Za cíl jsme tentokrát zvolili Schmilku. Věže Grosser Gratturm, Lehnriff a Lehnkuppel nabídly k celodennímu lezení příležitostí více než dost.
Grosser Gratturm:
Finneweg VIIa - velkým koutem a výše nad převisem, 3 kruhy, pohodička
Herbstweg VIIb - středem přes kruh, k němu tutová smyce, pod převis 2.kruh, zde buď slanit anebo doleva na hranu a po ní trochu morálově na vrchol, doporučuji
Gratuberschreitung VIIIb - nalevo od předchozí přes 3 kruhy, poslední nadlézt, vrátit se a slanit nebo až na vrchol, doporučuji
Sackgasse VIIIc, RP IXa - silová hříčka hladkou plotnou přes tři kruhy, od 3. doleva do spáry a tou ke 4.kruhu, nahoru nebo dolů
Eispalast IXc, RP Xa - od 3.kr. předchozí cesty lehce vpravo přes další k poslednímu, zde klidně dolů, špičková desítka, krásně zajištěná, žádné smyčky, technické lezení v kolmé stěně
Lehnriff:
Seitensprung des Strohwitwers VIIIb - v pravé části údolní stěny přes pět kruhů, vypadá velice pěkně, ale nelezli jsme ji a nic bližšího o ní nevím
Silberwand VIIc, bez hromadného stavění na nástupu VIIIa - krásná cesta v lehce převislé stěně s nástupovým bouldříkem za VIIIa, mezi 1. a 2. kruhem se lze trochu vybát, chce to pevně se držet, pak přes třetí do komína nebo zase dolů, super
Goldene Wand VIIc - má v průvodci hvězdičku, ale ta je spíše za celkový vzhled, lezení je klasická lámavá sedmcéčková psychologie, komu to nevadí, doporučuji
Lehnkuppel:
Wurzelblick VIIc - to musíte mít, nástupový sokolík vyvolává takřka orgasmus a i pokračování nezklame
Za zkoušku stojí i Gezogener Zahn VIIIc, Sudwand VIIc, bez post. VIIIb a Pfeilerkante VIIa.
Nedaleko odtud je skupina věží kolem Lolaturmu, kterou zná kdekdo a ke které jsme se tentokrát až na jednu výjimku ani nedostali. Následovala romantická noc v bivaku. Trochu nás jen překvapilo, že bivak někdo odstrojil od ohniště a klád jej lemujících. Zřejmě strážci parku ve snaze ho zrušit. Smí se zde totiž spát jen v zavedených bivacích. Tento, ač utajený, zavedený již dlouhá léta je a je zřejmě třeba ho takříkajíc odzavést. Protože jsem v něm spal před čtrnácti dny, nedalo nám moc práce uvést ho do původního stavu.
V neděli bylo opravdu větrno. Vymetená obloha a sluncem ozářené stěny pod blankytnou modří v kombinaci s temnými obrysy věží z protilehlé stráně nám nedaly jinak, než že musíme něco vylézt. O této cestě jsem se již zmiňoval loni v červnu. Direkte Sockelwand VIIIc na Bussardwand. Trochu tedy upřesním. Nástup je v místě, kde stojíte na terase široké jen pár metrů a pod vámi vykukuje vršek věže Windspitze. Přes tři kruhy dolezete ke druhému kruhu originální cesty, kterou již lezete společně přes třetí a čtvrtý doleva do spáry a na vrchol, nebo dolů. Vzdálenost ke všem třem prvním kruhům je vždy k 10ti metrům a smyčky nic moc. Lezení není těžké, padat se nesmí. Pak už jsou kruhy blíže a jádro pudla vězí v šikmém žlábku pod posledním kruhem. Přeci jen je jištění šikmo někde pod nohama a další krok nejistý. Chce to ho udělat a vědět, že pod kruhem je ta pravá ze dvou děr ta pravá. Týden nebudete myslet na nic jiného.
Nedaleko odtud Jistě jste si všimli, že u popisů zmiňuji možnost návratu od posledního kruhu. Není to sice úplně podle saských zvyklostí a před dvanácti lety by mě to ani nenapadlo. Ale mnohdy, zvláště když si kousek nadlezete a zase se vrátíte, už je dolez až na vrchol opravdu lehký. Záleží na chuti, jestli dobýt vrchol anebo slanit a bez zdržování se pustit do další cesty. Tam, kde si myslím, že ze sportovního hlediska není závažným prohřeškem z cesty slanit, vás budu takto upozorňovat. Musím ale dodat, že se nám zrovna v sobotu vyplatilo vylézt si Herbstweg až na vrchol. Nejen, že se prostě nedalo odolat tomu slunečnému doleva ubíhajícímu mělkému žlabu, ale navíc jsme v den s datem 2.2.2 získali Berg Heil 2002 na celkem významné věži. A co to pro nás znamenalo si přečtěte v prvním letošním díle.
Tschüs