Je tady květen, lásky čas... V toto bezesporu magické období, kdy kvetou šeříky a lidská naivita, si tedy můžeme dovolit jednu optimistickou, ba přímou růžově harlekýnovou lezeckou povídku, která svým pohádkovým závěrem jistě udělá radost nejenom Lacovi :-) Bouldermatka Honza si lokl piva a usmál se přes stůl na Lenku. Usmála se na něj taky, ale poněkud unaveně. "Ten kopec nám dal docela zabrat, co ?", začal s konverzací. "To teda jo, myslela jsem si, že je nekonečnej", vydechla Lenka. Pak si letmým pohybem odhodila z čela zpocené černé vlasy. To bylo moc hezký, pomyslel si Honza. Seděli v České hospodě na rozcestí v Rudolfově a právě měli v nohou opravdu nekonečný cyklistický výšlap z libereckých Lidových sadů sem nahoru. Lenka labužnicky upila ze své třetinky. Trochu pěny jí zůstalo na rtech. "A kam se vydáme teď, Honzo ?" "No já bych jel lesní cestou směrem k přehradě a pak bysme se vrátili po druhým břehu zpátky do Rudolfova. Uděláme takový kolečko a cestou ti můžu ukázat ňáký ty bouldry, jak jsme se o tom bavili dole." "No, to by bylo fajn, konečně bych to tvý bouldrování viděla v praxi. Teda ale doufám, že to ještě ujedu. Nechápu, jak si mohl do toho kopce šlapat s baťohem." "Neboj, teď už to bude jen mírnej kopeček lesem, žádnej stoupák po silnici jako teď." Honza se koukl na svůj kletr, položený vedle sebe na lavici. "A v tom batohu skoro nic nemám, to je v pohodě. Jenom mikinu a lezečky - to je právě na tom boulderingu skvělý, že netaháš lano, sedák... Hmm, koukám ,že jsem si nevzal ani pytlik s maglajzem, no co, jsme stejně v Jizerkách.. No ale, když pujdem na Žihadlo, tak by se docela šiknul... Žihadlo je tady nejhezčí boulder. Tvrdá jizerská žula..." "Pytlik s čim ?", přerušila jeho monolog Lenka. "No s maglajzem přece. Teda s magnéziem. To je takovej ten bílej prášek..." "To já vím, co je to magnésium, vždyť ho nosíš na stěnu. Nevěděla jsem ale, že se mu říká maglajz." Jo holka, ty toho ještě nevíš, pomyslel si poněkud dvojsmyslně Honza. Seznámil se s Lenkou nedávno během studií v Liberce a vcelku se to s ní vyvíjelo příznivým směrem. Nic moc toho spolu zatím neměli, ale na druhou stranu zase jevila určitý zájem o lezení, ačkoliv to pro ní, do té doby než se poznali, byla španělská vesnice. Párkrát ji vzal v Liberci na stěnu, no a dnes o víkendu vyrazili na kolech na známe jizerské bouldry. "No ale ten tvůj kámoš, ten Milan, nosí na ty bouldry ještě takovou žíněnku..." "Tomu se říká bouldermatka, to máš kvůli odskokům, aby to ztlumilo pád. Ono to taky neni úplně příjemný, odskočit ze dvou metrů patama v lezečkách na tvrdej povrch." "Bouldermatka, to je jako karimatka. To je srandovní slovo. Ty ji ale nemáš, co ?" "No, to bych dneska do toho kopce stejně netahal a navíc - bouldermatky jsou děsně drahý." "Hmmm." "A navíc tu mám dneska tebe", znovu se Honza na Lenku usmál a položil prázdný pulitr na stůl : "když mě budeš chytat, bude to lepší než všechny karimatky" Lenka zasmála (fakt moc hezky, myslel si Honza) : "No, tak pomalu vyrazíme, ne ?" Honza zaplatil, vyšli před hospodu a odemkli kola. Lenka vyndala z ledvinky malou tubu s krémem a začala si natírat předloktí. "Co to máš ?" "To je repelent, jak jsem teď zpocená, tak na mě pudou hrozně komáři. Kór tady v Jizerkách. Jinak by mě sežrali zaživa." Znovu se moc hezky usmála. Sakra, řekl si v duchu Honza, nějak jsem do toho spadnul, ani nevím jak. Tak jak to Honza naplánoval, okolo druhé hodiny dorazili k přehradě na Černé Nise. Lenka tu nikdy nebyla (dojížděla na kolej odněkud od Nymburka) a okolí přehrady na ní udělalo dojem. Stáli spolu na hrázi, kola si opřeli o zeď. "Musí to bejt fajn, bydlet pořád tady v Liberci.", povzdychla si Lenka. "No není to špatný, to je fakt. Hory, skály, sjezdovky, běžkařská magistrála", začal Honza vypočítávat výhody jeho bydliště. Mezitím mimoděk položil Lence ruku kolem ramen. Neucukla. "Říká se, že ty naše přehrady připomínaj kanadský jezera. Koukni, jak ty stromy sahaj až těsně k vodě." Naklonil k ní hlavu. Lenka se k němu pootočila a chytla ho za ruku. Honza se setkal s jejím hlubokým zamyšleným pohledem. Pak se lehce pousmála : "Ukážeš mi to svý Žihadlo ?" - - - Do prdele, to by mě zajímalo, jak to vlastně myslela, přemítal v duchu Honza, když se hnali asfaltkou dolů z kopce po druhém břehu. Znělo to dvojsmyslně nebo ne ?, mračil se za jízdy. Cestou se stavili na Čmelákovi - což byl nevysoký boulder uprostřed mýtiny po pravé straně cesty. Honza si na něm vyzkoušel pár cest, ale přiznal si, že se nějak nedovedl soustředit. Hlavou mu běžely úplně jiné věci. Vrátili se mýtinou k cestě, zvedli kola ukrytá ve vysoké horské trávě a rozjeli se po asfaltce dolů z kopce směrem od přehrady. O kousek dál ale Honza přibrzdil a zahnul doprava do kopce pěšinku do lesního výseku. Po chvíli sesedli z kol, opřeli je smrk vedle pěšiny a došli stezkou stáčející se doleva na další mýtinu. "Tak tohle je Lenko to slavný Žihadlo" "Fakticky vypadá elegantně" "Bodejť, však je to nejhezčí boulder tady v Rudolfově. Dost možná i v celejch Jizerkách." Obešli Žihadlo kolem dokola. "To chceš fakt vylízt ?", ptala se nevěřícně Lenka. "No.. Už jsem to kdysi zkoušel. Nejvíc se mi líbí tady na cesta tou ukloněnou stěnou. Jmenuje se Dívám se nahoru směrem dolů." "Jak že se jmenuje ?" "Dívám se nahoru směrem dolů. Je to tak za šest." "Co to znamená, ten název ?" "Vůbec netuším. Je to divný, co ? Ale ta cesta je moc pěkná. Musíš pomaloučku, polehoučku po těch krystalech. Já to zkusím, kdyžtak mě chytej." Honza si během rozhovoru vyndal z kletru lezečky, sedl si do trávy a nazul si je. Trochu se rozhýbal, dotknul se skály se pomalu vydechl. "Tak jdu na to", řekl a přitiskl se ke skále. Nástup byl docela lehký. Několik dalších temp podél hrany taky ještě šlo. Jenže pak bylo potřeba dostat se více do středu stěny, to už chtělo trochu přemýšlení. Zatracený krystaly! Honza si rozdíral bříška prstů o drobné krystaly a s nekonečnou důvěrou v podrážku svých lezeček se opatrně sunul stěnou nahoru. Nebyla to jednoduchá cesta. Honza se o chvíli zarazil. Nějak nemohl vymyslet další postup. Zoufale mu chyběl aspoň nepatrný chyt pro pravou ruku. Aspoň nějakej pidikrystálek, pomyslel si. Svaly na nohou, které byly ohnuté v nepřirozeném úhlu, o sobě pomalu začaly dávat vědět. Na vrchol mu zbýval asi metr a půl. Padat dolů tedy rozhodně nechtěl. Lence, která ho pozorovala zespodu, to najednou přišlo, jako když zamrzne film - Honza setrvával v jedné poloze, téměř bez pohybu. Jen noha se mu sem tam trochu zachvěla. Nechtěla na něho volat, aby snad nespadl. Pak se jeho pravačka pozvolna vysunula vzhůru. Evidentně nenašel příliš dobrý chyt, spíše to vypadalo, jakoby i rukou spoléhal na tření. Pomaličku zvedl levou nohu a znovu ji opatrně opřel do stěny do kousek výš. Potom zvedl pravou nohu. A vtom mu levá noha ustřelila dolů. Lenka čekala, že Honza vykřikne nějakou nadávku. Místo toho se na ní řítila rozmazaná šmouha. Aniž by nad tím přemýšlela, stoupla si ke skále a ruce vztáhla nahoru. Pak přišla rána, jeho tělo ji stlačilo na zem těsně vedle skály, zaklesli se do sebe a skutáleli se o pěkných pár metrů dál. - - - Lenka cítíla, jak jí šimrá pod hlavou tráva, bolela jí levá lopatka a chvíli měla vyražený dech. "Honzo ?" "No ?", ozvalo se jí u ucha. "Jsi v pořádku ?" "Snad jo, trochu mám sedřený nohy a ruce, ale jinak v pohodě. Dík, žes mě chytla." "Honzo ?" "No ?" "Už vím jak se asi cejtěj ty, ty.. - bouldermatky..." Honza si najednou uvědomil neskutečnou blízkost jejího těla. Dosud se po jeho pádu drželi navzájem v křečovitém objetí. Cítil jak se vůně jizerskohorské zeminy mísí s vůní jejího potu (a repelentu, kterým se namazala - ty komáři mě sežerou zaživa!) Uvědomil si, že se trochu odtáhl, protože v tak těsné blízkosti ji viděl poněkud rozmazaně (ale taky to mohlo být vyplaveným adrenalinem či narůstajícím vzrušením) - a koneckonců v této horizontální poloze vůbec nevypadala špatně. A pak už to šlo poměrně rychle a tak nějak samo od sebe. Po vášnivém polibku v těsném objetí sotva popadal dech (sežere mě zaživa, pomyslel si). Ucítil narůstající tlak v podbřišku. Pocity a myšlenky se slily do obrazů, vytvořily pásmo zrychleného filmu, podobné zmatenému snu těsně před probuzením. Jeho ruka zajela pod její flísku. Jejich těla se překulila a na zlomek vteřiny zahlédl ubíhající východní stěnu Žihadla. Dívám se nahoru směrem dolů. Proč se sakra ta cesta jmenuje tak divně ? Následoval další vášnivý polibek. Pak při další změně polohy kratičký pohled směrem dolů na své nohy. Kromě zkrvavených bérců záhledl také pod bermudama napnutou bouli směřující nahoru. Další otáčka. Jejich propletená těla se dokutálela téměř k okraji mýtiny. Její ruka vklouzla do jeho bermud. Žihadlo. (Tvrdá jizerská žula). Rychlé odstranění přebytečných textilií. Pohyb nahoru. Dolů. Nahoru. Dívat se nahoru směrem dolů je blbost, to přece nejde, přemítal Honza. Ale za nějakou chvíli vznikl další paradox. Bylo možné dosáhnout vrcholu, aniž by člověk vylezl na vrchol. - - - Lenka si povzdechla a beze slova odešla do koupelny. Na poličce vzala jodovou tinkturu a vrátila se zpátky do kuchyně. Byla přiměřeně naštvaná. "Prosim tě Honzo, ty fakt nemáš vůbec rozum. Vždyť se moh' klidně praštit do hlavy!" "Neblázni, to byl docela malinkej šutr. Všude okolo tráva, žádný vyčuhující balvany, nic se mu nemohlo stát." "No, tak se podívej na to jeho pravý koleno!" "No co, trochu odřený, ty s tím naděláš... Když chce lízt, musí něco vydržet, viď Honzíku ?" Honzík mlčel. Koleno ho pálilo, ale ještě víc se bál tý lahvičky, kterou máma držela v ruce. To bude teprv pálení, až mu to naleje do rány! Ale co, chce lízt, tak musí něco vydržet. Dopoledne taťka se strejdou Milanem, který občas přijede z Prahy, blbli na boudru, co se jmenoval Zahradník. Dokonce skákali z jednoho vrcholku na druhý, což se Honzíkovi moc líbilo. Když se ani jeden z nich nedíval, pustil se stěnou Zahradníka nahoru. Když můžou oni, tak já taky! "Áááá, mami, to strašně pálí. Už mi to tam nelej!" "Jen pěkně vydrž. Já ti dám horolezce!" Honzík se mračil. Kdyby hloupě neuklouzl, koleno by ho teď tak čertovsky nepálilo a máma by mu nenadávala. Takhle uklouznout! To se taťkovi určitě nikdy nestalo. "Ááá, to je hrozný, to fakt PÁLÍ. A vůbec nejsem horolezec, ale boudrista. Boudrování je těžší než vobyčejný lezení, taťka to sám říkal. Tati, že jo? Řekni že jo ?" Táta nic neřekl, ale z ničeho nic se dal do smíchu. Máma se taky dala do smíchu. Honzík se tedy začal smát taky, ale vzápětí sykl - koleno čertovsky pálilo. Lenka se podívala z jednoho chlapa na druhého. Jeden se smál a druhý se snažil smát, ale zároveň se mračil. Lenka si pomyslela - to je teda povedená dvojka. Někdy to není lehký, být matkou. Ale byla už na to zvyklá. Byla přece Boulder-matkou.
|