Dlouho jsem nebyl na velkém kopci a delší dobu přemýšlím, na který se vydáme. Probírám v duchu rakouské třítisícovky. Ve čtvrtek sedím nad prací, vtom telefon - Zdeněk: „Zítra odpoledne vyrážíme na Weisshorn. 4 505 m.“ Věta oznamovací. Neptal se. Prostě mi řekl, že zítra jedem. Několik telefonů, plánování, koordinace, co kdo sebou. Je rozhodnuto. V pátek dopoledne balíme a ještě pracujeme … Mírný stres všechno stihnout, nenechat nevyřízené resty, hlavně nic nezapomenout. Cesta klasika a jedeme přes Furkapass, kde v rámci aklimatizace přespíme pod širákem ve 2400 m. Chladné sobotní ráno nás vytáhlo ze spacáků. Vstáváme, dojíždíme do Randy, balíme na kopec a kolem poledne vyrážíme na Weisshorn hütte. Jdeme v krátkém a propotíme všechno. 1600 výškových metrů je dlouhá procházka. Odměnou nám je tříchodová večeře na chatě a pivko. Večer kontrolujeme počasí. Předpověď se změnila na "nic moc" a nad Weisshornem visí těžký černý mrak. Výstup je ohrožen. Rozhodneme se ráno, stále je naděje. V neděli vstáváme ve dvě a kontrolujeme počasí: zázrak, mrak je pryč, jdeme. Rychlá snídaně a Zdeněk mě popohání, abychom vyrazili před dvojkou vůdce-klient. Vypadají, že budou rychlí. My ale volíme jinou variantu: po mírně stoupajícím kamenitém nástupu od chaty přejdeme asi půl km ledovce, víceméně horizontalně. Pak stoupáme 700-800 m dlouhým kuloárem, v dolní pasáži led, výše firn. Sklon se zvyšuje ze 40° na 50°. Spěcháme. Tohle je nejdůležitější část dne. Tak jako teď se nám už nepůjde. Celý kuloár lezeme stylem 10 kopnutí, zastavit, 5 nádechů, 10 kopnutí … Kuloár končí krátkým cca 50 m výšvihem po suti. Přecházíme na hřeben s řadou věží. Stále ještě za tmy pokračujeme s čelovkami. U druhé, třetí věže se už prosazuje svítání natolik ze čelovky uklízíme do kletru. Přes některé věže se přelézá, jiné se oblézají. Hledání cesty stojí čas. Střídavě se vyjasňuje nebo se okolní vrcholy halí do mraků. Občas se podíváme dolů, rozhlédneme se po okolních vrcholech. Úchvatné. Ten náš se blíží. Ale znáte to: za další věží se objeví další část hrebenu. Pomalu se přibližujeme k firnu. Od pohledu je to kousek sněhu (vrchol s křížem není vidět). Realita je jako vždy jiná: za první boulí je další stoupání a tak pořád dál a výš. Vrcholový firn je cca 400 výškových metrů, sklon kolem 40° až 50° a místy pekelně tvrdý. Náročné na soustředění i fyzicky. Vidíme vrcholovou pyramidu. Zdeněk konečně volá: „Kríž pět metrů nade mnou.“ Vrcholu jsme dosáhli 6.8.2017 přesně v 10.00. Jsme ale v tu chvíli v mraku a vrcholové rozhledy se nekonají. Vrcholová fotka ano. Fotí nás průvodce, který dorazil s klientem chvíli po nás. Se sestupem nespěcháme, času je dost, užíváme si věže hřebenu, občas použijeme borhák ke slanění. Sestupujeme samozřejmě normální cestou. Po hřeben je široký žlab s velkým sklonem, plný nepříjemné suti. Nejhorší část dne. Ale čeká nás ještě jedno překvapení. V jednom místě není postup dobře značený a necháme se zlákat lanem připraveným ke slanění. Slepá ulička. Vrátit? Nevrátit? Zdá se to celkem schůdné. Po skále k firnu. Někdo před námi tudy již prchal, nechal tu solidně umístěnou 9 mm smyčku. Část tedy slaňujeme a nakonec, víceméně bezpečně slézáme k firnu. Sejdeme po něm a pustíme se po sestupovém hřebenu s mužíky. Dlouhé. Nudné. Pak slaníme přes mokré plotny a po uzounké exponované cestičce se dostáváme k ledovci. Přeskáčeme pár úzkých trhlin a po suti v 18.59 dorážíme k chatě. Zasloužená večeře, přípitek jalovcovou na šťastný návrat, upravit vrstvy na sestup a dalších 1600 výškových metrů pelášíme dolů do Randy. Dorážíme za tmy. Náš den měl 19 hodin. Následuje krátký přejezd směrem k domovu, přespáváme unavení u statku pod nádhernou lípou. V pondělí se vracíme se přes Basilej, kde strávíme procházkou po městě příjemnou hodinku a půl. Pokračujeme přes Hailbron a Norimberk. Večer jsme doma. Weisshorn 2017, Ostgrat - varianta, Obtížnost AD/UIAA III, https://cs.wikipedia.org/wiki/Weisshorn Zdeněk Vaculík, Petr Janda
|