatě Obraarjochhütte ve výšce 3256m
klepu zimou.
Po krátkém občerstvení, zjištění
nejvhodnější trasy postupu a předpovědi počasí sestupujeme po
ledovci až k boční moréně ledovce Fieschergletscher ve
výšce 2700m, kde zakládáme bivak.
V noci dosti fouká, leč ráno již ukáže,
byť jen sporadicky, i nějaké to panoráma. Kolem půl osmé
vyrážíme kličkovat mezi trhlinami směrem k chatě
Finsteraarhornhütten. Počasí se mění každou minutou k lepšímu
a proto za pochodu uzrává plán učinit pokus o dosažení vrcholu.
Asi v 10:30 h pod chatou stavíme překládací
stan a na lehko vstupujeme výše do světa kamene a ledu. Kolem
chaty jsme jen proběhli a na prvním skalnatém hřebínku spočinuli
při opravě Robertovy mačky. Ztracenou matici nahradil jinou z téže
mačky a s ponaučením vzít rezervní náhradní díly, jsme
nastoupili na ledovec pokrytý asi 20 cm čerstvého sněhu. Cesta
naštěstí byla trochu prošlápnutá, ale i tak jsem měl co dělat,
abych dosáhl druhého skalnatého hřebene ve výšce cca 3600m. Po
kratičké pauze jsme se vydali na další sněhové pole. Asi 200m
nad námi z vrcholu sestupovala dvojice, která měla očividně
problémy. Po chvilce to již byl vidět jen jeden člověk, který
na nás začal zoufale a bez přestání volat „Help !“. Asi si
myslel, že k němu hned přiletíme. Ten druhý totiž zmizel
v trhlině. Než jsme se k nim dopracovali, sám z trhliny
vylezl.
Vpravo nejistá dvojice, nad ní
sedlo Hugisattel
Později se ukázalo, že neměl ani mačky, ani
cepín a nakonec, že ani nebyli na vrcholu, byť šli již v 6
ráno. Usuďte sami.
My jsme mezitím došli k ledovému
žlabu, který Bob zajistil ledovcovým šroubem. Odtud jdeme již
navázaní. Robert již neměl sílu udržet tempo a vrátil se s již
známou dvojicí k chatě. Bob a Mac ze mě mezitím ždímali
vražedným tempem zbytky sil, abychom dosáhli sedla Hugisattel.
Sněhové pole jakoby nemělo konce. Nakonec jsme ho překonali a
začali se drápat po skalním hřebínku k vrcholu.
Zde se tempo díky menší
zkušenosti Mac se skalním lezením trochu zpomalilo a já se dostal
do pohody. Avšak tak jako tak, zdál se i tento hřebínek bez
konce. Ale najednou jsme tam byli. Bylo 17:15 hodin, výška dle mapy
4273,9m.
Finsteraarhorn 4273,9m
Z vrcholu byl krásný rozhled
a pomocí vrcholového kříže jako stativu jsme se společně
vyfotili. Ještě vrcholový kámen na památku a šup dolů. Cesta
dolů proběhla v celkové pohodě, byť trvala 4 hodiny.
Zespodu se objevila nervózně blikající Robertova čelovka a my
jsme doskákali k chatě. Po malém občerstvení a ujištění
osazenstva, že jsme sice pozdě, ale v pořádku dole,
odcházíme ke stanům a uleháme k zaslouženému odpočinku.
Druhý den spíme téměř do oběda.
Čeká nás jen přechod přes sedlo Grünhornlücke na
Konkordiaplatz. Počasí opět ukazuje svou nevlídnější tvář.
Dobře, že jsme ten vrchol stihli včera, dnes by to bylo
nemyslitelné. Ale i tak vládne pohoda a relativně bez problémů
přecházíme sedlo a klesáme k místu našeho dalšího
tábořiště. Fotíme se na kamenných hřibech a hledáme místo
pro tábořiště.
Nakonec vhodnou lokalitu nalézáme
a co chvíli se kocháme opět se otevírajícími panorámaty,
zejména okolí chaty Konkordiahütten. Ještě je třeba prokopat
odvodňovací kanály a po zabydlení se vydat na obhlídku chaty, ke
které se dá vystoupit snad jen po zbudovaném schodišti přilepeném
na skále a překonávající asi 100 výškových metrů.
Kolem chaty , či spíše mini
městečka běhají svišti a létají kavky. Zjišťujeme příznivou
předpověď počasí na zítra a plánujeme další výstup –
JUNGFRAU.
Je pondělí 18.8. 4h ráno. Moc
jsem toho nenaspal. Pohled na úplňkem osvícenou ledovou pláň mě
definitivně probírá a těsně před pátou vyrážíme směrem
k sedlu Jungfraujoch. Vše je krásně podmrzlé. Problém
nastává při příchodu k ledovcové řece. Tohle se jen tak
přeskočit nedá a proto hledáme místo kudy dál. Proti proudu
jdeme asi 15 minut a relativně bezpečně překračujeme. Dál to
již po mírně se zvedajícím ledovci jde jako po másle.