Je tomu víc jak rok co jsem si ošahal skálu. Vápno, buližník, žula, skalky, šutráky a všelijaké kvaky jenž nestály za půl věty. Celou tu dobu jsem toužil zakusit co že je ten náš píseček zač. Co pískař to šílenec, první kruh proklatě vysoko a další pověsti jen vzbuzovali mou zvědavost. Jenže nebylo s kým nebo bylo ale pršelo.
Už to vypadalo že mi ani letos není souzeno. Aspoň, že se konečně podívám do nějaké oblasti za hranicemi. V plánu byl týden v Arcu. To bych však nesměl pár dní před odjezdem navštívit Skalák.
Přítelkyně ortodoxní nelezec a nejistič se až v Sedmihorkách dověděla, že jsem si vzal sedák a lezečky. Co kdyby náhodou že? Věžička Stojan mě jaksi neuspokojila. Hlava se mi při procházkách kroutila, loudal jsem se.
N.c. na Stojan
Poslední den jsem se vetřel mezi jeden lezecký pár. Na druhém stoupám
Chrastíkovou VI na Kavčí. Můj dík patří Zdeňkovi a Zuzce. Nejenže díky nim stojím na své první veži ale hlavně vidím jak správně dobírat aby se šetřila skála a další rady.
Do Arca se mi chce čím dál tím míň. Toužím konečně něco zažít, ne jen navštívit venkovní posilovnu. Ne prostě do Arca nepojedu! Spolulezci se to nelíbí ale trvám na svém. Počasí mi přeje.
Ještě rychle nakoupit nějaké smyčky a hurá směr Skalák. Sháním průvodce. Čtu jak se Komenský nestal horolezcem, přání od Rakoncaje k prožití neopakovatelných chvil a historii. Hlavu z průvodce mi vytáhne až věž ke které míříme, stará známa
Kavčí. Spolulezec nemá tolik odhodlání a tak je mi po zbytek pobytu druholezcem. Nejprve snadno slézáme
Chrastíkovu.
Chrastíkova na Kavčí
V průvodci hledám jen hvězdičkové cesty. Nastupuji do
Maturitní VIIb, pod prvním trousím nějaké skoro zbytečné smyčky. Dochází mi, že jsem si vzal málo karabin. Všude plno možností kam něco dát ale musím šetřit. Zbaběle si pomůžu stoupnutím na první kruh ale dál už to jde. Jen u dobíráku nemám nic něž osmu a jednu HMS. Vše dobře dopadá ale už je pozdě, koupák nás přijímá s otevřenou náručí.
Vstáváme mezi prvními a míříme k
Bráně. Volba padne na
variantu Schuckovy cesty za VI . Hvězdičku si zaslouží. Poučen včerejškem jsem oběšen jak vánoční stromeček. Každá smyce vlastní karabina. A možností založit je tak akorát.
Schuckova na Bránu
Následuje první a poslední nehvězdičková cesta. N.c. na Galeon. Dvakrát musím nalézt a slézt než začnu věřit, že se noha udrží v mělké spárce.
N.c. na Galeon VI
Následující
Lengáčova VIIb na Bránu by si zasloužila hvězdy dvě. Pod prvním nacházím hodiny a dobrý uzel o něco výše. Dál se mi to už zdá skoro přejištěné. Přes poledne se schováme na koupák.
Osměleni se rozhodujeme pro
Egyptskou hranu VIIb na Sfingu. Pod nástupem potkáváme místní znalce. Úctyhodný věk a kotníkové lezečky jako z muzea ve mě budí respekt. Dostáváme cenné rady, volíme na doporučení variantu za VII a po čase chytáme poslední paprsky na vrcholu. Ani jednomu z nás se nechce dolů.
Hlava Sfingy z Mravenčí věže
Chci si vyhlídnout cestu na další den. Nakonec dobloudíme k
Ottově věži. Údolní cesta mě uchvacuje, je jasno.
Na druhý den ráno Ottovu věž chvíli hledáme. Fotím sluncem prozáření okno neznámé věže.
Rána ve Skaláku jsou krásná ostatně jako jakákoli jiná doba
K rozlezu si ještě vybíráme
Údolní cestu VI na Trio. Ve stěně i později se mi zdála těžší než tvrdí průvodce nicméně hvězdičku má právem. Asi chybí technika. Druholezec musí kousek vyručkovat ale zanedlouho stojíme oba na vršku. Jenže ouha, slaňák a knížka je kapánek vedle. Ještě pořád nejsme zvyklí na přepady mezi vršky a dolezy ke slaňákům. Po chvilce šaškování slaňujeme a scházíme naboso svahem plným šišek.
Údolní cesta na Trio VI, 2 kruhy
Následuje
Údolní cesta VII na Ottovu kterou prvovystoupil legendární Smitko. Trochu nejistý nastupuji, první kruh je přece jen v úctyhodné výšce. Hrot a uzel mě uklidní. Od prvního kruhu to je za odměnu, užívám si každý krok. Slunce které se opřelo do stěny nevnímám.
Údolní cesta na Ottovu VII, 2 kruhy
Na vrcholku se podivuji že taková věž nemá knížku. Tu uvidím až od slaňáku. Je vidět, že zdejší správci dělají svou práci s láskou. Samo pouzdro je dílo samo o sobě.
Vrcholová knížka v cestě na Ottovu VII
Obdivuji okolní věže. Ale rychle zpět, osvěžit se na koupák.
Anebo z vrcholku Ottovy
Rád bych zkusil ještě Úzkou spáru VII na Ottovu ale druholezec by si s ní asi neporadil. Volba tedy padne na
Východní hranu VIIb na Mravenčí. Přibližně v pěti metrech nevím co dál, slézám, promýšlím. Napodruhé se mi podaří založit uzlík a postupuji vzhůru. Až u včelího hnízda si vzpomenu, že mě před ním minulý den varovali. Dlouho váhám s postupem, ale nakonec dosahuji prvního kruhu. Následuje vypečený traverz po jemných chytech s hrozícím kyvadlem. U druhého a třetího dobírám a záhy jsme nahoře.
Traverz mezi 1. a 2. kruhem v cestě Východní hrana VIIb na Mravenčí věž
Poslední den máme vzletné plány. Vyptáváme se na Starou cestu na Taktovku. Den začínáme v
Jeschkeho stěně VII na Kapelníka. Nejprve se ztrácím u velkých hodin. Jdu přímo a vynechávám 2. kruh. V popisu tuto možnost zmiňují. Možná to byl strach, ale v tom mělkém žlábku se mi to zdálo velmi těžké. Traverz nelze netrefit ale od 4. kruhu to už poplést jde. Místo vlevo koutem nahoru se dostávám kličkováním na zářez těsně pod vrcholem. Nevím jak dlouho jsem to pak zkoušel vlevo, vpravo, přímo, spárkou... Nakonec pomůže dlouhý traverz vlevo. Po třech hodinách na přímém slunci dosahujeme vrcholu. Není síla ani vytáhnout foťák. Taktovka se stává snem.
Jsem na konci sil. Fyzických i psychických. Nikdo mi neřekl jak založit smyčku. Co je potřeba mít. Měl jsem jen štěstí, že jsem nespadl? Při úmorné cestě vlakem si říkám že mi to na dlouhou dobu stačilo. O den později když teď píšu bych však nejraději byl zase ve skalách.
Rád bych poděkoval svému druholezci, páru co mě vzal na mou první věž, dobrákovi co vrátil smyčky co jsem vytrousil na koupák, lidem z koupáku, správcům, autorům výborně zpracovaného průvodce a dalším bez kterých bych to vše nezažil.
Čtyři sluncem prozářené dny budou patřit k těm nezapomenutelným.
Hore zdar!