"Ty vole, tak teď jsem si normálně myslel, že je po mně!", hm to já taky, pomyslel jsem si, když jsem se letem s nejhorším přistáním v životě ocitl v Londýně. Ale co už, hlavně, že už jsem zase o kus blíž Kanadě.

Na tenhle výlet jsem se nijak nepřipravoval, jen se zažádalo o víza (jsou na rok - working holiday visa), koupil jsem si letenku s odletem za pět dní a zase jsem zmizel do světa. Jako již mnohokrát...
Na celnici ve Vancouver ani na immigračním jsem jim nevadil, tak mě nechali. Pořizujeme s kámošem Joskou auto a po pár výletech v okolí Vancouveru, výletech na kajacích do zálivu, vyrážíme na naší pouť. Mimochodem auta jsou tu sakra levná záležitost, obytňáky, za směšné ceny a v kvalitě a vybavení, za které by v Evropě pukli závistí všichni lezci. Auta žerou jak strefený, hektolitry a hektolitry benzínu, možná i štěrk kolem cesty, ale benzín je naštěstí dost levnej. My pořizujeme menší - rozuměj menší na americké poměry -
vozidlo značky Dodge s obsahem 3,3l a vyrážíme směr bájný Squamish.


život v autě

V Kanadě jsme zrovna po nejdrsnější zimě za posledních dvě stě let, takže nad 6OO m je všude ještě mraky sněhu, ač je už půlka června. Ale Squamish leží hnedle u moře. Squamish to je ráj... Malé ospalé městečko, obrovská lezecká komunita žijící v kempu pod Chiefem a ještě obrovitější lezecký potenciál kam až oko dohlédne.


Shanon falls

Ve Squamishi nejsou chyty, teda jsou, ale jen v podobě spár. A jakých! Během chvíle se z nás stávají spároví králové, lezeme jednu spáru za druhou, matroš je skvělej, založit se dá všude, jen někdy není moc co a s naší troškou vybavení (v každé těžší cestě probíhají moje tiché, pak už i hlasité modlitby a nadávky, že si pořídím další sadu čehokoliv, co půjde založit) působíme oproti ověnčeným Kanaďanům až vtipně.


Squamish - chief

Ale bez větší újmy se nám daří lézt každý den, spřádám plány a
informace na výstup největší stěnou Chiefu, když v tom zradí počasí. Počasí, to je tak jediná slabá stránka jinak skvělého Squamishe, ostatně jako celého západního pobřeží. Má pršet aspoň týden a to se mi fakt nechce čekat. Jdu se aspoň podívat na Cobra crack, prej nejtěžší spáru na světě. Moc to nechápu, když to vidím, tuším kolem 8c po vlastním, převislá spára, jo holt to radši nechám místním bouchačům. Večer, když jsem se byl proběhnout potkávám mládě pumy, tak radši mažu zpátky, nedávno si tu někoho nějaká taková kočka podala.


medvěd s čírem

Přesunujeme se do oblasti Conroy Creek, řešíme za deště převisové hlavolamy a mokneme v kolmějších částech cest. Ale paráda, skvělý lezení, silovější než ve Squamishi, jiné, dobré, výživné. Z poslední třídélkové cesty slaňujeme asi v deset večer za tmy, do nejhlubšejšího a nejstrašlivějšího lesa, kde jsem kdy byl a mně jen v hlavě hrají varování místních, jež nám přes den povídali o pár medvědích incidentech, co se tu staly. Bez baterky, bez dechu, bez hmatatelného pulsu, se dobíráme živí a nesežraní k autu. Joska má narozky, tak se trochu picneme z Tatranského čaje, co máme ještě z Čech, spíš ale než kvůli narozkám kvůli nervům. Poblíž, hned tak pod silnicí je Conroy creek, kde vybírám třídélkovou cestu, kterou jsem okoukal z katalogu na lezeckej hardware. Začátek je hned u jednoho z nejbouřlivějších potoků v Kanadě, vůbec se neslyšíme, ač stojíme metr od sebe a já jen doufám, že mi to nesmekne než dám první jištění a nepojedu i s šedesáti metry lana a jističem na konci až někam do Pacifiku. No nesmeklo to, cesta parádní, pohoda jazz.


Chekamus gorge

Zastavujeme v malém sektoru Cheakamus, netřeba mluvit, za moc to tam nestálo. Návštěva Whistleru, kultovní freeridové a downhillové mekky světa, dějiště spousty disciplín uplynulé Olympiády, nic moc k vidění (jen medvěd na stromě a pánvička, co jsem koupil za dva dolce). Ale nakonec po troše bloudění nacházíme hned za městem oblast Nordic a dáváme pár cest, parádní ementálovitý vápenec, supr, prostě paráda. Vyrážíme na Black Tusk. Jak jsem už psal, byla snad nejtužší zima v
novodobé historii, takže sníh je všude a hodně. Takže těžká práce, ale nakonec jsme se probojovali a probrodili až k vrcholu, v úžasném počasí postavili mužíka, spálili si dočervena ksichty a mazali pryč. Už nikdy víc, třicet kilometrů treku, z toho dvacet pět v rozbředlém sněhu.
Míříme neobydlenou krajinou směrem na východ. Od kol se práší, krajina ubíhá. Horský charakter přírody se mění tak trochu v poušť, všude jen karavanové vesnice, vedro, vyschlé hory, nic k vidění, čekáš už jen cowboye. Zastavujeme jen v Marble canyonu na pár cest v místní stěně. Matroš nic moc, cesty ještě horší. Tahle oblast Kanady je celkem mrtvá, teda co se týče lezení. Takže pro nás mrtvá. V podstatě je lezení jen na západním pobřeží a nebo pak v Rocky mountains a okolí.


Všudypřítomní kámoši

Nastavuju azimut právě k Rockies a mizíme odsud. Po cestě se
zastavujeme v takovém předhůří Rocky mountains, v oblasti Revelstoke. Visíme v převisech v Begbie bluffs, jen kousek za městem Revelstoke. Žula jak má být, spousta cest padá během dvou dnů, ale jsme tu kvůli něčemu jinému. Waterworld - pro neangličináře: Vodní svět, všechny cesty začínají dvou až pětidélkovým slaněním z vrchu útesů k vodní hladině, kde je asi metr nad vodou na začátku každé cesty lavička pro jističe.


Roman (vlevo) a Joska vysoko nad Waterworldem

Krásné, občas dosti převislé dvou až šesti délkové cesty po skvělém matroši s úžasnou expozicí vysoko nad vodou. Ráno jsem se chtěl trochu rozšoupnout, tak jsem koupil celej meloun (rozuměj byl v akci), sežrali jsme ho na posezení. Celej den to nějak vřelo, ale nehlo se to, když jsme šli ale večer běhat, následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hodně zbrklé zastávky u krajnice... Neuděláš nic a někdy i shit happens. Za neuvěřitelného deště se přesunujeme do Banff NP, projíždíme ho a zastavujem v Canmore, mekce ledolezení. Je tu co dělat i teď v létě. Parkujeme auto kousek nad oblastí Grassi lakes, na snad největrnějším místě celé Kanady, kde vítr fouká tak, že čekám kdy převrátí i auto. Grassi lakes - jezírka s tak neuvěřitelnou barvou, že to snad nejde ani popsat, kdo neviděl neuvěří. Krasné, zatraceně převislé cesty po něčem, co jsem ještě neviděl. Děravé vápno, ale tak, že někdy do díry zmizí celá dlaň, cesty v 45 stupňovém převise nejsou žádnou výjimkou, ale opravdu bombice. Idylu narušují snad jen Japonci, kteří si mě vyfotili tak milionkrát za den a je jich všude jak psů.


grassi lakes, ha ling v popředí

Poslední den v oblasti Canmore se vydáváme do stěny East end of Ruddle, osmidélková sportovka po oklouzaném vápně a smíšené pocity. Mažem směr Banff, místní turistické centrum, někdy až trochu moc přeplněné suvenýry, Korejci a Japonci. Setkáváme se s Filipem, kámošem ze Zélandu, dostaneme poprvé, co jsme tu, pořádně nažrat (rýže a těstovin bylo až moc), poprvé se stavujeme v liquor shopu a poprvé se ožerem z kanadského piva, paráda. Ráno trošku děraví se vypravujem na Skoki trail, kde asi po třech hodinách dostáváme výprask od vichřice doprovázené přívaly hektolitrů vody. Mokří a vyklepaní jak drazí psíci mažeme zpátky. Lake Louise, neuvěřitelně kýčovité jezero, lezba přímo nad tím, idyla největší, excelentní cesty. A davy turistů pod námi... Myslím, že na tolika fotkách (Japonci, Korejci, Němci, USAani) jsem nebyl při lezení, za celý život. Ale tohle je něco, nejlepší materiál na jakej jsem snad kdy šáhl, spousta cest, neuvěřitelné výhledy na okolní štíty, jo tak přesně takhle jsem si tu Kanadu představoval. Připadám si, jako kdybych se dostal do reklamního letáku na výlet do kanadských hor.


Lake Louise

Lake Louise

Následovala akce Grand Sentinel. Špicatý ostroh lákající nebojácné horolezce. Cesta k němu dlouhá a hoodně do kopce. Poslední kilometr, po ledové pláni, kde by se spíš hodily mačky a ne ta naše pseudoobuv. Pepa se pokouší dělat stupy a já za ním baletím v rozervaných botaskách a modlím se, abych nesjel ten vertikální ledotobogán. Nasoukáme se do prvních délek, je mi fakt zle, slunko hrozně peče. Na jednom štandu jsem si blinkl, asi dvakrát jsem omdlel. Jo holt úpal je kurva. Ale co už, vrchol i cesta padly a bylo. Krásná cesta, vyrovnané lezení, materiál stejně super jako na Lake Louise a to všechno celkem vysoko, kolem 3000 m n.m. Při sestupu potkáváme karavanu Japonců, jejich vedoucí se ptá, kde jsme byli? Po mém oznámení, že na Grand Sentinelu se ozývá sborové Oooooooooh... Tak nenápadně zvedáme bradu, nápadněji zaštěrcháme karabinama a suverénně procházíme. Jo holt i horolezec si někdy může připadat jak Chuck Norris.


Grand Sentinel

Po našem triumfálním a grandiozním průstupu Grand Sentinelu ještě trocha lezenice v Lake Louise, dobytí několika projektů z minula, jeden krátký trek v neuvěřitelném horku, nalezení jídla po rozežraných Američanech a alou pryč.


Lake Louise

Pryč, pryč směrem do vedrem rozžhaveného Okanagan valley, pryč od lezení. Bohužel. Jsme švorc, jde se makat. Ale show must go on a s vidinou dalšího super lezení se vrháme do víru zemědělské roboty.

Pokračování příště ...


Malý ale krásný sektor kdesi v British Columbia