Vytvořit žebříček deseti nejvelkolepějších věží Saska by nebylo jednoduché. Bezpochyby by v něm neměl chybět Affensteinský Bloßstock a asi by se nikdo nepřel, kdyby patřil mezi prvních pět, a možná dokonce spolu s Teufelsturmem a Falkensteinem mezi tři vůbec největší krasavce Saska.

Bloßstock je nejvýraznější dominantou celého severního úbočí hlavního saského masívu. Lze z něj přehlédnout podstatnou část Affensteinů, směrem na západ Schrammsteiny  a směrem východním kus Malého Zschandu a Wildensteiny. Zrovna tak je ze všech těchto oblastí možné spatřit jak se Bloßstock vypíná do výšky na kraji výběžku těch nejvyšších stěn Affensteinů. Jeho silueta je jedním z copyrightů Saska. Je neobyčejná tím, že od západu i východu je naprosto stejná, tedy až na zrcadlově obrácený obraz. A svou velkolepost si Bloßstock zachovává i při pohledu z bezprostřední blízkosti. A to ze všech stran. Impozantní údolní stěna vysoká osmdesát metrů budí respekt již při příchodu lesní pěšinou, z níž při pohledu vzhůru mezi vršky stromů postupně ukrajuje nebe a vtláčí místo něj svou objemnost. Rovněž pojem náhorní strana zde má poněkud jiný než náhorní význam. Pravda, nástupy z náhorní strany začínají z terasy v polovině výše údolní stěny, ale rozhodně jde o nástupy cest ne zrovna krátkých a stále ještě na moc vysoký vrchol.

A jak vylézt nahoru? Naštěstí to není příliš velký problém. Tedy nutná saská výbava se rozumí samosebou. Kromě smyček i trocha toho morálu, orientačního smyslu a respektu. O respektu se zmiňuji schválně proto, že kdykoliv jsem na vrcholu Bloßstocku pobýval, nemohl jsem se zbavit jistého chvění. I při pohybu na vršku je třeba opatrnosti při přelézání hlubokých komínů z jedné části na druhou a vědomí té masy tun pod sebou usilovně přesvědčuje o malichernosti člověka.

Nejčastěji, a právem i často, lezenou cestou je dvojhvězdičková Westwand za VIIb bez postavení VIIc z roku 1916(!). Její název vypovídá o tom, kudy vede. Kličkuje západní stěnou a nastoupit je ji možno buď v její spádnici úplně zespoda z údolí nebo z již zmiňované terasy. Osobně upřednostňuji nástup z terasy. Ze dvou důvodů. Předně dostat se na ni je zajímavé dobrodružství. Je třeba obejít údolní stěnu zleva pod východní stranu, projít do kopce (myslím, že dokonce po dřevěných schůdkách) kolem hlubokého komína až k dalšímu hlubokému komínu, kterým s trochou sebezapření a poměrně lehce na terasu. To ale ještě není ta naše. Odtud vede cesta skrze další komíny již víceméně ve stejné úrovni na západní stranu věží čnících nad hlavami, no a pak směrem na sever na terasu pod jižní stěnou Bloßstocku. Druhým důvodem nástupu z terasy je klasický traverz z opřeného balvanu nad převislou stěnou mizící v komíně. Na jeho konci čeká první kruh na jihozápadní hraně. Právě tento traverz dělá z Westwand ten pravý zážitek a umožní i druholezcům prožít víc než jen klidné chvíle na bezpečnějším konci lana. Určitě je třeba dolézt až na hranu a nenechat se svést k útěku vzhůru do cest, které mají stejný nástup, ale odbočují dříve. Od kruhu lze postavit a na lávce uhnout doleva ke druhému kruhu. Od něj lze opět postavit a vzhůru žlábkem a po nějaké době zase doleva ke třetímu kruhu. Orientačně není zas až tak těžké odhadnout směr, protože ošlapané stupy jsou dostatečnými ukazately. Opět postavením, spárou a žlábkem kolem čtvrtého kruhu na vrchol. Jen dodávám, že druhý a čtvrtý kruh jsou osazeny dodatečně.

Byvše nahoře, vychutnávati je možno začíti. Zahleděti se do dáli až hlavu ukroutiti a s obdivnými zraky nakonec spočinouti na sousedu nejbližším Kreuzturmu zvaném s jeho zběsilostmi plnými túrami extremními.

A co ještě na Bloßstock vylézt? Z terasy už jen náročnější osmy až devítky. Slavnou Kompakte Wand, klasiku od Arnolda za VIIIc RP IXa, která nastupuje právě z traverzu Westwand, popřípadě její kruhovitější napřímení Kontrastprogramm za IXa z roku 2002 anebo Schartenwand za VIIIb také od Arnolda mezi dvěma nejlehčími cestami této stěny. Nějak mě ani nenapadlo je doporučovat, ale vlastně si je klidně dejte. Jde o pravý komín Wenzelweg za V a levý Fehrmannweg za VI. Wenzelwegem se slaňuje a není v něm proto moc klid. Slanění je v průvodci popsáno vzdálenostmi 22+20+20+12 metrů a slaňuje se z terasy komínem na východní stranu. Jsou v něm skryté slaňáky. Jo a ještě lze nastoupit a vylézt něco ve východní stěně, ale věřte, že nic pěkného vás tam nečeká.

Ačkoliv  Bloßstock vzhledem ke své velikosti mnoho k lezení nenabízí, je tu ještě jedna perla. Nordwand od Herberta Richtera za VIIIa, bez postavení ze země za IXa, rovněž s dvěma hvězdičkami. Cesta má tři části. Boulder, přes který lze postavit a který je opravdu tvrdým IXa. Pasáž kolem kruhu ne úplně jednoduchou a potom to hlavní. Neuvěřitelná kyzovitá stěna se spoustou smyček a stále většími chyty. Vlastně je tu ještě čtvrtá část nekonečných komínů od druhého kruhu, kterou, neměl bych to říkat, nelezte. Druhý kruh je nad přílepem vlevo od konce stěny s kyzy. Nordwand určitě stojí za zastávku.



Na fotce vidíte Bloßstock jak jej vyfotil Lukáš Chalupecký ze Schrammsteinů. Výrazná hladká stěna tvaru vzhůru se zužujícího obdélníku napravo od Bloßstocku je Nonnengärtner, o němž byla zmínka v posledním díle roku 2002. Na druhé fotce je zachycen Domwächter a Rohnspitze a bystré  oči na něm najdou lezce v cestě Degen z předpředposledního dílu.



Tschüs