Nedělní odpoledne, Stadeltenne v německé Frankenjuře. V hlavní části sektoru hafo Němců a tak se dva čeští lezci, říkejme jim třeba John a Pepino, vydávají více doleva. Na doporučení svých kamarádů nastoupí John do jedné 7-. Mírným zablouděním se dostává přímo nad vosí hnízdo ve vedlejší cestě. "Johne, bacha na ty vosy," zazní varování. "Jsou v pohodě, koukej," John mává lezečkou přímo u papírové půlelipsy schované v díře, na které sedí asi 20 vos. "Teď mi jedna vočichá rameno, je, a druhá ruku..." Má štěstí, je zima a vosy jsou laxní až přátelské. Pepino vyběhne cestu po Johnovi a rozhlíží se, co dál. Dvojka vedle si moc chválila cestu Lokomotiv za 7. Aby ne, 18 m vysoká, mírně převislá stěna z kompaktního načervanalého vápence. Pepino neváhá a nastupuje. "To je krásný, fakt paráda, velký díry, Johne, to se ti bude líbit." "My jsme ti to říkali." "Kudy teď?" "Trochu zprava." Pepino cvaká předposlední a míří ke prasečímu ocásku. "Dej si bacha, musíš trefit díry, co berou." Pepino je trefuje dobře, ale je vidět, že mu dochází síla. Už je na úrovni slaňáku, na chvíli zaváhá před dalším krokem. "Johne bacha!" Pepino skáče nahoru po chytu, síla došla, gravitace je neúprosná. Nikdo z přihlížejících lezců neví, jak se to mohlo stát... Na nástupu roste obrovský buk. Jedna z jeho větví je odhadem 4 m od skály a má na sobě velký suk, vlastně už je o trochu menší. Pepino po 7 m letu přistává prdelí přesně na onom suku. Zazní rána, pak: "Jau!" a na zem dopadá pár kusů suchého dřeva. "Asi jsem si roztrh prdel!" John ho spouští na zem. Zraněný kamikadze normálně chodí, všichni si oddechli. "Johne, prosím tě, mrkni mi do prdele." "Já tam hovno vidím, samý hadry. Takový pěkný kalhoty to byly." Člověk by u Pepina očekával krve jak z vola, ale je to jen škrábnutí. Naštěstí na suk dosedl ve chvíli, kdy už zabíralo lano. Možná bude týden cejtit naraženou pravou půlku, možná bude litovat roztržených kalhot a prádla, každopádně bude rád - důležité orgány o pár centimetrů vedle zůstaly zachovány. Inu, letci prý mají ocelové ptáky.
|