Z úctyhodných postav celoživotních zarputilců pak vyzařují zážitky vepsané do vrásek ošlehaných tváří. Stisk jejich ruky je pojítkem s minulostí a v pohledu jejich očí se zrcadlí skály celého světa. Lezení je umění prchavých okamžiků, jejichž nositeli jsou jen lidé a vzpomínky.
Každé setkání s letitým lezcem potěší, byť se s ním jen mineme na cestě. Některá setkání však mohou mít až mystickou podobu. I nás s Jehlou takové potkalo. Mystické proto, že jsme netušili, a dodnes netušíme, o koho se jedná a také proto, že dotyčný se zjevil a zase zmizel jako přízrak.
Byl to takový přízrak mechanik. Byl bos a v montérkách, starý, plešatý a vousatý.
Přízrak mechanik
a je tě jednou
Byl sám a lezl sám, nic neříkal. Také jsme zprvu nic neříkali ochromeni šokem, který nám způsobil. Přihodilo se to zjara, v březnu. Přepříznivá předpověď nás přiměla vzít si jednodenní dovolenou a vyrazit v pracovním týdnu do Rathenu. Naše volba se ukázala býti správnou. Rajské počasí jako stvořené pro dobývání údolky na Höllenhunda. Jehla se po zimě opatrně vyrovnával se vzdálenostmi mezi třemi kruhy v sedmdesátimetrové stěně. Když odlézal od třetího, kam mne předtím dobral, všiml jsem si, že ve stěně vedlejší věže ( Hinterer Höllenhundturm) vpravo hluboko pod námi někdo leze. Překvapivé bylo, že za tím chlapíkem v modráčích nevedlo žádné lano. Hm, docela dobrý stařík.
Sólíčko v Talweg VI. Určitě odvážný kousek, ale přeci jen jakžtakž pochopitelný, cesta není tak vysoká a je lehce položená. To není jako ta naše údolka, exponovaná, v horní části i solivá a vůbec taková, že se svírají útroby i v sedačce u kruhu. Přestal jsem si ho všímat, jen co jsem přišel na řadu. Z předvrcholu jsme přelézali na hlavní vrchol variantou Alternative VIIIb a koukáme jak blázni, ten chlapík zrovna dolézá do komínku mezi vrcholem a naším předvrcholem. Musel z té vedlejší věže někde natraverzovat do údolní stěny Höllenhundu a tou se propromenádovat až na vrchol. Dolezl na něj pěkně zezadu a stihl to rychleji než my. Tiše pozdravil, do knížky se nezapsal, posadil se na sluníčko a rozhlížel se po kraji.
a na vrcholu
Už jsme začali přemýšlet, jak se dostane dolů a jestli nebude chtít slanit na našem laně. A to jen klasicky, protože sedák neměl a ty naše by určitě nenavlékl. Kdo na Höllenhundovi byl, ví, že ocitnout se na vrcholu bez prostředků není žádná legrace. Slézt z jeho vrcholu bez lana, radši ani nemyslet. Naše obavy byly ale v příštích chvílích degradovány na úroveň řekl bych až turistickou. Než jsme se stihli trochu vzpamatovat, ukončil přízrak mehanik svou vrcholovou seanci i naše dohady a zmizel nám z očí směrem do údolí v místech , kde dolézá Herrenpartie. Naše již trochu uvolněné nervy se znovu propadly do stavu zděšení. Jedno z nejexponovanějších míst v Sasku v téměř osmdesátimetrové výši nad kolmou stěnou jsme až do té chvíle věru nepovažovali za tu ideální sestupovou trasu. Nicméně jsme slaňovali jako o závod, abychom se zespodu stihli podívat, co se v údolní stěně vlastně děje. Když Jehla dorazil dolů, zel Höllenhund prázdnotou a chlapík se pohyboval někde ve vrcholcích vpravo. Zřejmě tedy opět protraverzoval zpět a podle dodatečného zjištění z průvodce zřejmě lezl Südwestwand VIIb. V každém případě to na nás zapůsobilo mocně.
Ústup ze scény
Že nešlo o nějaký ojedinělý výstřelek, jsme poznali, když jsme se s tímto pánem setkali ještě jednou na Falkensteinu, kde podobné kousky předváděl třeba v cestě ... Od svého otce jsem se pak dozvěděl, že na tom Höllenhundovi jej před léty zahlédl také. Trochu nám vrtalo hlavou, proč má na sobě ty montérky a proč leze sám a bez vercajku. Myslíme, že jsme na to kápli. Určitě má doma fúrii, která mu už před lety zakázala lezení a prodala všechen matroš. Jemu teď nezbývá, než se přiměřeně obléknout, ohlásit odchod do zaměstnání a zamířit si to rovnou do skal, kde je absolutně SVOBODNÝ.
Pravděpodobná trasa
Tschüs