Článek od Tomáše Obtuloviče přináší popis květnového soustředění na skialpech ve Stubaiských Alpách v Tyrolsku, jako součást zimního kurzu k Diplomu horské medicíny.
Velkolepý pád při sjezdu na Ostliche Seespitze 3.416 m a pohodový Innere Sommerwand 3.122 m
Cesta k Diplomu horské medicíny
Každý příběh má svůj čas. Každý příběh má svůj začátek a konec. Tento se začal psát v květnu loňského roku nad chatou Franz-Senn Hütte 2.147 m ve Stubaiských Alpách v Tyrolsku. Tehdy jsem ještě absolutně netušil, že se o tři měsíce později ocitnu na nějaký ten týden v Innsbrucku. Při příležitosti zaměstnání v Rakousku jsem se rozhodl, že absolvuji vzdělání k Diplomu horské medicíny. Jsou to v podstatě tři týdny praxe a přednášek v horách pořádané společně Rakouskou a Německou společností horské medicíny, které se účastní jak báječní lidé stran lektorů, tak rovněž příjemní podobně smýšlející účastníci zejména z řad lékařského personálu. Tyto kurzy mají dlouholetou tradici. Snad více jak dvacet let. Věděl jsem o nich již delší dobu, ale náklady na ně jsou nemalé, což byl hlavní důvod, proč jsem se na kurzu neocitl dříve. Tady v Rakousku si přeci jenom i státní zaměstnanec může část nákladů investovaných do vzdělání odečíst z daní. U nás v Česku leda prd. Podotýkám, že kurzy nejsou nikterak levné ani pro samotné Rakušany!
Praktický dopad samotného diplomu
Dalším ze zásadních důvodů, proč jsem kurzy nerealizoval dříve, je i jejich praktický dopad. Je hezké mít Diplom horské medicíny, ale položme si zásadní otázku, k čemu je však takový diplom!? Odpovídám Vám jednoduše a krátce. Pro některé možná překvapivě. K ničemu! Obě organizace, stejně jako třeba Britská společnost horské medicíny se honosí informacemi, že následně můžete být využiti jako expediční lékaři nebo jako placená součást výletů za dobrodružstvím do vysokých hor. Co mám informace, tak tomu není ani v Rakousku. Natožpak v České republice. V Himálaji jsem párkrát na skok byl, díky tomu mám i trochu přehled, co a jak. Jako lékař bych s cestovkou nikam nejel. Jednak dovolené mám omezené množství, asi jako každý normální jedinec, v běžném zaměstnání Vám nikdo extra volno na podobné bohulibé aktivity nedá a ve svém volném čase (konečně na nějakou dobu mimo špitál) naslouchat každému vzlyku a cestovatelské sračce, díky, fakt ne! K čemu tedy vůbec platit tolik peněz? Když to shrnu, týden vzdělání (jeden ze tří a následná zkouška) Vám nabídne opravdu mnoho informací a poznatků, ale jak nových pro Vás budou, to bude velmi individuální. Pokud budete v roli zelenáče, vše bude pro Vás nové, budete asi hltat každé slovo, pokud jste na horách již něco zažili, máte za sebou vícero výletů do velehor, literaturu a teorii ze světa horské medicíny máte dobře načtenou, absolvovali jste již nějaké kurzy, horolezecké nebo zdravotní, pak toho zase tak nového neuslyšíte. Stran samotné praxe to bude podobné.
Rozmanité spektrum účastníků, ale každopádně moc fajn lidi!
Zimní týden jak už název říká, se odehrává v zimních podmínkách se skialpovými lyžemi v doprovodu místních horských vůdců (žádní amatéři, ale borci, co mají v Rakousku jméno a tomu odpovídající letité zkušenosti). Pro některé to jsou skialpové začátky, jedny z nemnoha výletů, pro některé velmi málo nového. Včetně tomu odpovídajících lyžařských dovedností, resp. pohybu na lyžích ve volném terénu a pohybu v zimních horách. S rozmanitým spektrem účastníků horští vůdci počítají, tedy skupiny jsou rozděleny podle dovedností přítomných. Na rovinu, mnoho účastníků to pojalo jako dovolenou, dobře strávené volno, ale na horách zase až tak často nejsou. A samozřejmě, nikterak překvapivě, ani se to po účastnících nechce, velká část nebyla v Himálaji nebo se aktivně nikdy nevěnovala horolezectví a skialpinismu. Ale to ve výsledku až tak nevadí.
Tedy diplom ano nebo ne!? Proč ne! Leda získáte.
Byla by to škoda toho nevyužít!
Tím se dostávám k zásadní informaci, proč kurz a běh stojí za to absolvovat! Potkáte, seznámíte se na něj s opravdu skvělými lidmi jak mezi účastníky, tak mezi lektory. A to v Rakousku, v zemi s medicínou založenou hodně na kontaktech stojí již za zváženou! (Zapomeňte na to, že by český absolvent v Rakousku nastoupil na Oddělení plastické chirurgie, Oční oddělení nebo třeba Kožní oddělení! I Ortopedie nebo Unfallchirugie je poměrně žádaná a v mnohých městech se do nemocnice nedostanete, pokud nemáte patřičné kontakty.) A i ostřílený vlk se dozví perličky, nové informace, dostane dobré know-how do života od místních horských vůdců, ke kterým bude s noblesou vzhlížet! A když už je člověk tak často v horách, není špatné těm všem informacím dát nějakou formu. Ale jak jsem psal na začátku, nějaký komerční přínos nečekejte. Pro potenciální zájemce o takové vzdělání bych se díval jen na společné vzdělání Rakouské a Německé společnosti horské medicíny, protože dlouholetou tradici, zkušenost lektorů, nejen teoretickou, ale i praktickou ničím nenahradíte! Nemám informace, že by někdo z Česka vzdělání již dovršil, ale není to vyloučené. Společně se mnou se zimního kurzu účastnili dvě české lékařky pracující v Německu, resp. v Rakousku. A je možné, že již vše zdárně dotáhly do konce! Pro mne osobně to není žádná profesionální meta, ta nadále zůstává ortopedie a dodělání vzdělání v oblasti Unfallchirurgie – traumatologie. Ale spousta fajn lékařů, mnohdy známých a vážených kolegů v Rakousku je v horách aktivní, sami vzdělání absolvovali, žádné kritické výtky jsem na adresu kurzů neslyšel, ba naopak samou chválu! Jsem teď tady, mám možnost to absolvovat, byla by to škoda toho nevyužít!
Vymazlený květen na sněhu vysoko ve Stubaiských Alpách
Do Stubaiských Alp jsem přijel pár dní po příletu z Himaláje, kde jsem přežil zemětřesení. V roce 2015 jsem toho zažil tolik, že by to vydalo na hodně dobré drama! Přežil, měl jsem sakra velké štěstí, jaké jiní neměli. Bylo to v době, kdy jsem před málo dny skončil v nemocnici v Bad Ischlu a poměrně s hodně klidnou hlavou jsem hleděl vstříc novému angažmá. Se slovy nějak to dopadne! Když se na to podívám s odstupem, byl jsem docela dobrý střelec! Ale ta pravdomluvnost a upřímnost v životě někdy k něčemu je, proč jsem tehdy v Innsbrucku zaujal! Ksichtem ani Němčinou to rozhodně nebylo. A rozhodně ne o nějakých kontaktech, jak poznamenal o rok později český kolega z Prahy na horách. Měl jsem tehdy před sebou květnový týden s vymazleným počasím na vyhlášené horské chatě Franz-Senn Hütte. A hodlal jsem si to užít! Když jsem napsal vyhlášené, tak s velmi příjemným personálem, výbornou kuchyní (zapomeňte na představu nebo přirovnání k české nebo slovenské horské chatě, tato chatička je spíše hotel), teplými sprchami, pořádnou sušárnou na mokré věci po túře atd. Prostě luxus, který jsem v horách ještě nezažil! Místní štrúdl je prostě pojem. Měřítko – prostě benchmark. Překonal jej jen jeden ve velikosti dětské hlavy na chatě Sesvenna Hütte ve Vinschgau. Stejně jako ranní snídaně. Ta chata naučí hory milovat i ty, kteří k nim vztah nějak nelézt nemohou. Krom počasí jsme měli štěstí i na sněhovou podmínku. Samozřejmě v tuto dobu už sníh kolem chaty takřka nebyl, byl to poslední týden zimního provozu chaty (z Oberissu jsme došli pěšky a věci nám vyvezla lanovka), ale nad chatou bylo možné všechny známé túry absolvovat. Chatu jsme měli jako kurz takřka jen pro sebe. Prostě značka ideál! Vzdělání je samozřejmě v Německém jazyce. Větši polovina byli Rakušané, menší Němci, chlapi i bábovky, půl na půl, absolutní většina lékaři a lékařky. A opět zdůrazňuji, všichni moc a moc fajn!
Za vším hledejte profesora Franze Bergholda a horského vůdce Klause Hoie
Stran teoretické náplně zimního běhu, není nic snazšího jak obsah najít na stránkách Rakouské společnosti horské medicíny. Nosnými tématy byla zejména výšková nemoc a lavinová problematika, dále podchlazení, omrzliny atd. Stran praxe skialpové túry na okolní kopce. Bohužel program není nastaven tak, že by byl člověk každý den na túře. Ani tomu tak nemůže být. Začíná se v sobotu a končí se v pátek. Slušná nalejvárna! Přednášek je opravdu hodně, dopoledne, odpoledne, večer a pokud bylo, jako že bylo hezky, sedět a poslouchat teorii a koukat na blankytně modrou oblohu a okolní hory byl dost velký opruz! Některé přednášky mne hodně oslovily, jiné méně. Oslovily mne ty, které měly pro mne jednoznačný praktický dopad, z lektora čišela praktická zkušenost, prostě to nebyl teoretik žvanil, ale něco jsem si odnesl. Za vším stojí profesor Franz Berghold jako lékař a vůdcům na kurzu šéfoval legendární Klaus Hoi, pojem to v Tyrolsku. Dlouhé roky zkušeností v oblasti lavinové problematiky a pohybu na lyžích ve volném terénu. Mojí skupinu měl na starost asi 50-letý Hans Sitzmann původem ze Štýrska, rovněž známé jméno mezi vůdci. A prst nahoru, jak lyžoval! Krajánci by se mohli nechat inspirovat! To bylo peprné… Bylo nezbytné absolvovat praxi v oblasti lavinové problematiky, tahalo se z trhlin, řešilo se podchlazení v terénu, ale i na túry se dostalo. Jako perličku podotýkám, že jsme byli všichni úvodem taktně upozorněni, abychom se zřekli soukromých aktivit nad rámec programu. Tedy žádná skialpová túra za ranního rozbřesku se na vlastní pěst nekonala. Nicméně dravá zvěř byla konečně vyvedena na řádný výlet, jinak bychom v tom azúru chytli na chatě asi amok!
Pohodový Innere Sommerwand 3.122 m na úvod
První řádnou túrou byl výstup na kopec Innere Sommerwand 3.122 m ze sedla Kräulscharte 3.069 m nedaleko od chaty. Naprosto pohodový lehký výlet zakončený lehkým lezením k vrcholovém kříži. Naše skupina obstála, Hans Sitzmann byl s námi spokojený. My s ním. Nečekal jsem, že by mi tento kurz měl plnit nějaké horské ambice. Túra tak byla poměrně příjemným překvapením s parádním rozhledem. Z vrcholu jsme mlsně koukli na okolní kopce a moje oči nemohly nespatřit elegantní pyramidu s úzkým proužkem ledovce vzpínajícím se až na hřeben. Ostliche Seespitze 3.416 m, absolutní skialpový cíl. Místní diamant! Ne nadarmo stojí v každém skialpovém průvodci na příčce nejvyšší. Stejně jako žena může být nádherná, absolutně líbivé křivky, podobně se Vám i tato hora okamžitě dostane do podvědomí. Tam chci a ten svah slyžovat! Nevím, zda jsem to byl již tehdy na vrcholu já, kdo Hansovi nenápadně naznačil, že bychom mohli následující den prásknout tuto nádheru. Až tak jsem v to ale nedoufal. Výstupový svah byl již na první pohled strmý a přeci jenom i v naši skupině byli slabší jedinci, pro které by to mohlo být již za hranicemi jejich možností. Nicméně nakonec se pánové horští vůdci umanuli, že naše skupina bude moci další den tento kopec prubnout. Parádička největší! Těšil jsem se jako malý kluk! Pořádný kopec! Žádný dětský brdek!
Alpský diamant Ostliche Seespitze 3.416 m
Ideální podmínka! Modrá obloha, lavinové riziko na stupni 1, výstupový svah tvrdý jako beton, závěrečné metry mají poctivých 35 – 40°! Nahoru jsme samozřejmě stoupali s haršajznami (stoupací mačky na skialpové lyže), bez kterých by to dnes nešlo. I bábovky z naše skupiny se statečně porvaly se strmými otočkami a bez ztráty kytičky (nikdo se v zatáčce nekontrolovaně nepřekulil do doliny) jsme vystoupali na vrcholový hřeben do sedla mezi Südliche 3.289 m a právě Ostliche Seespitze 3.416 m. Několik málo trhlin jsme viděli, ale tento ledovec Alpeiner Kräulferner rovněž z velké části dole odtál a trhlin se obávat nebylo třeba. Nahoře pod sedlem byl sníh ubitý větrem a těsně pod hřebenem koukal jen vodní led vlastního ledovce. Na lyžích jsme však došli až pod vrcholový severní hřeben. Já si chtěl vzít lyže s sebou na vrchol, ale Hans to z bezpečnostních důvodů zamítl, že žádný sjezd přímo z vrcholu nebude. S horským vůdcem se nediskutuje. Vrchol naprostá luxusní pohoda! Malý kovový symbolický vrcholový kříž, u kterého jsme všichni společně poseděli. Výhledy neopakovatelné. Alpy jako na dlani! Byl jsem moc rád, že na mne vyšla zrovna tato skupina! Nastala hodina H a čas sjezdu. Po hřebeni jsme se vrátili k lyžím, automaticky jsem si dopnul boty, nacvakl lyže a čekal na pokyn Hanse ke sjezdu, zatímco jsem sledoval kamarády přede mnou, jak zápolí s prvními strmými metry.
Natěšený na libový sjezd
Konečně došla chvíle na mne a jako malý jsem se těšil, jak si tento sjezd užiji. Předem dodávám, že jsem toho v sezóně nalyžoval a naskialpoval tolik, jako nikdy předtím za sezónu. Odhadem jsem stál na lyžích 30 – 35 dní! Možná více. A tomu odpovídal i lyžařský projev. Takovou jistotu, sílu, rychlost, minimální strach na sjezdovce nebo ve volném terénu jsem dlouho neměl. A možná už nikdy nebudu mít. V ten moment jsem nahoře na nic jiného než samotný sjezd nemyslel. Pustil jsem to nejprve na ledové desce, pak ve sněhových bocháncích utemovaných větrem dost hodně na plné koule . Podotýkám, že svah má nahoře 35 – 40°! Žádný strach, absolutní jistota, která nějakou chybu nepředpokládala. Tři týdny jsem byl v Nepálu, nohy o něco zeslábly, ale nějaký rozdíl jsem nepociťoval. Luxusní sjezd!
Do prdele třikrát!
Najednou v jednom ze sněhových bochánků jsem ucítil, jak mi vycvaklo vázání a v krátkém sledu následovalo vázání druhé lyže a náhle jsem letěl svahem nekontrolovaně dolů . Vše se událo strašně rychle. Dobře si pamatuji ten náhlý šok z neočekávaného pádu, který jsem absolutně, absolutně nečekal a rozhodně nijak neplánoval! Zrovna v tom nejchujovějším – nejstrmějším místě! Do prdele třikrát! Asi dvě vteřiny trvalo, než mozek pobral moji chybu a vlastní pád (takto jsem dlouhé roky nespadl), ale to už jsem se bez lyží nekontrolovatelně vezl prudkým svahem dolů a nabíral se vzrůstajícím sklonem svahu, mizejícími sněhovými bochánky pod tělem, přímo úměrně na rychlosti. Výškové metry toho krásného strmého ledovce se hodně rychle ztrácely nad hlavou. To už mozek vyhodnotil, že musím „kurva“ nějak brzdit, v tom pádu jsem si dokázal chytnout obě hůlky a pomalu na ně naléhat (zkuste si cvičně zabrzdit pád na 40° svahu dvěma lyžařskými hůlkami…, ubrzdíte leda velké hov…) a hlavně za každou cenu zabránit tělu dostat se do nějakých rotací, jinak by to bylo hodně zlé. V té rychlosti stačí malé drncnutí o hranu nebo sponu lyžařské obuvi a je z Vás navíc akrobat! Pamatuji si, jak jsem si říkal: „Do prdele, tak to asi neubrzdím, ale mohl bych to kontrolovaně sjet na plochou část ledovce...“ Rozuměj 300 výškových metrů. Pěkně debilní představa. Myšlenku jsem ani nedokončil a následoval neplánovaný akrobatický prvek v podobě salta s efektním přistáním za plný počet bodů…
Velkolepý pád při sjezdu
To už jsem profrčel kolem přihlížejících, nechal za zády jejich slova „Thomas, bremsen! – Tome, brzdi!“, dalších slov se jim nedocházelo. A stejně neočekávaně jako pád samotný jsem po saltu a následné krátké jízdě zaplul do jednoho z mála nepatrných měkkých dolíků ve svahu a nohami se o něj zastavil. Mazec! Největší! Moje překvapení toho všeho zdaleka nekončilo. Diváci s otevřenou pusou byli překvapeni, že jsem z tohoto představení odešel nijak nezraněn! „Tomas, der Sturz war wirklich grossartig! Bist du OK???“ „Jo, jsem v pohodě!“ Salto jsem při rychlosti toho pádu takřka nepostřehl. A jak vše neočekávaně začalo, vše podobně i skončilo! Diváci byli z toho představení více v šoku jak samotný aktér! Posbíral jsem po svahu sebe a lyže, opětovně jej nazul a na řádnou jistotu jako v lyžařské škole slyžoval zbývající strmou část ledovce. Každopádně se po pádu neochvějná jistota na lyžích hodně otřásla. Každopádně jsem nepochopil, kde nastala chyba a proč k ní došlo. Asi jsem do sněhových bochánků najel příliš rychle, možná krátce zkřížil lyže nebo prudký náraz od sněhové podložky vypnul na měkko nastavené vázání. Každopádně se vše událo absolutně neočekávaně a hrozivě rychle. Kategorie nekontrolovaný pád. S tím nejlepším koncem . A překvapivě pro ty, co mne znají, měl jsem na hlavě helmu! Lehkou horolezeckou polystyrénovou, tu s sebou na skialpové sjezdy často nosím. Po saltu jsem částečně dopadl i na hlavu, ale nic zásadního jsem nezaznamenal. Dole byl prvotřídní jarní firn.
Ostliche Seespitze pro jiné adepty zakázána
Historka o pádu se okamžitě na chatě rozkřikla a každopádně po mém představení byl všem ostatním přístup na Ostliche Seespitze zakázán. Ač jsem od pádu nalyžoval mnoho dalších dní, nějaký psychický blok v hlavě přeci jenom zůstal (rovněž tak i nedůvěra k Dynafit vázání) a z daleka se neblížím k hranicím, co bych měl být schopen ještě sjet. Vážnou chybu člověk udělá jen jednou a následky si pak ponese s sebou po celý následující život!
Všimné pro horské vůdce
Závěrečná část kurz proběhla již klidně. Osobně jsem byl i rád za nácvik vytažení po pádu do ledovcové trhliny, kdy jsme měli možnost si i trochu zalézt v ledu. Večírek na konec byl velmi slušný. Velkým překvapením pro mne bylo spropitné, prostě všimné, nějaký finanční obnos nad rámec oficiální ceny kurzu pro horské vůdce. Z toho jsem byl úplně paf. Na rovinu, za naši skupinu jsem se z toho omluvil. Nebyla to otázka financí, ale prostě principu. Staří fotři mne učili lézt, bezpečnému pobytu na horách, to by nikdy nepochopili a neomluvili to! Horské vůdce si k pohybu na horách nepronajímám a nyní bych měl zapadnout do kategorie klient. To prostě nešlo! Byl, jsem a budu duší a tělem horolezec, nikoliv klient platící si horského vůdce, aby jej dovedl na vrchol! I pro jiné bylo však všimné dost velkým překvapením a nedokázali jej pochopit. Někteří však přišli opravdu s dokonalým vysvětlením: „Jsme přeci lékaři a to se prostě sluší…“ Z toho jsem byl ještě více paf! Tady máte jednu z odpovědí, jaké postavení někteří rakouští lékaři očekávají nebo na něm trvají. Není to můj případ. Zůstávám nadále normální s nohami na zemi! V pátek po týdnu přišla oblačnost a údolí pokryl sníh. My jsme se s chatou rozloučili a dveře Franz-Senn Hütte se na nějakou dobu opětovně zabouchly. Pokračování vzdělávání mám naplánováno na tento rok. Pád na Ostliche Seespitze v hlavě zůstal. Věděl jsem, že se musím vrátit a vyrovnat se s ním.
9. – 15. května 2015
Tomáš Obtulovič, povoláním lékař, ortoped a traumatolog, v České republice a v Rakousku
Pod ochranou Tilaku a v botách Scarpa.
Známá chata Franz-Senn Hütte 2.147 m ve Stubaiských Alpách
Vpravo Prof. Dr. Franz Berghold, on vše zdárně dotáhl do konce a vzdělání zejména díky němu existuje v aktuální podobě a kurzy jsou pravidelně každým rokem zcela plné.
O nějaký den později se k nám přidal ještě Sebastian, rovněž mladý neurochirurg, který z Vídně utekl do Německa jako jeden z mnoha Rakušanů. Motivem je lepší praxe, více operačních výkonů a lepší finanční ohodnocení.
Poslední metry na vrchol Ostliche Seespitze. Podmínky k výstupu na tento vrchol musí být ideální. Na jedné straně optimální lavinová situace, na straně drahé led pokrytý sněhem.
Myslím, že Dynafit je v tom nevinně. Problém (a nejen u TLT) bývá spíš opačnej - nevypíná špička na posun. Nevím co by na to řekli metodici, ale než riskovat vypnutí lyže, tak někdy sjíždím se špičkou fixnutou na chůzi (a ani tak to není zcela bez rizika vypnutí).
na radu jednoho člena krkonošské HZS jsem dříve také jezdil "se špičkou na chůzi" do doby, než jsem si protočil koleno a pak se přes tři hodiny plazil ve vichřici v -20 do údolí do civilizace. Od tý doby už jezdím se špičkou na sjezd.
Nemyslím že je špička na chůzi je dobrej nápad obecně. Pouze v případech, kdy je menší riziko zranění z nevypnutý lyže (tvrdej povrch) a zato velký riziko průseru z vypnutí (strmej kopec).
Prostě si správně seřiď vázání, když to chceš oprat a máš 90 kg, tak nemůže bejt na stupeň DIN 1. Sjezdit se špičkou na chůzi je dobrej nápad leda pro extrémy n. pokud chceš invalidku.
Tak ses pěkně projel, to asi proto, že jsi z oboru a abys nemyslel, že to v horách můžeš napálit jako na sjezdovce. Dost levný ponaučení. Taky hůlka se zobákem není špatná...
Zdar Tome,
Díky za report a fotky - palec nahoru.
Věřím že důvod k sepsání tohoto článku nebyl čistě egoistický, i když je to z toho trochu cítít.
Co je ale úplně zřejmé je touha být první a ukázat se, to hodnotit nebudu.
Trochu pokory k horám a úctu k lidem, kterým nejsou hory jenom sportovním kolbištěm, ale a to i především jejich pracovním prostředím a to mám na mysli všechny profesionály obecně.
Trochu k tématu tvého sjezdu:
Obecně má dnes člověk velmi mnoho možností jak chodících lyží, tak chodících vázání. Tvému provedení sjezdu dané vázání nebylo zrovna vhodné. Ale mě samotnému taky vypla špička pinového vázání při dynamickém (agresivním) předozadním pohybu, takže nemám co hanit.
Co ostatní jak na tom s pinem jste?
Každopádně dobře, že se nestalo nic tobě, ale i nikomu okolo. Byl jsi asi dost rychlý...
Teda Tome, že jsi děsně ukecanej, naštěstí ale zábavnej, vím už dávno, ale takhle na papíře (pardon na monitoru) to je síla. Ale přečetl jsem to celé a docela se pobavil. Ale bylo těch sdělení tolik, že by to chtělo na závěr shrnutí:
1.
2.
3.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Článek od Tomáše Obtuloviče přináší popis květnového soustředění na skialpech ve Stubaiských Alpách v Tyrolsku, jako součást zimního kurzu k Diplomu horské medicíny.
Zdroje: 
GPS a mapové aplikace