Tentokrát se k nám přidává Marek s Cyrilem. Vyjíždíme v pět (namísto v plánovaných tři), tvrdneme v koloně na pražském okruhu. Marek už asi hodinu pracovně telefonuje. Po upozornění, že mobilů jsou plné příkopy, otvírá notebook. Ještě zácpa v Plzni a klasicky hustý provoz na Mnichovském okruhu - nabíráme dost slušnou ztrátu. Tu umocňují podfouklé gumy, my jsme bez šance je dohustit, protože krádeže kompresorů se dějí i v Německu. Do "našeho" apartmánu v Rinnu u Innsbrucku se tedy spíše dostáváme 19. než 18. září.
Innsbrucker Klettersteig - všechny krásy Alp
Vstávám lehce po sedmé a vytřásám okolí z postelí, po snídani si Marek a Cyril nechávají vysvětlit principy jištění, spolu s balením věcí nám to zabralo neuvěřitelně času. K lanovce se dopravujeme až na desátou. Je úplně azurová obloha a předpověď slibuje jedny z posledních letních dnů.
Nahoře (Hafelekar - 2269 m.n.m.) opět zdržení ve formě pomoci nováčkům při soukání do matroše a opětovného vysvětlování principů jištění. Vybuzen touhou šplhat a krátícím se časem, mířím vzhůru. Dalších 20 minut čekám u kříže a dlouhou chvíli si krátím vzpomínáním na to, jak jsme tady, při cestě okolo prvního kříže v květnu zapadávali nad kolena do sněhu. Na příchozí silně hudruju něco o hlemýždím tempu, nechuti přenocovat venku apod. S povděkem tedy beru nabídku Vítka na rozdělení týmu. Já vyrážím vpřed s Cyrilem a Vítek bude pomaleji putovat s Markem. Jdeme docela svižně, jistíme jen na subjektivně nebezpečných místech, Cyril má naštěstí z minulosti nějaké zkušenosti s lezením na písku a morálu dostatek. Na cestě je docela živo, za námi větší parta postarších chlapů, před námi jsou po hřebeni roztroušené další postavičky. Vlevo se otevírají pěkné výhledy na Innsbruck, řeku Inn a vesničky na protějších svazích,
při pohledu doprava vidíme suťoviska, rozeklané skály a zasněžené vrcholky, je to ten kout Alp, kde civilizace ještě nezanechala stopy.
Cyril hýří spokojeností a nadšením. Přecházíme Seegruben Spitze (2350 m.n.m.) Po sestupu se dostáváme k dalšímu kolmému úseku,
je na něm ta parta chlapů, kteří nás při focení předběhli. V pohodě je obcházíme dvojkovým terénem a po hřebeni se dostáváme na další vršek (2435 m.n.m). Přecházíme po známém zavěšeném mostku
,
další meta je Kemacher (2480 m.n.m). Ocitáme se u kolmé sestupovky, kterou pomalým posunem blokuje silně funící starší ženská. Děláme pár fotek, nechávajíce jí tak bezpečnou rezervu. Míříme dolů, když vidím, že hodlá se svým manželem pokračovat v následném kolmém výstupu. Křiknu na ní: "Jsme rychlejší, tak nás pusťte dopředu prosím!" Nablblost však světem vládne, i když jsem tu větu řekl i jinak než česky, postupují dále. Jsme nuceni je obejít po kraji vysoce lámavé skály, pod námi je 100m kolmé stěny. Když je míjíme, ženská něco slintá o naší statečnosti se nejistit. Napadá mě, že vražda někdy nemusí být tak špatný čin. K tomu se ještě dostáváme do místa, kde je přetržené jistící lano. Cyril leze, ale na inkriminovaném místě ho vykolejí nemožnost se zajistit, karabiny nechává cvaknuté pod kotvou. Vysvobozuji ho z příšerné polohy. Není jediný, koho však rozhodilo rozbité jištění a jenž se to snažil "vyřešit" po svém.
Pokračujeme v hřebenovém traverzování a dostáváme se asi 30m pod Kemacher. Usedáme do trávy k obědu, slunce hřeje a větráme propocenou výbavu. Snažím se dovolat Vítkovi a Cyrilovi, ale ani jeden nebere telefon. Po hodině obědového lelkování a čekání na ty dva se zvedáme, absence záchranného vrtulníku a dotazování okolojdoucích nás ujišťuje, že šlapou pomalu a ještě bez přestání fotí. Z vrcholu Kemacheru je v dáli spatřujeme. Chvíli ještě čekáme, až budou na doslech a poté jim gesty a křikem "Jídlo!" sdělujeme umístění potravin. Vítek si ho zapomněl na začátku cesty u mě. Omotáváme igelitku okolo vrcholového kříže a přikrýváme několika "protikavčími" kameny. Sestupujeme dolů, cítím tlak na palce u nohou. Docházíme do sedla Langer Sattel (2258 m.n.n.). Čas pokročil, jsou tři hodiny odpoledne a my vycházíme nad sedlo, tam je závěrečná část klettersteigu.
.
Cyril chce dál, já mám obavu o čas. Poslední lanovka jede v 17:30 a já si nemohu vzpomenout, kolik by zbytek cesty s návratem měl trvat. Cyril riskuje a pokračuje dál, když mu lanovka ujede, tak musí sťapat po vlastních až dolů! Nedal si vysvětli, že je to přes 1000 výškových metrů. Chce si to maximálně užít, s rodinou (tři děti a žena) by se sem prý jen tak nedostal. Máme mu okolo sedmé zavolat, kde je. S klidným svědomím (od Seegrube vede široká cesta až dolů) ho opouštím. Sestupuji opět do sedla, piluji přerostlé nehty na nohou a dávám se do řeči s jednou Polkou (je na té fotografii jak zápasí s karabinami), dělá v Innsbrucku zdravotní sestru. Šla Innsbrucker už minulý pátek a lanovka jezdila do půlnoci. Ověřuji to u dalších příchozích, ale ty jsou také přesvědčeni, že jezdí jen do 17:30. Sestupuji dolů, orientaci poskytuje vzdálený konec sedačkové lanovky Grubegg na zlomu u Seegrube. Po pěšině Schmidhubersteig se dostávám k mohyle (1966 m.n.m.) nad Seegrube (1906 m.n.m), kde více jak hodinu lelkuju. Je 17:15 jdu na lanovku, Vítek ani Marek neberou mobil. Najednou proti mně kráčí Cyril! Stihnul to za 1 a 1/2 hodiny, dalších půl hodiny chodil okolo. Teď se šel k mohyle podívat, kde se flákáme. Ptal se také na poslední jízdu lanovky. Samozřejmě - každý pátek jezdí do půlnoci. Sakra!! Vzápětí se u mohyly vynořuje Marek a viditelně utahaný Vítek. Ten se necítí dobře a ještě mu celý den volala práce. Na zvedání telefonů ode mě neměl už prý sílu. "A co kdybych někde náhodou visel?!" Jedeme lanovkou dolů. Projíždíme Innsbruckem a hledáme otevřený obchod. Supermarkety s prodlouženou otevíračkou naštěstí dorazili i do Rakouska. Košíky plníme asi 10 druhy německých piv, čerstvým ovocem, čokoládou, filmem do foťáku .... kromě chleba jsou ceny de facto stejné jako v Praze. A to nás v ČR čeká zvedání DPH a spotřební daně. Po příjezdu děláme kotel těstovin s ingerdiencemi alá dort pejska a kočičky. Marek mezitím natáhl více jak 100 záběrů dnešního dne z digitálu do notebooku, a tak ještě pořádáme promítání spojené s ochutnávkou piv.
Užitečné:
Přes Innsbruck jeďte po hlavních autotrasách, nikoliv přes centrum města, kde je to samá jednosměrka. Z města k lanovce vede zubačka (cenu neznám), ale autem se dá vyjet až na spodní stanici lanovky. Parkování je 100 m pod lanovkou - samozřejmě zdarma, nejsme totiž na Slovensku. Občerstvení je na Seegrube. Celá cesta je pohodová krátká hřebenovka, pokud vylezete úvodní stěnu, tak na nic težšího až do sedla Langer Sattel nenarazíte. Závěrečná část za sedlem je už více polezeníčko - pěkné, vzdušné, dobře odjištěné a vždy víte kam stoupnout. Komu nestačí procházka po hřebenech, může si udělat biatlon. Po klasické lesní cestě se dá na kole "v pohodě" vyjet až k Seegrube (převýšení 1100 m), poté doporučuji po Schmidhubersteig na konec kletru (Frau Hitt), udělat si odbočku na Brandjoch Spitze, a jít poté jen přes poslední část Innsbruker Klettrsteigu do sedla Langer Sattel, odtud sestup na Schidhubersteig a zpět. 18 EUR, které ušetříte za lanovku dáte za ionťáky a nový brzdový destičky J.