1. Skitouring, skialpinismus a freeride Skialpinismus a zejména jeho méně náročná forma „Skitouring“ zažívá v dnešní době stále větší oblíbenost. Vzhledem k historickým aspektům aktivit člověka v horském prostředí můžeme hovořit o určitém druhu renesance. Klid a majestátnost neposkvrněných zimních hor přinášejí opak přeplněným sjezdovkám a lyžařským střediskům. Každý metr sjezdu je zasloužený náročným výstupem, který u obtížnějších túr zahrnuje i lezecké problémy a potřebu využití horolezecké techniky. Skialpinistické podniky jsou podle některých horolezců – skialpinistů královskou disciplínou alpinismu. Pro lenošnější lyžaře, kterým jde především o sjezd ve volném terénu, hovoříme o tzv. „freeride“, kdy na začátek sjezdu se dopraví lanovkou nebo vrtulníkem a odpadá tak náročný výstup. 1.1 Historie Skialpinismus jako pojem zahrnuje podle T. Hiebelera veškeré horolezecké aktivity v horách, při nichž se využívají lyže. Náročnost podniků i jejich charakteru je rozdílná jak dnes, tak už v samotné historii tohoto sportovního odvětví. Proto nám tato definice již zcela nevyhovuje, ale o tom později. Zpočátku bylo lyží užíváno především pro náročné přechody, jako byl například Nansenův přechod Grónska roku 1888. V následujících letech se lyže dostávají do Alp a jsou slyžovány některé méně náročné alpské vrcholy (Sonnblick 3.068 m,1896), zakládají se první kluby a rozšiřuje členská základna. Už v roce 1904 je H. Myliem a třemi horskými vůdci slyžován Mont Blanc. Lyže se postupně dostávají i mimo Evropu. 1916 lyžují Angličané do kráteru Kilimandžára, ve třicátých letech H. Ertl lyžuje už i v Himálaji. (Dieška, 1988). V roce 1933 se objevuje první snaha porovnat výkonnost skialpinistů a vzniká závod s doposud nejdelší tradicí „Trofeo Mezzalama“, který se s menšími či většími přestávkami a změnami pravidel koná dodnes. Po druhé světové válce došlo k jasnému rozčlenění na soutěžní skialpinismus a tradiční skialpinismus. V tradičním skialpinismu se začíná dosahovat hranice skiextrému. Jako první definoval skiextrém K. Jeschk jako sjezd, který má délku minimálně 250 m a sklon přes 40º . Dnešní definice skiextrému označuje svah přesahující sklonem 45º a délkou 250 m. Mezi vysokohorským lyžováním (skitouringem) a skiextrémem je rozhraní náročných sjezdů ve sklonech od 30º do 45º, které mohou podle lokality a charakteru spadat do obou kategorií. Poznávací období těchto „přechodových“ sklonů vyvrcholilo sjezdy z Aiuguile de Argentiere přes ledovec Millieu (1939), nebo sjezd Auiguille de Triolet Z stěnou (1941). Do skutečného skiextrému vstupují alpinisté až po druhé světové válce. Za počátek historie se pokládá sjezd severních svahů Mt. Blancu. L.Terray a B. Dunavay projeli rozrušenou severní stěnou na ledovec Bosson v roce 1953. Už o sedm let dříve však dokázali L. Lachenal a M. Renoir sjezd jižní stěnu Col des Droites a na 400 m dlouhém úseku lyžovali ve sklonu 40º. V průběhu šedesátých let bylo sjíždění strmých alpských kuloárů v plném proudu. Asi nejvýraznější osobností byl S. Saudan. Jako první lyžoval ve svazích přes 50º a ukázal směr, kterým ho následovali další. V sedmdesátých letech to byl zejména H. Holzer, který si připsal takové prvosjezdy jako Ostruha Brenvy v masivu Mt. Blanc, nebo Alpispitze S-stěnou. Mezi další výrazné osobnosti patřili zejména T. Valeruz, P. Vallencant, nebo později J.M.Boivin. V průběhu osmdesátých let došlo k posunutí hranice skiextrému přes 45º, obtížné lyžování v úzkých kuloárech je prokládáno slaněním, nebo náročnými skoky. Postupně se dosáhlo sklonů až k 65º, což je zhruba hranice soudržnosti sněhu umožňujícího lyžování. Zcela pochopitelná byla snaha lyžovat i z nejvyšších vrcholů země. Jako první byla sjeta v roce 1979 Annapurna I (8.091 m) Y. Morinem. V určité rovině pak můžeme pokládat za úplný vrchol tradičního skialpinismu sjezd D. Karničara z vrcholu Everestu 8.850 m až do základního tábora v roce 2000. Ve výškovém skialpinismu se dnes vyžaduje, aby byl celý sjezd pokud možno uskutečněn vždy v jednom dni. S rozvojem Snowbordu došlo k průniku tohoto „žehlícího prkna“ i do tradičního skialpinismu a extrémních sjezdů. Prvními propagátory byli zejména B. Gouvy a J.M.Boivin. Snowboardisté používají pro výstup sněžnice, nebo dnes nová prkna umožňující rozdělení na dvě lyžiny, které se pro výstup používají jako klasická skialpinistická lyže. Z hlediska porovnání výkonů však máme poněkud menší problém. Je větším výkonem třítýdenní přechod horského masivu, kdy sklon svahů nepřesáhne 30º? Horolezecký výstup náročnou stěnou a poté sjezd z vrcholu jinou, nebo stejnou cestou? Výstup lehkou cestou, nebo využití vrtulníku či lanovky a poté sjezd extrémně strmým svahem plným náročných skoků? Výstup nad 8.000 m a sjezd z vrcholu? Ze snahy o porovnání výkonnosti vzešly skialpinistické závody. Odloučením závodního skialpinismu od tradičního dnes mají některé skialpinistické závody spíše podobu běhu do vrchu na lyžích a upravené vybavení by neumožnilo sjezd tradičním, náročným terénem, nebo horolezecký výstup. Každopádně však můžeme označit skialpinismus a skitouring za sportovní disciplínu mnoha tváří a přinášející zábavu a obohacení mnoha rozdílným lidem. 1.2 Definice disciplín Už z několika odstavců věnovaných historii nám vyplývá, že sportovní výkony spojené s výstupem a lyžováním v horách mají odlišnou úroveň. Základně v rámci lyžařských aktivit spojených s vysokohorskou turistikou, nebo horolezectvím hovoříme o třech disciplínách. Skitouring – nejméně náročná a nejrozšířenější forma lyžařských aktivit ve volném horském terénu. Jedná se přechody neledovcových pohoří. Jedno, či vícedenní túry, při nichž pro výstup i sjezd není nezbytné užití doplňujícího horolezeckého vybavení. Skialpinismus – aktivita s různou mírou náročnosti jak ve výstupu, tak i sjezdu. Charakter zátěže je dán terénem, nadmořskou výškou i vlastní náročností výstupu či sjezdu. Obecně je možné považovat za skialpinistickou túru, pokud je pro výstup, nebo sjezd nezbytné použití doplňujícího horolezeckého vybavení. Jako vysokohorský skialpinismus označujeme aktivity v pohořích pokrytých ledovci. Ve východních Alpách můžeme překročit nadmořskou výšku 3000 m, v západních Alpách až 4000 m. U ledovcového terénu je mnohem otevřenější a více fascinující prostor, oproti neledovcovým horám je ale výrazný nárůst rizika v podobě trhlin a ledovcových zlomů, pro jejichž překonání je nezbytné zvolit správný technický a taktický postup. Samostatnou kapitolou jsou pak náročné lezecké túry, které lze za ideálních podmínek sjet na lyžích (skiextrém), stejně jako i lyžování ve výškách přes 6.000 m (výškový skialpinismus). Jedná se o krajně rizikové aktivity, kdy ne vždy je sjezd možný a zpravidla nikdy neposkytuje ideální prožitek z vlastního lyžařského pohybu, ale spíše z řešení náročného problému. Freeride – velmi populární především pro odstranění fyzicky náročného výstupu. Lyžování se realizuje v oblastech zajištěných sítí lanovek a sjezd je veden volným terénem v jejich okolí. Nejpopulárnější oblasti v Alpách nalezneme například v La Grave, Chamonix, nebo Arlbergu. Nezbytné je zmínit i tzv. heliskiing, který je populární zejména v Kanadě a USA. Na začátek sjezdu dopraví lyžaře vrtulník. Oproti skitouringu a skialpinismu má freeride jedno výrazné negativum. Sjezd zahajujeme z vrcholu bez předchozího výstupu terénem plánovaného sjezdu. Snížená fyzická náročnost je nahrazena velmi vysokou orientační náročností a výrazně obtížnějším posuzováním lavinového nebezpečí. 1.3 Vybavení Vybavení pro skialpinismus rozlišujeme do tří kategorií. Materiál základní, bezpečnostní a doplňující. Veškeré vybavení musí splňovat evropské normy, to znamená, že na výrobku vždy nalezneme odpovídající číslo normy a označení CE. Pokud splňuje i náročnější normy stanovené mezinárodní horolezeckou asociací UIAA je výrobek označen známkou UIAA. Stéle bychom měli mít na paměti a je jedno jestli při týdenním přechodu, extrémním sjezdu, nebo nenáročné jednodenní túře, že není špatné počasí nebo podmínky, ale pouze špatně připravení lidé. K těm podmínkám je pak nezbytné doplnit, že dobře připravený člověk dokáže špatné podmínky posoudit, vyhodnotit a nebezpečí odpovídajícím způsobem optimalizovat. 1.3.1 Základní vybavení Lyže Skialpinistická lyže má spoustu možných podob a její podoba je dána především požadavky uživatele a terénu, v němž se budeme pohybovat. U závodních lyží bude kladen důraz především na váhu, neboť rozhodující je usnadnění stoupání a o rychlosti rozhoduje každý gram zátěže. Taková lyže však velmi obtížně povede bezpečný sjezd v krustě, nebo na tvrdém podkladu. Obecně jsou vlastnosti lyže dány délkou, šířkou a rádiusem vykrojení. Delší lyže lépe vede stopu, je stabilnější v oblouku, ale náročnější je její ovládaní v úzkých žlabech a kuloárech. Krátká lyže umožňuje rychlé změny směru, potřebuje menší prostor, při sportovní otevřené jízdě ale dokáže být pěkně neposedná. Pro skitouring a skialp se jeví jako nejvhodnější lyže +/- 5 cm tělesné výšky. Šířka lyže ovlivňuje především chování lyže na různém podkladu. Pro tvrdé podklady, led, nebo zmrzlý firn je lepší lyže užší, schopná rychlého „přehranění“. Do prašanu, nebo krusty je nejvhodnější lyže široká, schopná „plavat“ po povrchu. Vykrojení, neboli rádius lyže je určující pro poloměr oblouku při postavení lyže na hranu. Dnes jsou již téměř všechny lyže carvingové, tzn. s výrazným krojením a poloměrem oblouku až pod deset metrů. Taková lyže však dokáže na prolamující se krustě řádně potrápit i velmi schopného lyžaře. Jako optimální se jeví lyže s poloměrem kolem 18 m a šířce pod vázáním cca 65 – 70 mm. Další vlastnosti jsou dány různou tvrdostí celé lyže, jejích částí a torzní tvrdostí, která je rozhodující zejména podle váhy a schopností lyžaře. Z hlediska péče o lyže je nezbytná pravidelná údržba. Skluznice by měla být rovná, bez děr a rýh, pečlivě navoskovaná a vykartáčovaná, aby přebytečný vosk nepoškozoval lepidlo na pásech. Nabroušené hrany jsou zvláště u náročných sjezdů naprostou nezbytností pro bezpečné vedení sjezdu. Než provádět kutilské opravy doma, je vhodnější přenechat péči odbornému servisu. Možné výběry lyží po internetu, typy, váhy, porovnání, ceny, je potřeba volit typ Tour: www.skitrab.cz www.kuplyze.cz Vázání Oproti sjezdovému vázání máme několik odlišných požadavků. Vázání musí umožňovat režim chůze, mít pokud možno co nejmenší hmotnost a současně dostatečnou torzní tuhost jak při výstupu, tak i sjezdu. U polohy pro chůzi by vázání mělo umožňovat nastavení podpěry paty pro výstup strmějším terénem. Oceníme také možnost ovládání vázaní pomocí hole. Podle odlišného terénu a požadavků lyžaře budeme volit odlišné typy. Na přechody a závody budou třeba nejlehčí možné typy jako například Dynafit TLT, pro náročné lyžaře schopné vynést nějaký gram navíc pak například Fritschi Freeride. Důležitou součástí vázání jsou pak brzdičky. Řemínky jsou nebezpečné zejména z hlediska stržení lavinou. Poslední důležitou součástí jsou tzv. „harscheisny“, neboli stoupací železa pro tvrdý podklad. Vzájemnou funkčnost celého systému, tedy správného nastavení vázání, upevnění a funkčnost brzdiček, možnost umístení harscheisen bychom měli vyzkoušet a upravit doma a nikoli až v průběhu túry. Stoupací pásy Stoupací pásy byly původně vyráběny z tulení kůže, jejíž struktura umožňovala skluz vpřed a zabraňovala proklouznutí vzad. Dnes jsou pásy vyráběny z mohérových, nebo syntetických vláken. Poměr mohéru a syntetiky určuje poměr skluzu a stoupavosti. Z hlediska upínání se dříve používalo řemínků, dnes je celý pás pokryt permanentně lepící vrstvou a pro uchycení se používá kotvících systémů na špičce a patce. Správná funkce je zajištěna pravidelnou výměnou lepicí vrstvy (cca jednou za sezonu), impragnací pásu a zejména kontrolou funkčnosti vypnutí a nastavení upínací špičky a patky pásu. Pás by měl pokrývat co největší plochy lyže, po stranách by měl mít k hranám volnou plochu cca 2-5 mm. Pro carvingové lyže je proto vhodné užívat pásů přímo upravených na konkrétní typ lyže. Teleskopické hole Pro oporu při výstupu používáme hole. Podle sklonu svahu, pro výstup i sjezd potřebujeme měnit jejich délku, nebo je případně sbalit do batohu. To vše jsou důvody, proč používáme nejčastěji trojdílné teleskopické hole. Podle tvrdosti podkladu máme odlišnou velikost talířku, pro plnou oporu na zledovatělém povrchu nebo kamenech je důležitý ostrý a tvrdý hrot. Poutka holí by měla být pohodlně a rychle nastavitelná, důležitá je tuhost a váha holí. 1.3.2 Bezpečnostní vybavení Bezpečností vybavení je nezbytné nosit stále se sebou, a přitom vždy věříme, že nedojde na jeho použití. Řešení krizových situací, jako je lavina, nebo zranění některého z členů skupiny je bez vybaveni obtížné, nebo téměř nemožné. LVS – lavinový lokátor, sonda a lopata LVS je nezbytný pro řešení lavinové nehody, rychlou lokalizaci postiženého. Kvalitní sonda a lopata umožní rychlé upřesnění polohy postiženého a jeho následné vyproštění. Více k LVS, sondě a lopatě v kapitole o lavinách. Kvalitní a certifikované vybavení je v tomto případě zcela neoddiskutovatelné! O dalších možnostech jako jsou lavinový ABS, Avalung system nebo Avalanche ball naleznete více v článcích o lavinách. Tyto pomůcky jsou tím v ČR poměrně nedostupné a finančně náročné. Žádná z těchto pomůcek nenahrazuje LVS, jsou pouze vhodným doplňkem! Metodické materiály k lavinám V. Kořízka, lavinového preventisty HS Krkonoše http://www.lezec.cz/clanky.php?key=3621 metodické materiály horolezecké školy ClimbOn http://www.climbingschool.cz/metodika.htm Jeden z porovnávacích článků LVS naleznete zde: http://lavinove.info/index.php/Nov%C3%A1_generace_p%C3%ADp%C3%A1k%C5%AF Lékárna Je nezbytným balíčkem první pomoci. Pro použití je velmi vhodné umístění lékárny ve svrchní kapse batohu, tak aby byla vždy po ruce. Vždy by měla obsahovat několik základních obvazů, pevnou lepící pásku, elastický obvaz, trojcípý šátek, resuscitační roušku, gumové rukavice, izofólii a další drobnosti umožňující rychlé a praktické poskytnutí první pomoci. Není až tolik důležité jestli máte v lékarně malou ambulanci, ale spíše jaké máte znalosti a jak umíte s lékárnou, přesněji jejím obsahem naložit. Bivakovací vak Vak složí jako ochrana proti nepříznivým vlivům počasí při nouzovém přenocování. Z hlediska řešení krizové situace zranění člena skupiny poslouží k izolaci postiženého od okolního prostředí a pomůže zlepšit jeho tepelný komfort. Lze jej také použít na nouzová nosítka, zajištění na skluzu z lyží a mnoho dalších použití. O čelovce, mobilním telefonu a jiných drobnostech, přesněji nezbytnostech, které by nám nikdy neměly na túře chybět, asi není třeba hovořit 1.3.3 Doplňující vybavení Pod pojem doplňující vybavení zahrnujeme pomůcky pro orientaci, veškeré oblečení, batoh a horolezecký materiál nezbytný k bezpečnému zajištění výstupu. Dále pak do této skupiny zahrnujeme vybavení, které může posloužit pro opravu poškozené nebo jako náhrada ztracené části výstroje. Pomůcky pro orientaci Základem pro dobrou orientaci v terénu je kvalitní mapa. Obecně se dá považovat za ideální mapa měřítka 1:25.000, která je dostatečně podrobná, ale současně zahrnuji i poměrně rozsáhlé území. Za nejdůležitější pomůcku hned po mapě považujeme v horském terénu výškoměr. Kombinací údajů výškoměru a mapy jsme schopni poměrně přesně určovat svou pozici. Jako nejideálnější se jeví výškoměr integrovaný do hodinek. Pro zorientování mapy potřebujeme kompas, nebo lépe buzolu podle níž se dá lépe držet azimut směru postupu. Některé hodinky jsou vybaveny elektronickým kompasem, jeho spolehlivost je ale bohužel někdy nízká. Velmi dobrou pomůckou je pak GPS, pomocí níž jsme schopni přesně určit svou polohu, můžeme si připravit celou trasu, zadat ji do GPS a ta nás pak navádí od jednoho kontrolního bodu k druhému. Tyto kontrolní body je také možné ukládat do paměti GPS při výstupu v terénu a v případě zhoršení počasí máme jistotu bezpečného návratu. Kvalitní GPS přístroj v sobě zahrnuje i funkci digitální mapy, barometrického výškoměru a elektronického kompasu. Prostě zcela ideální věc, jenom by vám neměly dojít baterie... I z tohoto důvodu proto lépe papírovou mapu a buzolu vždy se sebou a hlavně s ní umět zacházet. Oblečení Pro skialpinistickou túru je velmi vhodná možnost vrstvení oděvů, jejich snadná změna bez vyzutí z lyži, zejména u kalhot. Oblečení by mělo mít dostatečnou schopnost odolávat vlhkosti, izolovat proti chladu a současně dosahovat co největší prodyšnosti. Jako nejvhodnější se jeví stretchové a softschelové materiály, doplněné do horní vrstvy dvouvrstvým, nebo Packlite laminátem. Batoh Batoh by měl být především pohodlný, s možností snadného uchycení lyží, cepínu a lopaty. Mělo by se nám do něj vlézt veškeré vybavení a současně by měl být co nejkompaktnější, aby se na něm příliš nezachycoval sníh. Velikost bude samozřejmě odlišná pro závod, jednodenní túru, nebo vícedenní přechod se spaním ve stanu. Při pohybu by měl být batoh pevně fixovaný na zádech a neměl by vykazovat oproti tělu žádné pohyby. Pokud si budeme chtít lyžování užít, neměla by velikost batohu překročit 40 l a váha 10 – 12 kg. Horolezecký materiál Z horolezeckého materiálu potřebujeme vybavení odpovídající náročnosti horolezeckého výstupu obsaženého ve výstupové trase. Pokud se jedná o túru na ledovci, vždy bychom měli mít vybavení umožňující zabezpečení proti pádu do trhliny a následné vytažení člena skupiny, i pokud je v bezvědomí. Za základní sadu vybavení považujeme plné, nebo poloviční lano 30 – 60 m, sedací úvaz, helmu, 5 x karabina s pojistkou, 4 x normální D karabina, 2 x 120 cm šitá smyčka, 2 x 1.5 m, 1 x 3 m a 1 x 5 m 6 mm silný prusik, ledovcový šroub 19 cm. Pro výstup v lezeckých partiích se nám pak podle náročnosti trasy hodí jeden, nebo dva cepíny, mačky, případně další jistící materiál do skalního terénu. Pokud je výstup lezeckého charakteru, je vhodné používat dvojité lano. Rezervní sada Při pohybu na skialpových lyžích občas dochází k poškození, nebo ztrátě části vybavení. Alespoň základní a nejčastější „poruchy“ by náš postup neměly ovlivnit. Je velmi dobré se sebou nosit nářadí pro seřízení vázání (šroubovák, kleště, nůž), náhradní pásy, náhradní talířek hole, sjezdový lyžařský vosk a poté ještě univerzální pevnou pásku. Nejideálnější je tzv. „Ducktape“, která je pevná a téměř vždy dokonale lepí. 1.4 Závěr Přeji vám šťastnou ruku při výběru úrovně, jaké se budete chtít tomuto sportu věnovat. Zda pouze jako příjemný doplněk strávení zimních dnů na lehkých skitouringových vycházkách, nebo se pustíte do odvážných alpinistických sjezdů v Alpách. Doufám, že těchto několik odstavců vám ukázalo určitý pohled na toto specifické sportovní odvětví a pomohlo v zorientování, co a jak je k němu potřeba. V příštím díle bude na řadě plánování túry, technika vlastního pohybu i taktika výstupu či sjezdu. Radek Lienerth autor provozuje horoškolu ClimbOn
|