Krásné babí léto za krkem a tak doufám, že nepohrdnete nějakou tou pískovcovou chuťovkou. Tentokrát se podíváme do skutečného lahůdkářství, do oblasti Schmilka. Jedna třešnička na dortíku vedle druhý a tak budeme jen těžko vybírat větší pochoutky! Ale v rámci podzimní diety se omezíme jen na pár nejvybranějších kousků. Nabídka je ohromná, oblast "vlastní" 127 vrcholů s více jak 1880 cestami! A jde se! Jako předkrm si nejprve naservírujeme trošku historie a pak už chutě do stěn. Když nepočítáme daleký pravěk a temný středověk, tak první doložený výstup v oblasti byl proveden v roce 1811 na rozložitý Rauschenstein. Horolezecky byla oblast otevřena v roce 1893, kdy byly poprvé zdolány Fluchtwand, Klimmerstein, Fünf Gipfel a řada dalších. Do konce století byly postupně zdolány například Winklerturm, Neue Wenzelwand a Püschnerturm. Ale teprve výstupem na Teufelsturm (1906) začalo to opravdové lezení samostatných stěn. Průkopnický průvodce Fehrmannův z roku 1908 popisuje již 25 věží, na které vedlo v té době 43 cest. Je tedy prostřeno a máme tu hlavní chod! Začneme jednou z nejchutnějších věží nejen ve Schmilce, ale v celém Sasku. Podle mnohých fajnšmekrů je jí jižní stěna "masívu" Bussardwand. Fotogenická jižní stěna Bussardwandu. Více jak šedesát metrů voštinek, dírek a oblinek. První třetina celkem do kopce, druhá kolmá a třetí mírně položená s rajbasoidními exponovanými dolezy. Mohutná jižní stěna je zhruba v polovině šířky rozdělena hlubokým koutem, kterým vede podél spáry jedna z nejpůsobivějších cest v této stěně - "Bunte Wand VIIIa, RP VIIIb" . Dlouhá cesta, jejíž autor má ještě delší jméno - Karl-Heinz Mildner-Spindler. Přelezl ji v roce 1966 a spolu s ním H. Paul, D. Hinrichsen a G. Fiesler. Cesta je z počátku mírně položená, těžkne pod kruhem kde se kolmí, končí smyčky a začíná trošku boj s morálem. K tomuto, prvnímu kruhu je to dobrých 30 metrů koutovým zářezem se spárou, cestou asi 1000 smyček, ale železo je železo! Šest metrů pod kruhem potkáte i jedny ukrytý tutový hodiny ve spáře, chce to šťourátko a pevný nervy. Nepatrný travers doprava do koutku , po dobrých chytech (a přes netopýří "hnízdo") tak metr pod kruh a…. prd! Bunte Wand - kilometr pod kruhem… … a metru pod kruhem. Trochu straším, ale dolez ke kruhu je docela psychický. Cvakání už je v pohodě a až to rozdýcháte, tak vzhůru převislou koutovou spárou, která v sobě skrývá tři sokolíkové chyty. Ty ale nic moc neřeší, je potřeba vymyslet jak na to. Jsou dvě základní možnosti jak přes převísek, nápověda však nebude, dejte si to On sight, jsou to docela vzdušné kroky a plíce budou mít co dělat (a nestyďte se, nebudete první, kdo přemýšlel o slanění!). Nad převískem pár metrů k druhýmu kruhu (smyce) a od něj, původně stavěním, dnes elegantním technickým lezením, vyhazovacím koutkem přes dvě fixní vetchý smyce až pod velkou střechu. Tady buď slanit (o nic už celkem nepřijdete, pouze o čas strávený sestupem přes nekonečné schody "Heilige Stiege"), nebo doprava do "údolky" a hlomejžďáním na vršek. Třetí možnost (to pro případ, že jste zapomněli dole lano) je ještě travers pod střechou doleva až na pěšinku na okraji stěny a přes vršek na již zmiňované "svatý" schody. Celkově velice působivá cesta, vhodná i "do deště", fakt do ní neprší ani nesněží. Večer v bivaku, který leží o patro níž než je nástup do stěny, se vám o tomto drsném bigwalu bude určitě zdát! Vaše sny vám však jistě zpříjemní další přelezené lahůdky ležící vlevo od výrazného koutu. První cestou v této super stěně byla "Südwand VIIc" . Její skalp získali v roce 1968 Sasíci Horst Griesbach, K.-H. Philipp a U. Jensen. Nástup koutkem jako předcházející cesta, na velké lavici mírně doleva a převislou voštinovou stěnou Hodinářství, ale trochu nedůvěryhodné. do kolmého ke kruhu a dál velice jemně a technicky doleva dlouhými tahy k dalšímu kruhu pod malinkým převisem. Mírně zprava přes převísek a pro změnu mírně doleva ke třetímu. Nabíráme výšku a taky obtížnost. Odlez od kruhu je docela prefíkanej a závěr pod velkou střechu, tak to už je vyloženě úleťárna! Pod střechou kruh a hurá dolů, ještě nás toho dost čeká! Südwand - Praktické využití nástupového hodinářství. Chuťově výraznější a celkově vzhlednější je jedna z variant cesty předcházející. Název "Direkte Südwand VIIc" jasně naznačuje, že polezeme více ve spádnici posledního "slaňovacího" kruhu. Hvězdná čtveřice saských prvovýstupců Bernd Arnold, G. Lamm, G. Ludewig a J. Cruse vytvořili v roce 1977 jakousi nábližku ke třetímu kruhu od originálu, mírně převislou stěnou přes dva citlivě umístěné kruhy. Jemný, až filigránský lezení, stěna samý chyt, ale ne vše nepevné je, hlavně ve spodní partii, již ulomeno! Chce to cit, typický pro lezbu na písku, a údolím se jistě bude rozléhat vaše slastné chrochtání. Pokud ne, prodejte matroš, lezení není pro vás to pravé rozptýlení! Chrochťárna nad prvním kruhem "Direkte Südwand". Pokud se od druhého kruhu "direktu" nedáte hnedle doprava do originálky, můžete pokračovat přímo přes další potěšující kroužek a mírně doleva přes dva kruhy v kolmém pod velkou střechu. Oblez obou a zvláště posledního, je velice pikantní! Linker Flügel - jemně "pálivý" oblez posledního kruhu Máte ho sice u kolen (kruh), ale doporučuju moc nedejchat. Vyvahovací rajbásek v 60 ti metrech vám docela prověří psýchu. Prsty na bouličkách kloužou a na maglajz rychle zapomeňte, nejste na Panťáku! Cesta "Linker Flügel VIIc" je sice bez hvězdičky, ale zasloužila by si ji! V roce 1988 pánové Gilbert Motyka, T. Johne a T. Weber vytyčili tuhle logickou šedesátimetrovou linii jen pro nás. Nezdá se vám "direkte" příliš direkt? Potom doporučuji ještě přímější směr, který vede mezi předcházejícími dvěma cestami. Cestu "Gerade Südwand VIIIa, RP VIIIb" vylezli v roce 1992 bratři Hübschové, dobře ji odjistili, ale je taková nějaká divná, násilná a nevzhledná, zkrátka chuťově nevýrazná. Být sama samojediná na této věži, byla by jistě vyhledávanou lahůdkou, ale v této konkurenci nemá moc šancí! Podobně by se dala hodnotit i varianta k Buntewandu, více jak 60-ti metrová "Lange Variante VIIIb". Štreka k prvními, těžký lámavý oblez, mechama ke 2.kruhu, plotnou přes originální karfiolky ke 3.kruhu a do Buntewandu. Celkem právem bez hvězdičky a navíc nestačí šedesátka až pod slaňovací převis! Cesty v jižní stěně Bussardwandu se dají navzájem libovolně kombinovat a tak nikdy, ani po letech nepolezete stejnou cestu. V této chytovaté stěně se vyřádí i hodně vybíravý fajnšmekr! Ale nejen lezením je našinec živ a tak seběhneme pár metrů pod úpatí do bivaku, uvaříme, roztáhneme spacoš, otevřeme lahvinku, smoukneme brčko a necháme si zdát o…. A ráno, po dopití zbytků s ještě bolavou hlavou, vyrazíme zase do stěn. Na rozlezení bude asi stačit, s ohledem na akutní horskou nemoc způsobenou zbytkovým alkoholem, něco nižšího. K tomu je přímo předurčen prcek mezi saskými obry, "pouhých" 20 metrů vysoký Heringsgrundnadel. Věžka se složitým názvem, ale jednoduše dosažitelná. Tou celkem lehkou a příjemnou cestou je klasika z roku 1907 od Willy Baudische a jeho druhů - "Alter Weg VIIa" s krásnou přímou variantou přes pevný železňáky VIIc. "Herinek" a jeho Stará cesta kdysi klasicky se stavěním... … a dnes s krásnou "železitou" variantou. Po slanění (z malého vršku je Schmilka jako na dlani - od Rauschensteinu na západě až po Lolu na východě) se proplazte doleva do údolní hrany (přidaný borhák na jištění) a zkuste svůj morál a třecí schopnosti vašich lezeček na cestě "Talseite VIIc, RP VIIIa". Vypadá nevinně, ale už popis v průvodci leccos naznačuje - samý stavění, převis a lámavý převis! Nic z toho nelže, jen obě stavění lze přelézt čistě. Nálezy do převisů jsou supr, použijete i kolena a jiné nelezecké části těla. Už odlez od dobíráku je efektní - božská pata, tři shyby a jste pod druhým osoleným převisem. Ten lze ošulit zleva po malých, ale pevných. A máme první kruh. Ke druhýmu trochu klikatě a od něj lechtavý vyvažovací lezení na tření s občasným karfiolkem. Moc nedejchat a bacha na vítr! Na rok 1920, docela morálovka od klasika Otto Dietricha a jeho "kompliců". Po slanění tentokrát udělejte čelem vzad a pokud se příliš nevyděsíte kolmou hladkou stěnou, můžete i v ní ochutnat některé z jejich bonbónků. Je to stěna Muschelkopf , zhruba 50 metrů široká a stejně tak vysoká stěna. Dříve se nazývala stylově Schokoladenturm a nabídne vám za cenu nějakých těch šedivých vlasů, nezapomenutelné zážitky z pobytu hluboko pod kruhem a vysoko nad kruhem. Jižní stěna Muschelkopf - lezci v "Perle", pod převisem vpravo je možno ukončit "Talwand" Pár metrů od pravé hrany je nástup cesty "Talwand VIIIb", autoři klasici Bernd Arnold, Gisbert Ludewig a Christine Ludewig (budoucí manželka Arnolda), rok 1975. První kruh příjemně nízko, ale jeho oblez je na VIIIb poměrně mazec. Kroková variace spoďák - bočan - sokolíková dírka vás zapotí a pozor na správný rukosled. Trošku natahovák, menší to řeší přes kruh a taky to de….! Od druhého kruhu buď mírně doleva a jemnou stěnkou do rachlí, nebo zajímavěji a těžčeji (IXa) černým pásem asi čtyři metry přímo, kruh se vzdaluje, jištění žádný a kroky nevratný. Když už to výš nejde, tak konečně traverz doleva do dobrých škrabek a pár temp ke třetímu. Úleva ohromná! Od něj saskou fujsoustavou komínů a žlabů hore. Pokud vás tlačí čas (krásná výmluva pro odpor k lezení komínů), tak je fajn po traversu ještě trošku traverznout a po madlech k dalšímu kruhu, který patří cestě "Perlmutt VIIIc". Pak už na nic nečekat a šup do údolí. Je to sice nesportovní ale víc toho stihnete a nebudete mít krvavý kotníky, kolena ramena, lokty, ruce, ego…… Teď by se slušelo napsat, že cesta "Perle VIIIb" je perlou na náhrdelníku….., ale jednak to zní blbě a pak to taky není ani moc pravda. Tahle šedesátimetrová cesta z roku 1987 (Peter Sacha, H. Thomas, R. Thomas, A. Stephan) není sice žádná vošklivka, ale bohužel ani žádná krasotinka. Už hladkej nástup vás vyděsí, aby vás následně potěšilo pár nejištěných metrů k prvnímu kruhu. Od něj se dáme celkem jemným, ale stravitelným lezením mírně doleva ke druhému. Nad ním, bouldrový krok s nohou a rukou v jedný díře, natažení doprava do žlábku a zase ta vrcholová sápačka v otevřených zarostlých komínech. Typický dolez na "masívové předskalí" Muschelkopf - převislé trávy. Ale vršek "Mušle" za tu trochu kůže stojí, výhledy jsou bombózní. Jenom sestup je trošičku problém. Nejrychlejší je slanit, ale ke slaňáku je to tak trojkovej přeskok v osmdesáti metrech. Delší, bezpečnější a krajinově malebnější je pěší túra směrem k "Bussardu" a přes něj buď slanit, nebo dojít na Heilige Stiege a dolů až do bivaku. Vrcholová hlava "Mušle" a pod ní se krčí prcek "Herinek" Když jsme opět narazil na "oblíbené" souschodí Heilige Stiege, tak na závěr dnešního víkendového týpku pár ilustračních čísel, jaký že je to pohodový chodníček z údolí na náhorní planinu. Od úpatí kopce začneme nejprve po 321 dřevěných schodech až k lávce, potom pokračují železné schody, následují opět dřevěné proložené pískovcovými, dohromady jich je až k odbočce k Bussardwandu dalších 118. Následuje ještě 62 dřeváků a pak přijde nejslavnější pasáž celých Heilige Stiege - když už toho máte pomalu dost, čeká vás 216 železňáků a pořád do kopce! Zvlášť posledních 93 kolmáčů vás řádně rozdýchá! Dobré je, že v těchto místech není kam zabloudit, protože ostatní "pěšiny" jsou za VIIc a hůře! Po vrácení plic zpět do těla pokračujeme hore-dole lesem přes dalších 82 schodů na malé rozcestí a od něj již lehce vyběhneme posledních 114 smíšených přírodně-umělých schodů na hlavní rozcestí. (Jsme tedy na samém vršku, ale v tragikomické situaci - nejbližší stanice pivní pomoci je hluboko pod námi v údolí řeky Labe!) Celkový součet všech bez rozdílu materiálu až k velkému rozcestí na náhorní cestě odkud se už jde všude z kopce je úctyhodných a nohy rozbolavějícícch 913 schodů, schůdků a schůdečků!! Chůzi zdar! BHH
|