Aktualizace:  Jak se leze 8c v –7,5°C nám zprostředkuje sám aktér Petr Resch.
Petr Resch využil 18.12. „ideálních„ teplot a přelezl obtížnou kombinaci na Rovišti, cestu se jménem Bílé ticho a obtížností za 10+/11-.

Jde o bouldrový traverz "Rock and Roll over it" 8A, ze kterého se pokračujete vzhůru cestou "Helium" 10.



Bílé ticho

Teploměr v autě ukazuje –8,5°C. Fuj, kdybych to před chvílí neviděl na ceduli u silnice, ani tomu nevěřím. Takže zase zimní klasika. Topení na plný plyn pěkně na nohy. K topení lezečky, po autě rozprostřít vše, co přijde na tělo.
Stojí to vůbec za to? Všechny ty procedury včetně lezeček na holém těle, které se na mráz dostanou až těsně před lezení. A po pokusu zase pěkně zpátky až na holej pupik. Nohy jsou základ, ruce si zvyknou. Další zimní rutina - odhrabat sníh ze všech míst pod skálou. Každá zapomenutá vločka znamená vlhkost. A vlhkost znamená neúspěch.
Ale stojí to za to! Za to ticho, za to bílé ticho, které vytváří vše čistící sníh. Sníh pohlcující jakýkoli zvuk a snad i ten stres všedního života. Sakra auto naproti přes řeku, hlasuju za protihlučnou stěnu. Docela by se tý polňačce vyjímala…
Bílé ticho, příjemná vltavská žula, příjemné kroky, nádherně dlouhé lezení s těžkým boulderem na závěr. A pro mě je tedy sakra těžký. Rychle ho dát na rozehřátí (včera jsem ho dal poprvé) a pak přežít tu strašnou bolest, kdy ruce přichází k sobě. Ruce, které na sestupu vpravo vůbec necítí, že něco drží. Byly by snad i slzičky, kdybych se nebál, že na mě zmrznou.
Tak paráda, tělo rozehřáté, ruce žhnou. Jde se na ostrý pokus. V tomhle mrazu je to maximálně na jeden smysluplný, protože  to věčné rozehřívání stojí strašně moc energie. Mechanicky šlapu za podzim sedmkrát přelezený traverz. To nachození je důležité, protože pod Heliem člověk zrovna moc nesklepe. Když se do něj dostávám, bandasky již sice cosi hlásí, ale není to žádná tragédie. Nátah doprava do trojúhelníčkové divnosti a pak moje noční můra, divnoposkok s nejistou polohou těla. Samozřejmě, že si trochu potempuju, trochu zaváhám, holt stará škola je znát – pěkně tři pevné body a rozhodně nedělat něco rychle a dynamicky (i to slovo samo přišlo až mnohem později). Jak závidím dnešním mladým lezců tu drzou mrštnost, kterou já prostě nemám. Jde to, a nátah do římsy už je jenom povinnost. S pocitem nadzemské síly sestupuji doprava.
Auto hlásí –7,5°C. No tak to je jasný, proto je mi takový vedro, nicméně na cestě se krutou bolestí ozývají kolena, těm mráz rozhodně nesvědčil.


Sumarizace:
Bílé ticho, 11- (8c franc.), ačkoli je to bouldertraverz, nedokážu (a ani nechci) tomu dávat boulderovou klasifikaci. To už je snazší vyjádřit boulderově Helium, které je někde kolem 7C/C+ Fb. V pohodě se to dá lézt sólo, Helium je nizoučké a z police se dobře sestupuje doprava a dolů. Cesta (bouldertraverz) tedy končí v římse. Na spojení traverzu (Rock and roll over it) a Helia se nesmí odstoupnout na kámen doprava, to by absolutně ztrácelo smysl. Kvůli vysvětlení názvu jsem vlastně napsal tenhle článeček, snad je to lepší než třeba „rock and roll na heligónky“ či něco podobného, co by vystihovalo ono spojení. Druhým důvodem napsání článečku je pár rad pro lidičky, co rádi lezou v zimě, fakt velký zimě. Chce to hlavně vůli při rozcvičování a počítat s tím, že je to na chvíli. Výhodou je famózní tření, ačkoli už nikoli ani tak způsobené suchýma rukama jako neuvěřitelně do posledního póru vyschlou skálou. Má to ještě kousek do ideálu, ten je v noci mráz, nad ránem vítr a pak teplota kolem nuly až pěti nad nulou. Tahle kombinace ale nikdy nenastane, pokud v noci mrzne a pak se oteplí, většinou dojde k rapidnímu nárůstu vlhkosti vzduchu (proto ten vítr).

Dost keců, jdeme lézt.

Petr Resch