Tak na tuto dovolenou jsem se hodně těšil. Taky proto, že nás
autor expedice Bob již 14 dní předem zásoboval různými
vypečenými materiály. Když ale 14 dní před
odjezdem nasněžilo v Alpách poměrně dost sněhu, začal
jsem být trochu nervózní. Zvláště
po zkušenosti z neúspěšného pokusu o
Gross loni na podzim, kdy nás zastavil rovněž sníh na
chatě Adlersrühe.
Vyrazili jsme po šťastném shledání 16.6.
z Břeclavi ve složení : já- Olson, Bob, Petr a
Robert. Cesta byla vcelku nezajímavá až na jednu
zastávku na odpočívadle, kdy Robert nedal ani ruční
brzdu ani rychlost a my se vydali noční tmou samospádem
z kopce po parkovišti.
Nad ránem (2:30) jsme dorazili na parkoviště u
Lücknerhause. Placení silnice se nekonalo a tak jsme
v klidu usnuli ve stanu u auta. V 8:00 po nezbytné
hygieně a přebalení jsme vyrazili směle přes chatu
Lucknerhütte směrem k chatě
Stüdlhütte, na kterou jsme dorazili kolem oběda.
Chatu zrovna otevírali. V našem plánu ale
bylo založit B.C. až v sedle Schere ve výšce cca
2950m, což se nám podařilo a mohli jsme se vydat na odpolední
průzkum terénu. Počasí bylo krásné, ale
k večeru se začalo zatahovat.
Pršelo skoro celou noc. Z plánovaného
budíčku v 5 hod. nebylo nic. Nakonec se nám ale
podařilo vyrazit do akce za mlhy cca v 6:20. Naše výprava
se rozdělila. Petr a Robert vyrazili normálkou přes ledovec a
chatu Adlersrühe , já a Bob jsme nastoupili do hřebene
Stüdlgrad. Musím podotknout, že přístup je hodně
zdlouhavý a i když jsme věděli vcelku přesně kudy, tak jsme si
neodpustili počáteční 3-4kové free lezení
v levé části nástupu. U Frühstückplatzu
jsme byli v 9:00. A tady to konečně začalo být zajímavé
a pěkné polezení. Všechny detailní popisy
míst na trase si nepamatuji, ale moc pěkná byla Plotna.
Na ní jsme si obuli mačky a pokračovali. Kousek výš
bylo asi nejtěžší místo - firnový asi tak
70ti stupňový svah s rozměklým sněhem. Problém
– jít vlevo nebo vpravo – není vidět žádné
jištění ? Po chvílích trápení
a boření se ukázalo, že jít vlevo do úžlabiny
bude výhrou. Dokonce se k naší radosti
začala trhat mlha a už jsme zaslechli kluky, kteří mezitím
dorazili normálkou na vrchol. Ještě asi 10m sněhový
hřebínek, pár oblézaček a sněhových polí
a ve 12:06 jsme stanuli spokojeni na vrcholu. Sestup normálkou
do B.C. byl již velmi slunečný a pohodový. Usušili
jsme věci a začali klesat do údolí. V 19:00 jsme již
opět za deště (očekávaná večerní bouřka z
horka) vyrazili směr Itálie k Piz Bernině.
Po náhodném bivaku někde u cesty, překročení
sedla Passo Tonale, kde jsme nabrali vodu a po chvilce bloudění
v městě Sondrio (Italové mají otřesné
značení) jsme začali stoupat údolím Valmalenco
k přehradě Campo Moro (cca1990m). Velmi zajímavé
jsou místní tunely rubané nahrubo ve skále.
Po přebalení věcí a posilnění nás to už
už táhlo do kopců, protože bylo nechutné vedro. Přešli
jsme s plnou polní po hrázi a přes chatu Carate
Brianza (zavřená) zaútočili na chatu Marinelli
Bombardieri (2813). A to byla opravdu bomba jak již sám název
napovídá.
Tam nás čekalo překvapení. Chata byla sice zavřená
a opuštěná, ale byla zpřístupněna její
“winterraum“ část:
kuchyně, ložnice a „přezouvárna“, kde jsme si
nafasovali papuče a zavládla naprostá pohoda. Po
večerním vyjasnění se ukázala i zítřejší
trasa. 20.6. ve 4:40 ráno jsme vyrazili k vrcholu.
Nejdříve jsme překonali malé sedlo a po přechodu
ledovce se jali hledat ferratu, kterou se dá nejsnadněji
vystoupit k chatě Marco e Rosa (3597). Bob měl sice podle
nastudovaných fotek navigoval, že ferrata by měla být
dále v údolí, ale já jsem šel
po starých stopách a po cca 150 výškových
metrech 60 stupňového svahu spatřil první kramle a
žebříky. Ferrata nebyla ani lehká ani těžká –
v jednom místě to šlo asi 10m vyloženě přes ruce,
led dost klouzal. Obtížnost zvyšovala voda z tajícího
sněhu a led. V 8:00 jsme se usídlili u nové chaty
Marco e Rosa k odpočinku (chata opět zavřená- starý
winterraum ale fungoval krásně). Po chvilce následoval
nástup na firnový svah, který se na několika
místech bořil. Svah jakoby neměl konce a navíc se
neustále zvedal do vertikální pozice. Naštěstí
se objevila skála a v ní 3-4ková velmi
dobře kruhy zajištěná cesta na hřeben. To nejlepší
ale mělo teprve přijít – velmi vzdušný
sněhový hřebínek.
Opravdu to chtělo vysoké soustředění a pevný
krok. Kluci se chvilku zasekli s jištěním a tak
jsem dosáhl na vrchol Piz Berniny (4048) jako první
v 11:12. Mezitím jsem potkal těsně před vrcholem dvojici,
která vystoupila hřebenem Biancograt ze švýcarské
strany a pokračovala přes Marco e Rosa a kaskády Bellavista
zase dolů. Opravdu jsem jim tu štreku nezáviděl.
Na vrcholu po příchodu kluků a dalších dvou
dvojic začalo být těsno. Proto jsem asi po 20 minutách
zavelel k ústupu.. Vše probíhalo hladce,
takže jsme kolem 17.hodiny byli v papučích na chatě
Marinelli. Druhý den jsme po vydatném spánku
sestoupili na parkoviště a po sjezdu do údolí
hledali obchod na doplnění zásob. Bylo „pouhých“
36 stupňů a klimatizované „Supermercato“ bylo jen
slabou náplastí na naše zmožená těla.
Také proto jsme na tuto noc měli v úmyslu najít
kemp a trochu se zkulturnit a vlastně i zhodnotit situaci, co se sil
a chuti na další vrchol týče. První pokus
o camp za Bormiem nevyšel, přejeli jsme sjezd... Po konzultaci
s mapou jsme pokračovali ve stoupání do sedla
Stélvio (2758m). Při pohledu na mohutnou západní
stěnu Ortleru se nám do něj opravdu nechtělo. Ale teď byl cíl
camp v Trafoi. Bohužel, nebo spíše bohudík,
byl i tento zavřen. Po pár nadávkách, kdy že
začíná sezóna, jsme sjeli až do Prata, kde nás
čekalo velmi příjemné překvapení v podobě
kempu Sägemühle. Noc stála pouhých 11
euro/osobu. Největší lahůdkou bylo dokonalé
sociální zázemí s bazénem,
vířivkou a vším možným v ceně. Opravdu luxus s výhledem na zasněžené
vrcholky.
Po tomto velmi příjemném osvěžení bylo při
večerním smažení a vaření rozhodnuto: prostě to
zkusit. Dokonce jsme plánovali vyjet kousek lanovkou, což
nakonec padlo, protože opět ještě nezačala sezóna.
22.6. jsme přejeli do Soldy na parkoviště (1844) a v 8:50
hurá do lesa. Cesta probíhala nečekaně hladce. I
stoupání nebylo kruté a tak jsme přes chatu
Tabaretta (2556), která již byla otevřena, stoupali
serpentinami k chatě Payer (3029). I tato byla již kupodivu
otevřena. Přesto to ale nebyl náš cíl. Chtěli
jsme vystoupat až do bivaku (Ortlerbiwak)
ve výšce 3316m a tam přenocovat. Cestou jsme potkali
partu Čechů, ti ale na vrcholu nebyli. Překážkou se jim
ukázala být parta vysokohorských pracovníků,
kteří opravovali ferratu. Po vylezení prachem pokryté,
částečně dokončené ferraty nás od dalšího
postupu normálkou k bivaku odradili dva sestupující
Italové. Prý je to „very dangerous“.
Pokračovali jsme tedy direkt suťovým polem a skalkami
k sněžnému sedlu pod bivakem.
Tento zážitek opravdu nedoporučuji a nezkoušejte to.
Terén bych přirovnal k hromadě uhlí. Kámen,
který se vám zdá oporou, je volný. Není
zde takřka žádné místo pro jištění
– humus. Po strastiplných dvou hodinách nejistoty
a kamenných minilavin se nakonec podařilo bez újmy
dosáhnout předpolí a z něj dorazit do bivaku (v
15:55). Doplnili jsme vodu, zapsali se do knihy, kde co pátý
zápis je český a pomalu šli na kutě.
Ráno v 6:15 jsme nazuli železa a nastoupili na ledovec
překonávat trhliny a další výškové
metry. Na vrcholu nám zkazila radost trochu mlha a nějaké
lidské exkrementy. Lidi nebuďte hovada ! Alespoň si to
zakopejte- ve sněhu to přece není žádný problém.
Přesto ranní panorámata a pohled na Hintergrat mne
utvrdil v tom, že tyto pohledy jsou to, co mě žene vzhůru.
V 9:20 jsme byli už zase zpět v bivaku, přebalili věci a
začali sestupovat, ale rozhodně normálkou. Včerejší
dobrodružství na suti jsme nehodlali opakovat. Cesta se
ukázala rozhodně lepší než jak ji popisovali
Italové a po krátkém slanění jsme
pelášili po firnu k ferratě.
U ferraty došlo k malému-velkému faux pas.
Při slézání malého výšvihu
mi zmizel foťák. Bohužel jsem neviděl kam padá, přesto
jsem ho šel hledat do suťoviska pod skálou. Sestup a
výstup cca 100 výškových metrů + hledání
mi zabral tak hodinu. Bohužel, ještě tam někde leží…
kdo ho najde - má prémii .
Dál již cesta probíhala bez komplikací a cca
v 15:00 hodin jsme byli u auta a hurá do kempu do bazénu.
24.6. ráno jsme se vydali k domovu.
Suma sumárum 16.6. - 23.6.2006:
Glocnerhaus 1948m – Grossglockner 3798 m = 1850
Campo Moro 1988m – Piz Bernina 4048 m = 2060
Solda 1844m – Ortler 3905 m =
2061
Celkem: 5971 výškových metrů
Závěrem bych chtěl poděkovat horám a počasí, že
nám umožnilo bezproblémové dosažení
těchto vrcholů. A taky kamarádům, kteří byli se mnou a
celou tuto akci naplánovali .