Za oněch pět let existence stránek, či možná spíš ty o kousek víc než tři roky, kdy sem v nepravidelné periodicitě umístím článek, jsem se několikrát zamyslel i nad dalším vývojem Lezce.
Stoupa a Ricardo vzlezli na začátku září cestu Jet stream na Jastrabce v Tatrach, a tak se z A3+ stalo IX+/E5 AF. Při RP by to mohlo být někde okolo 8b.
Jestě malá poznámka nakonec. E5 nikoli britské stupnice, ale šestimístné emocionální od Jaspera.
Tímto gratuluju a doufám, že se dozvíme víc.
jestli si chcete někdo prohlidnout docela kvalitni videjka zkuste :
http://www.sportgraphix.net/
http://www.palatinum.scubavideo.de
je tam toho docela kotel a dost motivační.
Co pro mě znamenal Lezec.cz a proč chci registraci
Za oněch pět let existence stránek, či možná spíš ty o kousek víc než tři roky, kdy sem v nepravidelné periodicitě umístím článek, jsem se několikrát zamyslel i nad dalším vývojem Lezce.
Tedy „LEZCE“ jako zcela mimořádného fenoménu, který vzniknul spíše náhodou. Lezec.cz, jako soukromé stránky party kamarádů s podobnými zájmy se totiž stal nejenom nejživějším médiem v oblasti horo a lezecké, ale i alpinistické v nejširším slova smyslu. Nevidím potřebu tady rozebírat příčiny (geniálně uživatelsky jednoduchý redakční systém, absence širokého a přitom nekomerčního fóra v této oblasti - a z Lezec.cz se náhle stalo místo setkávání dnes už vlastně řady lezeckých generací, ale i řady disciplín, které se souhrnně pod alpinismus obvykle zahrnují; fórum, které překračuje hranice státu a stává se nejsledovanějším lezeckým médiem nejenom v ČR ale i SR). Tak za tohle Lezci (Lezcům z lezce, otcům zakladatelům, pánům editorům, ale nakonec v neposlední řadě i valné většině autorů – ať už článků nebo komentářů) patři dík a hluboký obdiv.
Ale chválit Lezec.cz tady teď nechci - svojí existencí i úrovní (byť místy kolísající) se chválí sám. Chtěl jsem zareagovat na článek a řadu (věřím že jen) vzájemných nepochopení, ke kterým došlo v článku – a pod článkem „Cenzura na lezci“ z 18.9.05.
Abych pravdu řekl, nenas..lo mě, že se na Lezci občas mažou příspěvky, ostatně to asi všude, a navíc, jako pravidelnej návštěvník, jsem si toho nemohl nevšimnout :-)
Co mě ale nadzvihlo, byla forma. HoPovo prohlášení, že tohle je jeho píseček a ať si svý bábovičky vezmem jinam - a ne že by na to neměl právo, ale mohl to říct dřív, a asi taky jinak…
Pokud se chcete vrátit k tomu, že Lezec je médiem party kamarádů zaměřený na informace o sportovním a závodním lezení, těžko proti tomu něco namítat. Jsou to Vaše stránky. Podle mého názoru stačí říct. Ona většina čtenářů (ti kteří podle ankety – kde jinde než na Lezci, preferují na prvním místě hory, pak skály a teprve potom následuje bouldering a v závěru závody) snad bude natolik slušná, že si své nudné články a ještě nudnější diskusi o nich, přesune někam jinam (kam mi zatím není jasné, ale snad se něco najde). Pokud to bylo myšleno jinak, a já tomu chci věřit, stačilo snad jen napsat něco ve smyslu: „jo, smáznul jsem to, nechtěl jsem aby se znovu zabředlo do bezvýchodný a nesmyslný debaty o máču, ze který mi už naskakují pupínky…“ Mám pocit, že tím by bylo řečeno vše, a byl by klid.
Místo toho bylo řečeno: „tohle jsou moje stránky a kdo nesdílí můj názor, může si založit vlastní“. Takto jsem tedy já osobně pochopil „aktualizaci“ článku podepsanou jedním z editorů. Já osobně zůstal chvíli koukat a přemýšlel zda vůbec, či jak zareagovat (konec-konců Lezec mi přirostl k srdci, chodím se sem bavit, získávat informace, ale i pokecat s lidmi) jiní reagovali poněkud podrážděně. Já nakonec reagoval požadavkem registrace, s dodatkem, že vzhledem k tomu, že se registruju nerad a zapomínám hesla, budu tím automaticky vyřazen z další aktivní účasti. Mám pocit, že onu výzvu vyjádřenou v editorském příspěvku úplně stejně ji pochopili i další – a jejich, různě podrážděné příspěvky, nebyly, podobně jako ten můj, pochopeny, nebo pochopeny být nechtěly. Můj požadavek registrace nebyl veden (jak si asi myslí JK, Papouš, či George-JP) snahou o racionální řešení, ale odpovědí editorovi, stěžujícímu si, že nestačí mazat příspěvky s jiným názorem.
Nechci vykládat úmysly někoho jiného, ale osobně mám pocit, že stejně jako mě, těch několik (rovněž z jistého úhlu pohledu iracionálně blábolících) podráždil nikoli sám fakt smazání komentáře, ale jeho zdůvodnění. Vzápětí si vysloužili co si asi zasluhují. Tedy poslání „jinam“. Nemám pocit, že by Tomáš K., Roman Raška, Petr Jandík, JK nebo Honza Puš chtěli prvoplánově zvedat prápor nějakého boje o mágo. I když to tak možná některých případech (že Romane?) vyznělo. A rád bych podotknul, že právě i tihle jmenovaní, které shodou okolností osobně znám, patřili k těm, kteří podle mého soudu dělali Lezce Lezcem. Jsou to ti, kteří obvykle dokázali fundovaně zodpovědět mnohé metodické (ale i legislativní, technické, a hlavně nováčkovské) dotazy a právě tím přispěli k tomu že se Lezec stal oním výše zmíněným fenoménem. Mj. i unikátním zdrojem tolik potřebných informací a fórem v zásadě (pozor: následuje divné slovo) osvětovým. Odpálkování Toma K., jsem do si jisté míry vzal asi i osobněji než bych měl. Jde totiž o člověka, jehož komentáře, uvádění věcí na pravou míru, metodické poznámky a další textíky na Lezci obvykle mají víc než hlavu a patu, stojí za zamyšlení a pro čtenáře (popř. tazatele) měly značnou hodnotu informativní. Nehledě na fakt, že kdykoli padne na Lezci otázka z oblasti metodiky, jsou tazatelé odkázáni právě na Toma K., resp. na metodiku na HO Sakal, kterou Tom postupně vytvořil. Tudíž výzvu, že sem nemá lézt, jsem musel vztáhnout i na sebe – snažil jsem se o totéž.
Rád bych se ale vrátil zcela na počátek. Proč to všechno píšu. Už vícekrát tady zaznělo že „tohle je Lezec.cz a nikoli Chodec.cz (Klasik.cz, Lyžař.cz atp.)…“. Ano, opravdu, je to tak! Stránky založili (a editují) lezci, kterým sem, do slibně rozjetého vláčku, naskočila řada podivných individuí poněkud odlišného střihu. Postupně se tady, jak již poznamenávám výše, objevilo celé spektrum aktivit, které mají jen málo společného. Od tak tradičních forem horolezectví, nebo, chcete-li alpinismu, jako jsou výstupy na horské vrcholy (tedy na jedné straně tzv. VHT a na straně druhé expediční alpinismus s výstupy na nejvyšší kopce), přes rovněž tradiční projevy alpinismu jako třeba lyžařské přechody (z nichž se vyvíjí dnes velice populární skialpinismus v jeho nejmodernější podobě, která však s onou tradiční formou má jen máloco podobného), různí „horští čundráci“ jak trefně nazývá široké horolezecké spektrum náš oddílový metodik, až po ony mnohem modernější projevy, jako je třeba závodní lezení či bouldering. Na jedné straně „kostkované košile“ a pohory a na straně druhé atleti s bílejma rukama. A mezi tím tradiční skalní lezci, kteří nechtějí nic jiného, než svůj klid na svých skalách kdesi v lesích. A to už vůbec nezmiňuju takový úchylky jako canyoning či speleoalpinismus.
Projekt Lezec.cz ukazoval, že všechny tyto skupiny mohou koexistovat vedle sebe, aniž se vzájemně sežerou. Ukázal, že tato koexistence má i svá úskalí a oblasti, ve kterých budou některé skupiny názorově značně odlišné – a mnohdy ústy některých „nevystopovatelných“ nicků ukázal kolik je kde intolerance. Na druhé straně ovšem také ukázal, že všechny tyto skupiny se umí se „špičkou ledovce“ a nejvíce nesnášenlivými jedinci poměrně dobře vypořádat (třeba si některých extrémních názorů nevšímat), stejně jako je tomu i ve skalách. Mnozí příslušníci těchto skupin jsou si natolik vzdálení, že se ve skutečném životě (nebo alespoň při provozování svého koníčka) nikdy nesejdou a když už se na „svém pískovišti“ setkají v reálu, pak poměrně rychle naleznou společnou řeč a přijatelný konsensus: všichni to známe – atlet nacvičuje krokovou sekvenci vedle klasika v jeho sedmbéčku; klasik si je vědom, že na tohle nemá, nikdy neměl a mít nebude a asi oprávněně soudí, že ač se tady nemá, bez toho mága by to nešlo, takže k tomu mlčí, zatímco atlet s děsem hledí na linii vybavenou jediným kruhem a staříka rozvážně zakládajícího uzlík za uzlíkem – nakonec oba sedí nahoře a po překonání počátečního ostychu si lebedí, jak jim to šlo, a jak je zdržují druholezci a nakonec i s těmito (druholezci, jističi a jinou nižší kastou) společně na pivko zajdou.
Přiznám se, že právě tímhle vším mě Lezec fascinoval. Těšilo mě, kolikrát tady potkám známé, na které jsem již dávno ztratil spojení, mohl jsem konfrontovat své názory s lezeckými legendami šerého horolezeckého dálnověku, i současnou lezeckou špičkou, pozorovat vývoj disciplín, které jsou mému pojetí vzdálenější, vědět co se děje v oblasti, která před spuštěním lezce šla zcela mimo mě (třeba závody), a na druhou stranu měl pocit, že tohle jako celek, je obrovsky přínosné. Klasici tady upozorní nabušený překližkáře na řadu bezpečnostních úskalí, zatímco sportovci nabídnou pohledy do oblastí tréninku, které klasikovi mohou být sakra prospěšné (přiznávám, že Bídovy články jsem hltal s pocitem, že se dozvídám spoustu nového – s efektivním trénováním jsem přestal někdy před dvaceti lety po úrazu, a dost mě překvapilo, o kolik se metody za tak krátkou dobu vypracovaly).
Lezec se prostě stal bezmála kultovním místem pro „nás všechny“. A já (a možná mám nesprávný pocit, že to nejsem jenom já) se nerad smiřuju s myšlenkou, že právě tohle má skončit. I když, přiznávám, mi o ty moje bábovičky zas až tolik nejde. Já si je v pokoji budu plácat jinde. Spíš mi bude líto, zjistím-li že ona iluze o možném „společném prostoru“ řady skupin, disciplín, ale hlavně názorů a diskuse bez oné zmíněné extrémní intolerance, byla opravdu jenom iluzí.