Zavolal mi kamarád: „mám cestu do Práglu, co takhle Smíchoff? Povídám:“No jasně, všechny svolám a sejdem se na večer na stěně“!

Zavolal mi kamarád: „mám cestu do Práglu, co takhle Smíchoff? Povídám: “No jasně, všechny svolám a sejdem se na večer na stěně“!

Vše domluveno, organizace super, jelo se! Tří v autě, Pepa čtrtej, není problém. Cesta, jelikož to máme ze Slanýho kousek, probíhala kupodivu na pohodu. Praha bez zácpy. Jsme na místě za dvacet minutek. To už Pepa stepuje celej natěšenej. Přeci jenom si to řádně vychutnává, z Humpolce to má cca 150km. Rozlez na osm mínuskách na pohodu, já pokorně popolejzám za ním. Pepovi se dařilo v Ospu, tak buší a buší…další a další cesta…teď je na řadě osm plusák…leze, leze, dlouhej krok do strany, povoluju lano, v tom chce dobrat…dobírám a šup, už padá. V tý rychlosti mi lano vystřelilo z ruky, ve zmatenosti chytám levou, prokluzuje, pravou už nestíhám a Pepa sedí na podlážce…

Byl to pád cca 6m, lehce dobržděnej prokluzem ruky přímo přes lano (lano 9,2-chtěla jsem akorát pořídit slabý…už néééé), protože ho beru levou (sem pravák). Pepa říkal, že ho to lehce přibrzdilo…Vstává, oklepe se a je na pohodu! Šok ale strašnej. Aspoň pro mě…pro něj určo taky, i když to nedal znát! Vše se na minutku-dvě zastaví a na stěně je utichlo, i když tam mohlo být cca kolem stovky lidí…prostě rána!
Vždycky sem si říkala, že tohle se mi nemůže stát, že by to musela být sakra náhoda nebo neschopnost, že bych pustila lano…a ejhle…je to tu.

Po vzpamatování jsme si sedli na lavičce a kecali. Nic se nestalo, takže si z toho akorát všicí dělali srandu. Půlka lidí začalo s historkama, jak už někoho taky pustili, jak se jim povedlo něco podobného. Že nejsem vyjímka. Dokonce hlášky jako takovýhle zkušenosti jsou k nezaplacení aj…ale stejně to nepomáhá! Vždyť jsem ho málem zmrzačila!!!!

Ruka  popálená. Naštěstí tam byl klučina, co se popáleninám věnoval 2roky. Po jeho radách chladím a chladím…chladím celou noc, protože jakmile studené sundám, ruka je jak v ohni. Prý popálenina 2A..cca 7-9dní, než se udělá nová kůže. Furt to ale je úplné nic proti tomu, co mám pořád dokola před očima!

Jelikož sem holka a okolo mám spousty a spousty kluků-lezců, na jejich většinou vyšší váhu jsem si už tak nějak zvykla. Cuknutí a občasné (při jištění Malečka-115kg) to nakopnutí-na to už sem si zvykla. Teda myslela jsem si to, do včera. S lezením už mám tu čest plus mínus pět let, blbosti se občas stanou každému, když je nálada, jde to samo. Tohle ale byla šílená chyba, kterou už si budu pamatovat nadosmrti. Už taky vím, že nikdy nebudu říkat nikdy, nikdy se ti to nemůže stát! Může a je to taková rychlost, že ti všechno dochází až zpětně, když si všechno přehráváš. Vždyť i Lin Hill se povedlo špatně se navázat a přežít pád z 20metrů.