..drndy, drndy….cink…cink…… “…týjo, co to je za zvuk, Jarouši???“ “...Jó, to budou ty moje olivy, klepou o hrníček…, odvětí.“ “ Jsi si jistej??? Nejde to z venku? “ “ No fááákt!!! Neměj z toho zbytečně schýzu…. „ Po dalších dvě stě kilometrech ležím pod autem a Jarda rozebírá plot u nějakýho tenisovýho centra poblíž Mnichova…prej olivy klepaj o hrneček….prdlajs, vejfuk nám upad!!! To nám ta cesta pěkně začíná…no nic, vejfuk je za chvíli přidrátovanej a my pokračujeme směr Chamonix vstříc týdnu, plnému mýtických severních stěn, sněhových žlabů a žlábků a patro drásajících baget… Do meky přijíždíme v sobotu ráno za asistence pana slunce a modré oblohy bez mráčku. Standardně stavíme na Col des Montets a kocháme se prvními pohledy na Verte, Charmoz a Dru…joj, to je krása!!! Petangue Club Chamonix nás jako obvykle vítá s otevřenou náručí. Necháváme zde auto a ťapeme směr Dům horských vůdců. Tam si ověřujeme, že počasí bude do úterka opravdu suprový a že nahoře je opravdu „very much snow“. A to je dobře, kvůli sněhu jsme přece tady, že… Procházíme ještě pár místních lezeckých kšeftíků a mažeme zpátky do klubíku. Odpoledne je ve znamení zevlingu, slunění, žraní, přípravy matroše a hlavně krátkého trečíku po krásném okolí a následného lezení. Místní vyhlášenou oblast Les Gaillands jsme našli až po dvouhodinovém bloudění v lese nad městem a následovném nastudování průvodce v knihkupectví. Náš odpolední pochoďák je ale odměněn supr lezením po krásné žule v ještě hezčím prostředí. Ani to množství lidí nám nevadí. Za čtyři hodiny dáváme každý šest 45m dlouhých cest kolem 6a a spokojení z nalezených metrů se vracíme večerním Chamonix k autu. Po vydatné večeři uléháme pod střechu v klubu. Ráno balíme všechno to harampádí a přejíždíme na parkoviště u lanovky na Montenvers, kde necháváme auto. Kolem jedenácté vystupujeme na horní stanici spolu s desítkami turistů – fotografů. Lyže a sněžnice putují na bágly a my absolvujeme pikantní žebříkový dvě stě metrový sestup na ledovec Mer de Glace. Tam opět nasazujeme naše sněžné vehementy a pomalu ukrajujeme z našich dnešních 11-ti set metrů převýšení na chajdu Couvercle. Slunce pálí a proti nám jezdí davy lyžařů, které vyvrhla ve čtyřech tisících lanovka na Midi a užívají si sjezd celým údolím Vallé Blanche. Jde se dobře až do místa, kde ledovec zatáčí doprava. Tam totiž odbočujeme z vyšlapané stopy doleva a pokračujeme svým směrem. Kličkujeme mezi trhlinami a sutí. Ledovec nás každého varuje, když oba postupně propadáme nohou do trhliny. Je čas se navázat…pokračujeme bez lyží a sněžnic…cesta je zdlouhavá, několikrát se vracíme a hledáme lepší cestu mezi trhlinami. Slunce už je kolmo nad ledovcem a nemilosrdně smaží, ….křuuup…zapraská si pod námi sněhový most. Jó, ledovec si žije vlastním životem. Mastíme, co nám síly stačí, nechceme ten nepříjemnej zvuk slyšet znovu…Za chvíli jsme pod skalní stěnou, kterou je třeba vystoupat k chajdě. Vidíme pár týpků, jak slaňují po žebříkách dolů…tak to bude zase mazec. Ne nadarmo v průvodcích píšou, že přístup na chaty v oblasti Blancu je většinou náročný, jako jinde celá vrcholová tůra. Nás čeká asi dvě stě metrů „železnýho štajgu“, který by někde v Rakousku byl snad za D, tady se ale jedná o normální turistickou cestu…Děláme si alespoň dvě odsedky a rychle nabíráme expozici….30m žebřík…přelez po kramlích do rokle…pár metrů šplhu po konopným laně a zase žebřík…a tak pořád dokola…s báglem a lyžemi docela taškařice. Po hodině už jsme naštěstí zase na cestě…střídá se sníh, kamení, tráva…prostě parádní terén. Na chatu dorážíme snad po šesti hodinách značně vyždímaní…tak tohle je ta chajda „pod pokličkou“, kde Kuchařové, Rébufatové, …..Kleboňové, Jaroušové a jim podobní trávili večery před jejich zlomovými výstupy. V parádní plechový boudě pod obrovským placákem jsou už zabydlený tři frantíci – skialpinisti. My se uvelebujeme v menší místnosti, kydáme bordel z batohů, vaříme, pijeme a kocháme se parádními výhledy….severní Jorassy máme jak na dlani, celý hřeben Chamonských jehel až po Mt. Blanc taky, no to je fantazie… S mapkou v ruce se snažíme rozpoznat všechny ty vrcholy a vrcholky….je jich tu tolik…Partička žabožroutů jde na Pte Elizabeth, vstávají prý ve čtyři….jenže my už ve dvě – héč, takže hybaj ještě za světla na kutě!!! …pípípípíp….čtyři hodiny polospánku jsou za námi, takže zase do „rachoty“…Venku je jasno, nebe plný hvězd, který se zdají být tak strašně blízko…Vše jsme připravili večer, takže po patnácti minutách již vyrážíme. Je fajnově umrznuto, lehce pod nulou…čekali jsme daleko větší kosu. Ťapeme za svitu čelovek po starých stopách, s orientací není problém. Jen z východní stěny Aig. Du Moine je vysypána spousta malých lavin a každou chvíli musím sundávat lyže. Jarda si na sněžnicích jde jako král…Po dvou hodinách stojíme pod nástupem „naší“ cesty. Právě svítá a my nastupujeme….první metry laviništěm, pak odtrhovka a už nalézáme do spletě úzkých žlábků…paráda, přesně takhle jsem si to představoval. Sklon tak 50°, perfektní firn, místy jsou žlábky krásně vyledněný – ouplná euforie. První metry. Střídáme se v čele, navzájem se fotíme a stále častěji orážíme. Místy je třeba pořešit lehký mixík, místy vyledněný žlábek udělá krátký kolmý práh…báječná lezenice. Asi ve dvou třetinách se žlab rozšiřuje a je třeba traverzovat diagonálně doleva a pokračovat širokým firnovým žlabem až do sedla pod věžičku Gde Rocheuse. S přibývajícími metry mi nějak začíná docházet šťáva…funím jak lokomotiva, odpočívám stále častěji. Do sedla dolézám docela vysátej pár minut po Jardovi…otevírá se nám úžasnej výhled na sever a hlavně na bonbónkovej vrcholovej hřeben… Chvíli restujeme, po šesti stech metrech lezení vytahujeme lano, navazujeme se a pomalu, ale opravdu pomalu stoupáme tím parádním hřebínkem na vršek….šířka tak akorát na boty… na obě strany kilometrová díra….uuuf. Na vršku si jen podáváme pracky, fotíme se navzájem a mažeme dolů. Dost tu fičí, jdu opatrně hřebenem dolů, předvádím učebnicové zakopnutí o mačku a po zádech parakotoulem letím z hřebene na sever…v podvědomí jsem tak nějak klidnej a jistej, že mě Jarda chytí, …. ( v reálu jsem prý řval jak tur ). Spolehlivej Jarouš mě chytá přímo do teplejch, jó jsem holt lehká váha. Zastavuju se tak pět metrů pod hřebínkem, vzpamatovávám se a krásným ledíkem se škrábu zpátky k parťákovi...pokračujeme…V sedle dopíjíme zbytky pití a začínáme nekonečné slanění k nástupu…je jich asi 15…Dole jsme za tři hoďky, chumelí, rychle vše balíme a valíme dolů na chatu. Já si užívám sjezd v hlubokém mokrém sněhu, Jarda cupitá v tý kejdě na sněžnicích. V sedm stojíme zase před chatou a náš dnešní maratón končí…jsme spálený na maděru, unavený jakbysmet, ale hlavně spokojení… Spát jdeme opět brzo, máme toho dneska fakt dost. Celou noc je venku pěkná sibérie, ráno prší. Uklízíme po sobě chajdu a někdy v devět se vydáváme na dlouhý sestup do údolí. Na doporučení frantíků volíme jinou, prý lepší, trasu a vyhýbáme se žebříkům. Trochu bloudíme, ale po pár hodinách stojíme spokojeně zase dole na ledovci. Sníh je tak rozbředlej, že lyže ani z kopce pořádně nejedou. Kousek se vždy sklouznu, počkám na Jardu a tak pořád dokola. Žebříky pod Montenversem si užíváme za vichru a lijáku, všechno nám promoká, ale nám je to už skoro jedno. Hlavně, že to máme za sebou. V údolí je taky hnusně, sušíme, vaříme a vegetíme v petangovým klubíku vedle pařících místňáků. Celou noc lije, ráno jdeme zjistit předpověď, ta nás vůbec nepotěšuje. Kupujeme aspoň průvodce po místních skalkách s tím, že polezeme dole, a když se počasí umoudří, v pátek vyjedeme na Midi a polezeme další vybranou cestu. Zlepšení počasí se ale nekoná ani ve čtvrtek, esemesky od kámoše meteorologa nám potvrzují, že hnusně je v celých Alpách, takže padá smutné rozhodnutí odjezdu…do neděle se nám ani v „našem“ skvělým petangovým klubu sedět nechce… Vyrážíme v jedenáct dopoledne a večer v deset mě vítá doma „mamka“ Zuzanka….smradlavýho, spálenýho, hladovýho, ale hlavně…..plnýho dalších, na vždy do paměti vrytých zážitků z kopců…a o těch to vždycky je!!! RESUMÉ Termín akce: 29.4. – 5.5.2005 Přelezená cesta: Aig. Verte ( 4122m) – Whymperův kuloár AD/600m/50°
|