Vyplnila se tušení, že nás uchvátí divoké hory, malebná zákoutí starobylých vesniček, olivové terasy, rozsochaté mořské zálivy vymalované modrozelenými odstíny, maorské a románské stavby, vysmátí domorodci, kteří se (možná díky tomu, že ještě nezačala sezóna) usmívají i na turisty.
Severní výběžek ostrova, Cán Txanquet - tak tady nikde se (zatím) neleze
foto by © Torouš
Tak tedy vyrážíme. Se ženuškou mastíme autem na letiště do Norimberka, samozřejmě na letních gumách. Předpověď mluvila o maximálně jedné přeháňce, tak se není čeho bát a trošku si přispíme. Jenže ouha. Z přeháňky se vyvine sněžná bouře a silničáři nikde. Něco podobného se mi stalo u Norimberka již před lety, kdy dubnový ranní deštík vytvořil ledovou klouzačku a já opálený z Francie smýkal s autem po ledovce asi 50km. Tenkrát jsem nezahlédl ani jedno posypové auto. Podobné je to letos - letní gumy nestíhají, průměrná rychlost klesá a mozek šrotuje kterou variantu si zvolit „jet rychleji a skončit v příkopu nebo si rovnou nechat uletět letadlo?“. Debilní silničáři. Jsou horší než u nás. Asi po hodině boje se závějí vidím v protisměru, jak sypač proklizí dálnici, takový ten rozespalý výraz ve tváři „v neděli v 7 ráno makat, to je ale pruda“. Kalkuluji, že se za chvíli otočí a za 15 minut bude u nás. Počkáme na něj a skutečně je tu. Jeho 50km/h je ale ukrutně pomalá rychlost, tak nasadím předjížděcí manévr a dobrodružství pokračuje. Dvacet až třicet centimetrů prašanu před mnou projely jen asi 3 auta, snažím se udržet v jejich kolejích. Mám dálnici jen pro sebe, ke stranám vozovky je to daleko, tak případný smyk bych zvládl ukočírovat, že.
Severní výběžek ostrova
foto by © Torouš
Nakonec let stíháme, dokonce stihnu i zaparkovat 2km od letiště a ušetřit minimálně €100. Aspoň bude nějaké vzrůšo zda auto ještě někdy uvidíme. A už si vychutnáváme let nad Provence, koukáme z výšky deseti kilometrů na Ceuse, St. Leger, Mont Ventoux a na bažiny v Camarques. Kousek moře a hele! Ta Mallorca je hezčí než jsem si představoval! Teď již jen vyzvednout zaplacené auto v půjčovně a nechat všechny starosti z Čech a z útrpné cesty za sebou, doléčit choroby a pořádně si užít!
Jenže ouha. Nestačí mít vše zaplacené, půjčovna po nás chce kreditku nebo 1200 EUR jako garanci za auto! Kde bychom to vzali? Ach jo, hodiny diskusí, telefonáty s naší cestovkou (nikdo nás na toto neupozornil, o garanci se ve smlouvě nepíše). Ztrácím naději a získávám depresi. Katka je optimističtější. Vytrénovaná z práce vytrvává v telefonátech a dokáže nemožné. V neděli odpoledne přes telefon získává garanci u hodně vysokého šéfa německé cestovky a jeho (!!) kreditka nám umožní spokojeně usednout do krásné ohromné Corsy.
Podobných vesniček je tu spousta
foto by © Torouš
Usednout za volant je jak balzám na duši. Mezi stovkami hotelů nalezneme ten náš a těšíme se na další den. Na jarní vedro. Probudí nás deštivá bouře a vichr. Takové povětrnostní podmínky, které spadnou na hlavní stranu místních novin jsou dobré tak akorát na auto turistiku. Hory jsou zčásti zasněžené, tak dáme asi 20 vesnic a městeček, o velikonočním pondělí totálně vylidněných, okna zabarikádovaná okenicemi. To jsou všichni z velikonočních oslav namol?
Další den vyměníme vesničky za divukrásnou přírodu severního výběžku. Stoupáme serpentinami k vrcholům útesů 400m nad mořem. Dopolední vichřice nás málem sfoukne do moře. Alespoň máme poloostrov jen pro sebe. Možná někde poblíž se ve svém sídle ohřívá whiskou i Michael Douglas. V poledne vichr polevuje, němců přibývá a je na čase si najít nějaké to osamělé zákoutí na naše radovánky. Samozřejmě že lezecké! Oblast Creveta se těžko hledá, a její nalezení moc nepotěší. Slizké kolmé severní stěny nelákají ani po celozimní abstinenci. Lepší bude na sluníčku se ženuškou podřimovat, pozorovat kozy a doléčovat nachlazení. Výhledy ohromující. A ty divoké kozy okolo tak pěkně skáčou…
Oblast Cán Txanquet
foto by © Torouš
Oblast Cán Txanquet se hledá dle starého průvodce Coronn taky pekelně špatně. Ten průvodce coronn.com je často zárukou bloudění „jak to asi mysleli“ – bušit touhle džunglí nebo zdrncat sutí po zadku támhle z toho srázu? Stará klasifikace se od té aktuální liší občas i o 3stupně. Po srázech a ve vysoké trávě se probít na kouzelnou vyhlídku nad mořem a jsme tady. Nalezení této skalky potěší oko nejen nabušeného lezce, ale i geologa (krápníky jak v Thajsku), milovníka scenérií amerického západu (támhle je Half dome- ta její panenská západní stěna si bude muset počkat na DŽ Company: Sobotkou s Benešem!), kytičkáře (kaktusy a zakrslé palmičky jak někde v poušti). Zdřímnout si chvilku po náročném přístupu v travách 2 metry vysokých hučících ve větru, na terase 100m nad burácejícím mořem, nikde nikdo, ani mobilní signál…prostě pohoda která po chvíli vybízí užít si nějakou tu gymnastiku ve střechovitém převisu! Skála je to nevysoká, takový trpaslík oproti stěnám okolo, ovšem oplývající krasovými ozdobičkami. Přebírám roztodivné tvary v skoro střechovitém převisu a po třech kratších cestách s vytahanýma prackama jdeme raději obdivovat další kouzelná místa v malebné krajině vedle nad přístavem Port de Pollenca. Je to jen 10km vedle a jako by se člověk ocitl úplně v jiném americkém (miniaturním) národním parku. Oslavujeme všechny dnešní radosti čínským čtyřchodovým menu na nábřeží přístavu za EUR 8,5.
Stěny Alaro, cesty jsou navrtány zatím jen v malém kousku skály vpravo
foto by © Torouš
Hrad Alaró je vidět z poloviny ostrova. Tyčí se vysoko nad krajinou a stěny na sousedním masivu vyvolávají otázky zda si je někdo nevypůjčil ze Siruany nebo z Monsantu a ještě o něco nenavýšil. Jenže zde se stále ještě neleze. Tak za 10let možná. Čtu na Lezci 6 let staré články a tehdy bylo cest na Mallorce téměř stejně jako dnes. Takže těch 10 let může být ještě optimistický odhad. Tak šup do podhradí, a vida-překvapení- zde je lezení dost ošklivé, ale 500m vpravo (nebušte džunglí ale okolo po cestičce nebo vás chytí vietnamský syndrom) na nás čekají 20m dlouzí hadi za které by se nestyděli ani v Thajsku. Několik hadů si dám jako předkrm a šup do techničtější jemnější 7a+. To je to pravé pošmáknutí! Jen Katku to jištění moc nebaví. Aby ne když ji nebaví ani lezení. Alespoň ji rozesmějí Němci okolo. Jak mohou být tak šábnutí? Jejich rozcvičky, kliky, ambicióznost, tvrďácké pohledy před výkony typu 6b nás dokonale pobaví. Další podobnost s Thajskem, kde japonští samurajové nacvičují třeba týden jednu cestu na kterou očividně nemají.
Další podobností s Thajskem jsou lezecky vytrénovaná zvířata. V Thajsku opice dávají 7céčka na OS, kozy tady tak výkonné nejsou, ale ze strachu před námi prchají po rajbasech tak za 6UIAA. Jedno malé kůzle se před zraky svých rodičů odhodlává uprostřed hladké a hodně strmé plotny ke kroku který by pro pokročilého lezce byl slušným výkonem. S tím rozdílem že případné selhání by pro kůzle mohlo být poslední. Nenechává se zahanbit a je vidět, že starý kozel s kozlicí by po takovém výkonu nejraději zatleskali všema čtyřma nohama (nebo všema čtyřma rukama?).
Jeskyně Les Perxes
foto by © Torouš
Půl hodiny autem a jste na druhé straně ostrova, v tichém pohádkovém údolíčku Les Perxes, kde vám společnost dělá jen oslík pozorující, který lezec zase přišel řvát do jeskyně. První letošní 7b mi z hrdla vyráží takový ryk že i místní farmář se přižene ze stodoly zarohem kouknout, co se to tady zas vyskytuje za blba. Určitě si myslí: „tisíce let je tu absolutní klid a teď tohle. Kdyby dal aspoň 8b, tak bych takový rámus pochopil!“
Les Perxes a omágované krásné Colgao 7b (nejlehčí cesta v sektoru)
foto by © Torouš
Díra v prstu až do masa z tohoto 7b potřebuje klid a tak dáme návštěvu velkoměsta. Do hlavního města samostatného státu Mallorca, do Palmy, nás táhne bohatá historie ostrova. Celé město na nás působí velmi příjemným dojmem.
„Nefoť mě!“ - Palermo nebo Palma?
foto by © Torouš
Ruch velkoměsta je snesitelný, dopravní zácpy únosné a převažují jen pozitiva smísení pohodové atmosféry v ulicích, uchvacující architektury, dýchající historie, dlouhých čistých plážích, kde místní teenageři zkouší surfing na větších vlnách nebo plýtvají energií na exhibice v podobě metání salt ve skocích z vysokých zídek. Kdyby radši vrtali borháky na masívech!
Kdyby místo skopičin radši vrtali cesty!
foto by © Torouš
Útesy nad mořem Santanyi jsou opravdu významné kvalitou skály a krásou cest ve stupni 6a-7c. I nějaké 8my se najdou v novém sektoru. Vítr a příboj moře umocňuje vědomí spjatosti s živly a přehluší i vědomí okolo se vyskytujívších sápajících se němců. Zdá se že z německých lezců na Mallorku jezdí výkvět exotů. V dnešním vedru jedna dvojka oblečená v goretexu jak na alpinistický výstup si vzájemně kontroluje materiál před výstupem 15ti metrového 6áčka „karabina cvaká“ a řádně se informuje „boty nazuty“ , „termoska připravena!“.
Santanyi a lano navěšené v překrásném Miguel´s 7b+
foto by © Torouš
Chudákovi Katce je dnes blbě, moc toho nenamluví, rozveselí ji hlavně rozdělání ohně a hostina, kdy maso, cibuli, brambory, cukety v alobalu připravíme za půl hodinky do krmě která se rozplývá na jazyku. Občas je na Mallorce problém sehnat dřevo, tak auto z půjčovny poslouží jako dřevonoš. Musí být na nás dobrý pohled, kdy z okýnek stříbrné metalízy zánovního Opla trčí hromada chroští. S Katkou se můžeme smíchy potrhat při představě jak vracíme auto do půjčovny, kde trčí ze zadních sedadel zapíchlé klacky se slovy „fűr Sie Holz aus Herz“. Určitě by byl o naše dřevo zájem, kdo by se také sháněl po dřevu k táboráku, lepší je mít auto pro další zájemce připravené s plným kempingovým náčiním a nějakým tím dřevem navíc, že. Po hostině s narvaným břichem dám ještě dalších pár skvostných cest, Katka si opravdu zaslouží uznání za jištění v 10ti cestách dnes (a v 45ti celkem v 7mi lezeckých dnech). Pro někoho kdo neleze je to asi opravdu dřina.
Fraguel- samé prásky
foto by © Torouš
Známá oblast Fraguel pohostinně přijme jen nabušence, kteří rádi přebírají hodně malé chyty, obliny a stisky v slušně převislé a vysoké stěně. A to bez odpočinku, no handy se tu moc nevedou. Kdo neovládá 7b na pohodu nechť raději jede jinam. Zvlášť když je zima jako dnes (7°C) nebo když fouká, a to na většině míst Mallorky na jaře nebo v zimě fouká skoro pořád.
Podobné ražení a větrné podmínky vyznává i cca 10nejvýznamějších a nejtěžších cest oblasti Gorg Blau. Kompaktní žlutě vybarvená stěna 40m vysoká posetá malými dírkami asi úspěšně sklepává snaživce kteří nemají velkou vytrvalost bojující o 8mé stupně (8a-8b-8c). Jsme daleko od mallorské plošiny poblíž nejvyšší hory ostrova Puig Major 1443m.n.m, v časném jaru často zasněžené, s bílou koulí nahoře, což je kopule radaru daleko viditelná za hezkého počasí z celého ostrova. Na případné dobývání hory zapomeňte. Vojenský radar monitoruje případné náznaky útoků na Evropu (Mustafa z Alžíru by sem dostřelil lepší kulovnicí) a případného návštěvníka tohoto kopce by vojenská hlídka pěkně proklepla.
Krajina v těsném sousedství Gorg Blau
foto by © Torouš
A je na čase se v poledním vedru zchladit . Bezpočet zálivů kolem dokola ostrova s modrozelenavou barvou moře láká k plavání a šnorchlování podél útesů. Březnová pichlavá voda vás ve vodě nenechá déle než minutu, o to však je osvěžení intenzivnější. Rozeklané pobřeží nabízí tisíce míst ke koupání a je tak pravděpodobné že na jaře budete mít bezpočet míst jen pro sebe. Pokud ne, tak my měli mnohokrát na několika místech štěstí na párečky stejného pohlaví (nejen muži ale i ženy) vyznávající si vzájemně něžnosti náruživým způsobem a to hned kousek od nás. Nejlépe bez plavek. Dokonce v jednu chvíli jsme byli obklíčeni ze tří stran párečky které se do sebe pustily. A chtěli nám ukázat hodně. Ještě že jsme mohli koukat jinam - do knih. Heterosexuálové zde jsou asi na osamělých plážích v menšině. A přece - jeden heterosexuální páreček se vůbec nestyděl ani za obnažování ani za pokročilou akci a bůhví co by vedle nás nepředvedli za výkony kdyby si v poslední chvíli nepřišla na pláž hrát jedna rodinka.
Sa Gubia s tradičními horskými vícedélkami a za rohem vykukuje stěna budoucnosti
foto by © Torouš
Vysoké stěny Sa Gubia ohromí svou výškou až 300metrů, horským nádechem i když auto parkujete v nížině kousek od Palmy. Přístup je dlouhý, s přestávkami počítejte s hodinou. Půjdete dlouho suchým korytem potoka s bujnou vegetací a budete mít pocit že prostupujete prales. Náročný ale dosti zajímavý a positivně nezapomenutelný přístup stojí za to. Kdo nechce sápat horské vícedélky, uchýlí se do sektoru vlevo nad potokem který v spodní části nabízí krásné sportovní lezení 6b-7c, lehce převislého a kolmějšího charakteru. Naproti přes potok několik 8miček ve žlutém převisu vypadá taky lákavě. Jen na to mít sílu. To všechno je ovšem jen předkrm na to, co nabízí stěna za rohem. Podržte si čelist než tam nakouknete, protože něco takového jste asi ještě neviděli. Vysoko nad údolím se tyčí monumentální, přes 100metrů vysoká převislá nádherná žlutá stěna. I průvodce zmiňuje že toto bude jedna z nejvýznamnějších stěn v Evropě. Zatím je zde tak patnáct cest 7a+ až 8b. Za chvíli sem bude Adam Ondra jezdit na 9béčka a 9céčka ale cesty si bude muset asi navrtat sám. Z jediného důvodu- problémem je přístup. Ke stěně se dostanete pouze z opačné strany, od silnice bude přístup přes dva kopce trvat dle mého odhadu 1,5-2,5 hodiny. Snad se tam někdy podívám, ale není třeba spěchat když vidím že jiné mnohem přístupnější stěny na Mallorce nezaznamenaly pokrok v nýtování již minimálně 6 let. Ti, co na Mallorce dělají cesty očividně dávají přednost vrtání do méněcenných šůtrů poblíž auta než dělat cesty ½ hodiny daleko od parkoviště v parádní skále.
Majestátní kostel vypínající se nad Alcudií v rudé záři zapadajícího slunce láká vstoupit dovnitř a okusit atmosféru konané mše. Mělo by se právě začít. To bude síla, narvaný kostel k prasknutí, jsme přece v tradičně katolické zemi, vždyt i parkoviště vedle praská ve švech. Už by se mělo začínat, vstoupíme do chrámu a... nikde nikdo. Tady na jihu se asi chodí pozdě. Po čtvrthodině uslyšíme z vedlejší kaple zpěv smíchaný s kvílením. To přisleplý farář monotónně něco předčítá a 5 babek okolo něj (očividně postrádající X faktor), ve snaze zpívat vyluzují zvuky co trhají uši. Pryč odsud. Víte kde po večerech nejvíce zastihnete Mallorčanů? V ulicích a hospodách uvidíte turisty, Mallorčany však v teplý vlahý podvečer zastihnete v hypermarketech.
Je tu poslední den. Taková rozlezenost se nesmí nechat ladem. Šup šup, hop mastíme na další oblast. Zvanou Betlem. Krásná příroda, moře, hory, voňavé kytičky ještě více nabudí, támhle za rohem čekají krásné cesty. Popoběhnout po kamenné zídce. Aby nám skála neutekla! „Á Á Á ….nééééé….ááááááůůůůů!!“. Plachtím jako kondor. Já nechci do nemocnice! Balvan na kraji zídky krok pod zátěží 20kg batohu běžícího blázna ani nezbrzdí a už se řítím po hlavě ze zídky skoro 2m vysoké na kamenný plácek …Letiště z kamene. Podvědomí že já, kdo 15 let běhal v nejhorších terénech českých lesů, honil body skoro každý den do rankingu orientačního běhu a nikdy se mi nic nestalo, takové vědomí mi vždy říkalo že z každého průšvihu se dostanu skokem, v nejhorším případě kotrmelcem. Jenže dnes je kapitánem letu těžký batoh a ten říká že tentokrát skončím na loketní kosti a na boku. Více než metrák hmoty zaduní, následuje můj řev. Chvilku čumím do blba a nechápu co jsem to za vola. Je načase zjistit jak dopadla ruka. Hejbu s ní. Bolest únosná. Hurá. S tímhle za doktorem nepůjdu i kdybych měl bolestí nespat. Den do odletu vydržím. Vstát. A co ostatní kosti? Bolí to dost, ale to půjde. Katka přikvačí slyšíc dunění, řev a následné ticho, ale zvyklá na moje časté výlevy přichází s úsměvem, který se jí pomalu mění na zděšení „ co zas tenhle člověk provádí?“ Následuje šok, menší psychický kolaps, zimnice, třesu se jak ratlík, stále vidím tu přistávací dráhu jak se do ní řítím po rypáku. Říkám si že dnes nemůže být na světě většího blba pod sluncem.
Lezecká oblast Betlem – nižší převisy a plotny u moře.
foto by © Torouš
Zbytek dne strávím podřimováním u hotelového bazénu, bavící se pohledem na německé buřtíky co grilují svoje špeky pěkně do sytého ruda. Stejně dnes asi mají víc rozumu než já. Katka si zřejmě taky představovala poslední rozlučkový večer s Mallorcou jinak než civět na bednu Deutschland sucht der Superstar. Myslím, že v televizní soutěži bych s takovým uměleckým skokem do kamení měl šanci na slušné umístění. Přemýšlím kolik týdnů či měsíců budu invalida. Další den po probdělé noci už zdravím své staré známé doktory na chirurgii v nemocnici Krč. Zlomené to není, ještě že si se ženuškou často připíjíme na zdraví! Tak hurá oslavit nezapomenutelné 2 týdny!
Čus a doufám že po letech někdo něco napíše podobného, abychom věděli kolik zde přibylo nových cest a oblastí!
Další oblasti ve zkratce
Cueva Magraner- pěkný krápník na OS vždy potěší (Cueva Left 7a+)
foto by © Torouš
Cueva Magraner - na pláži převažují lehké a kratší cesty, kousek dále od pláže jeden dlouhý převis nabízí kratší zajímavé cesty 7b-8a+.
Castell de Santuari (Felantrix) - pěkné lezení, vyhlídka na krajinu a na moře z podhradí, slušně tady do jižních stěn peče slunce a fouká méně než jinde. Asi 15 cest mezi 12ti až 18ti metry 6c-8b.
Port Sóller
foto by © Torouš
Port Sóller - působivé prostředí nad příbojem. Hučící nekonečné moře, kaktusy a další subtropické kytičky vám dají zapomenout že jste obklíčeni penzióny, betonem a dokonce nahoře na skále se staví luxusní ohromný hotelový komplex z kterého po dostavění budou pozorovat dámičky z balkónů horolezce pod sebou. Skála vynikající, trochu v thajském stylu a stejně tak i na mnoha místech již oklouzaná.
Nejen cest ale i oblastí bude na ostrově přibývat. My jsem potkali minimálně 4 parádní oblasti s vysokými pevnými stěnami, které nejsou ani v novém průvodci.
Další fakta - ceny za osobu
Letenka €117... 3000 Kč. Letecká společnost TUI tolerovala na obou cestách bez mrknutí oka 8kg nadváhy pro 2 lidi. I další lidé kolem nás měli slušnou nadváhu-také bez problémů.
Hotel***Alcudia Garden pokoj 2 osoby 14 dní bez jídla a bez kuchyňky €193…4825 Kč, hotel za méně peněz (i s méně hvězdičkama) asi neseženete
Auto- velmi malé auto na 14dní €126…3100 Kč, možná budete mít štěstí jako my a dostanete za stejnou cenu lepší auto- další výhoda rezervace předem. Celkem za tuto trojkombinaci 11.000Kč. Objednáno s předstihem 4 měsíců u české cestovní agentury, která zajistila tuto kombinaci u největší německé cestovky TUI.de. Úplně stejné ceny jsem našli i na stránkách TUI, tzn. že agentura nám nenavýšila cenu o provizi, poplatek za zprostředkování agentura očividně získala od TUI.
Najeli jsme za 14dní 1900km a to trávíme čas v autě neradi. I když má ostrov na délku 60 km, po serpentinách v horách a kolem útesů najezdíte hodně kilometrů. Popojet si kousek do hor často znamená více času v autě než nížinou prosvištět celý ostrov napříč po parádních rychlých silnicích, kterých je zde většina. Benzín a nafta stojí € 1,15. Na Mallorce je levně, jídlo ve větších supermarketech je kvalitnější než v českých obchodech a vychází často levněji než u nás.