Nic není navěky, a i geologické útvary můžeme občas zastihnout ve špatné kondici. Z letošního února pochází zpráva, že další věží zmizelou z map, je Jestřebická perla v Dubských skalách.
První zprávu o pádu věže přinesla na svých oficiálních stránkách Správa CHKO Kokořínsko. Uvedenou zprávu doprovází zajímavá fotodokumentace rozsypaného skalního bloku, a ilustrační obrázek skalního útvaru před zřícením.
Nedlouho po zprávě vydané ochranáři vydal zprávu i server Skalní oblasti, provozovaný vrcholovou komisí ČHS. Zároveň zde, přímo v databázi skal byla u uvedeného skalního útvaru uvedeno, že “objekt zanikl v r. 2014“.
Náhled databáze skalních objektů na serveru Skalní oblasti ČR
repro: Lezec.cz
Pravděpodobně nejzajímavější informace a fotodokumentaci posléze přinesly Stránky LK Mělník. Mělničtí horolezci se nespokojili s tím, že objekt spadl, ale brzy po zjištění příslušných okolností místo navštívili, pořídili zde aktuální dokumentaci (z větší části již zlikvidovaného řícení) a doplnili svůj článek o archivní fotografie mj. pravděpodobně i jednoho z posledních výstupů na Jestřebické perle. Zde stojí za pozornost mj. snímek, na kterém je podle názoru autorů již patrný odtrh skalního bloku, kterého si však horolezci všimli až s odstupem, tedy po pádu Jestřebické perly.
Lezení na Jestřebické perle na archivním snímku z první poloviny osmdesátých let
foto: archiv Jaroslava Šťastného –HO Alpin I.
Jestřebická perla nepatřila k objektům prvořadého významu. Místní horolezci ji však měli rádi především s ohledem na její dostupnost (v podstatě izolovaná jehla na dně pískovcového údolí – „dolu) po lesní komunikaci využívané i jako cyklostezka. Šlo tedy o skálu umožňující oblíbené „společenské lezení“, ke které bylo možné dojet na kolech, dotlačit kočárek a v trávě pod sápajícími se jedinci uspořádat piknik.
Podle záznamu na webu Skalní oblasti na jehlu vedlo celkem devět cest, klasifikovaných VII až VIIb, z nichž nejstarší byla až z roku 1977, nejmladší teprve loňská.
Jako na každý zaniklý objekt, i na Jestřebickou perlu tak zůstanou vzpomínky, a za ní smutek i nostalgie.
Skalní řícení v pískovcových skalách patří k celkem častým, a v terénu často pozorovatelným jevům, i když je pravda, že ke zřícení celé věže, na kterou vedla řada lezeckých cest, nedochází právě každý rok. Skalní řícení menšího rozsahu lze dokumentovat vcelku pravidelně.
Právě oblast mezi horolezci označovaná jako Dubské skály (nacházející se ponejvíce na území CHKO Kokořínsko), nebo od Dubských skal na sever ležícího Ralského polesí, se vyznačuje vcelku nepříliš pevným pískovcem, který je pochopitelně řícení náchylnější. Koneckonců, například o vcelku nedávném zřícení části ostrohu, na kterém stojí hrad Jestřebí se psalo všelikdes; a právě ten se nachází na severu Dubských skal… Pravdou ovšem je, že média obvykle tyto drobné geologické jevy nezaznamenávají. Všimnout si jich většinou mohou pouze lidé v terénu. Tak se koukejte kolem sebe, jistě jich také několik najdete. A dávejte pozor, nejčastěji k tomuto zajímavému jevu dochází na jaře, a musí jít o jistě mimořádně zajímavý, ale vcelku spíše nepříjemný, zážitek, nacházíte-li se právě v oblasti, kde k němu dochází.
Skalní řícení většího rozsahu v nedaleké Roklici (Dubské skály) jaro 2012
někdy zubem času, někdy jim tím našim sápáním trošku pomůžeme - ne snad že by shazovalo skály lezení samotné, ale sešlapávání pěšin, zatékání pod skálu, eroze, s tím související "promrzání základů věží" atakdále. a občas padají i skály v lokalitách s pevnějším šutrem - loni se například odkutálel takový bloček na krkavčích skalách (lužické hory, fellerovky), takže z kvaku malé hrušky se stala opravdická věž, neboť pětimetrová normálka se o tři metry prodloužila a o jeden-dva stupně ztěžkla.
Jestrabicke perly je opravdu velka skoda.sam jsem tam vylezl nekolik cest opravdu peknych.nikdy by me nenapadlo ze pujde do haje.na tvorbe c.se podilely takovy legendy,jako lubos martinek,slavoj hokr,martin stovicek,pavel henke,a kysa.je fakt ze spodek veze byl o dost mekci jak vrsek,coz asi postupnou erozi vedlo k jeji zriceni.budiz ji zem lehka.
Jo, je jí škoda... Nikdy jsem si na ni ani nešáh, ale už podle fotek a popisů ty cesty byly hezké. A ještě víc ji jistě litují pánové z Alpin I., kteří tady měli cca dvacet let rozdělené nějaké nové cesty, jejichž dokončení si nechávali na důchod :)
Tak jistěže nepadají jenom pískovcové skalní útvary (byť ty přecijen častěji), ale i jiný "matroš". Ovšem nejčastěji se tak stává v lokalitách nějak narušených lidskou činností (třeba bývalých lomech). Pamatuju si, jak jsem byl smutný, když odpadl jeden kus Alkazaru, kde jsem měl jednu dosud nepřihlášenou cestu a hned vedle pražský Bobr druhou (ta tam byla dýl, takže asi už i přeihlášenou). Případně pod Píkovickou jehlou je na tom velikém šutru s nástěnkou a popisy cest dodnes vidět, že to původně nebyl na zemi ležící izolovaný šutr, ale naopak začátek pilíře po kterém se nastupovala levá údolka. Nebylo mi dobře, když jsem jej viděl na zemi a vzpomněl si, že to je tak dva měsíce, kdy jsem to lezl naposledy...
no, a tuhle mě nasralo když jsem pod nejmenovanou skálou našel válet se rozlámané šutry a na skále chyběla krásná cesta takovým trošku vzdušnějším sokolíkem, který zludračená omladina shodila pajcrem a do vzniklé stěnky zatloukla borháky.
A kterápak to byla? Vybavím si takhle z hlavy jen v okolí Prahy asi tak tři trochu vzdušnější sokolíky, kde by šlo ten odštěp shodit pajcrem raz dva :D
No, z podobného činění bývám na rozpacích. Jasně, tihle sokolíci bujaří nebývají dvakrát bezpeční, ale shazovat je, mi přijde věčná škoda.
Na druhou stranu, od tý doby, co se jistí kdejakým výstředníkovým mechanismem, si umím představit, jak tam někdo v děsu z té vzdušnosti narve sádku největších kámošů a když do toho hópne, tak půjde i s tím šutrem - a zabije těmi metráky materiálu rovnou i jističe dole.
......a protože je to normální běh přírody tak se tomu těžko dá nějak zabránit. A tak zbydou jen nostalgické fotografie, pár vzpomínek a v mnoha případech u méně významných destinací po tom po jisté době ani pes neštěkne. Je to běh světa – i horolezeckého. Jsem zvědav kdo si za dvacet let ještě uvědomí, že existovala cesta - Bonatiho pilíř, kterou si dnes už v původní formě nikdo nevyleze, víc jak polovina se prostě zřítila k patě skal. Podobně jako třeba v Hlubočepech už si nikdo nemůže přelézt Železnou cestu, kterou jsme udělali přes velkou stěnu v květnu roku 1967. Po několika letech se celá stěna odloupla a zřítila dolů, když jsem se to dozvěděl děkoval jsem vyšší moci anebo jestli něco takového existuje, že to spadlo v době, kdy tam nikdo nevisel – to by bylo nejen pro lezce fatální.
Většinou se nepovede skálu nebo i lezecký terén záchránit a nehraje prakticky roli četnost výstupů, přístupů a vůbec pohybu okolo ošemetného místa. Vliv člověka je skutečně skoro minimální, příroda sama je velice silná a jakoukoliv lidskou akci daleko předčí. Vyjímkou je německá Barberina – byla zachráněna (a je zatím), ale pro horolezce je sférou nedosažitelnou – se striktním zákazem sportovního lezení.