Přemýšlel jsem párkrát, jaké to asi je ...vyrazit v zimě za lezením do tepla, jako to vídám u jiných zapálených lidiček, ale nevěděl jsem kdo by byl ochotnej oželet třeba lyže nebo vánoce doma. Lezení venku mám nejraději, když neprší, dá se v Čechách lézt po skalách téměř každý den v roce, ale pravda je, že takhle jsem se ještě nikdy nerozlezl! Tuším že to bude deeeeeeelší článek, tak si čtěte jen to, co vás zajímá... To je dost, že jste mě taky jednou vyvezli! Co se plánování týče, měl jsem v listopadu jasno jen v tom, že budu i další rok hlavně lézt, pak nějaký nedodělaný záležitosti a zbytek nějak dopadne. Když mi Jéňa zavolal, že je sraz na Maroko kde byl loni, tak jsem si řekl: proč ne, pokud je to "nízkorozpočtovka" tak do toho půjdu (když nepůjde lezení vezmu foťák a když nepůjde focení, větší kartu). Ono se ale vždycky nějak projí a propije o něco víc... Ideální pro tuhle akci je 14 dní, což ne každý chce a může teď urvat. Ze všech horolezců z okolí zbyli kluci jenom tři (Jéňa, Pavel a Špína), tak byli rádi, že pojedu i já, byť lezu o fous nižší obtížnost. V pokojíku jsme to upekli nad čajem celkem rychle: letmá prohlídka průvodce a fotek, rezervace a platba letenek, už se nedá couvnout. V týdnu se přidali ještě Gába a Číbal. Hele, s kým jsem vlastně ve dvojce? Se Špínou, už se skoro zahojil. Aha, ale jo, už jsme spolu na pár akcích byli, alespoň se shodneme na lezení něčeho delšího. Snad ho ještě do odletu potkám a společně zabalíme. Potřebuju pas a nějaký eura, zjistit si objem a váhu zavazadel, odlety a přílety, vybrat nejnutnější matroš a oblečení (jaké je tam vlastně počasí?), vymyslit jak se cestou a na místě budeme stravovat. Očkování - skoro klasika jako jinde, snad ještě nějaké protilátky mám. Hlavně bych měl taky něco stihnout natrénovat (nakonec jsem stihl spíš zrelaxovat, ale asi mi to prospělo). Některé moje rozhovory pak probíhaly takhle: "Jak se máš? Asi dobrý, pojedu lézt do Maroka. A kam? Nevím, ale letenka vyšla super za málo a Jéňa tam už byl, trefí ke skále a má i průvodce s nákresama cest, je tam teď teplo, dovolenou zatím mám..." Víc jsem skoro nemusel řešit. Cestovní pas musí mít platnost ještě půl roku (snad všichni jsme si dělali novej) a očkování by mohlo postačit tetanovka, žloutenky a břišní tyfus subjektivně. Létání Pro někoho je létání vcelku běžná věc, jiní by do letadla nikdy nenastoupili. Osobně mi to nevadí, ale letecky jsem cestoval jen v době, kdy jsem měl na starosti maximálně zavazadla (nosit), v kapsách sedadla byl pytlík a během letu se podávalo malé občerstvení. Od té doby jsem to nevyhledával, ve vnitrozemí se mi líbí a na "kratší vzdálenosti" se mi nelíbí čas navíc strávený mimo dobu vlastního letu před a po. Letenky jsme našli nejlevnější u společnosti easyJet a objednali po internetu. Na letištích to podle počtu přepážek a letadel vypadalo, že docela fungují. Létají po celé Evropě a do několika okolních států, včetně Maroka. Podle volna a šichet jsme vybírali let od soboty nejpozději do pondělního rána za dva týdny (na přelomu leden - únor) lety podle ceny s tím, že na letišti klidně budeme pár hodin čekat. Vyšlo to krásně (pondělí ráno - neděle ráno), zpáteční letenka do Londýna a jiným letem z Londýna do Marakeše 3050,- Kč na osobu (v ceně i jedno zavazadlo na dva asi za 600,- Kč, snad se vejdeme), tuším bez pojištění zrušení letu (Cena přímo zázračná ...jak říkal JirkaS, letenky jsou dnes burza a chce to i štěstí). Je třeba pak ještě nahlásit číslo pasu, jméno a datum narození ke každé letence (což jsme stihli i s měsícem na vydání nových pasů). Ty jsme si mohli vytisknout dopředu mimo zpáteční z Marakeše. Když letenku ztratíte, na pas vám při odbavení stejně vytisknou jiný kus papíru s čárovým kódem zdarma (pas tedy rozhodně neztrácet!). Letěli jsme čtyřmi menšími Airbusy, mírně použitými, tři sedadla po obou stranách uličky, okýnka by mohli mít i větší. Záchod vpředu a vzadu, čtyři letušky, nebo letušáci. Během letu se nedostává ani jídlo ani pití, ale můžete si ho koupit. Časově je dobré vědět kdy to letí a přistane, od kolika do kolika před tím je otevřené odbavení a stanovit si čas na přebalení a rezervu, kdy maximálně musíte být na letišti tam i zpět. Hodí se podle plánované doby na letištích a doby letu promyslet nějakou sváču, případně plastovou lahev s trochou vody, kterou můžete doplnit na wc a vyprázdnit než nastoupíte do letadla, nebo vzít euráče/kartu na nákup v obchůdcích. Vypadá to možná jako pro blbý, ale spousta lidí letadly necestuje a možná že za X let už nebudeme moct ani my. Zavazadla a odbavení Do letadla se smí s 1 příručním zavazadlem, omezeným maximální rozměry 45x25x20 cm, což se zkouší v klíckách při odbavení a pak znovu v přihrádkách nad sedadly letadla. Noťas, nebo brašna s foťákem a podobné věci se musí vejít dovnitř tohoto příručního zavazadla. Mimo to se dá v letadle odložit i oblečení. Další místo je pod sedačkou, ale většinou dbal personál na to, aby vše bylo při vzletu a přistávání uzavřené v přihrádkách (občas jsme je pomáhali zavírat). Do té jejich zkušební klícky se to vždycky nějak našlape, horší je to vyndat (i můj případ). V letadle si něco můžete z batohu vyndat a dát to vedle něj, čímž ty jejich skříňky nakonec krásně půjdou zavřít. Krom toho nám povolili do letadla ještě igelitky s alkoholem zakoupeným po odbavení ve free shopech u brány (takže najednou mít sebou sklo můžeme!?). Výhoda hlavně při cestě zpět je, že se tam dá platit i kartou (v Londýně vám obdobně jako jinde vrátí na eura v hotovosti liry). Zvláštní je na tom, že rum a pod. zakoupený v obchůdku pít v Londýně v letištní hale nesmíte, přistiženi s načatou lahví by jste platili pokutu, ale o pár metrů je bar, kde si můžete kupovat a dávat co chcete. Jedinou možností je patrně na záchodě obsah postupně vpravit do sladkého nápoje a lahve s ošklivou etiketou v igelitce se zbavit. Kdo ví? V letadle nesmíte vyprazdňovat ani plechovky od piva (v Marakeši pouhých 5 e / 6 plechovek), zvláště před personálem, ale nějaký ten alkohol vám tam také prodají. Bezpečnost především! Výsledkem všech (teroristicko-komerčních) opatření bylo, že dvoutýdenní skoro-abstinenci jsme si pochopitelně při obou cestách vynahradili, ale ve vší slušnosti a bez hlučnosti. Pak je tady ještě další zavazadlo (stačilo nám jedno na dva), max 20 kilo. Což si troufnete možná lehce překročit při cestě tam, zpátky spíš ne. Váhy jim váží různě a váží se když jej odevzdáváte na pás, kde jej polepí samolepkou s čárovým kódem a popisem (odtud jsou známé finty s nadlehčováním na potřebnou hmotnost). Když budete mít štěstí, poletí s vámi stejným letadlem a nevykradou ho. V Londýně jsme si ho museli mezi severním a jižním letištěm Gatwick vždy odnést sami. Dále tu máme bezpečnostní předpisy co do letadla a příručního zavazadla smí (stále se mění). Přebalili jsme v letištní hale. Velkej: smyčky, nůž, nůžky, lana (kartuše na plyn nám zabavili, někomu prý ne...), vklíněnce a friendy jsme neměli (ty by asi šly raději dolů). Malej: karabiny, expresky a reverza kvůli hmotnosti (všude dobrý, v Marakeši zpátky karabiny prošly s tím, že to tam máme skoro všichni a "ani v Londýně" to nevadilo. Jinak malý a těžký věci. Všechny krémy a tekutiny v příručním max 100 ml v igelitovém sáčku se zipem, i rtěnky, spreje nebrat. V Londýně koukali Pájovi do pixly na mágo, vyhodili mu dva jogurty/sýrové pomazánky (škoda že se u pásu nesmí fotit). V Africe si to vše balíte jinak, aby jste měli na zádech jen jeden velký a těžký batoh a na břiše lehoučkej (v autobusu co nejmíň zavazadel do kufru), takže zpátky na letišti v Marakeši jsme to neposkládali zpět a přišli tak Číbal o švýcarák a já o nůžky na nehty. Do velkýho druhýho už se nedostanete, kamarády na letišti nemáte, platit nechcete, řešit to nejde. Konvičky na čaj naštěstí nevadily, jen když viděli vařiče, hledali marně kartuše na plyn. Nejhorší štrapáce je u rentgenu, všechno vyložit na pás, kovové věci z kapes, svléknout bundy. Jsou to potupný jatka, v Praze ve slušnosti a nejkulturnější, v Londýně ponižující předposranost z teroristů a pořád chodíte ve frontě mezi pásama sem a tam jako ovce na porážku, do poslední chvíle nevíte jestli budete muset vysypat zavazadlo a pak ho pracně seskládat na rozměr, co budete vysvětlovat a stihnete-li let (to ve střízlivosti snad ani nejde). V Marakeši asi chtěli bejt důležitý, navíc tam chtějí vždy vyplnit (tam i zpět) formulář se všemi údaji kdo odkud kam a proč letí a kde se ubytujete (smyšlený hotel). Vždy až napodruhé jsme téměř pochopili význam všech kolonek a odevzdali výsledek ku spokojenosti úředníka. Do letadla se dá přeci jen zabalit a cesta se dá vydržet, pokud někdo nemá problémy v malých prostorech, nebo bez pevné půdy pod nohama. Maroko: od teď, od teď bude všechno okolo jenom oranžovýAutobus Přistáváme už za tmy. Na letišti (Marrakech Menara, SZ část Maroka) jsme vyměnili nějaké euro (minimálně 20e na osobu) za dirhamy, 1:10,98, později zbytek v bankách cca za 1:11,04 Dh (čili skoro bez rozdílu). Některé zboží se prodává za 1 e / 10 Dh. Všude se domluvíte jednoduchou francouzštinou nebo angličtinou, místní kromě arabštiny ovládají ještě berberský jazyk a další dialekty, k čemuž jim většinou stačí znát rozdílné výrazy. Autobus do centra na náměstí Djemaa el-Fna (centrum kulturního dění a obchodu s mešitou Koutoubia a 70 m vysokým minaretem) za 20 Dh (zpět taxík ve třech usmlouvaný za stejnou sumu), nocleh v hotelu Medina v uličce (2 pokoje s klíčem, postele, spacák + deka, umyvadlo, elektřina, na chodbě wc a sprcha) jsme ukecali za 40 Dh na hlavu, asi by to šlo i za 30 Dh (skupinová výhoda), dá se spát i na terase. Chléb (placka) nebo bageta 1-2,5 Dh, voda 6-10 Dh, večeře 20-50 Dh. Čaj asi 10 Dh, někdy za osobu, jindy za skupinu. Z jídel máte na výběr Tajin (maso+zelenina v tradičním květináči, ve kterém vaří vše), kus-kus, omeletu, špízy, plněný sendvič, salát, polévku, zákusky, ke všemu většinou chleba, čaj (někdy v ceně), z pití vodu, čaj, kávu, fantu, kolu,... Cena se smlouvat dá, konkurence je za rohem, ale jídlo vám můžou připravit z levnější suroviny, nebo ho dát méně. Účty si zkontrolujte, zkoušeli nám psát i jídlo navíc. Ve městě to večer docela žije, mimo jiné můžete prozkoumat úzké uličky se stánky, kde se mezi lidmi v obou směrech proplétají i motorky, na náměstí uvidíte třeba hady nebo opičky, přes den pak můžete navštívit třeba také místní zahrady nebo si za městem zahrát golf,... Z města taky můžete odjet na jih na výšlap k vrcholu Jebel Toubkal (4 167 m n.m.), nebo na sjezdovky, na letišti jsme potkali i surfaře, takže možností vyžití je hodně. Co se týče dopravy, vládne tady celkem pořádek, ale najde se i dost řidičů s ostřejšími lokty, jezdí se po správné straně silnice. Autobus do Tinhiru (na východ) jede z náměstí Bab Doukkala v 10:00 i jiných časech, po asfaltce půl dne (docela to kalí, silnice je velmi slušná a poměrně široká), cestou je možné asi 2x dojít si na záchod a pořídit jídlo. Zjistěte si kolik minut se staví! Autobusy před odjezdem troubí, napřed většinou ten co přijel dřív, pak se naskakuje za jízdy, pedál řidiče je neúprosný. První větší zastávka, kde mají řidiči protekční oběd, je v jedné z horských vsí podél silnice (každá dopravní společnost v jiné), kde vystoupíte přímo do "restaurace", pořídit lze cokoliv. Druhá větší zastávka je na autobusovém nádraží v Ouarzazate, kde se dá koupit něco menšího ve stánku (před městem je místní Hollywood s filmovými ateliéry a kulisami římských a starořeckých opevnění, za městem letiště a kasárny). Pevná cena do Todry je 120 Dh za bus, 5 Dh za zavazadlo, ale zkoušejí chtít i 10-40 Dh, cenu (včetně zavazadla) můžete ověřit v dopravních kancelářích (tam jde jízdenka také zakoupit). Během odjezdu z Marakeše ještě autobusem procházeli obchodníci, kolem jednoho autobusu se motá několik "zaměstnanců" jeden nahání lidi a prodává lístky, jeden nakládá zavazadla, jeden neustále počítá zbývající volná místa a kupodivu jen jeden řídí (i tak je personálu víc než v CK drahách). Z nepochopitelného důvodu vždy několik lidí nastupovalo za autobusovými nádražími (skoro naskakovali za jízdy), jedině mě teď napadá že chtěli obejít náhončího, dělali jako že nic a pak si mávli na autobus a platili cestou (že by cena autobusu šla zařídit i jinak?). Téměř celou cestu jsme jeli zatáčkami podél obydlených údolí (zpočátku dlouho do kopce, z Ouarzazatu po rovině) a vodních toků lemovanými skromným porostem, políčky a vesnicemi s minarety. Hornatá kamenitá krajina se stále měnila, různorodý reliéf je z mnoha druhů hornin, což pro geology musí být ráj. Jak se z autobusu vystupuje? Na nádraží zastaví sám, jinak cesta probíhá tak, že ten kdo z okna vidí a pozná svůj vyšlapaný dolík nebo dům, dvakrát hlasitě tleskne, autobus zabrzdí a dotyčný vystoupí a šine si to pěšky kam potřebuje. Z Tinhiru, kde seženete vše včetně banky, zubaře, jogurtů, tvrdého sýra, alkoholu, nebo "lázně" (hamam), lze jet po nákupu ovoce a zeleniny 15 km do Todry (ale něco jde sehnat i ve vsi). Přes den stopem zdarma, taxíkem, nebo sjednat odvoz za běžnou cenu 7 Dh za osobu. Jeli jsme dodávkou po večeři ještě týž večer, samozřejmě na nás zkoušeli noční cenu za 10 Dh a zastavili před svým hotelem. Shrnul bych to následovně: cesta letiště-skály je jednoduchá, každý vám poradí, autobusy mají řád a jezdí jich vícero denně, ubytovat se dá v zimě na každém rohu. Náhončí, obchodníci a děti Kolem autobusů i hotelů, restaurací i obchodů nebo v ulicích se pohybují náhončí (zprostředkovatelé a průvodci), kteří vás ochotně dovedou do rodinného nebo kamarádova podniku, či kamkoliv potřebujete. Nikomu žádnou provizi neplaťte. Místňáci chodí většinou v polobotkách, v dlouhém (teplém/chladivém) hábitu, nebo často i v černých džínách a módní bundě, náhončí jsou většinou také oděni jako veksláci, nebo mají nějaký tradiční "maškarní" oblek aby působili autenticky. I pozvání na čaj zdarma je záminka k pokusu o kšeft, nejlépe nabídku koberců (sta - tisíce Dh). Tamní kluci i muži jsou vtíraví a někteří dokonce neodbytní (nic neplaťte a nerozdávejte). Také odpověď na pozdrav vyprovokuje potřebný rozhovor, pozdravit a říct si o dirham umí děti dřív než pracovat. Cokoliv (od spleteného zvířátka z trávy) vám někdo daruje a pak za to chce zaplatit. Důležité dotazy jsou mimo pozdrav také odkud jste, jakým jazykem mluvíte, kam jedete, zda-li jste horolezci, máte-li již odvoz nebo ubytování a pakliže ano jaký hotel, nebo chcete-li koupit nebo se podívat na to a to. Pak už vás mají kde chtějí a ví za jakou cenu vám mají zboží prodávat. Někdy stačí jen pozdravit, nebo nevšímavě odejít, jindy větší vytrvalost v neplacení provize (komunikujte slušně či s humorem), odklad na druhý den, nebo zajít do restaurace na čaj a nechat obsluhu aby dotyčného vypakovala. V Maroku sice na každém rohu od vás někdo očekává peníze (mnozí zřetelněji), ale občas se najde i někdo, kdo vám ochotně poradí nebo pomůže či sveze "jen tak". Zpravidla nejvíc ti co neumí jazyky, ty mluvnější bohužel naučili turisté říkat si o peníze za každou hovadinu. Nejlepší je ptát se na cestu (a běžnou cenu zboží) v jiných obchodech, nebo tam kde jste si již něco koupili. Aby to neznělo tolik negativně, musím potvrdit, že jsem z obyvatel neměl za celou dobu nikde strach, ani večer ve vsi, navíc všude je nějaká policejní stanice (strážníky jsme viděli jediné ozbrojené). Před bankou nebo v parku je občas i údržbář, který vyhání místní dobytky s odpadkama, které se odhazují téměř kdekoliv, navíc je občas dost obtížné najít nějaký koš. Všeobecně jsou zdejší lidé zajímaví a nejlepší jak se něco dozvědět, je strčit si do kapsy nějaké mince, třeba 10-20 Dh a jít si koupit něco pro radost, nebo k jídlu do uliček s obchůdky, zkusit smlouvat a komunikovat. Na WC se šikovně propašujete např. pokud vám někdo nabízí ubytování, prohlédnete si hotel, poptáte se na ceny,... Je to boj, někomu dáte málo, jinej vás natáhne. Však oni už si nějak poradí, turistů mají dost, navíc oproti nám jsou rozhodně soběstačnější. Ještě jednou, národ zajímavej, ale často musíte zkousnout nějaký otravný prodejce, nějak vydělávat musejí. Todra a ubytování Ve vesnici jsou hotely kde se ubytujete nebo najíte, internetová kavárna a obchůdky kde koupíte chleba, vejce, zeleninu, kuskus, rýži, salám, vodu, základní potraviny, zákusky (z listového těsta s medem a čokoládovou polevou za 1 Dh), nebo místní obchodní komodity jako šátky, oblečení, keramiku nebo třeba koberce. Vypůjčili jsme si lacino na zálohu i vařič a pb bombu, neboť mají jiné závity než u nás. Odtud je to do soutěsky 5 minut, u vstupu jsou další tři hotely Etoile Des Gorges (zde jsme bydleli), Elmansour a Lavalle (zde bydlí místní guru Hassan) a další stánky. Pitný pramen a poslední dva hotely jsou v soutěsce, Yasmina a Kasba Les Roches, přes den vybírají něco málo za vjezd do soutěsky, za soutěskou se dá zaparkovat karavan. Elektrika (pro případné škodiče) je zavedená zatím jen do vsi (na okolních kopcích čekají kymácející se stožáry položené do děr), hotely okolo soutěsky používají večer benzínové generátory. Kabely pod sektory v soutěsce jsou telefonní, některé nýty slouží stánkařům. Bydleli jsme deset dní v salonu s postelemi za neuvěřitelných 25 Dh. Resp. 40 Dh i se snídaní, což domácí uvítali s tím, že na nás víc vydělají, záchody a teplé/studené sprchy z kotle na dříví na terasách. Nakonec kluci vyhádali i bohatou snídani. Tu tvořil obvykle hroznej margarín, marmelády, olivový olej na namáčení chleba a čaj nebo dva, někdy navíc smažené vajíčko, jednou dokonce i taveňáky nebo palačinky). Polský lezecký pár si domluvil pokoj se snídaní a večeří za 80 Dh, což je cena večerního menu (porce dostávali bez řečí slušné). To jsou asi nejmenší ceny jaké můžete sjednat, ve vsi jsme usmlouvali velmi výhodně cibulové omelety k večeři (27 Dh z 40 Dh) a čaj, konkurence nabídky byla v zimě velká a horolezců minimum. V našem hotelu jsme ze slušnosti povečeřeli skromněji jednou bez smlouvání a několikrát si dali čaj. Sprcha, bývá řešena velmi jednoduše - přímo nad tureckým záchodem! Na WC máte možnost opláchnout si zadel levou rukou (pravou se tradičně dělají důležitější věci) a spláchnout vodou natočenou do kýblíčku, nebo použít toaletní papír (někdy svůj) a odhodit jej do koše aby jste odtok neucpali(trubky jsou úzké)! V některých hotelech mají i evropské splachovací záchody (kam se dává v tom případě papír si nepamatuji). Samozřejmě si můžete zaplatit i větší komfort, záchod a sprchu na pokoji s jídlem za cca 50 - 150 Dh, večerní menu se pohybovalo okolo 70-80 Dh a jídlo od 50 Dh. Jiní horolezci se ubytovávali např. za 30 - 40 Dh ve stanu na terase jiného hotelu. My jsme obdobně hledali jen nejnutnější ubytování a večeři podle chuti i hladu kdekoliv s rozpočtem max. asi 80 Dh na den, k tomu jsme chtěli něco zajímavého na památku domů a ochutnat místní jídla. Ten jejich specielní květináč na Tajin jsem pořídil bohužel až ke konci (okolo 35 Dh), jinak by jsme si vyvářeli ještě lépjeji celou dobu, až to černý připálení na dně totiž dodává jídlu tu pravou patinu, asi něco jako čína na litinové plotýnce. Funguje to na plyn, oheň i keramickou plotnu, ale musíte jen na mírném plameni. Bacha, hrozně to pálí, musíte to chvíli nechat vychladnout na plotně a raději si pod to kupte ošatku (10 Dh) ať to máte na čem nosit. S pukličkou není problém, ta špička co není naglazovaná vůbec nepálí. Najděte si nějaké videa s receptama, opravdu ta mana stojí za to a dá se udělat i v našem hrnci, nejlépe na nějakém již připáleném zbytku jídla na dně kastrolu. Cestu domů instrument přežil, bohužel doma jsem to na konci vaření ohulil na fest a miska praskla, takže teď směřuju do keramické dílny (pak můžete ochutnat na skalách). Ve zkratce se vše povedlo, nezhubl jsem (bohužel) a dva týdny vyšly asi na 7000 Kč i s letenkou a dárkama (3000 Kč + 10e/den). Spíš než že by tam bylo levně, jsou ceny normální, jak za co. Je to moc čísel a cen? Na každý den máte pár šušní a s těma musíte přežít - dá se to. SoutěskaDo asi kilometr dlouhé a přes 200 m vysoké soutěsky ve východní části Vysokého Atlasu, kterou protéká stejnojmenná řeka Todra a fouká studený vítr, jezdí každý den na čumendu turisté z celého světa auty i autobusy a karavany. Nová betonová silnička je lemovaná stánky, kde Berbeři nabízejí konvičky, keramiku, dřevěné masky, šperky, nože, šátky a oděvy, bubny a další zboží. Za tři až čtyři hodiny se dá obejít přes kopec po chodníčku kudy chodí oslíci, jinak jsou údolí a kameny kolem zajímavé spíš pro geology a horolezce. Autem se sem dá dojet např. přes Španělsko a trajekt, nebo ho lze vypůjčit ve větším městě, či najmout s průvodcem. Za soutěskou bydleli Poláci v karavanu, stopli jsme si děvčata v obytňáku z Holandska, Angličany s průvodcem a potkali jsme i Čechy ve vypůjčeném autě (kontakt na půjčovny bohužel nemám). LezeníV celém Maroku by měly být dvě francouzské klubové lezecké stěny ve městech Casablanca a Rabat (patrně neveřejné). Krom toho 124 lezeckých oblastí, mnohé však nejsou neznalým vhodné zvláště v létě pro výskyt hadů, štírů a jiné havěti (Todra je v pohodě, našel jsem jen jednu kůži z hada). Místních lezců (v Todře nebo Maroku?) je prý jen asi jednadvacet. Mezi další lezecké oblasti patří např. Caiat, Dadés?, Imiter, Tafraoute, Taghia Gorge (základní info se dá najít např v lezeckém atlasu). V Africe se leze také např. v Alžírsku (Ahhagar), Jihoafrické republice, Mali, Ugandě, Keni, Namibii, na Madagaskaru a v Egyptě (na Sinaji). V oblasti Todra je od roku 1966 přibližně 51 lezeckých sektorů, z nichž některé jsou méně zajímavé, nebo v nich mají místní z pochopitelných důvodů klid od turistů, asi 30 jich je zatím rozkresleno v nejnovějším průvodci z roku 2011. Nějakou tu cestu zde najdete i od DŽC nebo Vojta Vrzba. Průvodce kreslí místní guru Hassan, kopíruje a vybarvuje, vždy několik aktuálních kousků v podélné kroužkové vazbě A4 (občas vítr odtrhne nějakou stránku nezatíženou kamenem). Cena je 250 Dh, nebo 25e, možná by ho sličná lezkyně ukecala i za slivovici (místní ji dobře znají, ale i tak je jí škoda). Pokud si nějakou starší verzi vytisknete z internetu, je lepší s ním místní obyvatele znalé originálu neprovokovat, skupina horolezců si může za tuto cenu průvodce dovolit (i když nejen kluci od nás vysvětlovali místním, že pokud bude cena takováto, budou si průvodce horolezci raději stahovat na internetu). Navíc nám Hassan několikrát zakroužkoval pěkné cesty v potřebné obtížnosti, doporučil odjištěné vícedélky a i jinak poradil, z patra dokáže namalovat klidně celý sektor a nejspíš zde má přelezené všechny cesty (klobouk až k zemi). Jak jsme si tam zalezli Náramně krásně. Klasifikace je přívětivá, francouzská, dostatek cest v každé obtížnosti od 5b do 8b (vyberete si cestu co vám sedne, nebo můžete pokusovat vámi vytouženou linii), vápno ostré (často až příliš), převládají položené cesty s kolmými úseky a převísky, ale najdou se i převislé sektory. Odjištěno nýty (max 14 expresek), na jednodélky (většinou 30-40m) se hodí minimálně jednoduchá 70, na vícedélky (většinou 4-6 štandů) spíš dvě 50m půlky/dvojčata. Některé vícedélky (200m) nekončí na temeni stěny, jiné (řekl bych tím pěknější) ano a lze je i slanit. Pak jsou tu ještě další dlouhé (spíše tradiční) cesty ze kterých se schází. Na své si přijdou i vyznavači čistého stylu přijít-vylézt-odejít-neublížit u krátkých i dlouhých cest. Pokud budete mít friendy, vklíněnce a smyce, nejste nikterak omezováni ve výběru cest ve všech stěnách a obtížnostech, někdy jsou na štandech dokonce nýty. Vrtači mají stále také dost prostoru, preferuje se styl zdola, aby jste nepřevrtali klasiku je dobré opět navštívit Hassana. Ty "delší" lana berte vážně (vlastní zkušenost jinde), už tam nějaký úrazy při spouštění a slaňování prý byly, některé jednodélky mají i 60m. Další doporučené vybavení je maillona a útěková smyčka, lezečky s dostatečnou vrstvou podrážky, magnezium a přilba (hlavně na dlouhé cesty). Nějaké zážitky z natáčení? Bylo to fajn (very najs bjutifl), zalezli jsme a dokonce jsme spolu vydrželi dva týdny (to se cení), taky jsme ... (a to je jako zakázaný) a se vším jsme si poradili (golden čechiše hende). Budou mi chybět některé specifické chutě a vůně i ostří tamního vápence na dlaních (automekanik). Shokran! Podrobněji o lezení příště! Text a foto:
|