Ač vím, že si nabíhám na super držkovou z kuchyně diskutujících velmistrů, rozhodl jsem se donést kůži na trh: Přiznám pár chyb,

které mohly být osudné, a přidám pár ponaučení. Třeba to někomu zachrání život.

Skialp túra v Nízkých Taurech. Sněhu „jako v Praze“ – sem tam vrže kámen pod skluznicí, kleče nás zdravěj stojíce, pařezy bohužel taky koukaj a někde dokonce i kameny a tráva. Tráva čumí sice kvůli vyfoukání, ale je jí stejně víc než malé množství. Lavinovka pro celou oblast jednička. Navíc den předtím jsme na túře neobjevili sebemenší náznak něčeho, co by se mohlo/mělo utrhnout. Naopak, při sobotním sjezdu jsme museli vysloveně vybírat místa s dostatkem sněhu.

Daná situace (především málo sněhu, nízká lavinovka) ukolébala naší ostražitost, což vedlo k tomu:
--, že jsme stoupali na kopec žlebem, kterým se v případě příznivé lavinovky jezdí dolů. Normálka (bezpečná téměř za jakýchkoliv sněhových podmínek!) vedoucí do sedla a dál po hřebínku se nám zdála zdlouhavá.
--, že jsme se „potloukali“ ve žlebu, jak se zamanulo (nedodržování rozestupů, zastavování se přímo uprostřed žlebu kvůli nelepícímu pásu, focení – přímo v nejpravděpodobnější dráze lavin)
--, že jsme opomenuli zhodnotit vliv nočního silného větru na tvorbu převějí a lavin
--, že jsme ignorovali signály, které dávala struktura sněhu při nástupu do žlabu

Shodou okolností jsme se rozdělili na 2 grupy. První se pohybovala celou dobu cca. 300 a více výškových metrů nad druhou a vyvrcholila. Druhá točila v půlce žlabu zpět. 

A to hlavní? 2 laviny.

První, menší spustila horní grupa. Iniciátor z ní stihl vyjet. Druhý z nich si hodil asi 200 metrovou rozplavbu, než zastavil. Jeho hůlka ujela dalších 300. A rázem z něj byl člen druhé grupy.  Lavina byla malá, několikrát málem zastavila sama – přesto ale nakonec urazila přes 500 výškových metrů. Velikost a rychlost laviny poskytovaly dostatek času utéct nám z druhé grupy, i když jsme se zrovna mrcasili uprostřed žlebu s odlepeným pásem. Co dodat? Moc nás nevyděsila, ale vzali jsme si ponaučení a nepostávali již více uprostřed žlebu. Zároveň jsme neustále sledovali žleb nad námi, a to i při sjezdu a i přesto, že se sám plavec domníval, že se tam nemá co utrhnout.

Druhá lavina bylo monstrum, které se utrhlo samovolně (vibrace, zvuk, narušení pnutí?), když kluci z první skupiny sjížděli z vrcholu. I když se utrhla nedaleko od nich, všimli si jí až z našeho volání (kvůli mrákům v okolí vrcholu?). Výsledkem byla deskovka – masakr vysoký přes 1,5 m s délkou krasojízdy okolo kiláku.
Druhá grupa v té době už také sjížděla.  Nikdo ale už nepostával zbytečně ve žlebu a sledovali dění nahoře. Včasné zpozorování a upozornění pak umožnilo včas vyklidit pole právě lyžujícímu kámošovi.   

Ponaučení, které jsem si odnesl:
-- Bezpečnostní zásady dodržovat za každého/jakéhokoliv (třeba i zbytku) sněhu
-- Minimálně se zdržovat v místech ohrožených lavinami – při volbě trasy (viz možnost výstupu po hřebenu)
-- Minimálně se zdržovat v místech ohrožených lavinami – při lyžování samotném (viz mrcasení s odlepeným pásem)
-- Stále sledovat terén nad sebou
-- Nepodceňovat velikost laviny (druhá byla větší, než jsem čekal. Naštěstí mi jen okrajem olízla špičky lyží :-)

Závěrem: Přezevšechna ponaučení zde zbývá spousta otázek se společným jmenovatelem „kdyby“:  Kdyby to druhá grupa neotočila, chytlo by jí to nahořejc i přes veškerou ostražitost po první lavině? Spíše ano. Jaké by to bylo, kdybychom stoupali po hřebeni dle jednoho z ponaučení – spustili bychom lavinu cestou dolů? Asi ano. Nepopírám tím své ponaučení? Ne, naštěstí jsou to jenom „kdyby“, která se nevyplnila. Sledovat terén nad hlavou a nemrcasit se v laviništi se vyplatilo.