Poté, co mě Velký guru Břeťa poslal hafo výhružných dopisů na téma článku z Tater, mě nezbyla jiná volba něž kývnout. Taky by mě nemusel příště pustit na bouldrovku, to dá rozum, že. Takže se pořádně usaďte a sledujte neúprosný boj dvou neohrožených hrdinů :-), psaný z mého pohledu bez jakékoliv objektivity. Cestu do Tater jsme plánovali dlouho a po konzultaci s tatranským matadórem Pavlem Urbánkem padla volba na Kežmarský štít a pohodový nocleh na Brnčálce. A jak to tak poslední dobou bývá, nakonec jsme jeli zase jen dva, já "Masik" a ledoborec Honza. Rychle ještě pro Honzu půjčit skialpy u Luboše s rychlou instruktáží nasazování pravých tuleních pásu, prý až z 2.světové války. kežmarák Plán byl jasný, ve čtvrtek 2. února po práci odjezd, návrat v neděli. Plány jsou plány a místo nočního příchodu na Brnčálku jsme první noc strávili v mražáku zvaném škoda felície za Svitem. Plán brzkého příchodu na Brnčálku vzal za své už v Matlároch, takže jsme si v klidu vychutnali výšlap.Tedy já, honzovy skelety asi nejsou to pravé ořechové pro lyže a tak puchýře nenechaly na sebe dlouho čekat. Po příchodu následovalo pivko, kyselica i ubytování se našlo a tak mohlo dojít na půjčení knihy výstupů, ve které podle Pavla mělo být všechno. Nebylo tam nic. Tedy bylo "CHAOS" ve kterém se orientuje asi jenom tvůrce + Pavel. Parametry pro cestu na tento den byly jasné, něco lehkého krátkého tak na 2 -3 hoďky. Takže následoval dotaz u milého ženského personálu, pak fofrem pro matroš a seznámení se ze zmrzlou žulou. Pod nástupem doporučená cesta vypadala velmi lehce a tak jsme zvolili těžší variantu stěnou. Lezení to bylo v první délce tak za IV a Honza se v ní mírně zapotil. Druhá byla lehká žlábkem, přes jeden skalní prach. Ta samozřejmě zbyla "vyčuraně" na mě. A to bylo z prvního dne vše. Po příchodu se z našich spolunocležníků vyklubali, světe div se, pohodoví pepíci. Večer přišla na řadu opět kniha knih ze které jsme opět nic nezjistili. Takže druhý den byl naplánován stylem, přijdem, zhodnotíme, utečeme. A tak se i stalo. Cesta, která z chaty vypadala lezitelně se s přibližujícími metry stávala pro nás nelezitelnou a tak na řadu přišel náhradní plán. Dvoudélkový led do malé zmrzlé doliny a pak na hřeben a po něm na Čierný štít. Ledík to byl pěkný. První, pravděpodobně těžší délku jsem vzal na sebe, jako revanš za včerejšek, druhá za odměnu zbyla na Honzu. Můj plán "odrbat to" kudy to půjde šel rychle do kytek pod honzovými argumenty a tak jsem to mastil tou největší kolmicou ,blbec. Příchod dalších událostí mě dával za pravdu. Pětiminutové vrtání prvního rusáka z pozice mě vycuclo jak já strýčka Janáčka za parného dne. A to byl jen začátek. Po ulezení dalších dvou metrů vysím v jednom piklu, třepu nožičkama mávám zbylou ručičkou a snažím se zachránit holý život. Nakonec jsem to ustál a představa vrtání dalšího rusáka mě dohnala až do lehkého terénu, kde jsem děkoval všem svatým. Pak jen štand a Honza druhou měkkou délku, kde pikle lezly jak nůž do másla, takže se člověk alespoň nenadřel. Tak si tak stojím na štandu pozorujíce okolí a pozorně jistíce ledoborce a zničehonic slyším zpívání si "Ó ledíky tatranské". Za chvíli se zpoza hrany vyvalí týpek středního věku jen tak na sólo bez poutek. Tvrdá facka, já bojujíce o holý život a týpek s písničkou na rtech. Za zhoršujícího počasí přišel na řadu hřeben a Čierný štít. Ještě než jsme se dopracovali na hřeben začala celkem slušná fujavice a tak rozhodnutí padlo pro ukrytí se v bočním žlabu a doplnění tekutin a něčeho do žaludku. Chyba, ve žlabu fujavice, ale když už jsme tam byli. Po svačince přišel nápad že by jsme ten žlab mohli vylézt a pak pokračovat podle plánu. Vypadal zajímavě tak na IV a na vrchu s typickými tatranskými trávami. Teď nastala typická otázka, kdo to natáhne. Řada byla na mě, takže jakékoliv protesty by byly marné. S myšlenkou "s chutí do toho, půl je hotovo" jsem se to toho tedy pustil. Avšak s přibývajícími metry bylo chuti čím dál méně a půlka se taky jaksi neblížila. Z pěkného lezení byl kamenolom kde nic nedrželo, první a taky poslední slušné jištění v pěti metrech. Pak už následovali jen morality za lógry po 10 resp. 5 metrech. Vidina blížících se trav mě uklidňovala až do doby, kdy jsem se poprvé rozmáchl pro tutový zásek a místo toho jsem dostal pěkné brnění do ruky. Trávy nebyly trávy, ale jakési rostlinné čuda co porostli, už mě známý kamenolom. Potom co jsem to jaksi přežil jsem děkoval všem svatým už podruhé. Kluci ten den měly pěknou šichtu. Po těchto zážitcích a totálně zhoršeném počasí jsme to otočily s vidinou pivka a teplé večeře. Večer jsme na knihu knih již rezignovali a věnovali se popíjení zlatavého moku s pepíkama a jejich právě přijetých přátel stejného kalibru. Některé jejich zkazky připomínali Kubu Nováka, kdo zná pochopí :-). Pod náporem alkoholu v krvi rostli i naše cíle na zítřejší poslední den. Vrcholu dosáhli, když bylo vysloveno slovo WEBEROVKA. Však co, je to sice za šest, ale štandy jsou nové osazené boráky, tak co to nezkusit. Naštěstí s další dávkou se tento nápad vytratil a dozrál druhý, reálný, na cestu Szepanskych, jak já říkám bratrů poláků za IV. Reference na ní byly dobré a už v pátek jsme se na ní dívali. Jedná se o rampu traverzující severní stěnu Kežmaráku. Cíl byl stanoven, jde se spát. Ráno, -15°C, větrno. No nic moc, ale cíl je cíl tak s chutí do toho, kdyby jsme chtěli do tepla, jeli by jsme k moři. Pod nástupem je pěkná kosa. Honza leze první délku a já mezitím pěkně promrzám.Prsty nejdou cítit, ale postupně se rozehřívám a než dolezu na štand jsem ok. Beru matroš a už to frčím další délkou. Opatrný exponovaný traverzík pod převysek, šup tam frendík jeden krok a hle stará skobka, byl bych blázen ji necvaknout, a tak dále a tak dále, štand. Honza leze,co leze, Honza řve, krapec nám na štandu promrzl. Poté co se probojoval na štand začíná pětiminutové rozmrazování. Rukavice dolů a šup ručky do podpaží, prostě klasika. Mě mezitím, jak se později ukázalo, trochu omrzly prsty na noze, no co už, každá sranda něco stojí. Jakmile se dá trochu do kopy pokračuje další délkou, která za ideálních podmínek traverzuje Bocekův ledopád. Bohužel po ledu ani památky, takže nezbývá než to valit po skále, delikátní záležitost. Pak už jen pár lehčích délek a jsme na německém žebříku po kterém sestoupíme zpět do tepla chaty. Následuje polévka, pivko a balení se na odjezd. Honza je sbalen celkem rychle a vyráží na dobrodružný sjezd ve skeletech zpět do Matlárů. Tentokrát jsem nebyl brzda a vědom si svých sjezdařských dovedností jsem dal Honzovy půlhodinový náskok. Honza tento unikátní dlouhý sjezd bravurně zvládl, lyže vyzul pouze jednou a hubu si také nerozbil. Já jsem si sjezd, který místy připomínal sjezd bobovou dráhou náležitě vychutnal a Honzu dohonil, právě když byl ve své fotografické extázy na minuloroční polomové mýtině nad Matlárama. Pak jen naházet věci do auta a hurá domů. Resumé: Termín: 2. - 5.2.2006 Účastníci: Martin "masik" Masař HO Uh. Brod Honza Lekeš HO Uh. Brod Vylezeno: cosi dvoudélkového , IV ,severní stěna Kežmaráku led do malé zmrzlé doliny + kamenolom bratři polští Sczepanskych ,IV ,severní stěna Kežmaráku PS: Toto "dílo" vzniklo pro oddílový časopis, takže za případné nejasnosti široké veřejnosti se hluboce omlouvám, ale když už jsem to spachtil, tak proč to sem neprsknout. Čus Masik
|