"Ti Britové jsou ale blázni!" a "To je tradice.", to jsem si na výletu na ostrovy opakoval mnohokrát. Zhýčkaní důvěrně známou a proteplenou jižní Francií a Itálií jsme prožili kulturní, dopravní, teplotní i lezecký šok. Dosud jsem se z něj zcela nevzpamatoval a nevím, jestli mi to už nezůstane. No ale, o co vlastně šlo?

Už léta se mi v hlavě střádaly střípky informací o jisté tajemné oblasti kdesi v Anglii. Nejdávnější a nejasné vzpomínky pocházející z úst jiných dostaly poněkud ostřejší obrysy poté, co jsem před mnoha lety otevřel knihu Rock Stars od Heinze Zaka. Fotka Jerryho svírajícího oblé nic bez jištění nad zatravněnou sutí mě ohromila. A vyvolala zájem. Nijak silný, ale na to, abych si zadal výhledové přání se do této bláznivému lezení zaslíbené části zeměkoule jednou podívat, to stačilo.

Samozřejmě z toho nic nebylo. Vyšetřený čas vždy padl na zajištěné vápno, tak odlišné od domácího celoročního pískovce, a Anglie zůstávala zastrčená v koutě. Navíc se znalostí obnášející prohlídku jedné fotografie mi chyběla ta pravá chuť tam vyrazit. Hrozně nerad někam jezdím bez průvodce nebo alespoň příslibu, že jej na místě budu moci hned zkraje získat. Poznávací zájezdy jsou fajn, ale jen potud, pokud poznávání, či spíše tápání, nepřeváží nad lezením, že? Čestně přiznávám, že jsem se vlastně ani moc po dalších informacích nepídil. Prostě mě to zase tak moc asi nepřitahovalo.

Silnější, o mnoho, podnět přišel v okamžiku zhlédnutí filmu "Hard Grit". Rozmlácený pokušitel Gayi, želízka omotaná náplastí coby jištění nastrkané do dírek v Braille Trail, nespočet pádů do něčeho, co vypadá jako hnízdo vklíněnců v miniaturním žebírku pochybné kvality, v Parthian Shot a slamníky pod šílenou Meshugou, to všechno na mne mocně zapůsobilo. Když jsem navíc viděl, že se na Gritu opravdu cítí jako doma takoví lezci jako Moffatt, Moon či Dawes, bylo mi jasné, že se tam prostě budu muset jet podívat. Jen se mi stále nepodařilo nastřádat té chutě tolik, abych svůj sen uskutečnil.


Long John´s Slab E3 5c, Froggatt
Foto Myšák

Postupně se k mým znalostem přidávaly další. Došlo mi, o čem přesně jsou historky z Master´s Edge. Jak ji stihl starší Ron Fawcett vyfouknout nastupujícímu Jerrymu Moffattovi před nosem. Jak se všichni shodli na tom, že kdo ji dá OS, bude opravdu Pan Lezec. Jak se to OS málem povedlo Wolfgangu Güllichovi. Jak se mu frend, který ho chytil právě při pokusu o OS, později vytrhl, a on si zlomil obratel. Doneslo se mi, jak se na Grit na pár týdnů vypravil démon saských písků Tobias Wolf a vzbudil tam slušný rozruch. A taky si zlomil ruku a poležel si v nemocnici. Pravda, úrazový aspekt pobytu těch nejlepších na Gritu mě poněkud zneklidňoval, ale neodrazoval.


The Knock E4 6a, Burbage South
Foto JM st.

To správné pošťouchnutí přišlo až loni v létě. Stal se jím článek Myšáka zde na Lezci. Krásné fotky a povídání, které ve mně konečně seplo ty správné kontakty. Obnášelo přesně tu dávku lákavých slov a přesných údajů, které posílily mé rozhodnutí a současně odehnaly oblaka tajemna ze země kdesi za kanálem. Pak už to šlo ráz na ráz. Myšák krátce nato pobýval v Čechách a osobně mi do nejmenších podrobností vylíčil vše, co jenom jeho i mne napadlo. Ruka byla v rukávě. Termín byl předběžně stanoven na jaro, dříve už se to stihnout nedalo. Zároveň jsme uzavřeli pro mne životně důležitý barterový obchod. Myšák mi vzápětí již z Londýna zaslal zbrusu nového průvodce po východním Gritu výměnou za příslib, že mu na oplátku zašlu svou knihu, jen co vyjde.


Stanage
Foto JM st.

O průvodci se ještě zmíním, ale už zde mohu napsat, že jsem jej celou zimu skoro nepustil z ruky. Má zvědavost jím byla vybičována na samou mez. Prožíval jsem stavy, které skoro hraničily se snesitelností. Já to čekání prostě nemohl vydržet! V listopadu chybělo ještě pět měsíců. Myslel jsem, že to nepřežiju. Už dávno jsem něco takového neprožíval. Francie ve mně podobný stav naposledy vyvolala na konci roku 1989, když jsme se chystali poprvé do proslulého Buoux. K tomu jsem objevil kouzlo youtube a opakovaně sjížděl klipy objevivší se po zadání klíčových slov grit a climbing. Občas jsem přes skype tahal z Myšáka další rozumy a jeho čerstvé zážitky, ale musel jsem tyto hovory omezit, protože jen opepřovaly mé čekání. Myšák navíc mluvil i o jiných oblastech Gritu, než které byly v mém průvodci, a mě se zmocňovalo tušení, že plánovaných deset dnů ve skalách prostě nebude stačit.


Oedipus Ring Your Mother E4 6a, Froggatt
Foto JM st.

Milosrdná pracovní a jiná zapřaženost nakonec dokázaly své. Nekonečné čekání skončilo, přípravy byly dovršeny a my se mohli vydat na cestu. Dnes už mohu říct: "Byl jsem tam." Dojmů mám tolik, že už týden přemýšlím, jak je dát dohromady a neplácat při tom páté přes deváté. Nic mne nenapadlo, a tak mi odpusťte jistou roztříštěnost následujících řádků.

1. 4. 08 v úterý odpoledne vyrážíme osobním automobilem narvaným po střechu z Teplic směr Calais ve složení Maršíci Jarda ml. a st. a Lucka. Čtvrtý člen posádky, Prcek, na poslední chvíli onemocněl, a na cestě nás provází jen jeho duch. Mezi našimi zavazadly se nachází nezbytná bouldermatka a bagáž Žofina. Ten by měl do Londýna přiletět až v pátek, stejně jako Standa Holec, a na víkend dorazit spolu s Myšákem na Grit.


Odjezd

Volíme trasu z Teplic po dálnici přes Drážďany, Erfurt, Kolín, Antverpy a Dunkerque do Calais. Po cestě máme kolem 10°C a dešťové přeháňky a občasně to komentujeme s tušením, že to odpovídá běžnému anglickému podnebí. Vůbec vyjíždíme s představou, že nás čeká aprílové počasí s přeháňkami střídanými slunečním svitem a teplotou mezi deseti a patnácti stupni. Tajně doufáme, že bude mnohem lépe, protože dubny posledních let byly údajně těmi nejteplejšími měsíci roku. Netušíme, jak se mýlíme.


V přístavu

Cesta ubíhá příjemně. Jedeme ji poprvé a je jiná než otravný Heilbronn, Mulhouse, Lyon. Během jedné noci projíždíme pět zemí a do přístavu dorážíme ve čtyři ráno. 8°C, vítr a neskutečná zima. Do nalodění nám scházejí dvě hodiny. Spíme v autě. V šest podstupujeme zdánlivě složitý, ale ve skutečnosti geniálně jednoduchý proces nalodění. Hned na počátku dostáváme číslo, a dopravní značení nás bezpečně dovádí až k nájezdu na loď. Francii opouštíme za tmy, Británie nás vítá sluncem nasvícenými křídovými útesy o půl hodiny později. Plavba trvala ve skutečnosti hodinu a půl, ale časový posun do země greenwichského času nám daroval hodinu života navíc.


Na moři


Dover

Z restauračních interiérů lodi se vracíme k autu v podpalubí a vzrušeně vyčkáváme, až naše kola sjedou na anglickou půdu. Vzrušení je dáno hlavně nevyřčenou otázkou, kolik kilometrů se nám podaří ujet, aniž bychom způsobili dopravní nehodu jízdou v protisměru. První metry po levé straně vedou po silnici dálničního typu, a nečiní větší potíže. Na kruhových objezdech jezdíme po směru hodinových ručiček, tedy opačně než u nás. První problém nastává až na obyčejné ulici v Londýně při odbočení vlevo. Rázem se ocitáme v nechtěném protisměru, naštěstí pustém a prázdném. Od té chvíle se jízda vlevo stává samozřejmou přirozeností.

Notně ospalí dorážíme k Myšákovu londýnskému bytu a po krátkém odpočinku vyrážíme vybaveni od Natálky nezbytnou mapou využít příležitosti k turistickým radovánkám v City. Polomrtví únavou trávíme skvělý večer s úžasným jehněčím a pečenou petrželí, s Myšákem a Natálkou.


Londýn


Free camping u Big Benu

Ve čtvrtek ráno zavčasu konečně vyrážíme směr Peak District. Před polednem již vjíždíme do vrchoviny Peak District. Z ničeho nic se z dokonale nudné, nezajímavé, ba přímo otravné krajiny anglického vnitrozemí zrodí nádherná kopcovitá krajina. Překvapivě kopcovitá. Silnice se každou chvíli zařezává do dlouhých a prudkých strání, z nichž je pro jen řídký lesní porost vidět dodaleka. A hlavně. Z domova důkladně nabyté vědomosti z průvodce mi i z místa řidiče na levé straně vozovky umožňují rozpoznat vysněná skaliska. První nám padá do očí Curbar a Froggatt. Při pohledu z údolí do závratné výše začínáme chápat, proč se prý ve skalách nedá schovat před nepřízní počasí. Masívy totiž lemují samé nejvyšší partie okolních hřebenů v krajině, která je zužována stálými větry.

Máme v plánu dojet do vsi Hathersage, Chamonix Gritu, a nalézt camping nedaleko ní. To se nám díky velmi podrobné Myšákově mapě po uzounké silničce daří a záhy se již s příjemnou paní domlouváme na ubytování. Jako s Michael´s friends s námi nakládá velmi mile. Camping North Lees je příjemné místo s akurátním vybavením a nabízí klasické britské nepohodlí, které Britům pranic nevadí. To je tradice. Celá plocha kempu je totiž z kopce a pro stálé vlhko se brzy na botách objevuje nějaké to bláto. Ale aby to nevypadalo, že jde o nějaký Woodstock, všude roste zelená travička. A my byli navíc na radu Natálky už z domova vybaveni zbrusu novými holínkami. A nějaké to noční klouzání po hladké karimatce se vydrží, ne? Když se vyspí ti, co bydlí v těch legračně nakloněných stanech všude kolem, tak co by ne my. Navíc nalézáme několik skoro vodorovných metrů čtverečných. Po celou dobu našeho pobytu je v kempu živo, hosté se neustále střídají a na víkend je dokonce plno. Ne stanů, těch je sice dost, ale vešlo by se jich ještě víc. Omezení je dané parkovacími možnostmi. Správkyně mají spočítáno, kolik se jich vejde, a po naplnění počtu další návštěvníky nepřijmou. Příjemná zásada. Pro ty vevnitř.


North Lees Campsite
Foto Myšák

Počasí při našem příjezdu se nám zamlouvá. Krásných 11°C a oblačno s probleskujícím sluncem. Stavíme plátěné domy, vyprazdňujeme auto (i zde je nám doporučeno na parkovištích u skal nic v autě nenechávat) a pádíme do skal. Volíme nejbližší oblast, Stanage, nejbližší parkoviště a nejbližší skály. Parkoviště je placené, 3,5 libry na den. Nedokážeme pochopit, že nám lístek ukazuje čas parkování jen na dvě hodiny, až nám dojde, že jsme si stiskem žlutého tlačítka předplatili parkování rovnou pro karavan. Pár slov propiskou na vysvětlenou, a jdeme do skal. Byli jsme z toho lístku pěkně popletení. Večer jsme po návratu k autu totiž zjistili, že jsme ho nechali stát vzorně vyklizené a uzamčené, zato se zcela staženým okýnkem. Pověsti o zlodějích se nepotvrdily, protože se nám neztratilo ani těch pár drobností, které v autě ještě zbyly.

Skála, pískovec, konečně, posledních pár metrů skoro běžím. Už se brzy dozvím, jaká je, jak je to s jištěním a co si mám vlastně myslet o klasifikaci. Převodní tabulky, v nichž každý britský stupeň přesahuje několik kontinentálních, jsem nepochopil a vůbec netuším, co tady vlastně budu schopen přelézt. Mám nějaké představy, které v následujících dnech mají vzít rychle zasvé. Chceme si na něčem osahat materiál a vyzkoušet si lezení bez vrtaného jištění. Opravdu tu žádné není!


Not to Be Taken Away V4, Stanage
Foto Lucka M.

Doma mi nebylo jasné, jak je možné, že se do cesty o délce například 12 metrů místní lezci podle fotografií pouští s obrovským arzenálem frendů, vklíněnců a bůhví čeho ještě. Tak trochu jsem se jim dokonce v duchu smál. A teď tu stojím, chystám se do Fern Crack VS 4c (sic!) a pozoruji sám sebe, jak se ověšuji obrovským arzenálem frendů, vklíněnců a bůhví čeho ještě a vůbec mi není do smíchu. Začínám si těch Britů považovat. Mé obavy jsou sice zbytečné, cesta je krásná i sólazpůsobilá, ale přesto do ní strkám asi jedenáct tutových jištění a respekt mi už zůstává. Jen mne trochu překvapuje dvojice vlevo za hranou, která prostupuje příručkovým způsobem se vším zajištěním kout, který dělá dojem sestupové cesty z masívu.

Vedle nástupu naší čtyřky osahávám dvě 6c a zdá se mi, že bych se ani nezvedl ze země. Pěkně to začíná. Přesouváme se o kousek vedle a dáváme si dvě nádherné plotýnky Wall End Slab Super Duper Direct E3 5c a Wall End Slab Direct Finish E3 5c. Ani nevadí, že nejtěžší závěrečný dolez je ve 14 metrech prakticky nezajištěný. Našich tak VIIc, možná VIIIa.

Kousek od nás vede Ulysses´ Bow E6 6b. To neuvěřitelné nic, po čem vzlíná Jerry v Rock Stars. To, co mi před lety učarovalo. Tak dlouho jsem čekal na okamžik setkání, že když se konečně dostavil, ještě jej chvíli oddaluji. Teď už ale nastává ta správná chvíle. První pohled mne fascinuje a zároveň zbavuje předsevzetí, že do toho půjdu odspodu. Ani jsem se nemusel rozmýšlet. Ostatně, bez bouldermatek má cesta údajně jen dva OS přelezy, bouldermatku mám jen jednu a dopad věru nic moc. Těžký úsek má odhadem devět metrů a podle průvodce jde hlavně o práci nohou v krocích, z nichž každý je těžší, než ten předchozí. Hrana je mírně položená, oblá, bez jediného viditelného chytu.

Špičkovým koutem vlevo od Ulysse Goliath´s Groove HVS 5a vylézám na vrchol prostý nýtu, řetězu či slaňáku, zakládám několik málo (pět) frendů a vyrábím tak své top rope jištění. Nedůvěřivě si do svého veledíla sedám a jedu dolů. S jistotou horního jištění se rázně pouštím do lezení? a ve třech čtvrtinách odpadám. Zkrátím to. Cesta opravdu směrem vzhůru těžkne, nohy stojí na tření nebo na miniaturních křemínkách, a vyžaduje dobrou techniku. Po pár pokusech si její přelezení dovedu představit a slibuji si, že se na ní během pobytu ještě vrátím. V našich končinách bych ji odhadl na IXc.


Goliath´s Groove HVS 5a, Stanage, hrana vpravo je Ulysse
Foto JM st.

Obyčejný strach mne zbavuje chuti pustit se do lehčí, ale přesto hrozivěji vypadající hrany vlevo od Goliath´s Groove s dolním jištěním. Ta se leze na pravou ruku jako The Archangel E3 5b (v Rock Stars je na ní Ron Fawcett) a na levou ruku jako Don E4 5c. S horním je krásná, ale pohled na balvany na nástupu mne přesvědčuje, že si ještě budu muset na zdejší poměry zvykat.


Not to Be Taken Away V4, Stanage
Foto JM st.

Ve zbývajícím podvečeru při zapadajícím slunci zbývá čas už jen na pár bouldrů. Brada Pitta V10 si jen uctivě prohlížím. Nástupový chyt je sice pozitivní, ale na to, aby se do něj narvala k rukám i noha je vskutku malý. Mrkněte na youtube. Not to Be Taken Away V4, Rotor V4 a Crescent Arete V2 jsou lahůdkové lezitelné kousky pro potěšení.


Crescent Arete V2, Stanage
Foto Lucka M.

Tak skončil náš první den na Gritu a my se těšili na dny příští.

V pátek se nám slunce schovalo za mraky, vítr zesílil a teplota klesla na 7°C. Doma bychom nevytáhli paty. Tady se tužíme. Volba tentokrát padá na Millstone. Hlavně proto, že chci vidět druhou z nejproslulejších hran Británie - The Master´s Edge E7 6c.


Parkoviště v Millstone

Parkoviště je opět placené a my už nemáme mince. Vydávám se obtěžovat řidiče jiných aut, ale bez úspěchu. Až nás jeden z nich přátelsky upozorní, že automat je rozbitý. Pro jistotu píšeme za okno cedulku "Parkomat is destroyed" a mastíme do skal. Potkáváme mraky turistů a pár lezeckých dvojek. Nikdo nevypadá, že by se v těch studených vřesovištích klepal zimou. Pod stěnami fouká úplně všude, dokonce i přímo ze skály, není kam se schovat. Má to jednu výhodu, člověk se alespoň schovávat nemusí. Nejeli jsme takovou dálku, aby nás odradilo nějaké počasí, a proto nastupuji do parádní Regent Street E2 5c. Krásná trhlina, jejíž půvaby mé prokřehlé prsty nedokážou plně ocenit. Alespoň, že zakládají nějaké to jištění. Převážně frendy těch nejmenších velikostí a vklíněnce. Zřejmě nevypadám moc jistě, protože táta to odmítá za mnou jít a raději vybíhá kolem nahoru, aby mohl shodit slaňování instalované za dva erodované betonové sloupky protiovčího oplocení.


Vřesoviště v Millstone

Pak už se přesouváme do blízkosti The Master´s Edge a jdeme se podívat i na ní. S třemi mikinami a dvěma bundami, z toho jednou péřovou, nemám v silném větru ani to nejmenší pomyšlení na nějaké pokusy. Líbí se mi moc. Uprostřed asi v devíti metrech jsou opravdu vrtané díry, do nichž se zakládají frendy jako jediné jištění. Millstone jsou bývalý lom a podobných děr je ve skále vyvrtáno dost i nad zemí. Doporučuje se proto vyzkoušet si správný frend pěkně v bezpečí. Také to zkoušíme a zjišťujeme, že ta správná velikost má v našem provedení příliš širokou osičku a do díry se nevejde. Na Master´s si tedy sežeňte užší frendy. Úctyhodně vypadá i sousední osmnáctimetrová Edge Lane E5 5c bez jediného jištění. Během dne do ní dokonce nalézám a ze dvou třetin zase slézám. Pohled z dvanácti metrů na zem pod riskantní pasáží mi klepe koleny. Strachová aklimatizace se příliš nedaří.


Edge Lane E5 5c, Millstone
Foto Lucka M.

Pro tátu prolézám krásnou Bond Street HVS 5a a na vršku se při jištění stávám nanukem. Mám při tom možnost si prohlédnout neuvěřitelnou trhlinu London Wall E5 6a. Šest áčko! Začínám malomyslnět. Převislá trhlinka, kterou si musí lezec celou zajistit, vypadá jako naše desítka. Možná taková není, ale respekt rozhodně budí.


Vřesoviště v Millstone
Foto JM st.

Při lezení Embankment 3 E1 5b, Embankment 2 VS 4c a Technical Master V4 zjišťujeme, že i Britové si rádi připraví pohodlné jištění pro slanění, byť se jedná jen o pár smyček omotaných o břízu opatřených kovovým očkem. Současně sledujeme kluka neúspěšně dobývajícího Time For Tea E3 5c, jak horko těžko slézá na zem a ve stěně zanechává polovinu jištění, kterou následně odstraňuje ze slanění. Jistí ho děvče ve slabé mikině s holými lýtky a bosýma nohama v sandálech. Připadáme si v našich péřovkách trochu nepatřičně. Na závěr ještě přelézám Oxford Street E3 6b a začíná mi být jasné, že jestli to takto půjde dál, zůstanou E6 nebo 6c jen utopií. Snad se trochu oteplí.


Embankment 2 VS 4c, Millstone
Foto Lucka M.

V sobotu očekáváme příjezd Myšáka s Natálkou a Standou. Žofin už ohlásil, že nepřijede. Neprohloupil, protože počasí se teprve začínalo rozjíždět. Teplota se drží poklesu nejméně o tři stupně denně. Ráno máme dva nad nulou a na stan nám padá déšť se sněhem. Zalezlí ve spacáku čekáme na kamarády. Po jejich příjezdu se nestačíme divit. Za prvé se v tom naprosto nemožném počasí kemp zaplnil asi třiceti stany a mnoha lidmi zjevně se chystajícími někam na výlet. A kolem poledne vykukuje sluníčko a zdánlivě ztracený den je náhle plný naděje. Myšák doporučuje Froggatt. Prý tam je přeci jen trošku šance na nějaké to závětří. Je to dobrá volba. Jsme na Gritu třetí den a prožíváme třetí zbrusu novou podobu počasí. Celý den se střídá slunce s vyhřátou skálou se sněhovými přeháňkami a silným větrem. Rozum nad tím zůstává stát, ale lézt se dá a podobně jako spousty Britů si z toho nic neděláme.


Standa v boulderu za 6a, Froggatt
Foto Myšák

Rozehříváme se na skvěle zajištěných Chequers Buttress HVS 5a (nastupuji vystaven teplému slunci, jistím ošleháván sněhovými vločkami) a Chequers Crack HVS 5c. Následuje total class, jak praví průvodce, Great Slab E3 5b, 18 metrů bez jediného jištění, jsou to blázni, ti Britové, a my taky. Člověk tady vláčí lano vlastně jen kvůli druhému. Ne jinak tomu je i v Long John´s Slab E3 5c a Downhill Racer E4 6a, hladkých mírně položených plotnách tak za VIIIa a IXa. Začínáme si všímat, že v těchto cestách jsme poněkud osamělí. Lezců je sice všude kolem plno, ale povětšinou lezou cesty do čtyřek. K lezení přistupují velmi seriózně, poctivě se jistí, nosí helmy a zjevně je to baví.


Downhill Racer E4 6a, Froggatt
Foto Myšák

Blahodárné sluneční paprsky mají povzbuzující účinky, a tak dávám na doporučení Myšáka a pouštím se do Narcissus E6 6b. S dvěma bouldermatkami se tolik nebojím, ale stejně si netroufám v prvním pokusu zariskovat. Po odskočení mám pocit, že se mi nohy zarazily až kdesi v hrudním koši. Napodruhé se po heroickém výkonu ocitám na balkonku, z něhož už si opravdu bez jištění netroufám lézt pětkový konec přes bříško. Nechám si komplikovaně poslat sedák a pár frendů, abych zjistil, že to bylo zbytečné, protože lehké. Po přelezení sousední Oedipus Ring Your Mother E4 6a už jde i ten vršek sólo.


Narcissus E6 6b, Froggat
Foto Myšák


Narcissus E6 6b, Froggat
Foto Myšák

Pozdní hodina už nás vyhání ze skal. Za šera dorážíme k autům a spouští se trvalý déšť se sněhem. Teplota klesla na bod mrazu. Tedy venkovní. My záříme spokojeností a těšíme se do pubu. Návštěva anglického hostince je sama o sobě zážitkem. V sobotním večeru přicházíme pozdě a v obrovském, prohřátém lokále plném lidí málem nenacházíme místo. Ze všech stran zní angličtina s britským přízvukem a ještě než se usadíme, stihnou se asi stokrát rozrazit lítací dveře do kuchyně, odkud tři číšníci ve čtvrtminutových intervalech roznáší talíře s obrovskými porcemi jídla. Už se nemůžeme dočkat, i když zase tak nepospícháme. Venku nás čeká jen mrazivý stan. Po prostudování jídelního lístku a několika doporučeních od Natálky si většinově objednáváme něco typicky anglického. Puding s masem a omáčkou a hranolky a hráškem. Puding není takové to barevné sladké třaslavé nic, ale jde o hroudu z těsta, které bych označil za sražené, plněnou masem. A jaké to je? Najedli jsme se k prasknutí, ale příště už si to nedáme. V příjemném poklidu trávíme zbytek sobotního večera a ukládáme se ke spánku.


Puding


Natálka, Lucka a Standa v pubu
Foto Myšák

Neděle, čtvrtý den, a počasí nám opět ukazuje zbrusu novou tvář. Kolem osmé, po ránu není kam spěchat, venku slyšíme halekat nadšený Myšákův hlas. Neochotně vykukuji ze stanu. Tropiko pokryté ledem vydává křaplavé zvuky a pod azurovým nebem, hurá, vidím sněhem pokrytý kemp, huh. Myšák vyráží se svým přítelem Nikonem za ranními úlovky na Stanage a my nijak nepospícháme ze spacáků. Začínáme se těšit na lezení, protože po včerejšku už víme, že na slunci je tu krásně bez ohledu na teploměr.


Zimní táboření


A Britové, jakoby se nechumelilo
Foto Myšák

Během dopoledne a naší dlouhé snídaně se obloha začíná kabonit, až se úplně zatáhne a občas z ní i něco padá. O déšť nejde. Jak by mohlo při dvou nad nulou. Měníme plán na dnešní den, lezení na Stanage, na spíše turistické poznávání zbývajících významných oblastí blízkého okolí. Bouldermatky, lezečky a pytlíky bereme pro jistotu sebou. Co kdyby to šlo. V neuvěřitelně hnusném počasí vyrážíme do vrchů a parkujeme nedaleko Higgar Tor. Po deseti minutách dorážíme do této pidioblasti s krásnou polověží The Leaning Block. Počasí chce její půvab vyzdvihnout, a dopřává nám slunce. Údolní převislá stěna s klasikou The Rasp E2 5b i přes okolo ležící sníh a zamrzlé kaluže dává trochu zalitovat, že jsme bez matroše. Jiné klasice v pravé boční stěně The File VS 4c již odolat nedokážu a ukázkovou ruční spáru si dávám i bez lana.


Higgar Tor


Pohled na Burbage South


Higgar Tor

Od Higgar Tor vidíme asi půldruhý kilometr vzdálený Burbage South a přes údolí Burbage Valley se k němu vydáváme. V této nijak rozsáhlé části jsou některé z cest, které dobře známe z Hard Gritu, a i další těžké a nebezpečné linie. Cestou do nás pere slunce, a pod mnoha vrstvami oblečení se dokonce začínáme potit. S lezením to vypadá nadějně. Se zájmem prohlížíme Hard Gritové linie Samson E6 7a, The Braille Trail E7 6c a Parthian Shot E9 6c. Zatímco první dvě lze ze země těžko soudit, Parthian Shot je očividně sebevražedný počin. I na youtube jsou k dispozici záběry pádů Seba Grieva do hnízda vklíněnců uprostřed cesty. Žebírko, za které se vklíněnce zakládají, je celé popraskané, a dle mého je jen otázkou času, kdy se ulomí. Však taky prý Britové tvrdí, že kdo mu věří, leze cestu za E7, a kdo mu nevěří, leze E10. Ti Britové jsou prostě blázni. Hned vedle vede jedna z nejtěžších cest na Gritu - Equilibrium E10 7a, která na to vůbec nevypadá. Moc pěkně vyhlížejí i Messiah E7 6c, Nosferatu E6 6b, Balance It Is E7 6c či Simba´s Pride E8 6b. Většinou hůře jištěné nad sutí.

Slunce už se sice schovalo, od severozápadu se blíží něco hrozného, ale naladěni si přeci jen nazouváme lezečky. Myšák se pouští do The Boggart E2 6b a já se svými již prokřehlými prsty málo chápu, proč se tak moc chce zabít pádem na kamenný práh. Pár desítek metrů ve stráni pod námi boulderuje na blocích skupina začínajících lezců. Standa se k nim na chvíli připojuje, a pak nám vypráví, jak úžasně se mezi nimi cítil. Velmi to vypovídá o lezení na Gritu. Prý kdo je ten borec, který leze tak těžké cesty (míní tím Myšáka). Standa ochotně vysvětluje, že je to Čech, který si oblíbil Grit a často sem jezdí. Přikyvují s tak posvátnou úctou, že to Standa komentuje slovy: "Viděl jsem, že Myšák je bůh, a já jsem ten, komu bylo dovoleno s bohem hovořit." Tak vzácné je spatřit někoho v těžší cestě.


Myšák v The Boggart E2 6b, Burbage South

Já již nějakou chvíli obhlížím z youtube známý The Knock E4 6a a s překvapením zjišťuji, že na monitoru hladká stěna skrývá slušné poličky. Po pěti metrech lezení už zase vůbec necítím prsty a slézám a seskakuji s tím, že si to po rozehřátí zkusím znovu. Bohužel. Po mně nastupuje Myšák a i on se již v husté chumelenici vrací na zem. To co následovalo, nás přeneslo na severní pól. Sněhová vánice. Prcháme ze skal a stěny Burbage North míjíme bez povšimnutí. Opět se uchylujeme do pubu, z jehož útulného pohodlí navazujeme spojení s informačními kanály z domova. Za okny nepřetržitě sněží. Předpověď na další dny neslibuje žádné zlepšení. Lezení z toho rozhodně nekouká. Celkem bez rozpaků se rozhodujeme marný boj z přírody odpískat a v příštích dnech se přesunout do Fontainebleau, kde jedině má být jakžtakž slušně.


Myšák v The Knock E4 6a, Burbage South
Foto Natálka


Burbage South
Foto Natálka



Jako na potvoru se v pondělí ráno opět klube sluníčko. Teplota je však dole, nestoupá a po nějaké chvíli se spolehlivě dostavují i mraky. Přesto posouváme čas odjezdu a ještě se jedeme rozloučit na Stanage. Myšák se Standou si dávají několik lehčích cest v zasněžených stěnách a já se jdu podívat na proslulý boulder Deliverance. V bájném skoku mi i po třiceti pokusech chybí pět centimetrů. Pak už sjíždíme do údolí, nakupujeme v neuvěřitelně obrovském a skvěle vybaveném lezeckém šopu a bez lítosti opouštíme Peak District směrem k Londýnu. Ještě jednou zde přespáváme a ráno vyrážíme do přístavu. Přicházíme o 60 liber příplatku za předčasný trajekt a o hodinu času přesunem do jiného pásma. Cesta do Bleau nám trvá celý den a večer dorážíme do kempu La Musardiere u Trois Pignons. Pobíhá v něm spousta Britů s bouldermatkami? Ale to už je jiný příběh.


Sbohem Anglie!

To byl náš výlet na Grit. Výlet, který jsem dlouho plánoval a dlouho se na něj těšil. Přesto, že z lezeckého hlediska dopadl vlastně katastrofálně, nelituji, že jsem tam byl. Viděl jsem, sáhl jsem si a nesměle i ozkoušel. Jen si stále neumím učinit nějaký jednoznačný soud. Čím víc nad tím přemýšlím, docházím k závěru, že ani nechci. Je jednoduché a laciné Grit pohanit jako pár nízkých skalek, které si jakous takous pověst udržují jen díky tomu, že se místní komunita úpěnlivě brání používání stabilního jištění. Opačně není ani těžké jej opěvovat jako Mekku lezení v té nejopravdovější podobě. Stejně tak lze rozumovat někde mezi uprostřed těmito názory.


Mlýnské kameny na Froggattu
Foto JM st.

Člověku se tu musí zalíbit, aby si to užil, a vztah ke Gritu je tak závislý na pocitech. Proto i mé hodnocení je pocitové. Nejsem zklamaný. Nejsem ale ani nadšený. Neumím ale posoudit, jak dalece můj úsudek ovlivnilo počasí. Jenže počasí je tu údajně nevyzpytatelné celý rok, a to je na vrub Gritu také nutno přičíst. Alespoň někým, kdo se sem vydává na dlouho plánovaný výlet.


Deliverance, Stanage
Foto JM st.

Skála samotná se mi líbila moc. Tvrdý hrubozrnný pískovec s třením, s jakým jsem se ještě nesetkal. O pevnosti vypovídá i naprostá absence pískovišť na úpatí stěn. Některé oblasti jsou přírodní (Stanage), některé lomové (Millstone) a jiné smíšené (Froggatt). Vždy jde o pás masívů o výšce od několika málo do až třiceti (hlavně Millstone) metrů. Pás je někdy úplně kraťoučký (Higgar Tor) jindy dlouhý několik kilometrů (Stanage).

Stabilní jištění není. Tedy s výjimkou několika skob v Millstone. V této oblasti jsem se jistil i o starý uhnilý zbytek vrtáku čnícího ze dna police, nebo o stabilní smyčky na bříze rostoucí na polici uprostřed stěny. Nevím. Je to sice zajímavá tradice, ale přináší spoustu praktických potíží. Bývá problém se na některých vršcích zajistit k dobírání druholezce. Použil jsem i staré oplocení. Vůbec už nemluvím o obtížné přípravě horního jištění pro bezpečné prozkoušení nějaké těžší cesty. Argument, že se cesty nemají zkoušet shora, neobstojí, protože se právě pro rizikovost zdejších cest, tento způsob lezení na Gritu běžně uplatňuje. Celý stav vede ke komickým situacím, kdy se do skal vláčí množství bouldermatek a vystýlají se jimi velké plochy na nástupu cest, jakož i k vášnivým diskuzím o obtížnosti bez a s matkou. Pár nýtů by lecos vyřešilo. Už jen proto, že by člověk nemusel do skal vláčet materiál, který by vystačil k výstupu na El Capitan i na boulderseanci na Modřínu současně.


Pohoda na Froggattu
Foto JM st.

Přitom si ale ani já nemyslím, že by se od tradice mělo ustoupit. Z celé oblasti by se rázem stalo to, čím za daného stavu není. Oblastí lokálního významu nabízející mraky krátkých cest pro pohodové lezce s nezanedbatelným počtem pěkných těžkých cest. A neumím odhadnout, zda by se i tak dokázal Grit vyprofilovat ve světově proslulé místo. Jistá kvakóznost by z něj určitě čišela.


Edge Lane E5 5c, Millstone, hrana vpravo je Master´s Edge
Foto JM st.

A čím tedy Grit je? Nepochybně místem, kam doporučuji zajet každému, komu nevadí samojištění a chce lézt naše pětky, šestky, sedmičky. Ve vyšších stupních už je nutné počítat s rizikem tak odlišným od vynýtovaných cest na vápně. Britové nikoho neodsuzují za styl, s jakým k lezení přistupuje. Vyvinula se zde ale zvláštní lezecká disciplína jen pro pár vyvolených. Soutěž mezi nimi zákonitě vede k absolutní čistotě stylu. Co na tom, že jen zcela výjimečně a za cenu ohrožení života. Pokud se najde jeden, který opravdu těžkou cestu nacvičí shora a pak ji prakticky sólo přeleze, vzápětí se objeví druhý, který ji nacvičuje odspodu s bouldermatkami, pak bez nich, pak flash a pak? Zvláštní je, že k úrazům dochází spíše při přelezech lehčích cest a ty těžší jsou poznamenány vážnými pády méně často. Mohu se rozčilovat nad tím, jak je to nebezpečné, ale čestně musím přiznat, že na tento způsob soutěže prostě nemám. Ti, kteří se jí zabývají, mají mou úctu i přesto, že trochu pochybuji o jejich duševním zdraví. Spíše si ale připouštím, že dělají něco, čemu nerozumím, že jim do toho prostě nemám co mluvit.


Downhill Racer E4 6a, Froggatt
Foto JM st.

Velmi rychle ve mně začaly budit respekt cesty od E6 6c nahoru. Respekt ve mně vzbudil i Myšák. Jeho psychologická výbava je zárukou, že jako zástupce České republiky rozhodně nebude dělat ostudu. Leze cesty, které již zejí prázdnotou. S vylezenými Edge Lane OS, Narcissus a dalšími je vidět, že má pro strach uděláno. Navíc mu z očí září nadšení při líčení dalších plánů a je znát, že přinejmenším jednoho našince (z Čech) si Grit získal zcela.

Grit je fenomén s výbornou propagací a vybudovanou pověstí. A i o to přece v lezení jde. Lezení je přes všechny občasné výkřiky sociální sport. Nejde jen o skálu a o pohyb. Jde i o historii, obtížnost, legendy, a toho všeho je tu přehršle. Proto nedokážu jednoduše říct, že jde o pár nezajímavých skalek. Naopak, trochu se mi začíná stýskat.

Praktické informace:

Průvodce
Pověst Gritu mohutně podporuje i průvodce, alespoň ten, který mám já. Eastern Grit od Chrise Craggse a Alana Jamese z nakladatelství ROCKFAX Ltd. z roku 2006. Cena 21 liber. Téměř čtyři sta stran na křídovém papíře formátu A5. Barevné fotografie z lezení, které nenarušují přehlednost. Údaj o straně, na které se nachází fotografie, je uveden v textu u cesty a v popisce fotografie je opačně uveden odkaz na stranu s popisem cesty. Každá cesta je opatřena krátkým povídáním o svých zajímavostech, obtížností a značkami, z nichž lze vyčíst něco o její hodnotě a druhu lezení. Všechny stěny jsou v průvodci barevně vyfotografovány a opatřeny liniemi cest, a to na straně, na které se nachází jejich popis. Hledání v průvodci usnadňuje rejstřík cest i barevná lišta na okraji každé stránky se zvýrazněným názvem oblasti. V úvodní části průvodce jsou uvedeny všechny informace o lezení na Gritu, které si jen dovedete představit včetně převodní tabulky. Dokonalé uživatelské orgie.

Kurz
Na konci března 1 libra = 33,15 Kč

Camping
North Lees Campsite v Hathersage
Dospělý 5 liber ve všední den nebo 6 liber o víkendu a o svátek
Auto 1 libry ve všední den nebo 2 libry o víkendu a o svátek.
Lze platit kartou.
Pro úplnost i La Musardiere v Bleau
Osoba 6 euro
Dítě 3,50 euro
Místo na stan 3,40 euro
Auto 3,50 euro
Pobytová taxa na osobu 0,40 euro

Ceny
Večeře v hospodě od 5 do 10 liber, jedna porce stačí pro dva.
Potraviny v marketech se dají koupit za ceny srovnatelné s našimi. Velmi tomu napomohl příznivý kurz koruny vůči libře.
Podobně příznivé ceny jsou i v lezeckém šopu v Hathersage. Skoro jako v Arcu. Obchod nabízí obrovské množství lezecké literatury včetně průvodců po celém světě.
Naftu jsme čerpali za 1,149 libry za litr.
Celodenní parkovné na placeném parkovišti ve Stanage (jsou tam i dvě neplacené) a v Millstone přijde na 3,50 liber v mincích.
Celodenní jízdenka na MHD v Londýně stojí 5,30 liber.

Trajekt
Systém tvorby cen je závislý na denní době i na tom, zda si lístek objednáte na konkrétní čas.
My měli přes Weco-Travel zakoupenou jízdenku na středu ráno v 7 h z Calais a na sobotu večer v 19 h 30 min z Doveru za celkem 93 euro. Od objednávky přes zaplacení na účet společnosti po doručení lístků poštou uběhly asi 4 dny.
Při návratu jsme přijeli do přístavu uprostřed úterý. Za půl hodiny jsme vyplouvali, ale oproti již předplacené plavbě jsme dopláceli 60 liber.

Trasa
Tam:
Teplice - Drážďany - Erfurt - Kolín - Antverpy - Dunkerque - Calais - Dover - Londýn - Cambridge - Kettering - Chesterfield - Hathersage
Teplice - Calais 1080 km, 10,5 hodiny
Dover - Londýn 140 km, 1,75 hodiny
Londýn - Hathersage 330 km, 4 hodiny
Oblasti jsou z kempu do 10 km.
Zpět:
Calais - Fontainebleau 450 km, 4,5 hodiny, mýtné 19,50 euro, nafta 1,31 eura za litr
Fontainebleau - Sezanne - Chalons (dále po dálnici) - Saarbrücken - Frankfurt - Erfurt - Drážďany - Teplice 1120 km, 10,5 h, mýtné ve Francii 15,80 euro

Tschüs