Paralezení? Co to je?!? To bude něco s parašutisty? Jako basejumping jen s tím rozdílem, že si nahoru musíš vylézt sám s padákem na zádech?! Eh?

foto by © Lůca Pavlíková

Ne ne. Jedná se o lezení, resp. lezecké soutěže určené sportovcům se zdravotním postižením. V mezinárodní terminologii se používá termín paraclimbing - u nás bychom tedy mohli použít ekvivalent paralezení. V pravidlech  IFSC (Mezinárodní federace sportovního lezení) je paralazení věnována samotná kapitola. Soutěží se v lezení na obtížnost, na rychlost a v boulderingu. Rozlišují se ženské a mužské kategorie, ale hlavně je dělení dáno konkrétním zdravotním postižením.



foto by © Lůca Pavlíková

Jednotlivé kategorie u zrakového postižení se dělí:

kategorie B1- nevidomí závodníci,

kategorie B2 - závodníci, kteří mají zrakovou ostrost (vizus) do 2/60 a/nebo zorné pole méně než 5%,

kategorie B3 - závodníci, kteří mají zrakovou ostrost (vizus) mezi 2/60 a 6/60 a/nebo zorné pole mezi 5% a 20%.



foto by © Lůca Pavlíková

U postižení pohybového aparátu pak jsou kategorie:

závodníci po amputaci paže,

závodníci po amputaci jedné nohy/obou nohou (s protézou/bez protézy),

závodníci s motoricko-neurologickým postižením, kterým byl vyměřen koeficient postižení (tzv. Ability coefficient) menší nebo rovný 1.4,

závodníci s motoricko-neurologickým postižením, kterým byl vyměřen koeficient postižení (tzv. Ability coefficient) 1.4 a více,

závodníci, kteří se pohybují na vozíku.
Na vozíku?? Taky!



foto by © Lůca Pavlíková

Ona to ani není žádná novina. Lezce s nějakým zdravotním postižením prostě můžete na stěně či skále, popř. i v horách potkat, no, nějaký ten pátek určitě. Nevidomý Honza Říha u nás bude asi nejznámější, ale zdaleka ne jediný. Pravda, často si toho ani jeden nevšimne, že má někdo pod teplákami protézu, nebo nevidí... Ale takového lezce, který pod stěnu přijede na vozíku, toho byste asi nepřehlédli.

Od roku 2008 se v paralezení i oficiálně soutěží pod hlavičkou IFSC. První mistrovství světa v lezení na obtížnost i na rychlost se konalo v roce 2011 v italském Arcu. Podle stanov IFSC se konají série závodů v paralezení každý rok, a mistrovství světa každý druhý (sudý) rok. Otevření závodu v dané soutěžní kategorii je podmíněno minimálním požadovaným počtem registrovaných závodníků pro vytvoření platné kategorie. Závodníci musí být nejméně čtyři pro danou kategorii a to z minimálně tří zemí. V případě nižšího počtu závodníků se mohou závodníci rozhodnout závodit v kategorii „vyšší“, ale bez kompenzujících faktorů.



foto by © Dušan Málik

Poslední světový šampionát v paralezení proběhl letos v Gionu. Určitě byste si toho všimli, nebýt Adama Ondry, který na sebe strhl veškerou pozornost :-) No nic. Oficiální záznam posledního mistrovství světa  (finále mužů a žen v lezení na obtížnost)  můžete shlédnout na Youtube (jsou tam jistě i mnohé další), a další šampionáty pak budou v roce 2016 v Paříži a v roce 2018 v Innsbrucku.




Pravidla pro soutěže v paralezení vycházejí ze standardních pravidel pro lezení, ale jsou modifikována (obecné části pravidel jsou shodné). Dá se však ještě předpokládat určitý vývoj, optimalizace, směřující k nastavení co nejobjektivnějšího hodnocení. Základní odlišností od standardních pravidel soutěžního lezení je členění do kategorií dle zdravotního postižení, jak již bylo zmíněno. Od závodníků se vyžaduje podstoupení lékařské prohlídky před specializovanou komisí, která rozhodne o zařazení závodníka do příslušné kategorie. V případě, že klasifikace navržená pro závodníka po lékařské kontrole je neurčitá (tzn. lékařská komise není schopna s určitostí klasifikovat závodníka před závodem nebo bez dalších dokladů), tento závodník je oprávněn závodit pouze v nejvyšší relevantní kategorii v rámci soutěže. Závodníci nesmí při vlastní soutěži používat zdravotní pomůcky (např. brýle, protézy apod.), které nebyly předloženy lékařské komisi pro klasifikaci závodníka do příslušné kategorie.
Dalším významným rozdílem je, že se při soutěžích, a to i boulderingu, leze zásadně s horním jištěním (top rope). Přičemž toto jištění je v převislých cestách násobné – lezec je navázán na dvě lana, jedno jistí ve spodní části cesty, druhé v části vyšší (převislé). Závody jsou dvoukolové, tj. probíhá jen kvalifikační a finální kolo a ve finále je uplatňována pohyblivá kvóta odvislá od počtu účastníků ve finálovém kole. Závodníci mohou od trenéra nebo instruktora či asistenta obdržet před závodem při prohlídce tak i v průběhu závodu instrukce týkající se směřování pohybů (kroků), tvarů chytů a vzdálenosti mezi nimi apod. Jakákoliv komunikační zařízení nezbytná pro tyto účely jsou povolena a jsou zajištěna samotným závodníkem a akceptována jako „osobní vybavení závodníka“.



foto by © Dušan Málik

Jak již bylo řečeno, i u nás se najde dost lezců s různým zdravotním postižením. Ty, co to zkusili jednou, ani nespočítáme. Ale i těch, co se lezení věnují pravidelně, bude určitě více. Někteří se sdružují okolo H.O. Matahari, nebo jezdí na pravidelné akce, které pořádá Singing Rock - poslední se konala letos v září na Čertových kamenech u Jeseníku. Ze strany Singing Rocku je zajištěna navíc i podpora individuální.  Další se lezení věnují třeba v rámci svého studia, jako na Masarykově univerzitě, kde výuku garantuje Středisko Teiresiás. A ten výčet jistě není konečný.
Pokud jste sami lezci se zdravotním postižením, nebo o někom takovém víte, kdo by měl zájem se zúčastnit třeba HandiCampu, nebo je tady někdo se zdravotním postižením, kdo má závodní ambice, neváhejte! Ondra, Hroza..., třeba přihodíme i nějaký ten cenný kov v paralezení. A to bychom teprve byli lezecká velmoc!



foto by © Dušan Málik

Singing Rock -
Jan Zámečník (Jan.Zamecnik@singingrock.cz)
Středisko Teiresiás  MU - Alexandr Zvonek (zvonek@teiresias.muni.cz)