Původně jsem chtěl jen napsat pár lidem a podělit se s nimi o zážitek z víkendu, ale pak se mi to pod perem nějak rozkošatilo. Jeden z původních adresátů, Marťan, mi odepsal: Příhoda klasická a bohatýrská, nikomu neubližující, což takhle dát to na Lezce? Tož čtěte!
Ahoj,
jaký byl víkend?
Naši konzervativci se usnesli, že Kozelka bude prolitá (je pravda, že v pátek odpoledne zdatně lilo), tak že pojedem' na Polínku. Já se nechtěl odpoledne vracet, tak že jsem hodil do auta vedle matroše i kolo a spacák s tím, že to nějak dopadne.
Na Polínku dorazili, mimo dalších, lezci z Dobříše (znali jsme se, strávil jsem s nimi loni jeden víkend na Kozelce) s tím, že tam budou spát, tak že osiření tentokrát nehrozilo. Lezl jsem se Zdeňkem; tentokrát míň lezené cesty v levé části - Grošáka, Dvojspáru, Hurá na Draka, Májovou hranu, Pakárnu,
První cestu mrzáka atd. Když naši odjeli, odchytil jsem ještě na pár cest jednoho plonkovýho boryše; byl na Ovčáku, nějak mě poznal z těch fotek na Lezci, tak jsme i pokecali.
S nastupujícím soumrakem začíná mrholit, lezci se pomalu vytrácejí, zbyla tam jen dobříšská parta a já.
Kluci rozdělali oheň, pár nadšenců ještě nemá dost; mají to sem přeci jen dál a tak si užívají.
Večer klasika; oheň, buřty, pivo, víno, rum. Láhve kolovali v pravidelných kruzích; Tullamorku vystřídala petka s Pálavou, následovaná Milerem ve skle, pivem a pytlíkem s brambůrkama. Nálada povznesená, semlelo se všechno možné, ponejvíce co kde kdo vylez. Na přetřes přijde zas Ovčák, vzpomínáme na Algénu i
na Vaňase.
foto Adam Černý
Když byla zábava v plném proudu a nálada značně povznesená, zvedlo se několik nejpovznešenějších, že jdou něco vylézt. Při čelovkách, hulákaje a povzbuzujíce se navzájem na sebe navěsili matroš a nastoupili dílem do Po vyklepání, dílem do Gambáče. Abych se přiznal, nedokázal jsem se na to jen tak koukat, to prostě nešlo. I když mi bylo jasné, že je to pěkná hovadina a musel jsem si dojít dolů k autu pro matroš, tak jsem tam šel. Dokonce dvakrát, protože jsem v autě zapomněl sušící se lezačky. Lehce se potáceje a vrávoraje při navlékání úvazku a obouvání jsem se navázal a nastoupil do Gambáče. Mezitím vedle mne Dan vysóloval Po vyklepání a nemaje špagát, chytil se kolem slaňujícího borce za úvazek a za mohutného ryku jich obou i pod nimi stojících se, naštěstí řízeně, snesli k zemi.
Naznal jsem, že bychom měli vylézt něco pořádného a obrátil se na Toma, co byl se mnou momentálně na špagátu: hale, pojď na Káňata. Dávám to i na rozlezení, nástup je tam dobrej a když dolezu k prvnímu nejtu, říkal jsem si, tak už to vylezu. Jen si musím dát bacha pod třetím, tam je ta plytká žába, abych tam nevyhučel. Cvak jsem první, udělal pár temp, nějak jsem se začal krapet bát a vtom zjistím, že čumím na nejt. Cvaknu ho, zase udělám pár temp na najednou zjistím, že jsem u řetězu! Kde zůstala ta žába, nevím. Tom mě spustí, nazuje lezky a jde to na druhým.
S jídlem roste chuť; když jsem s takovou lehkostí přeběhl Káňata, tak Aprílovou dám taky. Je lehčí, akorát ten nástup je krapet blbej. Stahuju lano, konec mi rozrazí čelovku a
vypadnou baterky. Tom nalézá tužkovku mezi prameny lana, snažím se čelovku sprovoznit, jeden článek mi vyklouzne mezi breptavými prsty a znovu mizí ve tmě. Vole, to je pokyn z hůry, říkám si, vy*er se na to! Jak na potvoru je baterie opět nasvětě, čelovka zas svítí, nastupuju. Pod prvním trochu ladím a Tom volá, jestli jsem dobrej. Je pode mnou víc lidí, snad by mně chytli, mihne se mi hlavou, ale už cvakám a dál je to v poho, zachvíli mně Tom spouští. Zouvám se a přitom lehce ztrácím rovnováhu. Jak můžeš lézt, když se motáš? říká mi nějaké děvče. Přeci se oběma rukama držím! odpovídám, ale popravdě řečeno, myslím si to samé.
Zbytek večera už nevybočil z běžných kolejí, tak že nestojí za zaznamenání. K ránu lehké mrholení; vaříme čaj, snídáme a probíráme uplynulý večer. Za mohutného hlaholu znovu nakrátko ožívají naše bohatýrské kousky. To už přijíždějí další borci. Stále lehce mrholí, borci lezou a tak jdem na to také, aby
se neřeklo, ale jen tak lehce; Zlaté údolí, Modré z nebe, První dítě.
Pršet sice přestává a borci lezou dál, ale já už nějak nemám motivaci. A hlavně, není to ta úžasná lehkost
(bytí), jako včera večer!
... skoro bych rekl,
jak ze starych casu. Pekny, Charley;
nejvic se mi tam vryva ten ranni moment s "motivaci" po zazitku te uzasne Lehkosti (byti). To uz se da stupnovat snad jen v pohorach, zastrizliva a uplne potme (bez celovky). Tak treba priste, az tu vypadlou baterku uz nenajdete. :)
S Panackem jsme to kdysi absolvovali na Srbarne ve Stene Kotlu - myslim, ze Malej Kotel. Tam jsme ucunili zcela prevratnej objev, s jakou lehkosti (byti i nebyti) lze klidne stat na cemkoli, co clovek nevidi! U prednich nohou to tak markantni neni, ale tu "zmizelou blbou zabu" bych si tim vysvetlit umel. Zrejme staci jiny uhel pohledu, dany treba i kuzilkem svetla, a je to.
Ty extaze, kdy zmizi gravitace, vzdalenosti mezi jistenim, blby stupy a chyty, by urcite staly za prozivani i v tzv. vsednim zivote(?)!
Akorat by jsme se s tou "de-motivaci" po extazich asi museli ucit zachazet. At se nam to libi, nebo ne - jsme tvor nenasytny a za kazdym vrcholem nas ceka hluboke udoli. Cim slzavejsi, tim hlubsi. Po mesici na Kavkaze mi ta "ranni kocovina" vydrzela pul roku v hodne cerny dire! Dokonce mam dojem, ze uz jsem se z ni nikdy poradne nevyhrabal. S vyjimkou mozna nekolika chvilek, ktery mi braly dech treba na padaku, vysoko nad alpskymi vrcholy. Nebo 1 minuta a 10 vterin v termice s Orlem Skalnim! Kdykoli si na tyhle "vecny okamziky" vzpomenu, mam pocit, ze vic uz se zazit neda! Tak proc tady jeste strasim? ...
Mel bych to sdilet(?). Mel bych nastesti i Co sdilet. Dokonce to porad jeste svym zpusobem i umim. Jen uz nejak neni s kym. Ikdyz jsme vsichni jeste nevymreli, nikdo uz nemame na nic "cas". Krom boje o holej ...! Nebo spis o Holou ... Prdel(?).
Nebyl jsem tam, ale naprosto rozumím. Jedinou útěchou (nám) budiž, že je to asi nějaká obvyklá etapa v lidským životě, i hojně umělecky ztvárňovaná (co se písniček tejče, tak mě napadaj např. Ééčka - Pelikáni, Jethro Tull - Too old to rockandroll, Nohavica - Mikymauz).
Pěkné počtení! Okamžitě se mi vybavil téměř každotýdenní víkend na skalách, který nikdy nezevšední! :) Pivo, buřty, pohodová nálada... O lezení s čelovkou se už taky dlouho bavíme, většinou po třetím buřtu a čtvrtém pivu. Naštěstí nástup byl zatím vždycky dál a lenost nám nastoupit nedovolila a taky možná prolezlé prsty... :-)
Noční lezení je božííí. Člověk se opravdu míň bojí, když nevidí pod sebe. Letos jsem tak pojal pozdní páteční příjezdy do Ádru - Zalomená spára na Španělskou, Údolka na Amora, Vlnková na Vévodu, Stará na Šaška, Východní spára na Dědka. Vřele doporučuju
je to popisovano jako SILNY zazitek, o bohatyrech myslim ani slovo.
Precti si komentar od Bezi..
Lezeni je pro kazdyho neco jinyho, jsou lidi kteri proste nachazeji poteseni v pristupu drsnejsim nez schvaluje ustredni vybor a metodicka komise.
ano, použil jsem sousloví 'bohatýrský zážitek', stejně tak jako 'pěkná hovadina'. To první je silná nadsázka (a prosím všechny kritiky o trochu shovívavosti, máte v podstatě pravdu), to druhé poněkud lépe vyjadřuje podstatu věci. Nechtěl jsem se chlubit a už vůbec ne někoho inspirovat k následování. To rozhodně ne.
Nemohu se však ubránit dojmu, že valná většina zážitků, které dosud nějak nezetlely v šedi obyčejných dnů, by se, nazýrány v světle racionální úvahy, daly nazvat pěknou hovadinou.
Asi mám smůlu a jsem jen ubožák, co se musí zlejt, aby měl o čem vyprávět (jak už jsem se dneska jednou v souvislosti se svým spiskem dozvěděl).
Asi jo. Asi nebudu kladnej hrdina. Ale zas takovej záporák také ne. Vždyť jsou i tací, co tvrdí, že cesty vylezený za střízliva se nepočítají!
ahoj Charley,
- ja te ve svem nesouvislem vykriku obhajuju, takze se mnou polemizovati netreba ;-))
.. sem cejtil potrebu reagovat na negativni komentare protoze tez zastavam nahled ze pokud si za 20 let po cinu nemuzem poradne vzpomenout jak, co a kde (a s kym..) se vlastne stalo, zazitek vlastne ani za zapamatovani nestal. Tedy.. ze spravny zazitek je takovy ktery nam zpusobi zroseni ledovym potem i pri vzpomince po 20 letech.
Ale.. nemuzem chtit aby se to libilo kazdymu, stejne jako >>oni<< po >>nas<< nemuzou chtit abychom nachazeli nejhlubsi poteseni v bouldru nastoupenym z lehu nebo shybu na jednom prste na preklizce.
Deleni na >>oni<< a >>my<< je asi nevyhnutelnou soucasti jakekoli cloveci cinnosti.. tady asi dost souvisi s vekovou skupinou.
Právě proto, že jsem v tvém příspěvku cítil jistou spřízněnost, použil jsem jej pro odpověď i těm druhým.
Snad aby došlo k jakémusi smíření.
A'propos, jeden nezpochybnitelný závěr lze z oné story přeci jen vyvodit: mějte pořádnou čelovku! Kdyby se tohle stalo někde ve zdi při slaňení, tak ani nechci domyslet.
Tak že mohu jen doporučit: lezte potmě, v zimě, v pohorách! Zkušenosti se mohou hodit.
A střízlivý! (I když kocovina prý dobře simuluje probdělý bivak, ale to už se do toho zas zaplétám...:)
Ahoj Charley,
zajímalo by mě, jestli to slovo "bohatýrský" nemáš spojeno s knihou "Bohatýrská trilogie". Tvůj příspěvek, po stránce stylistické, mi totiž jazyk Žáka a Rady silně připomíná. Ostatně, podobností je více. V Bohatýrské trilogii taky teče chlast proudem, viz slavná Žižkovská prohibice zakazující pití nealkoholických nápojů, limonád, citronád, minerálek a podobných patoků.
Jinak mě maličko zarazilo, že jsem se na iluSTRAŠný fotce objevil zrovna já :-D Ten okamžik na fotce si vybavuju přesně: "Bébule, podrž tu flašku, natoč jí sem, blíž, ať je vidět nápis..." BUHEHHEE! No to je spiknutí! Není to kyberšikana?
zažil jsem více podobných vylomenin, především o velikonocích na bořni. nejhorší bylo to prodrápání se trním hložím. majstrštyku dosáhl jeden pražský lezec, který hrdinně chlastal v sanatoriu v liběšicích, ve dvě v noci vyhecován došel někam pod teplickou, a tam se při pokusu nasadit lezečky poblil a usnul a musel být v bezvědomí potumně snesen a zasunut do spacáku.
hm, nicmene nejlepsi droga je strizlivost, i pri tom lezeni. Mozna ze k poznani je treba se nalezite propracovat. I kdyz, co mi moji spatni kamaradi z detstvi vypraveli, tak lozit mirne nachcanej je pry jako soulozit mirne zhulenej, coz pry ma taky svoje puvaby. Ovsem vseho docasu, by se clovek predcasne nevopotrebil, pripadne nezabil.
Chudák internet a jeho nekončící diskuze od nikud nikam, od ničeho k ničemu.
Popít, nadělat hlouposti tomu rozumím.
Ale vycintávat to všude možně ....??
A ještě k tomu rádoby diskutovat ...???
Honza
Po takovýmhle článku na lezci to skoro působí dojmem, že se jakoby nic nestalo, a že to vlastně byla super zábavička. Je to čtivě napsaný a člověk z toho může mít možná? pocit, že o mnoho přišel.
Jen tak dál! Jen tak dál? Asi do hrobu?
Chci jenom říct, že ne všichni tam to náhle nadšení pro AKCI sdíleli.
V takové situaci se asi ocitne každej, čas od času, když se kolem něj děje něco, co překračuje jeho vnímání "hranic".
Jenže co v takové situaci děláte vy? Jste tam všichni kamarádi, něco se děje, co teď?
Bránit všem vlastním tělem? Nebo jen tiše čekat, než se bouře přežene a ohradit se proti tomu pak? Nebo se raději přidat, netrhat basu :-P
Tady se naštěstí našel někdo, kdo nečekal a rozmluvil další sólování.
Myslím, že za takovýmto článkem by se slušela noticka typu:
"Upozornění: lezec.cz se vždy nemusí slučovat s životním stylem nebo názorem v článku uvedeným. Zvlášť platí, pokud jde o odstrašující příklad."
V tyhle etape zivota byl skoro kazdej, nekdo dyl nekdo min, jen si myslim ze neni treba se tim chlubit. A kdyz tak nekde v hospode..... Jinak hodne takovych lidi a vikendu preju!!
Vzpomněl jsem si na Miloše Kopeckého, známého svými nevěrami a milostnými avantýrami, který, když ho přátelé moralizovali a kritizovali, říkával: ale vždyť já nedělám nic, co by jste nedělali i vy, jen se s tím tak neskrývám!
Nevěra je zkrátka špatně.
On takový byl. Neskrýval to.
A alkohol je metla lidstva. Vladimír Menšík to poznal na vlastní kůži. Jeho několikadenní tahy Prahou s kumpány, jako byl kupříkladu Jiří Sovák, byly pověstné. Oni takoví byli, neskrývali to.
Lidé obvykle nebývají andělé, herce ani climbery nevyjímaje; pijí, smilní, sólují... Někdo více, někodo méně. Je-li to kořením, nikoli podstatou, pak to k životu patří a málokdo z nás to má nemastný-neslaný, každý si to kořeníme po svém. Ale hlavně, HLAVNĚ se o tom nesmí mluvit. A už vůbec ne NAHLAS. Ještě tak někde v hospůdce, to jó, ale na veřejnosti! Neskrývat to, jako Miloš Kopecký neskrýval své milostné poklesky? Jak to asi může dopadnout?
P.S.
Climbeři jsou ještě o něco horší než herci; nejenže pijí, smilní a sólují, oni k tomu navíc ještě i magují...
(na flame pls)
Charley...to mas tezky. jakmile se zprava (o cemkoli..) dostane mezi lidi a je umoznena reakce a zpetna vazba, vzdycky se najde nekdo politicky korektni kdo nad vykonanym bude ohrnovat nos a plivat ti do dortu... a schovavat se pritom za vznesene idealy.
Pokud se jev opakuje, nasleduje pokus o prosazeni zavaznych pravidel a institucionalizaci jakehokoli soukromeho pohybu.
Ale o tom jiz popsany cele knihovny.. z nejlepsich shrnuti na mysli tane Nevrleho zminka o mistrech (turistickeho) sportu, tech panech s nejtlustsimi lytky a nejchlupatejsimi podkolenkami kteri maji nasbirano nejvice odznaku.. (a pohled na neorganizovaneho turistu proste nesnesou).
Nemyslím, že jsi ubožák,co se musí zlejt etc. jak to píšeš.
Jenom se mi to prostě nelíbí,možná proto,že píšeš hezky a čtivě a ano, připadalo mi to jako zcela neúmyslný návod.
A pro TOA:
lezu většinou s lyžema na zádech i s promilema v krvi současně a proto o tom nepíšu, ať mi taková akce připadá sebeskvělejší. Myslím si,že pokud člověk riskuje,tak by to měl dělat sám a neponoukat k tomu kohokoliv jiného chca nechca:-)
Na tvém příspěvku, Honzo, je pozitivní to, že na rozdíl od většiny ostatních píšeš správně 'na Polínku' namísto chybného 'na Polínko'. (Oblast je pojmenována podle vesnice a to je ta Polínka, nikoli to Polínko).
Nevím co bych na tomhle měl obdivovat. Každý z nás měl asi někdy chvíli (období?), kdy se ožral a pak dělal pi*oviny. Ale rozhodně se tím pak veřejně nechlubil. Jo, byli jsme mladí a blbí, ale některým to druhé zjevně zůstalo :-(
Chlastání k lezení prostě patří. Nejlíp se mi leze, když jsem pod parou. Nejlepší zážitky mám z Rysů, když po celodenním dřepění na chatě a chlastání kořalky večer vysvitne sluníčko. Jdeš se ohřát na Pazúrik, pak na Český štít a leze se ti opravdu pěkně uvolněně. Nesmíš ale zapomenout do petky další pálenku a postupně udržovat tělo ve vláčném stavu. Znám jenom málo příjemnějších činností.