„Až bude pokácený poslední strom, až bude poslední řeka otrávená, až bude chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst.“
indiáni kmene Cree
Mé prvotní lezecké vzpomínky se asi vážou k batolecímu věku, kdy jsem byl na Suškách smyčkou přivázaný ke stromu, abych neutekl a táta lezl, mamka ne.
Jako rodilý Jablonečák jsem skalním prostředím odkojený i přesto, že se táta, když mi ještě nebyly ani tři roky, nevrátil z lezecké expedice do Alp. On a jeho dva kamarádi tehdy zahynuli v lavině pod Mont Blancem. Je pochopitelné, že maminka mě potom od lezení zrazovala.
Ale většina našich rodinných kamarádů byli také lezci, takže mě úplně stranou držet nedokázala.
Zhruba v deseti letech, když jsem s ní šel na procházku Skalákem, potkali jsme cestou kamaráda Míru Klínovského alias Žižiho. Poprosil jsem ho, jestli bych si s ním nemohl něco vylézt. Souhlasil a já tak vylezl svou první cestu. Na Knihu, šestka na druhém. Od té doby mě to chytlo, od té doby jsem lezec.
Do lezeckého kroužku jsem nechodil, byl jsem víceméně samouk s pomocí kamaráda Žižiho. Naučil mě uzly a to ostatní. Pak už jsem, od dvanácti třinácti let, lezl sám.
Do hor, do Tater, jsem začal jezdit s kamarády z Jablonce asi v patnácti.
Byli jsme taková parta synů horolezců, Vašek Šatava, David Hons, Honza Havel, Honza Fajgl atd.
Kniha
foto archiv lezec.cz
Nejdrsnějším zážitkem se nám tam stalo přenocování ve Žluté stěně, bylo asi -20°C… to už bych si zopakovat nechtěl.
Dnes lezu nejčastěji se svou „Krvavou partou“. Když je čas, jezdíme do Španělska.
Předloni jsme byli na Madagaskaru, udělali jsme prvovýstup, krásnou cestu. Tam bych se určitě chtěl ještě vrátit.
Madagaskar 2012
foto archiv Filipa Hebelky
Srdcová záležitost je asi Patagonie, tam něco vylézt, možná se povede příští rok. A později, až to tam nebude tak špatný, třeba něco v Himálaji, láká mě Afghánistán.
Celkově mám raději kompaktní stěny než hromady naskládaných kamenů,
raději podám sportovní výkon, než abych se podělal strachem...
Acapulco 7c, Buoux
foto archiv Filipa Hebelky
V zimě, když je brzy tma a není moc času jak jinak trénovat, lezu na stěně a lyžuji. V létě v posledních letech, kromě jiného, pečuji o „svůj“ štěchovický poklad kousek od Smetanovy vyhlídky… Kdysi jsem na výletě s dětmi viděl pěknou skálu, na které by se dalo něco udělat, neodolal jsem. Dnes jsou tam dohromady čtyři vynýtované cesty - sportovky a určitě ještě nějaké přibudou. Většinu jsem jich udělal sám, odshora, protože to je dost převislé a bylo třeba je vyčistit, odspoda de facto nereálné…
Klasifikace 7c, 6b, 8a, nejdelší má 25 m a 12 m převislosti, ta nejtěžší ještě není přelezená, asi čeká na Andreje Chrastinu.
Vystudovaná medicína mi je při lezení spíše k užitku, než že by mě limitovala. Tím, že vím, co může vést k nějakému poranění – vyhnu se určitému chytu nebo ho vezmu jinak a i to, co vidím na ambulancích, co a jak je lidem, je pro mě užitečnou informací. Ale jasně, že je to i proto, že když člověk déle leze, ví, co mu dělá dobře a co ne.
Anabolica 8a, Siurana
foto archiv Filipa Hebelky
Lezeckými úrazy netrpím, jedním z důvodů je určitě i to, že vím, jak si na co dát pozor. Rizikům se snažím vyhnout. A vnímám své tělo, když něco bolí, nepřepínám dál. Tohle spoustu lidí nedělá.
Jistě, že něco „rozlézt“ jde, ale něco ne a já poznám, kde je ta hranice.
Co se týká tématu lezení a limitů profesních, myslím, že třeba
můj operační program není výrazně limitující. Zatím jsem nepoznal, že když víc lezu ovlivňovalo by to k horšímu mou schopnost operovat. Že by den lezení před operací mě handicapoval v tom smyslu, že bych operaci udělal hůř, to určitě ne. Jediné, co mě limituje, že nemohu jít lézt na víkend do Ádru, když budu v pondělí operovat, protože mám pak tak sedřené ruce, že navléct na ně latexové rukavice je nepředstavitelné, to nejde. Spárové lezení můžu v létě, když vím, že pak mám volno nebo s rukavicemi, zatejpovat ruce, jinak to nejde. A taky bouřlivým večírkům se raději před operačním dnem vyhnu.
Bodybuilding 7a+, Tarn
foto archiv Filipa Hebelky
Photo kante 9-, Frankenjura
foto archiv Filipa Hebelky
Jak zvládám žádosti kamarádů o ošetření, kde jsou ty hranice… Je to poměrně složitá otázka.
Primárně určitě rozlišuji, jestli jde o něco akutního, co nesnese odkladu a musí se řešit hned, později by byl problém – tzn., když nějakou komplikovanou zlomeninu necháš uzrát tři týdny, tak pak to dohromady nedá nikdo. Vznikne problém napořád.
Tady je pak jedno, jestli to je nebo není kamarád, snažím se takového člověka ošetřit co nejdřív. V porovnání s tím třeba - pro příklad – když mi nějaký dobrý kamarád na stěně řekne, že ho tři měsíce bolí prst, tak se z toho hned nezblázním a řeknu mu, ať přijde za dva týdny.
Žádostí je strašně moc a já se to snažím třídit podle priorit, abych všechno zvládnul. Co snese odkladu odložím, co ne, snažím se udělat včas.
Mediální masáž – narážíme-li třeba na
Marka
–
asi se snažil napsat, proč nepojede na expedici a taky trochu udělat reklamu příbramské nemocnici, protože měl pocit, že byl dobře ošetřen a já si to myslím také. Tři měsíce po zlomenině patní kosti už normálně chodí, běhá, sportuje. Ta mediální masáž v tomto případě, co k ní říci…
Člověk dělá věci v dobrém úmyslu a pak se mu to zle vrátí. Ale nemá cenu pak ještě dále něco komentovat.
Když jsem četl ty příspěvky na Lezci…, lidská blbost je nekonečná, některým lidem jejich přesvědčení nevyvrátíš a to, že já to vnímám jinak a oni jinak…
Dohadovat se s blbcem není žádná velká výhra a já nemám potřebu přesvědčovat někoho o své pravdě.
A většinové téma v oné diskuzi, jak by to tedy mělo být pro všechny stejný…, ale
ono to víceméně je pro všechny stejný i s tím stejným rizikem a šancí pro všechny, že narazí na doktora lepšího nebo horšího.
Když někdo nebude můj kámoš a zavolá… Otázka, jestli budu stejně ochotný přijet i mimo pracovní dobu – ne každý má mé telefonní číslo a ne každý bude volat, že spadl na Prachově a zlomil si patu, takže to nebývá moc často. Ale jo, stane se, že někdo zavolá a já mu nabídnu, aby přijel do Příbrami, když tady budu… Zrovna nedávno jsem to řešil s jednou holčinou, která si zlomila kotník v Boulder baru, nabídl jsem jí, ať přijede do Příbrami, nakonec nepřijela, bylo to pro ni daleko.
Hranicí je kamarádství, samozřejmě. Marek je můj dobrej kamarád a já kvůli němu klidně přeruším dovolenou a přijedu. Tak to prostě je. Když jsem ho operoval, byl jsem ve špitále skoro osm hodin ve svém volnu, nikdo mi za to nic nezaplatil a nemocnici jsem vydělal peníze. Ale byl to můj volný čas a ten já můžu investovat do kamarádů, je to má volba. Když mi zavolá někdo, kdo mě bude chtít, ale nebude můj kamarád, tak samozřejmě neodmítnu, ale asi to nebudu chtít dělat úplně zadarmo. Další věcí také je, že já to sice dělám pro kamaráda ve volném čase zadarmo, ale zároveň tím zaměstnám personál, kterému běží hodinová mzda ať operují nebo ne a ti za to nic navíc nedostanou. Takže
výjimečně to jde udělat tak jako s Markem, ale pokud by se to mělo stát nějakým standardem, myslím, že by s tím personál začal mít problém a je to pochopitelné.
Bohužel v našem zdravotním systému není možné, respektive do praxe zavedené, aby někdo zavolal a doktor přijel do nějaké nemocnice a tam operoval. Toto zůstalo jen u návrhu bývalého ministra Hegera, když za něj vyšla vyhláška o nadstandardu, že si pacient za určitou úplatu může vybrat lékaře, který ho ošetří, odoperuje.
Já bych dnes musel mít soukromou nemocnici, abych na základě individuálních žádostí mohl operovat mimo svou pracovní dobu každého, kdo si to přeje.
Díky diskuzím na Lezci jsem fakt jeden čas uvažoval, že bych na své stránky dal ceník s informací, že jsem tedy k dispozici čtyřiadvacet hodin denně.
Teoreticky by to možné bylo, prakticky jsme ale už zpátky u toho, že bych k tomu potřeboval soukromou nemocnici a ani nevím, jestli bych to nakonec chtěl takhle realizovat.
foto archiv Filipa Hebelky
foto archiv Filipa Hebelky
foto archiv Filipa Hebelky
První lezecký film a první přečtená kniha s lezeckou tématikou – knížka byla asi Horolezectví zblízka, když jsem si četl základy horolezectví a historii, měli jsme ji doma a dost mě bavila, film byl Masters of Stone o anglickém lezení v Yosemitech.
Naší nejčastější destinací byla tenkrát Tisá, bylo nám šestnáct a jak jsme to z těch filmů měli nakoukané, moc jsme chtěli jet do Ameriky. V Tisé jsme na počest našeho snění udělali masiv Amerika a na něj cestu Za dva roky. Nakonec jsem se tam opravdu dostal.
foto archiv Filipa Hebelky
"Jako lékař vím, jak důležitou funkci mají ruce. Jako aktivní sportovec vím, jak limitující můžou být jejich různá onemocnění. Mám pochopení pro každého pacienta/klienta, který za mnou do ordinace přijde. Nikdy ho neodbývám s tím, ať přestane dělat to či no. Vždy se snažím nalézt optimální řešení, a to s ohledem na potřeby daného pacienta/klienta.
V oboru ortopedie mne zaujala problematika ruky zejména proto, že jsem aktivní horolezec. Ti často trpí nejrůznějšími problémy se šlachami, což mne přivedlo k této specializaci. Coby lékař se účastním horolezeckých expedic, pravidelně přednáším problematiku šlach a zranění ruky na kongresech, publikuji.
Mezi mé klienty ale nepatří jen sportovci, najdete mezi nimi i "nesportovce", kteří si přivodili různá zranění v práci, při autonehodě atd.
Budu rád, když se na mne s Vaším problémem obrátíte. Věřím, že budu schopen pro Vás najít vhodnou léčbu a řešení tak, abyste se brzy mohl/a vrátit do plnohodnotného života."
Filip Hebelka - ortopedie
foto archiv Filipa Hebelky