Pruhy světla se zařezávají do tmy a ztrácejí se v mlze. Pondělí, začíná pracovní týden. Pro mě výjezdem za svým dlouhodobým lezeckým snem a projektem. Když to dobře půjde, budu po deváté zpátky v kanclu. Možná je to jedna z posledních možností, letos už dlouho podmínky nebudou.
Ještě dva kilometry od cíle mlha a totálně promočená silnice. Fakt paráda, dneska to bude tréninkové. Železniční přejezd v Žihli jako by však rozděloval dva světy – jeden ponořený do mléka, druhý budící se do krásného jasného nebe. Zastavuji na svém oblíbeném místě na kraji lesa. Palubní počítač ukazuje 7.03, 80 najetých kilometrů (po kolikáté už?), 6,5°C. Za šera rodícího se dne se nořím do lesa.
Petr Resch v „Knocking on heavens door“ - první krok boulderu
foto by Karel Hegr
Dědek je prostě krásnej kámen. Prý největší bludný balvan ve Střední Evropě. A zvolená linka je prostě jedinečná. Vzpomínám, jak jsme tu před čtyřmi lety byli po Petrohradské PADání s Tomášem a Adamem (ano, s tím nejsilnějším Tomášem a nejsilnějším Adamem) a oni se bez většího rozmýšlení rovnou pokoušeli urvat alespoň pár kroků z jasné silové linie s mizernýma stupama. Tehdy jsme tuším udělali asi čtyři nebo pět z patnácti klíčových kroků.
Po letošním PADání se zrodil nápad. Přelezu to! Původní směr jsem prodloužil ještě o jeden skok a postupně si odškrtával jeden krok za druhým. Zároveň spojoval ty již vylezené. Oříškem byl úplný závěr boulderu, kde se nabízí několik možností přelezu. Když jsem našel správný stup, pohnulo se i tohle a mohla se zkoušet “kusovka“.
Petr Resch v „Knocking on heavens door“ - pátý krok boulderu
foto by Karel Hegr
Tak dnes zase. Rozhýbat, poviset v jednotlivých krocích, zopakovat stupy, přehrát si to v hlavě a zatnout. Strojově rvu a snažím se nemyslet na téměř praskající ramenní vazy a natékající bandy. Tohle si člověk rozhodně nevychutná. Najednou jsem v madlech a na vrchol mi chybí překřečovat vlhký výlez. Tady se prostě spadnout nesmí ani v tomhle „brodění“. Sedím na vrcholu a skrz stromy sleduji slunce nad obzorem. Uzavírá se tím další životní kapitola. Z těch lezeckých bezesporu nejtěžší v mém životě.
Petr Resch v „Knocking on heavens door“ - šestý krok boulderu
foto by Karel Hegr
Výsledkem je boulder „Knocking on heavens door“, snad 8C. 15 klíčových kroků a pak ještě za odměnu (nebo za trest? – podle podmínek) pětimetrové 6C+. Je to silovina. Na první pohled jsou tam hrozně veliký chyty. Většinou se lezec pohybuje v převisu kolem 45°s prachmizernýma stupama.
Ke klasifikaci by stačilo napsat „v tom duchu se vyjádřil Adam“. Ale vážně. Určitě je to měřítko, které pomáhá. Na druhé straně je to absolutně můj styl lezení a sotva kdy dám ještě někdy něco těžšího. A je to nechutně dlouhý s klíčem na konec (zhruba součet 7C/C+, 8A a 8A+). A když to někdo sníží, určitě nebudu plakat.
Petr Resch v „Knocking on heavens door“ - desátý krok boulderu
foto by Karel Hegr
Petr Resch v „Knocking on heavens door“ - dvanáctý krok boulderu
foto by Karel Hegr
Boulder je bohužel poměrně často mokrý. Na mé straně stál suchý podzim. V zimě to bude určitě vymrzlé, ale bude nutné si očistit sníh z výlezu. Já jsem to vylezl skutečně za 5 minut dvanáct, foceno 5 minut po dvanácté, v tom hnusu fakt lahůdka. Nevýhodou je to, že v okolí není moc co lézt, takže tam člověk jezdí fakt jenom za tím jedním kouskem.
Petr Resch v „Knocking on heavens door“ - dolez
foto by Karel Hegr
A proč zrovna tenhle název? Ne, fakt ještě „neťukám“, na to mám času dost (ale třeba už „Dědkovatím“). Původně jsem chtěl udělat soundtrack k filmu o boulderu, ale jak to tak bývá, sehnat někoho na filmování je bída. Tak třeba nahrajeme alespoň ten soundtrack v kapele „fucking termits“ (snad se Pan písničkář neurazí, zejména proto, že se to nedozví).
Tomáš Mrázek kdysi v „Knocking on heavens door“
foto by Petr Resch 
Registrace
Metodika
lezec.cz
Jsou lezci, kteří prostě něco přelezou, skromně zapíší do deníčku a jdou dál. Pak jsou lezci, kteří jsou ještě skromnější a ani to nezapíší. Já holt mám ten problém, že se se svými pocity chci s někým podělit. Nakonec těch 8C není v Česku zrovna moc. Po Rosťově hrůze je tohle možná vůbec první, kde se „leze“.
Po devíti letech vznikla v podzimním kalendáři díra. Každoroční setkání ledolezců a drytoolistů se v Bratislavském Auparku neuskuteční. Takže nakonec velké štěstí, že se v brně podařilo vybudovat velkou venkovní betonovou stěnu a vlastník i provozovatel stěny jsou organizaci dry tool závodů naklonění. „Král je mrtev! Ať žije král!“
Ciao Blatíčka!
Na začátku května 2010 jsem měl možnost vystoupit se skupinou
O předposledním listopadovém víkendu se do Prahy tradičně sjeli horolezci z celého světa a česká metropole se tak mohla opět stát významným centrem alpinismu.
Dvoudenní otevřené závody o tituly ale i možnost si dobře zalézt s nejlepšími. Také vyhlášení vítězů seriálu ČP v obtížnosti.
...nezoufejte!
Na začátku tohoto roku jsem si řekl, že ve škole se beze mě určitě nějakou chvíli obejdou, a vyrazil jsem na půl roku objevovat svět do Severní Ameriky.
Poprvé jsem o této oblasti slyšel nadšeně vyprávět loni na Kalymnosu od Švýcarů a po pozitivní referenci Aldy a Báry jsme se tam v září vydali. Oltrefinale je oblast ležící na italské Riviéře západně od Finale Ligure.
Tak jsem zbastlil opět jednoho průvodce a smázl si tak další rest.
GPS a mapové aplikace