Tak jaká byla kvalifikace, v pohodě? Nateklo ti vůbec? Cítíš tu nějakou konkurenci?
Jo, cesta byla lehká, taková vytrvalostní, ale alespoň si lidi, kteří bojují o semifinále, zalezou. No, abych pravdu řekl, tak konkurenci zrovna necítím, ale noha mi může uklouznout vždycky. :)
Tomáš Mrázek
foto by Pepe
Letošní závodní sezona je u konce. V posledním závodě v Kranji jsi skončil na 4. místě, což tě připravilo o prvenství v celkovém hodnocení Světového poháru 2008. Jsi zklamaný?
Před Kranji jsem měl náskok 100 bodů a tam se vlastně rozhodovalo mezi prvními třemi. Cesta byla hodně bouldrová, dohromady měla 33 kroků a padalo se v 22. kroku, nikde se nedalo sklepat a já jsem ještě k tomu lezl pod tlakem jako poslední. Od komentátora jsem slyšel, že Verhoeven je druhý a tak jsem věděl, že ho musím přelézt, abych SP vyhrál. V cestě jsem ale ze sebe nedokázal vydat víc.
To musí být hrozně stresující, když slyšíš od komentátora, jak na tom ostatní závodníci jsou. Myslela jsem, že na závodech SP se dbá na to, aby tyto informace do izolace neprošly.
No, správně by to tak nemělo být, ale co ten komentátor má říkat. Musí zhodnotit, jak kdo leze, do jakého místa a tak. Normálně mě to nijak v izolaci nerozhodí, ale když je to poslední závod a jde mi o hodně, tak to jo. Letos to prostě nevyšlo, bylo to o kousíček, ale tak to ve sportu chodí. Zpravidla je to tak, že poslední ve finále nikdy dobře nezaleze, i když vyhraje semifinále jako já v Kranji. Je těžké se jako poslední závodník uvolnit a vydat ze sebe maximum.
Jaká je obtížnost cest v semifinále a finále?
V semifinále tak 8b+ a finále je 8c.
Jak bys tedy zhodnotil letošní sezonu?
Jsem určitě spokojený. Po těch letech už ty výsledky nějak neřeším, první nebo druhý. Jasně, že jsem byl první den naštvaný, protože jsem byl tak blízko, ale druhý den jsem byl zase tak namotivovaný na další rok a na 1. místo v celkovém hodnocení SP. Neúspěch mě prostě motivuje.
Ty vlastně závodíš už od roku 1999. Nejdříve v juniorech, pak v dospělých. Nejsi už někdy unavený? Přináší ti závody ještě po těch letech radost nebo závody = práce?
No, řekl bych, že část závodů je pro mě práce, protože kdybych nezávodil, tak peníze, které bych dostal od sponzorů za lezení na skalách, by byly tak na přežití. A já potřebuju bydlet atd., takže „price money“ jsou pro mě velká motivace. Ale určitě beru také závody jako setkání s lidmi a s nejlepšími lezci světa, získám tam informace a i svým lezením se snažím pobavit lidi. Diváci nepřijdou za vámi, vy musíte za diváky. Závodit mě prostě pořád baví, ale jenom na dobře zorganizovaných závodech, kde je dobrá stěna, servis pro závodníky, hodně diváků, TV přenos, dobré výhry. Prostě kde cítíte, že se ten sport někam posunuje. Pak jsou závody, které jsou horší než před pěti lety, tak ty mě demotivují.
Nedávno jsi právě v Montaně kritizoval klesající úroveň závodů SP a přístup IFSC…
Úroveň některých závodů světových pohárů klesá, hlavně těch, které se konají na stejném místě už několikátý rok. Třeba v Chamonix jsou závody rok od roku horší. Je pořád těžší sehnat sponzory. Pak jsou zas závody, které jsou nové, pěkně zorganizované. Bylo by lepší, kdyby se závody SP prodaly jako celek, získaly se peníze, podpořili by se pořadatelé a přitáhli lidi. Tím by se zvedla úroveň závodů. Jediné závody, které jdou kupředu, jsou Mistrovství světa, které pod IFSC nespadají, tyhle závody si jdou vlastní cestou, bez dohledu rozhodčích z IFSC a pořadatelé se je snaží udělat zajímavé pro diváky i závodníky. IFSC má stejného prezidenta 20 let, a jediný, co je momentálně zajímá, je jak se dostat na Olympijské hry, ale to tam bude tak roku 2020 jako ukázkový sport. Jiné myšlenky, které by posunuly závody SP kupředu a zvedly úroveň, nemají a to je špatný.
A jaká je vlastně momentálně atmosféra na závodech SP? Stýkáte se i mimo závodní sezonu? Jezdíte společně i lézt? Trénujete spolu?
Atmosféra je dobrá. Asi před čtyřmi lety se nám podařilo dát ty lidi dohromady, jsme všichni kamarádi. Po všech závodech je nějaká party, jdeme se společně pobavit, uvolnit. Přímo na závodech si fandíme, jasně, že je mezi námi soutěživost, ale ne taková, aby se ti lidi nepozdravili. Až na výjimky jsou všichni otevření a přátelští. Mimo závodní pole se pak vídáme třeba v Innsbrucku na stěně při tréninku nebo někde ve skalách.
MČR- Praha
foto by Jirka Sika
Vždycky, když se v televizi předávají ceny za nejlepšího sportovce roku, mě mrzí, že ty tam nikdy nejsi, a přitom ty výsledky na to máš. To samé v novinách je málokdy nějaká zmínka o tvém úspěchu ve světě. Neštve tě to? Mě teda jo.
My jsme národ fotbalistů a hokejistů a můžu slepě závidět Francouzům, že se o jakémkoliv výkonu nebo závodu všude píše. Jsou to taky fotbaloví maniaci, ale jakmile je u nich závod SP v lezení, tak je přenos vždy v televizi. U nás se zpráva o mně objeví tak dvakrát do roka. Dříve jsme za to hodně bojovali, aby se zprávy o mých výkonech na SP v českých médiích objevovaly, ale teď už jsme rezignovali. Hlásil jsem se na sportovce Brna a Dukly, ale byla Olympiáda a tak jasně, že dostali přednost sportovci, kteří tam zabodovali. Lezení je u nás tam, kde je a hnout se s tím nedá, i když je to v podstatě už i u nás masový sport.
A nemělo by se o popularizaci tvé osoby v České republice starat ČHS?
No vlastně jo, ale když pošlu zprávu tiskovému mluvčí ČHS pro ČTK a on ji tam nedá, tak co víc mám dělat. Všechny výsledky na ČTK musíme posílat přes Svaz. Měl jsem vlastního mluvčího, který byl spolehlivý, ale zas to nemohl dělat, protože nebyl z vedení ČHS. Takže to tě po čase znechutí.
Co vlastně následuje po ukončení závodní sezony? Odpočinek? Lezení venku?
Přímo odsud jedeme s Helenou na dva měsíce do Španělska. Jedeme do okolí Lleidy. Určitě bych chtěl lézt tentokrát míň na objem a věnovat se těžkým cestám, ale tak na pohodu. Díky tomu, že první závod SP začíná až začátkem července, ne v březnu jako dřív, si můžu dovolit odjet lézt na delší dobu na skály a s tréninkem začít později. Je super, že jsou teď závody na obtížnost přesunuty na druhou polovinu roku a je jich jen 5 místo 10 a bouldering je zase od března do června.
A příští rok budeš zase závodit v boulderingu?
Ne, jen tak tři závody pro radost. Závody v boulderingu mě baví, beru to jako zábavu, ale i jako přípravu na obtížnost. Závody v boulderingu jsou hrozná loterie, jednou se umístíš na 1. místě a pak několikrát nepostoupíš do finále, záleží tam hodně na náhodě. Takže vyhrát celý pohár je těžké. Kdežto v obtížnosti, když na to máš, jsi vždycky na bedně.
Dimablok 2008 Tomáš Mrázek (CZE)
photo by © Kairn.com
Letos jsi hodně bouldroval i venku. Byli jste i ve Fontáči. Chytlo tě to?
Bouldering venku mě letos fakt chytl a je to pro mě velký posun. Nepotřebuju při něm nic, mám za sebou jenom bouldermatku, můžu si dát kolik chci pokusů, to mě baví. Určitě na jaře zase do Fontáče zajedeme.
Vždycky mi přišlo, že i venku dáváš přednost spíše vytrvalostním cestám před bouldrovými. Je to kvůli obavě ze zranění? Nebo tě tak moc neberou?
Nedá se říct, že mě nebaví bouldrové cesty, ale nejezdím do oblastí, kde jsou výhradně tyto cesty. Mám rád, když je v oblasti od každého něco. U bouldrových cest bych po těch 10-15 metrech ještě pokračoval dál. Nejvíc si stejně vážím cest, které mají 25-30 metrů silového lezení od začátku do konce, bez odpočinku a myslím si, že tento typ cest je nejtěžší. Těžší než bouldrová dvoukrokovka nebo 60 metrová cesta s dvěma bouldry. Ale tento můj přístup se může změnit, člověk se vyvíjí a je dobré se nějak neuzavřít. Lézt je třeba všechno a dělám to, ale tyto cesty, které jsem právě popsal, mi teď připadají nejtěžší. Další věc je, že např. Frankenjuře se momentálně vyhýbám i kvůli zranění. Měl jsem třikrát natrženou šlachu a vždycky z dírky. Teď poslední úraz byl ze Španělska ze Siruany. Mám asi slabé prsty. Dvouprdy mi nevadí, ale minijednoprdy mě stály vždycky zranění. Krápníky, lišty..... na nich se nezraním a to je pro mě nejdůležitější.
Kdesi jsi jednou řekl, že po závodech musíš jet vždycky na skály, že bys nemohl dělat jen jednu věc. A to se ti po tom, co sis přibral i závody v boulderingu, poslední dobou moc nedaří.
Třeba loni jsme rekonstruovali dům a tak jsem trénoval jen na závody a jinak jsem musel být doma. Je pravda, že jsem na tom byl po psychické stránce hodně špatně, ale letos se mi podařilo být na skalách docela dost, i když se o tom nikde nepíše, protože nikde svoje výstupy na skalách neprezentuji. Jsem nadšený, protože to, že se mi daří daleko víc prokládat mezi trénink skály, mě hrozně zlepšilo. I na stěně se mi po technické stránce leze líp. Dva předešlé roky jsem absolvoval 23 závodů za rok, závodil jsem každý druhý víkend na obtížnost nebo v boulderingu, zkusil jsem tuto kombinaci jako první. Tím, že to nebylo rozděleno, jako je teď, v prvním půl roce bouldering a v druhém obtížnost, jsem se do skal prakticky nedostal. Bylo to hodně náročné. Teď už raději strávím 3 měsíce ve skalách, vyčistím si hlavu a budu bojovat o 1. místo na obtížnosti, než se tak honit. Pro mě osobně jsou pořád skály základ, ale jasný je, že za 9a mi nikdo nic nedá.
Tomáš, Helena Lipenská, Jack
foto by Archiv www.tomasmrazek.cz
Máš nějaký limit, kdy už si řekneš, že se závody končíš?
Určitě, když přijde sezona, kdy nebudu ani jednou na bedně a kdy nevyhraju žádné peníze, tak další rok budu startovat třeba jen na jedněch závodech nebo nebudu závodit vůbec nebo si dám rok pauzu. Nechci se pak zúčastňovat a končit na 20. místě a jen připomínat svoje jméno, jako to třeba dělal Legrand. Přijdou mladí a nikdo nevydrží závodit na úrovni 10 let. Dokud to prostě půjde, tak závodit budu. Jsem realista, je mi 26 let, jestli můžu vydržet do 30?
Co pak? Budeš se snažit předat své zkušenosti dál?
No jasně, nechci skončit na ulici, budu muset pracovat, ale nechci jít někam do továrny, rádi bychom třeba otevřeli bouldrovku s obchodem, s barem, učili děcka, spolupracovali s ČHS. Náš styl života je jako nemoc, nedokážu si představit chodit do práce od 6 do 17 každý den a nemoci si vzít volno třeba na měsíc, nevyjet každý víkend na skály. Budu se snažit uživit se lezením a udržet si svobodu, kterou tenhle život přináší. Když je člověk skromný...
Jsou lezci, kterých si hodně vážíš?
To určitě. Jsou to lidi, kteří jsou do lezení stejně zapálení jako já. Třeba jako „blázen“ Dani Andrada... ráno vstane, vrtá, leze, vrtá, nic jiného nedělá. Doma má jen průvodce, když se ho na něco zeptáš, on neví, jen leze.
Takže lezci tělem i duší?
Přesně tak. Jsou lezci závodníci, kteří do skal vyjedou jen proto, aby v nich nějakým svým těžkým přelezem dokázali, že na to mají, že takovou cestu dokážou vylézt. Sice se bojí, ale baby vylezou 8b+/8c a borci 9a, ale vnitřně to nepotřebují, oni to jen chtějí dokázat okolí. Takoví lidi se nikdy nezabalí na měsíc a nevydají se toulat po skalách. Tak takových si nevážím.
Tomáš Mrázek
foto by © Azbest
Znamená něco tvé tetování?
No, drak znamená, že lezu jako drak. Pak ty další barevné to už je takový úlet, prostě jsem se zbláznil do tetování, to mi udělal kamarád z Hodonína. Tetování je taková úchylka, vím, že budu mít další. S lezením to nemá nic společného, možná je to nějaký druh exhibicionismu, mě se to líbí.
Co říkáš na uměle upravované cesty? Vadí ti?
Že by mi vadily tak, že bych je nelezl, tak to zas ne, to by v podstatě ani nešlo, protože kamkoliv přijedeš, tak tam jsou. Citlivě upravené cesty, jako přisikovat upadlý chyt, lehce obrousit hranu dírky nebo tak, tak proti tomu nic nemám, ale vyloženě modelované sekané cesty, přilepené chyty, tak ty se mi hnusí, ale zas na druhou stranu, že by mě nebavilo ty cesty lézt, to taky nemůžu říct.
Ty jsi vlastně natrénoval na Mistra světa na malých stěnkách? Dneska už je spousta super stěn, parádní tréninkové podmínky, ale kromě Martina Stráníka a Silvy, nikdo další na SP neboduje. Kde je chyba?
Natrénovat se dá na ledasčem, chce to ale motivaci. Já jsem trénoval nejdřív na Friťáku, v Kotelně a pak u Tufiho. Lezl jsem na stěnce pořád dokola na mizerných pískovcových chytech a musel jsem trénovat o to víc, abych dohnal tréninkové podmínky, které měli ostatní venku. Dnešní možnosti mladých jsou skvělé. Kdybych měl před těmi deseti lety takové možnosti k tréninku jako mají dnes, tak bych byl tak desetkrát lepší. A kdybych teď začal trénovat 3x týdně na takových stěnách, jako jsou v Praze, tak bych byl sám sobě schopen konkurovat. Asi není ta motivace nebo nevím, čím to je, mladí si lezou tak na pohůdku, nechtějí jít s kůží na trh.
Tomáš Mrázek- Kinematix
foto by Maciek Oczko
Na cesty na písku bys nepřijel?
Neměl jsem motivaci ani čas tam jezdit, ale teď poslední dva roky bych i zajel. Pískovec se mi líbí, jezdím hodně bouldrovat na moravské pískovce. Lezení na písku je o něčem jiném, cesty v Labáku z fotek vypadají parádně, morál ten mám, tak snad ten maglajz v březnu projde.
Takže hlavní závada, proč tam zatím nejezdíš, je maglajz?
No jasně, je mi jasné, že když tam pojedu ve středu, tak ve čtvrtek už visí někde moje fotka s maglajzem. Jezdím na závody a jsem závislý na ČHS. Mrzí mě to, ale snad to vyjde.
Jakých vylezených cest si nejvíc vážíš?
Já nevím. Beru to hodně pocitově. Vážím si každé...8a, 8b...Možná jsem zatím nic tak těžkého nezkoušel, abych si řekl, tak tohle bylo super. Myslím si, že v tom mám zatím rezervy. Nechám si to na příští a další rok...., třeba vylezu 9a+, 9b, které budu zkoušet víc jak dva dny a bude mě to stát úsilí. Zatím jsem hodně líný a lezu si na pohůdku.
Na závěr se zeptám, jak vypadá ve skalách tvůj restday?
O "rest dejích" odpočívám, nelezu, občas výlet, občas chytám venku ryby na prut.
To bude večeře...
foto by Archiv www.tomasmrazek.cz
Díky Tomáši za rozhovor a přeju hodně dalších skalních i závodních úspěchů.
foto by Archiv www.tomasmrazek.cz
Deníček Tomáše Mrázka
Závodní výsledky
Osobní stránky Tomáše Mrázka
Sponzoři Tomáše:Rock Pillars, Ocún, ČHS, Alpine Pro, Chillaz, Lapis, Dukla, Vertical, TR-stěny.