Upozorňuji čtenáře, že některé partie tohoto textu nemusejí zcela odpovídat realitě. Budiž autorovi omluvou, že jisté okamžiky těch několika dnů se
mu začaly vybavovat až s odstupem času a poněkud zkratkovitě.
Březen končí, sezóna v dohledu, na Holešárně narváno.. znechucen několika nelezitelnejma sedmičkama a se slinou na večerní pifko potkávám bouldrujícího Špicála. Už na první pohled z něj kouká nějaká špatnost. Jak to tak bejvá, nadšeně mi oznámí kam s nim jedu a já se nezmůžu na nic jinýho, než to vzít na vědomí. Světlý stránky svýho rozhodnutí vyčerpám už ten den, když na oddílový schůzi hrdě odpovídám na otázky ohledně víkendu: „No, asi pojedem s Magnuskem na Matráč, má bejt pěkně..“.
Středeční ráno, kocovina se nedostavila, ale začíná mi docházet co jsem si na sebe upek. Ten kopeček mě lákal už dávno, ale proslulá severní stěna v zimě, brr, to zní vážně. Možná se tomu ještě vyhnu.. třeba se zhorší počasí nebo Magnus nikoho neukecá. Víkend se blíží a naděje se hroutí - počas ok, Magnusek jede s Knechťákem. Loučím se s rodinou, s přítelkyní, tradiční uklidňování že jde jen o turistickej vejlet tentokrát moc nepomáhá. Asi je na mě vidět, že z týhle záležitosti nemám až tak dobrej pocit. V pátek ráno oblehneme smíchovskej mekáč, narveme krátkou feldu k prasknutí, rakev na střeše jest výrazem našeho optimismu. A jede se.
Městečko Täsch zastihneme dlouho po setmění, koukám po okolních kopcích a snažim se objevit náš cíl.. podvědomě čekám zklamání, že zdaleka nebude takovej jako na fotkách. I bledě modří však vědí, že z Täsche vidět není. Otázkou zůstává kde se složit, kemp je pod sněhem a parkoviště pro nás není dost nóbl. Nakonec se nenápadně ukládáme na schody nějaký chatky naproti nádraží s plánem vstát na první vlak. Daří se, slunce nedostane šanci nás načapat.
Cestou električkou do Zermattu se Špicál hrozně těší jak se mi bude Matráč líbit. Snad byl ze mě spokojenej, nebe je bez mráčku a kopec jak z pohádky, zklamání se nekoná. Víme, že nás další den čeká makačka, takže jedem lanovkou na Schwarzsee, jenom Magnus si to dá poctivě na lyžích. U černýho plesa si alibisticky dáváme dvě hoďky voraz na aklimatizaci, nasáváme a čumíme do tmavý stěny. Linie je v podstatě jasná, a i když pověstná severka vypadá dost nepřístupně, víme, že se při pohledu zblízka ještě trochu položí. Špicál ostatně tvrdí, že jí už někdo sjel na lyžích, a že podle vrstevnic bude průměrnej sklon tak 50 až 55 stupňů. Ani jedno sice není pravda, ale jak víme, víra pomáhá. Vyrazíme po sjezdovce a stoupáme k Hörnli, sněhu je trochu víc než jsme čekali, ale počasí a výhledy super. Dokud vidíme celou stěnu, plánujeme zítřejší taktiku. Nejdřív je potřeba odhalit slabý místo skalního prahu u okraje ledovce a dostat se na něj. Odtud nastoupit po šikmý ledový rampě skoro do poloviny stěny, včas odbočit doprava a překonat pětkový skalní partie. K vrcholu už se svah zase pokládá a je v podstatě jedno kudy. Celkový převýšení něco přes tisíc metrů. To přece není tak hrozný, že ne? V čem je problém? Délka stěny a její zákeřnost, rozbitá skála, mizerný jištění, špatná možnost ústupu a nemožnost rozumnýho bivaku. Hm.
Chvíli to vypadá, že v chatě budem sami, ale pak se přitrousí ještě pár lidí. Severka díky svý pověsti není tak oblíbená, dobrý počasí přilákalo kromě nás jen jednu dvojku. Ta když nás vidí, půjde radši další den až se zhorší počasí. Zbytek bude zkoušet zimní hřeben. Přebalíme, požereme a jdem si lehnout. Moc toho nenaspim, jako vždy usnu až těsně před vstáváním. Budík 2:00, zima, nechutný množství aktivity, co bych vám povídal.. jde se na věc.
Venku je jasná, mrazivá noc, ale vcelku pohoda. Kousek sestupujeme a traverzujeme sněhem pod severní stěnu. Práh u okraje ledovce má asi patnáct metrů, překonáváme ho uzounkým balkonkem a je to skoro na lano. Nemáme čas se zdržovat, lehká rozcvička techniky i morálu. Teď najít nástup.. a ono to nebude tak snadný. Někde nad náma je vysněná dálnice po ledu, ale nájezd kazí asi 10-ti metrová, víc než kolmá ledová zeď. Vybíráme špatně. Špicál se šťaví v převislym shitu, všude lítá sníh, ale má to jedinej efekt- zopakujeme si s ním slovník horských vulgarit. Tak jinudy a tentokrát Knechťák. Jde to pomalu, ale jde to. Už nelítá jen sníh, ale i kusy ledu. Magnusek mizí za ním, dáváme klukům trochu náskok. Vyráží Špicál a za chvíli má štand. Výborně, jsme na trase, jen mě lehce znervózňuje, že čelovky už nejsou potřeba, všechno to hledání nám trvalo dost dlouho. Teď to musí vodsejpat. Sklon je tady tak padesát a pomalu se přiostřuje, led není ideální, ale to jsme přece ani nečekali. Řadíme se do levýho pruhu, aby nám borci neposílali dárečky a začínáme stíhací jízdu. Šedesátimetrový dýlky s jednim šroubem ve třetině, zatím cejtíme převahu a užíváme si to. Asi po pěti dýlkách už začínají vystrkovat růžky různý kameny a promrzlý skalky. Sklon je pořád pohodlnej, časem je však potřeba přelejzat pouhou jemnou glazurku a těhle nepříjemnejch míst přibejvá- člověk přesně neví co to udělá a nezajistí - ale i to jsme čekali. Kluci v pravym pruhu mají v tomto ohledu o něco pohodlnější trasu, přesto držíme krok.
Den ubíhá, je krásně, zima při takovym tempu nemá šanci. Přesto začíná bejt jasný, že plán vylézt za dnešek nahoru a sestoupit po hřebeni na Solvayku je ještě míň reálnej než jsme si mysleli zpočátku. Už potřetí si nás prohlíží záchranná helikoptéra, jen tak si lítaj kolem a kochaj se. Přemejšlim jestli aspoň vozej na vyhlídku turisty. Zúročujeme zkušenosti s rychlym budováním štandu v ničem. Když vim, že v příští dýlce dám po dvaceti metrech šroub, stačí na štandu nožovka zabitá do půlky a pofiderní stoper. Jenom do toho nesmí nikdo mezitim spadnout, že jo.
Čtrnáctá dýlka, polovina odpoledne za náma, musíme to začít stáčet doprava za Magnuskem a Knechťákem. Necháme je odlízt a traverzujeme – glazura začíná bejt dost nebezpečná, občas si připadám jak kočka na skle. Dobře to dopadlo, traverzík končí a lezení už bude skoro regulerní mix. Kluci odlezli, jsme přímo pod nimi, kolem prolítlo pár kamínků. Špicál pokračuje. Nemůžu se dočkat dalšího lezení, co by nás mohlo zastavit? Za chvíli jsem dobranej a je potřeba vyrazit.
Ale kurva, pravá noha je zaseklá v nějaký spárce nebo co.. cože.. no to snad ne, počkat! Nevěřícně zírám na rozpadlou mačku volně visící z pravý boty. To je průser. Špicál trhá lanem ať lezu. Ale já se vrhnu na kolena a sbírám součástky. Kdo zná mačky Raveltik Phantom ví, že v jistym smyslu připomínaj populární stavebnici Merkur. Postupně nacházím všechny kousky, kromě jedný jediný matky. A hledat matičku v kupě sněhu.. zkouším to, ale už je dávno v prdeli. Stejně jako já, uprostřed severní stěny Matterhornu bez mačky. Koukám kolem a nebezpečně propadám beznaději. Nejde jen o to, že na vrchol můžu zapomenout, ale hlavně o to, že všude kolem mě je jen led a glazurou pokrytá skála a já jsem v pasti, pět set metrů nad zemí. Šance, že se odtud nedostanu vcelku, dost narostla. Po deseti minutách překopávání rezignuju a popolejzám za Špicálem, kterej už musí bejt dost nervózní. Je to tady naštěstí docela položený a o něco měkčí, zakopávám pravou Scarpu jak to jde a kulhám po levý mačce do kopce. Jsem nasranej sám na sebe, měl jsem si to pořádně zkontrolovat, měl jsem si vzít mačky na který jsem zvyklej, nebo jsem měl lehce našlapovat, haha.. sakra.
Špicál se zatím usmívá a neví co se děje. Brzy ho to přejde. Shodujeme se na tom, že tohle je fakt zkurvená situace, vtipně voláme na kluky jestli tu nemaj matku, ale oba jí nechali doma, ptáci. Slanit patnáct dýlek je v těhle podmínkách děsivá představa. Míst kde bych věřil abalakovým hodinám, jsem opravdu moc nepotkal. Taková situace kvůli úplný kravině. Ale základ je se uklidnit a přemejšlet chladnokrevně. Nad sebou vidíme doleva ubíhající rampu, která by snad měla vést na hřeben, někam pod Solvayku. Zespoda vypadá jako celkem pohodlnej ústup ze stěny. Padne i návrh zavolat vrtulník, ale kvůli jedný matičce volat letectvo - tak špatně na tom přece ještě nejsme. Upneme se k možnosti ústupu po rampě, začíná mi to zase myslet a snad přícházim i na to, jak přinejhoršim mačku aspoň provizorně uchytit. Špicál leze dál, rampa by měla začínat tak po dvou dýlkách. Zatím trochu posiluju štand, ani nevim proč. Čumim na neozbrojenou botu a říkám si, že všechno bude ok, tohle přece nějak zvládnem. Najednou kousek nad sebou uslyšim příliš známej zvuk - třísknutí většího kamene o skálu. Jo, to zas půjde vedle, jako vždycky. Stačí ale zlomek vteřiny a všechno je jinak.
Rána baseballkou přímo do zátylku mě ohnula do předklonu. Tma před očima, tupá bolest, hlava duní, v nose krev. Tak tohle je konec. Věděl jsem že se na to mám vysrat. Proč nic nevidim? Proč se nemůžu hejbat? Odpověď je jasná. Umírám v severce Matterhornu. Co tomu řekne mamka? Co babička? A co Zuzka? Co bude ve zprávách? Jak sundaj dolu tělo? Co řeknou na Lezci? Hlavou mi prochází neuvěřitelný množství myšlenek. Na všechno se vykašlat, omdlít, ať to řeší někdo jinej. Ta představa mě uchvátí... propadnout se do toho měkýho klidu… všechna bolest přestane…
Sakra, to ne, nechceš tady chcípnout. Vydechnout. Jde to. Musíš otevřít oči. Teď. Vidim ještě padat ten kámen. Trochu placák, tak 12 x 10 x 3 centimetry. Slušná rychlost. Okamžitě poznám jakou hranou mě trefil. Neni ostrá, naštěstí. Mám divnej pocit jako by odlétavala nějaká moje část, jsem s tim kamenem spjatej. Blbost. Vydechnout. Já žiju. Aspoň zatím. Pohnu prstem a mám z toho hroznou radost. Hned si vzpomenu na historku o klukovi co se rozbil skokem do vody. Odešel domu, ale ráno se probudil a už nemohl nikdy chodit. Je mi naprosto jasný, že na tom budu stejně. Zkouším další prsty. Jde to blbě, ale jde to. Zatím. Co teď? Musim se nějak ozvat. „Aaaaaaaaaaa“. To přece vůbec není můj hlas. „Aaaaaaaaaa“. Nejsem ze sebe schopnej vypravit nic jinýho, než jednoduchou hlásku „á“, směšný. Proč nikdo nereaguje? Zjišťuju, že pořád křečovitě držim lano a jistim Špicála. Zkoušim znovu prsty. Hejbou se. Přijde mi to jako zázrak. Musim se narovnat a podívat se kolem. Pomalu se daří. Všechno se točí. Uvědomuju si, že jsem dostal ránu do oblasti míchy, těsně za hranu přilby. Ale když hejbám hlavou, tak by snad měla bejt páteř vcelku, ne? Nevim. Špicál na mě kouká asi z dvaceti metrů a zjevně přemejšlí jak jsem na tom. „to e doblý, to e fpohoe, lez dál“ snažím se ze sebe dostat něco ve smyslu, že jsem vlastně ok. Vzápětí ale poznám, že je to blbost. Postupně od nohou mě začíná velmi silně brnět celý tělo. A když říkám celý, myslím tím úplně celý.. snad každý nervový zakončení co v mym těle zbylo. Brní mě už i vnitřnosti, cejtim jak obsah žaludku pomalu stoupá nahoru. Tak to ne, zvracet nebudu. Brní mě oči. Kurva. Celej se klepu. Snažim se zavolat, že jsem v prdeli, ať nikam neleze. Nejde to, pusu ani nezvládnu otevřít. Nevím co mám dělat. Jenom jsem pevně přesvědčenej, že to brnění za chvíli přestane, ale že potom už nebudu cejtit nic..
Něco mi říká, abych se uklidnil. Máš zmatenej nervovej systém, to snad přejde. Brnění fakt začíná slábnout, děsí mě to. Mám pocit, že se Špicál ptá, jestli má volat vrtulník, ale nejsem si tim jistej. Zase zkouším prsty. Pořád to jde, super. Točí se mi hlava a mám pocit, že mě tělo poslouchá jen napůl. Od zásahu kamenem uběhla necelá minuta. Pořád stojím a jistím. Něco v mý hlavě mi celou dobu zcela v klidu říká, co je správný. „Voej vtulník!!“, ani nevim jak to ze mě vypadlo. Vidím, že Špicál kejvne a hledá mobil. Opřu hlavu o stěnu a dejchám. Tak tohle jsem pěkně posral.
Čas už běží rychleji, dejchání hodně pomáhá, skoro si řikám jestli ta helikoptéra nebude zbytečná. Ovšem ten hlas kdesi ve mně nekompromisním tónem hodnotí situaci. „Dostal si pořádnou ránu do zátylku, nevíš co s tebou vlastně je. Seš v těžkym a nebezpečnym terénu, nemůžeš přesně ovládat svůj pohyb, seš napůl mimo, motáš se, nejsi pořádně aklimatizovanej. Za chvíli můžeš omdlít a nic s tim neuděláš. Nemůžeš tady klukům zůstat na krku. Musíš prostě co nejrychleji dolu. A nezapomeň že nemáš mačku. Musíš dolu!“ Zkuste si něčemu takovýmu odporovat..
Slyšim zezhora Špicála jak spíkuje. Už je zavolal. Nezbývá než čekat. Mám z toho trochu trému nebo co. Špicál štanduje a slaňuje ke mně. „Ty vole, to byl celkem velkej šutrák co?“. Jo, to byl, kejvu hlavou. Pořád mě překvapuje každej muj pohyb. Dovídám se, že šel asi ze 40 metrů. Snažím se komunikovat a docela mě to probere. Aktuální téma je, co udělaj záchranáři s mejma věcma. Docházíme k tomu, že je při akci ve stěně nejspíš hoděj dolu. Nastává tedy přesun dražších věcí do bundy a hlavně ke Špicálovi do batohu, hned je tak o deset kilo těžší. Říkám mu sice ať sletí se mnou, ale odmítá, není si jistej jestli by to pojistka od ČHS pokryla. Ostatně komu by se odtud chtělo. Vrací se mi dobrá nálada, už jsem ji tu ani nečekal.
Za dvacet minut přiletí helikoptéra obhlídnout místo akce. Posádka si vyfotí moje nesmělé ypsilon a odlétá pryč. Snad to pochopili. Za deset minut je tu znova a tentokrát s pětadvacetimetrovym lanem pod sebou, na jehož konci visí tři plně vyzbrojení týpci. Vzali si na mě i vrtačku. Trocha navigace, za chvíli jsou tady a plácnou sebou o stěnu. Jeden ukáže tázavym pohledem na hlavní oko mýho úvazu, kejvnu. Cvakne mi tam velkou karabinu spojenou s ocelovym lanem. Žádný shazování batohu se nekoná, proč by si taky dělali pod kopcem bordel. Nekoná se ani obvyklý přeříznutí odsedky, prostě jí vycvaknou ze štandu. Pobaveně se podívám na Špicála. Okamžitě se odlepíme od stěny. Najednou je pode mnou prázdno a Špicál je menší a menší. Celá akce netrvala ani deset vteřin. Už vidim i Knechta a Magnuska kousek nad náma. Otevírá se mi pohled na tu obrovskou stěnu - nic krásnějšího jsem v životě neviděl. Z kluků už jsou jen miniaturní tečky, vidim že jsme se dostali někam za třetinu, a že to nejtěžší bylo samozřejmě před náma. Je kolem čtvrtý odpoledne, trochu mě uklidňuje, že bysme to stejně nemohli nijak rozumně stihnout. Kopec je naprosto fascinující.
Chlapíci se tváří velmi v pohodě. Jeden se ptá, jestli mám něco v chatě. Říkám že jo, že si tam skočim než mě vezmou dolu do nemocnice. Zatáčíme k Hörnli. Celá chalupa je venku a fotí si to, asi deset lidí. Pilot nás opatrně pokládá, jsem šťastnej, že pod sebou cejtim pevnou půdu. Je znát, že je tu krapet víc kyslíku, hned je mi daleko líp. Vysvětluju záchranářum co se stalo. Prohmatávaj mi zátylek, dost to na dotek bolí. A taky mi ještě duní hlava. Ale všechno ostatní se zdá bejt v pořádku. Dokonce mám kvůli ztuhlejm kecacím svalům lepší přízvuk. Začnu nenápadně licitovat, že by ta nemocnice snad ani nebyla potřeba. Českýmu škudlilovi se nechce platit spoluúčast. Nelíbí se jim to. Nakonec se mi je ale daří přesvedčit, že už jsem na tom mnohem líp, i když si tim sám nejsem úplně jistej. Kdybych nemohl sejít dolu nebo se něco zhoršilo, mám okamžitě volat. Několikrát jim za všechno poděkuju, dávám jim pas a kartičku pojištění. Naskáčou do vrtulníku, zamávaj a za chvíli jsou pryč. Tak to by bylo. Možná jsem zas udělal kravinu, ale jsem docela v euforii – ještě před půl hodinou jsem se viděl pod drnem, bezpečí chaty je proti tomu jak oáza v poušti.
Ujímají se mě dva fajn chlápci z Moravy a nalejou do mě trochu slivovice. Budiž jim věčná sláva. Kecáme, aspoň mě to přivádí na jiný myšlenky. Mají taky v plánu severku, už asi čtvrtej pokus. Mám obavu o ostatní, zejtra má přijít fekál. I když jsme to věděli, radši jim znova píšu. Pořád se motám, jdu si lehnout. V 1:15 ráno mi přijde zpráva od Špicála:
tak před chvilkou jsme dorazili tu „super rampu“ na solvayku, bez macky a bez magnuska bychom to lezli tak tejden ;-)
Tak to dobře dopadlo, za ten kámen můžu bejt nakonec rád. Ráno vstanu a přes všechny předpoklady můžu chodit, skákat i chlastat. Fekál opravdu přišel, kopec vůbec není vidět, opravdu by se mi teď nechtělo vylejzat z plytkýho bivaku uprostřed stěny. Odpoledne už jsem nervózní a vydávám se klukům kousek po hřebeni naproti. Pořád si ještě nejsem jistej v chůzi, ale na všech čtyřech se pohybuju spolehlivě. Konečně jsou tady a vypadají v pohodě. Dovídám se, že k Solvayce dolezli shit kuloárem a byl to velkej boj. Ostatně později nazveme ten kámen ranou z milosti. Balíme a vyrážíme dolu. Čeká mě vyřizování formalit ohledně placení, ale moc na to nemyslim. Ohlížim se zpět, kopec se trochu pročišťuje a ukazuje kousek severní stěny. Já se vrátím, ty mrcho.
Špicálovi za ten vrtulník, za věci a vůbec;
Magnuskovi a Knechtovi, že ho nenechali dolízt to sólo;
Samovi a spol. (?) za tu slivovici a dobré slovo, škoda tý vánice, která vás zastavila;
Chlapíkum z Air-Zermatt, že byli v pohodě a řekli si jen 3 500 franků;
Alpenvereinu, za to že to celý zatáhnul (i když vyjednávání s rakouskou centrálou by vydalo na další kapitolu);
Oddílu VŠAK Chemie Praha za ocenění tohoto výkonu prestižní cenou Držka roku;
A samozřejmě, všem čtenářům, za pozornost a shovívavost :-)
Trošku mi to připomnělo náš výlet na Matterhorn v srpnu, kdy nás sundavali ze Zmuttgratu .. taky ve visu pěkně, ale až dolu do Zermattu ... ale OEAV to zacáloval v klidu, ani půl A4 by se v kapitole nepopsalo :-)
Ja takhle nakoupil do hlavy hnedle v treti delce Webera v Tatrach. Mozna to byl taky led (bylo to v zime). Sedim si ve standu -- tma -- a koukam ze visim ve standu a chvili trvalo, nez jsem si vzpomnel kde to jsem (Ahaaa, V Tatrach a asi nekam lezu). Doted mam vycitky, ze jsem to O. J. pokazil. :(
A navic jsem to uz nejak tusil kdyz jsme se chystali. Takovej divnej pocit... asi to ma clovek brat vazne.
Supr článek, zaplaťpánbůh, že to dobře dopadlo. Takovej je horskej život. Ty vobrázky jsou trošičku tmavý, ale možná to dobře dokresluje tu ponurou atmosféru rány do hlavy. Jak se ty mačky ale můžou rozšroubovat? To jsi je nějak předtím předělával a málo utáh?
Sám nevím, měl jsem ty mačky podruhý na sobě, před odjezdem jsem je dost pečlivě upravoval na svoje botky.. Jiný vysvětlení, než že jsem je asi o něco míň utáhnul, nemám. Ta druhá mačka byla naprosto v pohodě. Od tý doby držej, ale už radši nosím matičku pro štestí :-) Bylo to bez ní dost zoufalý.
Jinak jsem měl půjčenýho Quarka a do levačky malý kladivo, takže jsem tam byl tak nějak bez nohy a s ne úplně jistou rukou, sranda.
Fotky jsou skenovaný z diáků, zesvětlený vypadaly hůř. A v tý severce byla celkem tma, to jo :-)
Taky záleží na skeneru, jakou má nejvyšší denzitu. Když se fotí za sluníčka na sněhu a nekoriguje se expozice, vychází to takhle tmavý a i skener s denzitou 4 s tím má problémy. Když se to příliš zesvělí, je to zase vyblitý.
Jó, Magnuska jsem viděl minulou soboru v Oldřichově a na tom ledu se pohyboval dost pěkně.
taky hlasuju pro ty motyky, clovek si ruzne vzpomene jak ho kde sundavali a slepovali.. mel autor tzv zprdele kliku. Otazkou zustava zda panak slivovice je nejlepsi lecba na otres mozku.. dalsim generacim bych doporucoval, kdyz uz budou viset na tom vrtulniku, aby se nechali dovezt az do te nemocnice a tam si nechali zkontrolovat lebku a krcni obratle kvuli moznym puklinam. Spoluucast je otravna, ale jeste otravnejsi je probudit se druhej den mrtvej..
Jinac teda gratulace k preziti.
co je tak super na clanku, ktoreho light motivom je nezodpovedny pristup, stand do ktoreho sa nepada, macky, ktore neboli skontrolovane, "skrblit" na spoluucasti.....vyborny navod ako sa zabit. A potom sa niekto cuduje, preco je vo Svedsku tabulka v cestine, upozornujuca na nebezpecenstvo prechodu ladovca bez sprievodcu
Ale tie premúdrelé poznámky sú otravné pri článku, ktorého účel je hlavne literárny.
Od tohto typu článku čakám príbeh a nie metodickú príručku. Každý kto pravidelne lezie, vie, že sa dejú chyby, skraty a aj zámerné "nemetodické" postupy a rozhodnutia. Načo to stále pripomínať, najmä s takým zbytočne konfrontačným prístupom?
Článek mi přišel fakt dobrej. Jasně, dobrý příklad to asi není, ale je to realita.Tohle si zváží každý sám, a proto to třeba já asi nikdy nevylezu:-/ Ale při čtení mě mrazilo a brnělo, jak to bylo autentické.Díky, díky, díky
To jsi panacku asi moc casto nelezl v horach a v rozbity skale. Tam se za poradnej stand plati zlatem. Obcas to holt musis zkousnout i bez poradnyho standu. To je zivot...
Take mi zarazil ten "svetelny motiv". Ale Google zjistil, ze takhle to vora vic lidi. Napriklad nejaky senator. :-)
Ovsem vyrazit do tehto kopcu s svitivym motivem nelezt nikam, kde nebude mozne udelat tutovy stand... Mozna nekde dole ve vsi by se nasel bytelnej patnik u silnice na ovazani... Nez tam bytelne standy, to uz je fuck lepsi hledat po skandinavskych ledovcich ceske napisy. :-)
Jo jo dalsi clanek, co me utvrzuje v pochopeni vyroku pana Messnera clovek do vysokej hor nepatri, nemuze tam dejchat je mu tam zima a jeste na nej padaj kameny laviny a dalsi fajn veci.
Nemám teď čas se rozepisovat, takže zkráceně. Když jsme sestoupili do Zermattu, musel jsem jít k vrtulníkářum pro pas a pro tu kartičku. Tam přede mě položili fakturu na zmíněný obnos a telefon. A chtěli buď peníze nebo písemný potvrzení od mý pojištovny, že takový zásahy vrtulníkem platí. Měl jsem u sebe jenom 100 franku a kreditku by mi zadna rozumna banka zatim nedala, takze jsem bral telefon a zkousel to cislo na karticce. Zacali si me prehazovat jako horkej brambor, prepojovali me, davali cisla na jiny centraly.. kdyz uz jsem se dostal k asistentce toho kdo to ma mit na svedomi, rekla ze me prepoji at pockam. Hudba hraje, pet minut nic, deset minut nic, chlapik na me cumi.. tak to polozim a volam znovu. Nikdo to nebere. Zkousim to asi petkrat. Uz se cejtim fakt docela trapne. Zkousim to nakonec svym telefonem a hned mi to kupodivu nekdo vezme. Se sdelenim ze pan odesel na obed a ze tak mozna za dve hodiny (a to uz tak hodka a pul ubehla). Pak mi to polozi. Jsem nasranej a volam znovu, vezme to nekdo uplne jinej a rika ze mi nerozumi (nedivim se, nemcinou az tolik nevladnu). Nakonec se mi podari mu sdelit at me prepoji k nekomu kdo umi anglicky. Nahodou se povede, ze je to zrovna ten kdo s tim ma co do cineni (prej na obede :-) Sice poradne nechape co po nem chci (pravdepodobne proto, ze s Air-Zermatt normalne spolupracujou a zadny potvrzeni tezko muzou dat predem) ale nakonec nastesti odfaxuje formular o nehode. Chlapika uklidni kdyz tam vidi kolonku o helikoptere, vyplnime to, bere si na me cislo (omylem mu davam spatnou mezinarodni predvolbu) a vraci mi doklady. Celkove pres dve hodiny vyrizovani. Nevim na ci strane byla chyba, treba to byla jenom shoda okolnosti, nedorozumeni na vice stranach. Kazdopadne u OEAV zustavam nadale, jen jsem pripravenej na neprilis vstricny pristup. Na druhou stranu, komu by se chtelo za me platit.. :-)
Za sundání ze stěny chtěli po přepočtu cca 70000,-. To se dost blíží k limitu pojištění u ČHS (100000,-). U delší záchranky to teda asi nestačí! AV je tedy asi jistota, pojištění přes ČHS může být dost málo.
Nevím nevím, ale za sundání ze stěny (stejná záchranka, stejnej vrtulník a stejnej kopec) chtěli u nás na osobu 1300 CHF (takže cca 26 000). OEAV to zaplatil uplně v pohodě, bez mrknutí očka .. a to jsme leteli oba dva dolů.
To je zvláštní, mně to napočítali takhle:
tarif 150 SFr
35 letovych minut, po 64.90 SFr, celkem 2271.50 SFr
1 Mountain Guide za 985 SFr. (to musi bejt dobrej job)
Celkem 3406.50 SFr.
Mozna zalezi odkud cloveka sundavaj, a taky jste asi meli letovy minuty na pul, jestli vas nenesli po jednom do Zermattu. Nevim.
Nás sundaváli asi 300 metrů pod vrcholem z hřebene Zmuttgrat, letěli normálně z Zermattu z té jejich základny a mám to rozepsané takto:
Evakuation Matterhorn Zmuttgrat nach Zermatt
Grundtaxe 150
Helikopter tarif pro Minute 63,90 s tím že minut bylo 15 takže 958,5 (v závorce je tam uvedeno že minut bylo 30 a bylo děleno dvěma)
Celkem je faktura na 1108,50 CHF
Pak přišla druhá faktura na 284.50 za záchranáře :-)
Ale na místě to bylo všechno v pohodě. PO asi 8minutovém telefonátu nás stáhli oba dolů až do Zermattu (let ve vysu nad Matterhornem je fakt něco úchvatného a nezapomenutelného, nám ale narozdíl od vas :-) bylo blbé a trapné to fotit, teď toho litujem) :-)) a tam si opsali a ofotili naše pasy a OEAV kartičky, podepsali jsme jim papír a frnk pryč .. pak sami poslali faktury až domu .. jediné náklady co jsme se záchranou měly bylo poštovné originálů faktur do rakouska na pojišťovnu (2x 50 korun)
Teď se ale změnili trošku OEAV pravidla, tak na to pozor ...
Aha, tak to by celkem vychazelo, jenom jsem mel o pet minut vic a záchraři byli hned tři (3x290) i kdyz je ve fakture psanej jeden.. Predpokladam, ze vy jste meli dva a kazdej platil jednoho. Takze zaver pro nase nasledovniky: klidne lette oba, mate to za stejny penize a rozdeleny do dvou pojistek.
Nene my měli taky tři, jenže, jeden je pilot, jeden je záchranář (ten se k tobě spouští) a jeden je taky od posádky vrtulníku a má nastarosti vytahování lana nahoru .. první a poslední platíš v rámci vrtulníku, druhého platíš extra .. proč to nevím :-)
Jinak co se týče těch nových pravidel, přišlo mi to meilem, zde jsou ty změny:
<i>Náklady na vrtulník se hradí pouze tehdy, když bylo jejich použití
nařízeno řídicím centrem záchrany zřízeným kompetentní správou.</i> - to chápu jako když zavoláš přímo letovému centru (jak jsme to dělali na Mattu my .. je prostě třebas zavolat např 112 a oni už to zařídí, pakárna ale může to stát prachy.
<i><u>Neplnění pro oblast nákladů na záchranu:</u>
úrazy/nemoc během účasti na expedicích do hor s vyšší
nadmořskou výškou než 6 000 mnm a na expedicích do
Arktidy, Antarktidy a Grónska (viz upozornění z poslední
stránky).léčebná ošetření nemocí a následků úrazů z účasti na
expedicích, která jsou uvedena v bodě „Neplnění pro oblast
nákladů na záchranu“.
Upozornění týkající se expedicí/trekingu
Trekingové cesty se nepovažují za expedice, a proto jsou pojištěné
(upozornění: během prvních 6 týdnů). Pokud jsou v rámci takových
cesta nabízeny také jednodenní výstupy na vrcholy v nadmořské výšce
nad 6 000 m, nepovažují se tyto výstupy za expedice. Pojistná ochrana
je dána.</i> - to je už vcelku problém, protože prostě když chceš jet nad šest litrů a není to ta vyjímka, tak si musíš doplatit pojištění ..
No, ja mel na lane hned tri, navesili se tam na Hörnli..
To je docela vostry, s tim pojistenim. Ne, ze bych cekal ze me nekdo nad 6000 zachrani, ale jestli staci byt na expedici v sestitisicovejch horach a uz na tebe kaslou... To si jeste letosni pojisteni rozmyslim..
Tak to potom jo, pokud jsi měl tři na laně tak se to vysvětluje ... to my měli jednoho a ještě krom platu si čmajznul mojí HMSku :-) dareba .. ale jinak byl hodnej a na základně jsme si slušně pokecali.
Já do toho pojištění jdu, ale musím na to pamatovat, prtože chystáme jeden výlet nad 7 a sice člověk nesmí čekat záchranu, ale pojištěnej kdyby něco by bejt mohl
Bivak jsme radsi neplanovali, spis jsme tak nejak tusili, ze budeme kosnout na nejaky vysekany policce, s trochou stesti nejak zajisteny. V pripade jasny noci si umim predstavit, ze bysme radsi pokracovali s celovkama..
Proste spacaky, zdaraky, nekteri i karosky..
Ano, ano, ano, Péťo, ty jsi pro nás vždycky nej nej nej. Na ty rašple ze třeťáku se vykašli! My druhačky Tě zbožňujeme mnohem víc a určitě někdy zajdem na tu vaší schůzi nebo jak tomu řikáte, och ano, ano. Musíš vyhrát, Péťo, musíš!
Ono se to takhle u doma u počítače radí, ale zrovna u těch Phantomů, pokud jsou na pevné botě tak se daj smontovat i bez jedné matice docela dobře (ale nezkoušel jsem v tom lízt - takže jenom nápad). Nebudou to pak tuhé mačky, ale spíš dělené, ale lepší než nic, ne? Každopádně montovat ten Merkur v severní stěne Matrhornu bych fakt nechtěl, ono mi to dalo zabrat i doma na gauči :o)
Jasně, však právě nad tím jsem nejspíš přemejšlel těsně před tou šupou.. a hned doma jsem to úspěšně realizoval. Na kolik bych se na to mohl při ústupu na hřeben spolehnout si ale netroufám odhadovat. Kluci ten traverz popisovali jako přerovnávání namrzlýho Lega, o jištění darmo mluvit.. řešit tam ještě povolenou mačku by asi bylo dost tristní. Nicméně lepší než holá bota (pro ilustraci mi stačil jen pohodlný sestup z Hörnli).
No, mnohokrát jsem přemejšlel jak by to dopadlo, nebejt toho kamene.. Nejspíš nijak dobře.
Sme opravdu radi, ze ti ta koralka chutnala a bud klidny, nejsi sam kdo se ze severu vezl na vrtuli, ale kolik to stalo uz si nepamatuju a na pojisteni od CHS ode me zadny potvrzeni nechteli. Na ten kopec je treba asi mit hodne stesti, my ho tentokrat meli a z toho humusu, co nas v severu stihnul pri nasem pokusu, jsme se diky bohu dostali sami. Je treba asi vydrzet, vysledek se urcite jednou dostavi.Mejte se. Sam.