Tohle přece nemám zapotřebí. Vrátím se ke kruhu a jedem dolů. Čert vem tu zatrolenou cestu. Co mám jako s tím šíleným žlabem nade mnou dělat?

Smyčka žádná až ke kruhu osm metrů nade mnou. Vidím jen ramenní spáru, ne moc hlubokou, širší než pěst. Kousek je nakloněná doprava, kousek doleva, občas přerušená vodorovnou poruchou vybíhající od krajů do stěny. Snad aspoň tam půjde si trochu dáchnout. Jenže ani netuším, kterým bokem do ní mám nalézt. A když se do ní pustím, nevyplivne mě po pár metrech? A co potom? Spadnu? Co ze mě asi po takovém pádu zbyde. Ne, nemá to cenu, kašlu na to. Že já trouba si pořádně nezapamatoval tu hrůzu, kterou jsem před půldruhým měsícem prožíval ve stejné stěně o deset metrů víc vpravo. Připadal jsem si úplně stejně a říkal si, jak jen může někdo takové věci lézt. Jenže touhou po vyzývavé cestě vyretušovaná paměť mi prokázala mědvědí službu a všem těm šíleným pocitům dala zapomenout. Ty se prostě objeví až ve chvíli, kdy už zase stepuju v relativním bezpečí police a váhám, zda se pustím dál.

Přes všechny výhrady se ale ve mně vždy odněkud sebere nevysvětlitelné odhodlání a jakoby proti své vlastní vůli zjišťuji, že mé tělo se začíná soukat vzhůru. Pominu-li ten hrozný strach, dostavují se úžasné pocity z každého překonaného centimetru. Je tak opojné se zašprajcnout, přizvednout a zase zašprajcnout, a pořád kolem dokola. Občas přijde menší krize. To když vázne tělová fixace. Prostě se najednou nedaří rozepřít ruce, nohy, ramena tak, aby si člověk trochu odfoukl. Pak nezbývá, než lehce panicky hrabat a doufat, že ta správná poloha se ze všech pohybových formací tak nějak sama zakousne do spáry. Ke kruhu už zbývá jen chlup. Jenže teď už je to opravdu jen žlab, už ani v jeho hloubi nedrží ruka nijak. Přesto se nějak vystrčená noha zapáčí, tělo zvedne a přichází ten nejbáječnější pískařský pocit, totiž pocit z právě cvaknutého kruhu nad propastí.

Konečně přišel čas si promyslet, proč vlastně je u žlabu kruh? Vždyť pro klasiky, a lezu klasickou cestu, byla spára sama o sobě jištěním. Odpověď nacházím vzápětí. Jestli byl žlábek pod kruhem pohybuzpůsobilý, pak nad kruhem, z velké části i mou vlastní neschopností pochopit, co se po mně chce, je neuvěřitělně nelezitelný. Což vede k fyzikálnímu jevu, a totiž že těžce vybojovaný metr opouštím plavným skluzem. Prostě marné máchání končetinami najednou ztratilo potřebný odpor, a kde není odpor, není lezec ve stěně. Škoda jen toho ošklivě prodřeného kotníku. No nic, krátký odpočinek u kruhu mi dává příležitost si připomenout ty neuvěřitelné fotografie spárových technik z příruček. Ukazuje se, že klíč vězí právě v nich. Oči nevěřícně zírají na překřížené ruce, z nichž pravá v pěsti tlačí levou žábu a každá z nich se zapírá o jednu stranu žlabu. Neuvěřitelné, leč, funguje to. A ještě jednou a znovu. Nejhorší je za mnou.

Mocně na mě zapůsobila tahle Nordwand na Schwagera na Schrammsteinech. Údolní stěna Schwagra byla již dlouho  jedním z mých snů. Před lety jsem dokonce zapytlil u prvního kruhu proslulou Talseite. Letos konečně nadešel čas nápravy. Samozřejmě, že Talseite se svou pověstí byla tou hlavní, co mě zajímalo. Sousední Nordwand byla až druhá v pořadí.


Talweg IXa (červeně), Nordwand IXb (zeleně)

Talseite je jednoduchá cesta. Hromadným stavěním na nástupu, spárou přes dva kruhy na vrchol. Přes převis nad prvním kruhem je také hromadné stavění a u druhého kruhu pro změnu stavění jednoduché. Obtížnost VIIIc. Bez postavení IXa. Datum narození 31.8.1952. Otec Harry Rost. Zabloudit se nedá. Znal jsem historku o tom jak si Arnold pořídil na svou dobu nezvykle dlouhé lano, aby cestu mohl přelézt RP. Nově si všichni můžete přečíst v knize "Pískaři", jak zlehka se s ní vypořádal Ádrař Láďa Šolc.


Schwager, Talseite IXa, Jarda Maršík, Vladislav Nehasil, Nad druhým kruhem chybí k první smyčce ještě čtyři metry.

Mě samotného její přelezení stálo spoustu strachu, boje i krve. Na jejím konci jsem ale určitě byl zase o trošku lepší spárař. V tom je právě ta hlavní potíž se spárami. Neumíš, nevylezeš. S každou nově přelezenou se objevují nové techniky, možnosti, narůstá důvěra a klesá potřeba jištění. Jenže při přelezu Talseite jsem prožíval pocity totožné s těmi popsanými na začátku. Při tom škrabání vzhůru jsem stále dumal nad tím, jak se tu cítili ti přede mnou. A kolik jich asi bylo. Vrcholová knížka zachycuje celou historii cesty a plyne z ní, že už má přes stotřicet průstupů. Až jsem se z toho počtu zastyděl, že jsem se sám nechal tak rozházet. Sám Arnold cestu lezl snad desetkrát. Mezi zápisy nechybí ani ty české se jmény Šilhána, Ďoubala, Čermáka P. a dalších  z doby před revolucí a třeba z letoška aktivního saského sběratele Davida Šťastného. Ovšem zlatým hřebem je zápis bohužel méně čitelného jména lezce, který cestu přelezl free solo. Bez komentáře. Knížka nám ale také prozradila, že vedlejší Nordwand už má 49 průstupů. Ideální příležitost si dolézt pro ten padesátý.

Hlavně proto jsme se pod Schwagra vydali znovu. S lehkou obavou, jestli nám kvůli několikatýdennímu zdržení ten kýžený padesátý průstup někdo nevyfoukl. Snad ne, když cesta byla od 6.6.1970 lezena jen jedenapůlkrát ročně. V levé části stěny na pilířek, kruh, úkrok doleva, vzhůru a doleva pod převisy ke druhému. Nezbývá než dobrat. Několik metrů pod solivým převisem k žebru, smyčka, přes převis a doprava ke kruhu. Začíná to být zajímavé, už zase dobíráme. Lano se příliš klikatí. Ke čtvrtému kruhu další traverz a ... dobíráme. To jsme nezažili už hodně dlouho. Odsud  začínají spáry. Na konci té první pátý kruh. Traverz za ruce doleva a ocitám se v místě, kterým jsem dnešní článek začal. Padesátého průstupu jsme se dočkali a mně nezbylo než smeknout před svým otcem, který Nordwand přelezl v roce 1983. Je z mých v Sasku nejnáročnějších.

Tschüs