Uběhlo ani né půl roku a opět sedíme s Ianem v autobuse z Mercedu do údolí. První pohled na Capa jako vždy ohromí. Tahle stěna je jako magnet, která láká mnohé. Je to naše první jarní návštěva údolí.
Oproti podzimu je vše tak krásně zelené, vodopády plné vody. Yosemite Fall je v plné síle, mraky vody se valí dolů do údolí, vodopád řve až do kempu. Ubytovali jsme se opět v legendárním Camp 4.
Yosemite falls, Foto Miška Izakovicová
Camp 4, Foto Miška Izakovicová
Trochu nás zaskočil sedmidenní limit pro pobyt na osobu, ale vše se dá nějak obejít a nám se nakonec podařilo uhájit stan v kempu po celých 5 týdnů našeho pobytu. Vždy se dal najít někdo, na koho jsme stan napsali. No ale k lezení. Proto jsme sem přeci přijeli. Všude samá žula, spáry, rajbasy, kouty, komíny no a hlavně nádherné stěny. Největší a nejkrásnější je El Capitan, který byl i tentokrát pro nás hlavním cílem. Na podzim se nám podařilo vylézt El Niňo, které nabízí více méně lezení v plotnách jištěné sporadicky nýty. Oproti tomu El Corazón, který jsme chtěli vylézt, se leze většinou ve spárách koutech a je celý tradiční. V celé cestě o 31 délkách naleznete kolem pěti postupových nýtů (nepočítám Freeblast) a pár skob a beaks. Obě cesty jsou od Huberovců a mají za 20 let existence každá okolo 10-15 přelezů. El Corazón vede v hlavní části jižní stěny. Začátek cesty nastupuje jako většina volně lezených cest Freeblastem a na Mammoth Terraces se oddělí a pokračuje kombinací technických cest Flight of the Albatros, Son of Hearth a Heart Route. Alex Huber našel mezi těmito cestami volně lezitelnou linii a vytvořil tak nádhernou linii vedoucí středem hlavní převislé stěny.
Letošní zima v údolí prý byla výjimečně bohatá na sněhové srážky. Bohužel. Teploty během prvních dní dosahovaly téměř 26 stupňů a na vrškách stěn stále ležel sníh, takže vše tálo a spousta cest byla dost proteklá. I přes to jsme hned v prvním týdnu dali pokus. Hned druhá délka za Mammoth terasou nás ale zastavila.
Mammoth Terrace, Foto Ondřej Beneš
Asi půl hodiny jsem stál pod malým vodopádem, zbytek délky byl komplet pod vodou a nad námi to nevypadalo také moc suše. Raději jsme to obrátili s tím, že času máme dost a počkáme si, až to uschne.
První pokus za námi, Pod Capem, Foto Ian Fascendini
První pokus za námi, Pod Capem, Foto Miška Izakovicová
Po návratu zpět na zem jsme strávili čas lezením jiných kratších věcí. Jako první jsme si vybrali Leaning Tower a cestu Westie Face za 13a (9 délek). Společnost nám dělali Miška ze Slovenska a Max z Chile.
Max Didier, Foto Ondra Beneš
Parádní cesta, celé je to převislé, něco po lištách, něco v koutech a sem tam nějaký sokolíček. Nejtěžší délka je takové atletické lezení s vypečeným technickým bouldrem na konci délky, kde jsem ve flashi vypadl. Druhý pokus už vyšel a zbytek cesty už šel na OS. (Miška a max to také vylezli v druhém pokuse o týden později). Nikam jsme nespěchali. Aby né, Ahwahnee ledge je místo, kde se prostě musíte vykempit a trochu zafelit a zajamovat. Nakonec jsme zde spali i druhou noc, kdo by večer spěchal do toho blázince dole v údolí.
Ribbon fall a Leaning tower vpravo, Foto Ian Fascendini
Westie face na Leaning tower, Foto Max Didier
Westie Face na Leaning Tower,Foto Max Didier
Foto Max Didier
Jam session na Leaning tower, Foto Ian Fascendini
Ahwanahee ledge na Leaning tower, Foto Max Didier
Ahwanahee ledge na Leaning tower, Foto Ian Fascendini
Max a Miška ve Westie face na Leaning tower, Foto Ondřej Beneš
Vrchol Leaning Tower, Foto Max automatic
Astroman je cesta, která neomrzí, a hlavně je ideální na rozlezení se ve spárách.
Harding slot, Astroman, Foto Miška Izakovicová
Jedno odpoledne jsme také zajeli na tradiční jedno délku hned pod legendární Separate reality na Tales of power. Wow to je spára jak hovado. Taková tenká žába, celé je to převislé. Klasa yosemitské 12b ;-)
Tales of power, Foto Max Didier
Cookie, Foto Max Didier
Pak jsme ještě dali nález do Quantum mechanic 13a hned vpravo od Astromana na Washinghton Column. Klíčová délka je hned dole, takový traverz pod stropem.
Klíčová délka Quantum mechanic, Foto Ian Fascendini
Ian v Quantum mechanic, Foto Ondřej Beneš
Skvělá příprava na klíčovou délku Roof traverz v Corazónu. Po přelezu této délky nás ale zastavila úplně mokrá a bahnitá délka a opět jsme to museli obrátit dolů. Předpověď byla po celou dobu nejasná. Každý den nám předpovídali nějaký déšť, ale moc jim to nevycházelo. Proto jsme se rozhodli, že dáme další pokus v Corazónu. Před pár dny cestu vylezl známý lezec z Francie Enzo Odo, od kterého jsem vysosal pár důležitých informací, hlavně to, že je cesta suchá.
Den předem opět balíme matroš, vodu jsme si nechali na Mammoth Terraces, takže první haulování přes srdce na terasy šlo jednoduše.
Balíme do stěny, Foto Ian Fascendini
První noc jsme přespali opět na Mammoth. Ráno vstáváme ve 4 hodiny a jedeme dolů po fixech, co vedou do srdce. Opět Freeblast (9 délek) a po desáté ráno jsme opět tam, kde jsme ráno vstávali. Podivné kolečko. Do haulbagu jsme přihodili 10 galónů vody a mohli konečně pokračovat nahoru. Další dvě délky jsme znali z prvního pokusu. Tentokrát bylo vše parádně suché a my jsme mohli dolézt až na konec třinácté délky, kde jsme se usadili na Gray Ledges. Postavili postel, dali svačinu. Plán tohoto dne byl hotový, ale do setmění stále zbývaly ještě necelé dvě hodiny. Chtěl jsem proto ještě prozkoumat první třináctku. Prý nejkrásnější délku v celém Capitanovi. Délka Beak Flake za 13b začíná klíčovým bouldrem, kde mi Enzo poradil fintu za špičku a pak se valí 30 m jemným sokolíkem.
Volný jako pták, El Corazón, Foto Ian Fascendini
Boulder jsem ukroutil na Flash (díky Enzovi) a pokračoval dále v Beak Flake. Uprostřed délky je ještě jedno brutál místo, kdy se sokolík změní jen na malé bočáky a OS lezení v tomto terénu je něco tak intenzivního. Popravdě tato délka ve mně asi zanechala největší zážitky. Byl to boj o přelez v mega délce. Co víc si přát na konci prvního dne. Hned se usíná v portaledge o mnoho lépe.
Naše nádobíčko, Foto Ian Fascendini
Další den jsme se posunuli o dalších deset délek až pod klíčové délky Cofee corner a Roof traverz. Měli jsme za sebou 40 m traverz, neodjištěné 12d a celý hlavní kout, který nabízí spáry a komíny všech velikostí do obtíží 12b.
5.12d scarry, Foto Ian Fascendini
V ten samý čas, kdy jsme byli ve stěně, si narychlo Miška s Maxem prolézali Golden Gate, který vede vlevo od Corazónu a spojí se na Tower to the people. My jsme to ale ještě měli dvě délky na toto legendární bivakovací místo. Bylo osm večer a já byl rád, že jsem rád. Kompletně vyčerpaný po těch všech spárách a komínech. Mohli jsme to vybalit klidně tam, kde jsme byli, ale přeci jen společná noc na polici je zábavnější. Max nám hodil lano a tak jsme valili za bandou nahoru.
Felíme na Tower to the people, Foto Max Didier
Předpověď se dost zhoršila. Mělo začít pršet a sněžit. Trochu nepříjemná situace. Byl jsem ale stále pozitivní a hlavně odhodlaný, že už ty délky, co jsou vylezeny lézt nechci. Né že by byly ošklivé, ale jsou vypečené a bojavé a těžké. Vlastně každá délka byla skvost. Normálně bychom si dali restday na polici a šli čerstvý na klíčové délky, ale díky počasí jsme se do toho museli pustit hned další den.
Travellunch, mňam, Foto Ian Fascendini
Třetí den prý bývá kritický. Naštěstí to tak neplatilo. Podle mě se nás začínalo chytat takové to malé štěstíčko. Půl dne pršelo, ale my jsme byli schováni pod stropem a dalo se lézt celý den. Sjeli jsme po fixu na konec poslední délky z předešlého dne. Cofee Corner. Další perla v cestě. Takový koutek s puklinou na prsty, která v klíči zmizí, a dál už jen podivné kroky v koutě, kdy zabírá celé tělo, a na konec gymnastický rozštěp, spára v převise a hurá na štand. Na druhý šla, ale opět schopnost improvizace mně opět dost pomohla, v takovýchto délkách to ani jinak nejde. Pokaždé to vlastně lezete trochu jinak.
Cofee corner, Foto Ian Fascendini
Při pohledu na další délku, na Roof traverz se člověku trochu zvedne srdíčko.
Roof traverz, Foto Ian Fascendini
Ian na konci Roof traverz, Foto Ondřej Beneš
Jedná se asi o nejtěžší délku celé cesty. Oblé spoďáky a téměř žádné nohy, 20 m do leva. Po nacvičení dávám první pokus, ale jako by se mi uvařily bicáky a já padnul kousek před hlavním odpočinkem. Zaměřil jsem se proto na klíčovou pasáž připomínající nějaký boulder v Ticinu a vyladil betu do dokonala. Zpět na štand, opět snikrska, už mi začínaly lézt krkem, a to jsme jich ještě asi 15 měli. V dalším pokuse již program s malou improvizací zabral a konečně jsem dolezl do odpočinku v půlce stropu. Odtud už by se padat nemělo. Právě takovéto dolezy jsou hodně nervózní. Opět přepnuto do fight mode pravidelný přísun kyslíku a strojovna šlape, jak má. Tohle mám fakt rád. Proto jsme tu. Pro tyto pocity.
V noci přichází první bouře. Normálně s Ianem bojujeme o vnější pozici na posteli, jelikož je tam více místa a člověk má tak nějak víc prostoru pod sebou, ale tentokrát bych asi měnil. Vodopád, který mlátí do stanu postele celou noc, klidnému spánku moc nepřidá. Následující 4. den musíme dát povinně rest, vše je mokré, i my a těla prostě potřebují odpočinout. Předpověď z údolí moc klidu nepomáhá. Zprávy typu “Dolezte co nejdříve nahoru, blíží se třídenní bouře“. Všechny chmury a mraky jsme zaháněli hudbou a já stále věřil, že nám to naše malé štěstíčko musí opět pomoci. Přes noc zase sněžilo. Ale to je lepší jak déšť, skála je pak méně proteklá.
Po bouři, Foto Ondřej Beneš
Bivak na Tower to the people, tři noci na tomto úžasném místě, foto Max Didier
Mezi bouřemi, Foto Ian Fascendini
Večeře, Foto Ondřej Beneš
5. den nás čekali poslední dvě třináctky, Desert gold a A5 traverz. Začít lézt jsme mohli až odpoledne, kdy to trochu proschlo. I přes to byl Desert trochu mokrý. Jako první se do něj pustil Ian s tím, že vymyslí kroky a já to zkusím na Flash. Plán nám nakonec vyšel, i když lezení v takovéto obtížnosti za mokra není nic, co by mě nějak bavilo. Tady se už bojovalo o vrchol a volný přelez celé cesty. Štěstíčko se opět ukázalo a já tam prostě nesmekl a délku vylezl. Poslední A5 za 13a je takový traverz po lištách. Ano konečně lišty. Na tuto délku jsem se těšil už od poloviny stěny J. Os nevyšel, ale na druhý pokus bylo posekáno a nám zbývalo dolézt 5 lehčích délek na vrchol. Už byl večer, tak jsme to nechali na další dopoledne.
Tři noci na Tower to the people, Foto Max Didier
6. den ve stěně. Opět SMS „ Odpoledne to přijde, šup nahoru“. Dolez na horu byl dost mokrý. Jedno 12a jsem musel nacvičit. Další 11a lézt za Ianem na druhým a nacvičovat 5.7 úsek úplně pod vodou. Dolézali jsme levou variantou Razor blade. Nejenom, že byla sušší, ale ve spáře nebo sokolíku se dá za mokra držet lépe než někde v technickém koutku. Vrchol jsme měli celý pro sebe. V tu dobu už ve stěně nikdo nebyl. Co by tam také v tomto nezmaru počasí dělali.
Vrchol El Capitan, El Corazón, Foto selfie mode
Vylezeno, mejdan začíná, Foto Max Didier
Co se týče stylu našeho přelezu, tak jsme zvolili stejný styl, jako při loňském přelezu El Niňa. V délkách do 5.11c jsme se střídali. Vždy na druhém jsem lezl volně v kuse. Vše ostatní jsem lezl na prvním konci lana buď OS nebo RP. Takový ten alpský styl, prostě se zabalíte a jdete do stěny a uvidíte, co se bude dít. Podle mě by to takto mělo být. Bohužel spousta lidí do Capa slaňuje, cvičí délky z vrchu a pak přichází o dobrodružství, které vám cesta nabídne pouze při prvním pokuse. Hledání směru, chytů a vůbec objevování celé cesty.
El Corazón, El Capitan, Yosemite
Topo El Corazón, Zdroj rockclimbingyosemite.com
Předpověď počasí se vyplnila a odpoledne, zrovna když jsme došli dolů z Capa, se rozpršelo a nepřestalo pršet asi až do dnes. Last call přelez. Možná, kdybychom dali pokus o pár dní dříve, tak jsme to mohli mít bez nervů z počasí, ale takto to bylo alespoň o jiný level zajímavější. Kdo může říct, že byl dva dny v bouři ve stěně El Capitana:-)
Na poslední týden jsme utekli z mokrého údolí do Red Rocks. Tři dny lezení, sportovky v Galerii, multi pitch Cloud tower a tradiční pecka od Stefana Glowacze Desert Gold za 13a. To prostě chceš. Prstová puklina pod strop a pak žábou 4 m stropem. Totální klasika. Max to poslal za chvilku. Já trochu bojoval s jedním ringlockem, pak jsem vymyslel silovou variantu za rameno a pak už to dofuňel.
Cloud tower, Red Rocks, Foto Miška Izakovicová
Ian v Cloud tower, Red Rocks, Foto Miška Izakovicová
Ian v Red Rocks, foto Max Didier
Lezení v red Rocks, foto Max Didier
Desert Gold, Red Rocks, Foto Ian Fascendini
Tím to vše skončilo. Pět týdnů, dost deště, ale kupa zážitků, noví přátelé a hlavně opět spousta nových zkušeností a lekcí. Tradiční lezení má prostě něco do sebe.
Moc bychom chtěli poděkovat za lana firmě Tendon, eshopu 6c.cz za jídlo do stěny Travellunch a za krásnou cenu naší nové postele od Metolius a v neposlední řadě Easy Climbing.
Vylezené cesty:
Westie face 5.13a ,Leaning tower, Yosemite, 9 délek
Tales of power 5.12b,Yosemite, tradiční jedno délka
El Corazón 5.13b, El Capitan, Yosemite, 31 délek
Cloud tower 5.12a, Red rocks, 6 délek
Desert gold 5.13a, Red rocks, 2 délky
Krásný, krásný..musíš tomu štěstíčku jít naproti, ale je vidět, že psychická složka u takovýchto výkonů je naprostá esence. Megagratulace a díky za parádní fotky s počtení!
Realizace až neuvěřitelných snů a cílů, s obrovskou energií a slušnou porcí odvahy a to navíc čtivě a s nadhledem podané.. díky za skvělý článek a krásné fotky