Lezec - Zpravodaj

Původně jsme chtěli jet na Šiša Pangmu, ale po neustálém navyšování ceny za expedici z důvodu zdražování permitu a komplikované cesty do BC, kdy se musela použít letecká linka z Kathmandu do Lhasy, nám byla nepálskou agenturou nabídnuta možnost jet za příznivější peníz na osmitisícovku Manaslu. Kopec je to pěkný, tak proč to nezkusit?

1.9. Odlétáme z Prahy s Turkish airlines přes Istambul do Kathmandu. Dva dny ve městě na vyřízení běžných formalit, dokoupení plynu a různých drobností a hlavně návštěva večerního klubu v Thamelu Shisha Terrace, kde vystupovala dnes již legendární nepálská kapela Strings.

Ráno 4. 9. jsme vyrazili mikrobusem ještě se dvěma Rumuny, co byli s námi napsaní na permitu do Besisaharu a odtud druhý den džípem do Dharapani. Následoval čtyřdenní pochod přes sedlo Larkya la 5135m a sestup do vesnice Samagaon, kde jsme setrvali 2 dny kvůli aklimatizaci.

11. 9. jsme vyrazili na pětihodinový výšlap do BC. Základní tábor byl opravdu rozlehlý, nikdy jsme ještě tolik stanů pohromadě neviděli. Určitě jich bylo víc než 200. Když to srovnám s našimi dřívějšími expedicemi, kde jsme byli většinou skoro sami, tak si říkám, co tady proboha děláme? Ale osma je osma.

V BC jsme měli Full servis, tak jsme si užívali bohatých přídělů velmi kvalitního a chuťově výborného jídla. O to větší to byl kontrast oproti našemu jídlu, které jsme měli nahoře.

Počasí zatím nevypadalo kdovíjak přívětivě, každý den několikrát pršelo, vrcholové partie byly vidět jen zřídka a z doliny se valila mlha, jako by tam pořád vyvařovali prádlo. Aklimatizovat se však je třeba, takže jsme 13. 9. vyrazili nahoru, vynést stan a proviant do nižšího C1 a zpět do BC.

14. 9. byla místní slavnost Púdža, která trvala téměř 3 hodiny, púdžárí nám posvětili naše osobní věci a mohli jsme vyrazit s požehnáním na vrchol.

15. 9. dáváme další aklimatizační výšlap. Přespali jsme v nižší C1 5500 m, další noc v horním C1 5700 m a následoval technicky náročnější úsek ledopádem do C2 v 6300 m. Po náročnější noci, kdy mě bolela hlava jako střep a totálním nechutenství, jsme opustili myšlenku jít až do C3 a vrátili se zpět do BC.

Po dvou dnech odpočinku dáváme ještě třetí aklimatizační pokus, ale spali jsme pouze dvě noci v C1 a kvůli neustálému sněžení jsme museli sestoupit do BC. Počasí se totálně pokazilo, slušně sněžilo i v BC, tak bylo potřeba vyčkávat. Předpovědi se dost lišily, ale vypadalo to na okno od 28. 9.

Většina velkých komerčních expedic vyrážela z BC k vrcholu 26. 9., kdy ještě ráno sněžilo. Nahoře bylo celkem dost nového sněhu a tak jsme raději ještě den počkali, až to trochu sedne.

27. 9. se konečně vydáváme k pokusu o vrchol. Nebyl jsem si jistý kvalitou mé aklimatizace, ale jak se později ukázalo, 16 dní okolo 5000 m a výš, bohatě stačilo a bolest hlavy se už neukázala. Po příchodu do C1 jsme vyhrabali náš zapadaný stan, který to přečkal bez jakýchkoli poškození, což se nedalo říci o některých okolních stanech. Našemu kamarádovi Vasilovi z Rumunska kompletně stan lehnul k zemi, polámaly se některé tyčky, takže měl trochu problém, kde spát, ale nakonec se našlo místo ve stanu našich kamarádů z BC, co měli zaplacený servis a šerpu až na vrchol.

Po noci jsme pokračovali do C2, kde jsme měli postavený druhý stan. Taky byl slušně zapadaný, ale kvalitní značka a léty prověřená konstrukce stanu vše vydržela bez úhony. Někdy se holt vyplatí nést raději o kilo těžší stan, na který se pak člověk může kdykoli spolehnout.

Další den pak přesun se stanem do C3 proběhl v pohodě. Z C3 odpoledne vyrážela velká část klientů komerčních expedic s kyslíkem a šerpy na vrchol, šli celou noc, míjeli C4 a pokračovali až k vrcholu.

My další den stoupali nekonečným svahem a v horní části kličkováním mezi séraky do C4. V nejprudších pasážích před C4 jsme se míjeli s totálně vyčerpanými klienty, které šerpové opatrně sváděli dolů. Bylo to poměrně vyčerpávající čekat s těžkými batohy, až přejde skupinka dolů, a když se člověk rozpohyboval, tak se vzápětí objevili další. Nakonec jsme se však do C4 vyškrábali, srovnali plošinu na stan, postavili ho, zalezli do něj a vařili a rozpouštěli sníh snad 3 hodiny, abychom se pořádně zavodnili a snížili riziko omrzlin.

Z předpovědi počasí jsme si pamatovali, že by se mělo další den večer zkazit počasí, tak jsme k vrcholu vyráželi jako většina už kolem jedné hodiny v noci. Foukal celkem čerstvý vítr a teploměr ukazoval -27°C. Nohy byly ještě rozehřáté ze spacáku a vnitřní botičky taky, tak se šlo celkem dobře. Horší to bylo až těsně před svítáním, ale neustálý pohyb prstů v botách zajistil, že nohy vydržely být citlivé až na vrchol. Pod vrcholem jsme došli našeho přítele Vasila, a nahoru (cca v 7:30-45) jsme došli zároveň i s ním. Pár nezbytných vrcholových fotografií, hlavně aby v tom větru neomrzly ruce, rychle se pokochat úžasnými výhledy, podat si ruce a honem dolů za teplem.

Sestup byl rychlý, v C4 sbalit stan a dolů, až do C2. Zde jsme celkem vyšťavení zase stan postavili a padli do něj s příjemným pocitem dobře vykonané práce. Ráno jsme se sbalili a museli po cestě ještě překonat již značně poničený žebřík přes trhlinu. V C1 jsme přibalili náš druhý stan a silně obtěžkáni jsme sestupovali do BC. Po náročném sestupu už začalo stávkovat i moje koleno, se kterým jsem byl pouhých 6 týdnů před expedicí na operaci menisku, ale zaplať pánbůh, vydrželo až doteď.

Po návratu do BC jsme se dozvěděli, že Vasil má omrznuté všechny prsty na nohou a organizoval se co nejrychlejší přesun do nemocnice v Kathmandu. My jsme nakonec v rámci urychlení návratu do ČR využili možnost letět ze Samagaonu do Kathmandu vrtulníkem (cca 40-50 minut), což byl pro nás taky pěkný zážitek.

No a po doplnění nezbytných kalorií z piva a steaků v Kathmandu jsme nastoupili do letadla, dlouze si oddechli a při klimbání přemýšleli o dalších cestách, protože když člověk jednou začne jezdit na vysoké hory, tak je to jako droga, ne a ne přestat.

Laněk