Tak v kolik budeš u mě? Nechápavě čtu SMSku od Bukyho, a pak mi to dochází. Spletl jsem si víkendy.

Watzmann 2712m.n.m.- Berchtesgadener Weg 3+    
-21.-22. listopad.


Watzmann 2712m.n.m.- Berchtesgadener Weg 3+  (hi res)
foto by © Ivan Jánský


Nakonec tedy místo na páteční přednášce pana Messnera na Smíchovském festivalu alpinismu sedím za volantem a upalujeme si to směr Königsee. Po krátkých oplétačkách na parkovišti s místní policií si zjišťujeme přívoz do ST. Brtholomä, 9:55. Docela pozdě, ale co se dá dělat. Kolem dvanácté hodiny již stoupáme vyšlapanou pěšinou strmou klečí do pásma prvních lehkých skal berchtesgadenské cesty. Šikmo traverzujeme středové sněhové pole se zbytky laviny a pokračujeme dál pravým kuloárem na jehož vrcholu překonáváme druhé sněhové pole. Rozměry podstatně menší, ale co do sklonu dá již více zabrat. Časově jsme na tom dobře, a tak některé následující obtížnější pasáže podél stěny Wasserfallwand pro sichr odjišťujeme.



foto by © Ivan Jánský

Buky mě zásobuje sprškou kamení, a tak schytávám hned jednu ránu do přilby. Volám na horu, ale odpovědí mi jsou dvě další bolestivé rány do kolena. Raději tedy mlčím a kryju se, protože kanonáda nepřestává. Následuje krátký sníh a po chvíli cesta uhýbá soutěskou doprava. Terén je okolo obtížnosti dvě, takže se jištěním nezdržujeme. Dnešní cíl je vylézt k bivakovací jeskyni přibližně v půlce stěny. Cestou potkáváme kolegu kozorožce, který nás již dobrou hodinu vytrvale shora pozoruje a ani naše bezprostřední blízkost ho nevyvádí z ledového klidu. Je obdivuhodné, kam až se tyhle zvířata dokáží vydrápat.


 
foto by © Ivan Jánský



 
foto by ©

Cirka ve čtyři hodiny k jeskyni konečně dolézáme, ale raději se schováváme pod rozměrným převisem asi deset metrů pod ní. Místa je tam dost, sníh na tavení hned vedle, v noci teplo, a tak si bivak náramně užíváme. Druhý den pokračujeme v původním směru. Hned ale nazouváme mačky a něco nám říká, že už je nesundáme. Přelézáme další sněhové pole a už si to valíme dvojkovým žlebem nahoru. Skála je ale až na krátké výšvihy pod strmým sněhem, a tak je to spíše lopota. Vybíráme si koryta po dřívějších lavinách, kde je sníh podstatně tvrdší a snažíme se postupovat co nejrychleji, protože se stěna začíná oteplovat a sníh se bořit.


 
foto by © Ivan Jánský

Přelézáme několik morálových ploten pokrytých sněhem a konečně vidíme bivakovací boudu, kde házíme rest. Čtyřista metrů je dnes za námi, třistapadesát k vrcholu nás ještě čeká. Je teprve půl desáté, a tak tavíme sníh na doplnění tekutin a po čtyřiceti minutách pokračujeme dál. Sníh se ale nepříjemně vertikalizuje a místy to odhadujeme na minimálně 60°. Naštěstí leží celou dobu ve stínu, takže je to vesměs příjemné polezení po tvrdém. První skály nás však brzy prověřují, a tak se začínáme jistit. Terén se výrazně ztěžuje a již víme, že dosud to byl jen takový čajíček. Směr výstupu je naštěstí snadné odvodit, a tak se nezdržujeme s hledáním trasy. Výšvih střídá žleb, komín strmá stráň a mě začíná pomalu docházet morál. Díky promočeným rukavicím musím na každém štandu bolestivě rozmrazovat ruce a říkám si, že příště už jen v goráčích. S ubývajícím časem nechávám vedení jen na Bukym, který je na tom v danou chvíli o poznání lépe. Posledních 150 metrů bylo tedy již v jeho režii a popral se s tím na jedničku. Jsme v klíčové délce cca 70m pod vrcholem. Obtížnost 3+ pokrytá sněhem je problém, ale větší  problémy dělá odlez od konce výšvihu do následujících strmých sněhových pasáží. Všechno se boří občas jen tak tak že člověk ještě postupuje. Třiceti metrové odlezy v těchhle sr....ch nejsou nic příjemnýho a já jsem rád, že v tom nemusím vyvádět.


foto by ©Ivan Jánský



foto by © Ivan Jánský



foto by © Ivan Jánský

Ve čtyři hodiny si za bujarého „!!!hurá!!!“ konečně podáváme ruce na vrcholu a již za šera začínáme sestup. Ten vedeme po klettersteigu přes hřeben Watzmannu směrem na Watzmannhaus. Asi po čtyřech hodinách úmorného sestupu docházíme k chatě Kührointhütte, kde si hned dáváme několik Rádlerů na posilněnou a psychicky se připravujeme na zbytek sestupu. Místní chatař nám ale oznamuje, že zavolal na horskou, že ty dva češi, co před včera  nalezli do stěny jsou u něj v hospodě a prý ať si pro nás přijedou. Takový servis si naše otlaky zmítané nohy nechávají líbit a už o pár minut později jsme o cirka  800 v.m. níž na parkovišti u jezera. Během jízdy zjišťuji, že každý rok zemře v této oblasti na třicet lidí, z toho dva až tři ve stěně Watzmannu. Chlapík z horský po prohlášení, že by neměl, že je to jeho práce, ale tak když na pivo, tak že jo, přijímá malou pozornost v hodnotě deseti eur, gratuluje nám k výstupu a s přáním šťastné cesty mizí ve tmě. 

Odjíždíme kolem jedenácté večer. Polomrtví ale s pocitem splněného snu přelezení východní stěny, i když to byl často takovej polochoďák, a s tím, jak se nám to na závěr jednou zase krásně vybarvilo. Konec konců o tom to horolezení je. Člověka naplňuje nejen pohyb v horách jako takový, ale i ten pozitivní lidský přístup. Možná je to tím, že vzájemná pomoc je v horalech daleko více zakořeněná. V Praze je sice blaze, ale s tímhle se tam člověk prostě jen tak snadno nesetká.