Po zdolání Kreutzspitze a Wildes Mannes jsme se s Matějem rozhodli, že pokoříme Wildspitzi, vysokou 3.772 m.n.m., druhou nejvyšší horu Rakouska. Tradičně prcháme odpoledne z Prahy, přes Mnichov a Innsbruck a dorážíme opět do Ventu, tentokráte půl hodiny před půlnocí, a tak na sebe oblečeme nové slušivé bílé termo prádlo a spokojeně usínáme na předních sedačkách auta. Před čtvrtou se budíme, a jelikož je zima, rychle se soukáme do oblečení a vyrážíme pod lanovkou vzhůru k Breslauer Hutte. Den před naším příjezdem mělo nad 2000 m.n.m. lehce sněžit, ale ve Ventu nebylo po sněhu ani památky.
foto by © Jakub
foto by © Jakub
foto by © Jakub
Když vystoupáme prvních 200 výškových metrů, kolem sebe už vidíme poprašek čerstvého sněhu, který pomalu přibývá, čím více stoupáme a u lanovky Stablein (2.365 m.n.m.) už je regulérní sníh. Jelikož jsme šli ve tmě s čelovkami, měl jsem trochu problém stanici lanovky najít a nebýt Matěje tak bych kolem chaty prošel, aniž bych zjistil, že už tam jsme. :D
foto by © Jakub
foto by © Jakub
Bez přestávky však pokračujeme dál k Breslauer Hutte - cesta, i když zasněžená, je dobrá, protože se jedná opravdu o turistickou dálnici. Zhruba v půli cesty k Breslauer Hutte naši pozornost upoutá hlasitý zvuk a světla zářící zpoza horizontu do noční oblohy. První co mě napadlo, bylo UFO. Pak jsem začal používat mozek a přemýšlet, co sem takhle vysoko může vyjet a kam se to vůbec chce dostat??? Než jsme se stačili shodnout co to je, prohnaly se kolem nás asi čtyři motorky a frčely dál pod Breslauer Hutte . My si tak aspoň mohli chvíli vyprávět o motorkách a cesta nám tak pěkně utíkal a Když jsme došli k potoku pod Breslauer Hutte, viděli jsme zaparkované motorky, asi 50 metrů daleko mezi kameny. Jak jsme později zjistili, horští vůdci tak jezdí na Breslauer Hutte a poté berou klienty na Wildspitzi :) Od potoka jsme začali strmě stoupat na Breslauer Hutte, sněhu už bylo dost a nejvíce samozřejmě na cestě, proto jsme na cestu hodili bobek a přímo to napálili k Breslauer Hutte.
foto by © Jakub
foto by © Jakub
Po sedmé hodině dorážíme na chatu a v šeru zasedáme za stůl, vyndáváme lovečák a chleba. Horští vůdci mezitím se svými skupinami vyráží na Wildspitzi. Jak se později ukázalo, vyrazit za nimi byl skvělý nápad, jelikož jsme ve sněhu lehce našli cestu kudy jít Po rychlé snídani vyrážíme dál a během krásného, jasného světla stoupáme pod Wildspitzi. Počasí je nádherné a my se neustále musíme kochat výhledy na okolní zasněžené vrcholky, které se tyčí nad mraky ležícími v údolí. Díky zasněženým horám si člověk připadá jako v Himalájích a ne v Alpách, tento pocit se ještě umocňuje, když se kousek nad chatou naše pohledy konečně zastaví na Wildspitze. Je to skutečně krásná hora a z jižní strany od Breslauer Hutte vypadá jako K2. Pohled na naší malou K2 si užíváme jen do chvíle, než si uvědomíme, že na tenhle vrchol vlastně musíme vystoupit i když je to sakra výška. Poměrně dlouho se táhneme mezi hřebeny pod Wildspitzí, až dojdeme pod sedlo Mitterkarjoch.
foto by © Jakub
foto by © Jakub
Zde docházíme dvě skupiny s vůdcem, jenomže do sedla se leze po malém ledovci na fixních lanech a následně po skále za pomocí ferraty, skupinky s průvodcem se v místech pod lany začínají štosovat. Protože nechceme čekat na strmém svahu pod skalnatým úsekem a dále se zbytečně zdržovat na ferratě, čekáme asi 150 metrů od nástupu na velkých kamenech, abychom nestáli zbytečně ve vysokém sněhu. Obě početné skupiny nás zdrží asi na 40 minut, přitom začínáme být trošku rozpačití z pomalého tempa skupinek před námi. Dáváme si na čas i potom co se odpoutají z ferraty a pokračují vedle skály vzhůru. Když nám poslední člen skupiny zmizí z dohledu, začínáme stoupat ke skále přičemž hlubokém sněhu dá strmý svah celkem zabrat a tak jsme rádi, když za chvíli nastupujeme na ferratu. I když je skála zasněžená, bez problémů lezem výše. Asi 40 metrů pod sedlem, lana mizí pod sněhem, takže odbočujeme ze skály do kuloáru a s cepínem se probíjíme v hlubokém sněhu k sedlu. Přestože nám nebezpečí nehrozí, vždy když trochu člověk ve sněhu sjede a ohledné se pod sebe není to příjemný pocit
foto by © Jakub
foto by © Jakub
Vše jsme ale zvládli a nyní se můžeme kochat pohledem ze sedla na ledovec Taschachferner. Tento obrovský ledovec se ztrácí, ani nevíme kde a sněhové pláně se táhnou do nekonečna. Skupinky s vůdcem vidíme daleko před námi na ledovci. Navazujeme se na lano a vydáváme se v jejich stopách dál. I když je cesta vyšlápnutá, pořád se boříme, ale zatím jdeme na ledovci po rovince a moc nestoupáme. Vzhledem ke sněhu nevidíme trhliny, tudíž nepotřebujeme mačky, přesto jsme navázáni. Když se cesta stáčí ze severu zpět ke hřebenu pod Wildspitzi, začíná ledovec stoupat, tudíž i my nabíráme nadmořskou výšku. Vyšlapaná pěšina se kroutí mezi již viditelnými trhlinami a my zjišťujeme, že jsme prozatím vystoupali 1500 výškových metrů. Čím víc stoupáme, tím víc začínáme být utahání – 10 metrů a zabíráme polohu v předklonu a hluboce dýcháme. Matěj dokonce na posledních 300 metrech (které mimochodem jdeme pěkně dlouho) několikrát zaujme pózu „já si tu lehnu na chvilku na záda a pokochám se“ a já tu chvíli rád využiju také k odpočinku. Do sněhu se už neboříme, jelikož se táhneme pod vrcholový hřeben. Poměrně vyčerpaní, konečně shlížíme dolů do údolí, kde jsme skoro celé dopoledne stoupali do Breslauer Hutte. Pod hřebenem vidíme složené baťohy a lana s další výzbrojí a proto také neváháme, vše nepotřebné odhazujeme, poněvadž každé kilo je znát, a my toho máme dost. Pouze s úvazkem a cepínem začínáme strmě stoupat po poměrně ostrém a exponovaném hřebenu na vrchol. Asi po 10 minutách tichého šplhání Matěj zjistí pro mě dost nepříjemnou zprávu a to, že dole nechal foťák. Jelikož se oba shodneme, že lézt na vrchol a neudělat sto svých samolibých fotek v mnoho pózách nemá smysl, zamyslím se a dospěju k závěru, že mám asi o několik procent víc sil a možná vlivem nedostatku kyslíku pro něj seběhnu. Samozřejmě si pak nadávám, ale v půlce hřebenu na mě Matěj již čeká, dále již stoupáme společně. Cestou potkáme sestupující dvojici, která se nás ptá – „Máte doufám mačky a lana?“ Naše odpověď je záporná jelikož jsme viděli, že si někdo nechává pod hřebenem, proto jsme to tam také odložili. Dostává se nám odpovědi „No to jsou naše věci, docela by se nahoře šikly“. Dolů už se nikomu z nás nechce, tudíž pokračujeme dál. Cesta není složitá nýbrž 30 metrů pod vrcholem je asi nejsložitější místo – skalnatý úsek, kdy je pod Vámi možná stometrová díra, vy musíte tuto díru překročit a držet se skály nad vámi. Matěj jde první a posléze mi radí, kam strčit ruku, jelikož nejsou vidět místa pro úchyt. Ačkoliv místo vypadá nepříjemně a složitě, nakonec se překonává bez problému i když jsme se trochu báli, že na sněhu uklouzneme.
foto by © Jakub
foto by © Jakub
Teď už ale stojíme u vrcholového kříže a kocháme se pohledem na okolní vrcholy, které jsou i přes svou výšku pořád menší než hora na které stojíme my. Počasí nám přálo, vidíme skoro až na konec světa a sníh tomu všemu dodává ještě hezčí vzhled. Jsme nadšení a na vrcholu zůstáváme asi 20 minut. Sestup je skoro horší než výstup, jelikož pořád vidíme, jak hluboko v případě chyby můžeme sklouznout. Ale menší hřeben rychle seběhneme, dále pokračujeme už zase navázání dolů po ledovci. I když sestupujeme, kvůli slunci a tajícímu sněhu se boříme, čím dál tím víc, cesta se tím stává pořádně namáhavá. V momentě kdy se dostaneme k ferratě, sníh ze skály už odtál a my si tak užijeme lezení na mokré skále. Tento nepříjemný úsek, kdy strmý svah pod skálou doslova sjíždíme po zadku, nám dal zabrat. Na kamenech kde jsme čekali ráno, teď rozbalujeme Tyrolský špek a hodláme se na pár minut zdržet. Jelikož kameny jsou už bez sněhu suché, nějak se nám přestávka protáhla, válíme se zde a užíráme špek asi hodinu. Sluníčko nás příjemně ohřívá a ani jednomu se nechce jít dál. Teprve když sníme špek skoro celý, uznáme, že flákání bylo dost a začínáme sestupovat k chatě. Sníh už na slunci dost změkl, místy i i zmizel a my tak trochu bloudíme a hledáme cestu, občas tak projdeme i potůčkem z tajícího sněhu. To nám však nevadí, protože za chvíli už se nám boty vysouší v sušárně na Breslauer Hutte, přitom si dáváme AV menu (boloňské špagety) a plníme naše břicha dosyta. Docela brzo se odebíráme do lageru a spolu s dalšími asi 40 nocležníky uleháme na matrace, kde rychle usínáme, protože ráno chceme vyrazit hodně brzo.
foto by © Jakub
foto by © Jakub
Ačkoliv chceme ráno vstávat po páté, Matěj mě vykope ze spacáku až po šesté a po malé snídaní se tak dostáváme na cestu až kolem sedmé hodiny. Naším cílem byl Mitllere Guslar Spitze (3.126 m.n.m.) Cesta se táhla po vrstevnici od Breslauer Hutte. Pěšina je příjemná a my postupem času sundáváme teplé oblečení a nakonec nám stačí jen kraťasy a tričko. Procházíme kolem pleska (asi slangové označení pro malé pleso ) za kterým cesta začíná klesat k potoku Vernagtbach. Potkáváme stádo oveček.
foto by © Jakub
foto by © Jakub
Matěj je hned začne prohánět po stráni a fotit si je. Více mu ovečky nedovolily…. Sestoupíme až k potoku, kde je rozcestí pod chatou Vernagthutte, ale my se vydáváme na druhou stranu ke Guslar Spitze po pěšině, která vede i k chatě Hochjochhospiz. Když studujeme mapu, vidíme, že cesta na Mitllere Guslar Spitze vede jen jedna, ve skutečnosti musíme kopec, který vidíme nad námi celý obejít. Po kratší diskuzi se nakonec rozhodneme vyrazit na horu přímo, mimo vyznačenou cestu. Každý jsme si šli podle svého, po skále, po suti – ale naše plánovaná cesta zespoda vypadala mnohem líp, než jaká ve skutečnosti byla. Za každou terénní vlnou se objevila další a ještě více skalnatá. Studujeme pořád mapu a trošku se dohadujeme kudy jít, protože přímo to prostě nevylezeme. Nakonec se rozhodujeme pokračovat zleva, kde vypadá terén schůdnější. Závěrem však stejně lezeme po skále, protože Matěj nechce kvůli lepšímu terénu sestoupit níž a tím ztratit tak pracně nastoupanou výšku
foto by © Jakub
foto by © Jakub
Zjišťujeme, že jsme se pokoušeli vylézt na jeden předvrchol, takže nakonec jsme rádi, že jsme se tam netáhli zbytečně. Jdeme už poměrně dlouho po travnaté plošině, když se rozhodneme zahnout a začít přímo stoupat na Mitllere Guslar Spitze. Nejdřív se drápeme do kopce, a pak balancujeme na příkrém suťovém svahu, kde doslova po čtyřech lezem nahoru. Pak už šplháme po skalnatých stupních. Skála se drolí, v jednu dobu dokonce držím kámen, na kterém Matěj stojí, aby ještě chvilku na skále vydržel a neulít spolu s Matějem dolů. Stěna naštěstí není tak strmá a leze se nám poměrně dobře. Asi po 40 minutách vylezeme na hřebenový vrchol, kde už skáčeme po kamenech až k vrcholovému kříži. Z vrcholu vidíme další okolní hory, které jsou vysoké hodně přes tři tisíce metrů. Nejblíže vidíme skorou 3500 metrů vysoký Fluchtkogel, pod kterým je ve výšce 3.277 m.n.m. Branderburger Haus a a společně tak ohrazují obrovský ledovec Kesselwandernferner.
foto by © Jakub
foto by © Jakub
Pohled na tento ledovec pak před sebou máme celou dobu náročného sestupu, který je z vrcholu pořádně strmý, nohy i kolena dostávají pořádně zabrat. Využíváme každou rovnější travičku a sedáme na zadek, abychom ulevili nohám, které po dvou dnech už tolik neslouží. K chatě Hochjochhospiz se dobelháme asi až po dvou hodinách. Ihned do sebe klopíme pivo a polívku se špekovým knedlíkem. Pivo nám chutná a proto dáváme ještě jedno a spokojeně pokračujeme dál po pohodlné cestě nad potokem Rofenache. Když přecházíme jeden mostík, jsou za ním pěkné placaté kameny. Jelikož sluníčko ještě pěkně hřeje, lehneme si na ně, ať si protáhneme záda. Asi na půl hodinky nakonec usínáme, a kdyby kolem nás nechodili další cestovatelé, spíme tam dodnes. Přesto nám spánek nám dodal energii a tak rychle pokračujeme dál.
foto by © Jakub
foto by © Jakub
foto by © Jakub
foto by © Jakub
Už nejdeme přímo nad kaňonem, ale po loukách, kde se pasou ovce, krávy a koně, se kterými si trošku zalaškujeme a pokračujeme dále. Konečně vstupujeme do Ventu, po chvilce tak odhazujeme vedle auta baťohy a další věci a můžeme se chvíli válet na louce. Dva dny, kdy od rána do večer stoupáme a klesáme, nám daly do těla a spokojeně tak sjíždíme do údolí a frčíme pěkně do Prahy.