Monika Brkalová natočila dokument o závodu v lezení na obtížnost Vertikon Open 12 ve Zlíně.

Je pondělí devátého dubna. Do závodů zbývá necelý týden a už je třeba začít připravovat vše na závody. Nachystat stěnu, očistit chyty, postavit cesty, zaškolit jističe a rozhodčí a samozřejmě také začít pracovat na filmu. Tak odpoledne vyrážím na cestu do Zlína, abych mohla druhý den ráno vyzvednout techniku a pomalu začít skládat dílky dalšího audiovizuálního výtvoru.
Úterní večer začínáme se sundáváním chytů ze závodních profilů. Vydávám se s Mírou, Tomem a s kamerou na plošinu, která po chvíli stoupá vzhůru a já se snažím získat pěkné obrázky do filmu. Když je po deváté hodině od chytů oproštěn již celý stop, vracíme se na pevnou zem a já se ještě pokouším zprovoznit světla tak, aby svítila všechna najednou. Šest kilowatt se ale zásuvkám příliš nelíbí.
Ve středu se pokračuje v započaté činnosti. Přicházím ráno na stěnu, chystám kamery a pokračuji ve sběru pěkných obrázků. Nějaký ten časosběr, pěkné detailíčky, ať je oko diváka potěšeno. Čas se vleče a tak i já přikládám ruku k chytům, které třídíme podle barev, ukládáme do přepravek, a když je hotovo, přesouváme se k jejich čistění. Tím se společně s Mírou a Tomášem bavíme až do tmy. Pak si jdu ještě vyběhnout pár cest, to abych se udržela „ve formě“ na sobotní závody, protože když už tu jsem, tak přece nebudu jen za kamerou.
Ve čtvrtek se k týmu organizátorů připojují stavěči, duo Aleš „Kala“ Eichmeier a Kristýna Ondrová. Neplýtvají časem a hned se se spoustou energie pouštějí do práce. Hledají a nacházejí vhodné chyty a hbitě je usazují na stěnu. Natáčím si obrázky do sbírky a pak opouštím prostor stěny. Večer přichází Tom Binter, aby zaškolil rozhodčí a jističe. Všichni soustředěně poslouchají a po teorii vždy následuje praxe, takže se po chvíli odebírají na stěnu zažít nabyté rady a vyzkoušet, na co se mají připravit.
Páteční den vrcholí přípravy, všichni vypadají nervózně a doufají, že nám bude v sobotu přát počasí - tedy že bude pršet, aby přijelo hodně závodníků. Já zatím stále postrádám druhého kameramana na sobotu. Chvíli to vypadá slibně, ale i poslední naděje nakonec padá. Cesty jsou připravené, izolace už se taky chystá a sobotní ráno se nám pomalu blíží. Všichni ho s napětím očekáváme a po půlnoci vyrážíme na kutě, aspoň trochu se vyspat na nadcházející lezecké klání.
Ráno s předstihem dorážíme na stěnu, kde už na mě čeká zvukařka Klárka. Na sdělení, že dostane místo mikrofonu kameru, se nijak nadšeně netváří, ale neprotestuje. Společně nachystáme techniku a s kamerami se rozptylujeme v narůstajícím davu závodníků, jejich rodičů, rozhodčích, jističů a dalších bytostí. V tu chvíli začíná celodenní kolotoč pro mě i pro ostatní. Všude spousta známých tváří, v rychlosti se je snažím aspoň pozdravit. Světla nechtějí zase svítit pohromadě, tak ve víru řešení zádrhelů a sbírání záběrů závodníků najednou stojím pod první kvalifikační cestou, ovšem bez kamery. Předlezení mi tak nějak uniklo v hledáčku, co naplat. Vím, že po týdnu s nevelkým množstvím spánku to žádný závratný výkon nebude, ale nevzdávám to a snažím se dolézt co nejdál. Dál už to asi nepůjde a taky že ne. To už ale visím ve vzduchu a pomalu klesám k zemi. Sotva zuji lezečky, už mám v ruce zase kameru a pokračuji v práci. Prosím Kalu, jestli mě odjistí, abych si s kamerou vylezla někam výš. Jeho káravý pohled, že se před druhou kvalifikační cestou chystám drásat s kamerou do převisu, mě ale neodrazuje a tvrdohlavě se sápu po stěně s tím těžkým kusem kovů, plastů a skla, který mi visí na zádech. Když se však ve výšce uvelebím, zjišťuji, že kamera, která měla na zemi energii ještě na 300 minut záznamu, se tím výstupem zřejmě tak vyčerpala a již energii žádnou nemá. Nebo má asi strach z výšek :). Tak po náročném výstupu naštvaně slézám zase dolů s jedním záběrem. Ve druhé kvalifikační cestě se na mě bohužel projevuje únava z předešlého výstupu a už v začátcích cesty mám v některých krocích co dělat. Připadám si jako srnčí ratlík, ten se taky tak klepe. Dolézám k bouli, v těch se většinou moc nechytám, ale kupodivu tady to nějak jde. Vyklepu a hurá dál nahoru. Nesmím být měkká. Najednou stěna potemněla a mě je jasný, že světla zase protestují. Snažím se tím moc nerozhodit, stejně mě za chvíli přemůže gravitace, a pak to nějak vyřeším. Ještě poslední zdvih a letím dolů. Nakonec docela dobrý výkon a postup do finále, což mi trochu komplikuje situaci s natáčením ve finále, ale nějak to snad vymyslím. V izolaci mám konečně chvilku času na oddech, neboť zuřivý komentátor soutěže, která na stěně probíhá, mi znemožňuje dotírat na děvčata s rozhovory. Tak si povídám s Karolínou a Terezou a společně si stěžujeme, jak ty super lezečky, které bychom s Terkou strašně chtěly, se u nás nedají sehnat.
A už je to tu. Nastupují dvě děvčata a za nimi já. Cesta je pěkná, pomalu stoupám vzhůru a podávám pro sebe vcelku dobrý výkon. Na zemi s těmi bandaskami těžko držím kameru, ale už je tu další závodnice, tak hurá do práce. Závodnice střídají závodníci a pomalu se propracováváme k večeru. Hala je plná lidí, všichni zuřivě fandí a povzbuzují lezce, kteří podávají své maximální výkony, atmosféra je parádní. Když dolézá poslední závodník, končí vyhlašování vítězů a jsou natočené rozhovory s vítěznými českými lezci, odkládáme na chvíli s Klárkou kamery a jdeme sehnat něco k jídlu na nějaký ten pozdní oběd. Mám toho už plné kecky, ale ještě mě čekají slacklinisté a jejich řádění ve výškách i při zemi. Klárku propouštím domů, jdu rozklepanýma rukama pochytat ještě pár záběrů, a pak se pouštím do balení techniky. Proplétám se se stativy a těžkými světly mezi alkoholicky obveselenými lidmi a čekám, komu jí jako první nechtěně fláknu po kebuli stativem. Převážná většina návštěvníků si k povídání navíc oblíbila vchod do haly, tak je musím občas rozehnat. Když je vše hotové, blíží se pomalu jedenáctá večerní. Navštívím ještě kamarády v pseudorestauračním zařízení,  pak putuji pěšky přes Zlín někam do Příluk a upadám na chvíli do postele. Mohlo by se zdá, že je to konec. Ale není :).
Ráno vyrážím do studia, natáhnout video do počítače. Deset hodin záznamu, v reálném čase. Tedy celý den je co dělat a pak šťastná jako blecha, že nemusím jet veřejnými dopravními prostředky, vyrážím s kamarády na cestu domů, kde upadám do kómatu.
A dál už psát nebudu, už to není nijak čtivé ani zajímavé, protože člověk 14 dní sedí u počítače, buď stříhá záznam, barví obrázky, vybírá a hledá hudbu či upravuje zvuk. Taky se radí s lidmi, kteří už jsou zkušení matadoři v oboru. A v neposlední řadě se pere s technikou, která odmítá dělat to, co potřebuje a nebo to dělá špatně.
Tak je to tady, video je konečně hotové, doufám, že vyladěné a vyšperkované. Snad se bude líbít a udělá radost nejen lezcům, ale i ostatním lidem. Děkuji všem, kteří mi pomáhali při natáčení a hlavně Tomovi Binterovi za jeho rady a připomínky ke scénáři, bez kterých by to prostě nebylo ono, a UTB Zlín za zapůjčení techniky.

Tak třeba zase někdy na natáčenou.
Vertikon open 12 - Český a Slovenský pohár dospělých v lezení na obtížnost