Plán vyrazit na Aljašku je už vlastně daný, podařilo se nám a dalším několika projektům vyhrát soutěž „Užvím“. Děkujeme všem, kteří nám po celou dobu pomáhali nejen sbírat „lajky“, ale i se sbíráním a stříháním videí a všech potřebných věcí. Teď už vlastně není kam couvnout. Né, že bychom chtěly couvat nějak cíleně, ale Lucce se podařilo na skialpech spadnout tak šikovně, že si zlomila hlavici lýtkové kosti, utrhla postranní i křížový vaz a meniskus. Mně zas pocuchala nervy, že odjet nezvládne. Nejdřív první operace, pak druhá, aby mohla vyrazit odkládá plastiku křížáku a doufáme, že měsíc a půl do odletu, který jí zbývá bude stačit, aby aspoň došla pod ledovec. Den odjezdu je tady. Pro zpestření k Lucčinu kolenu přidáváme do týmu ještě mojí chřipku a Liborovu salmonelózu. Základní výbavu, alespoň co se týká nemocí máme a můžeme směle vyrazit. 😉 Přistáváme na letišti v Anchorage a to dokonce i s veškerou naší výbavou. Jako rozehřívačku na nervy všech jsem rovnou v letadle ztratila pas. Přece jenom Lucka je i v tomhle ohledu zkušenější. Ujímá se tedy průšvihu a k mému štěstí se i tak přes imigrační dostávám. Po peripetiích se sháněním telefonu a sim karet se nakonec v noci dostáváme na ubytování. Jinak tichým městečkem Palmer se ozývá typické: „Anetoo!!!“ Když se zjistí, že jsem omylem nezarezervovala ubytování. Uklidňuji Lucku, že to byl můj jediný úkol, takže další překvapení na nás už nečeká. Druhý den ráno se potkáváme s místňákem Markem Moellerem. Lucky kamarádem. Tvrdila jsem, že s Markem jsem taky ve spojení a vyzjišťuji důležité informace. Jediné, co Lucka při našich konverzacích nechápala, bylo, že stále o ledovcích na Aljašce nic nevím. Mark potvrdil, že jsem s ním ve spojení sice opravdu byla, ale jako důležité informace jsem brala výskyt medvědů, losů a dalších zvířat. Ledovec Matanuska byl naším prvním navštíveným ledovcem a na nějakou dobu i zůstal. Hned na úvod nešťastně upadnu a další den už se nemůžu postavit na nohu. Takže nás čeká pár dnů nelezení, rybaření, kempování a prozkoumávání Aljašské přírody. Když už to vypadalo, že bych mohla zkusit znovu lézt, vyrazili jsme zpátky na ledovec. Já jsem si lezení zpestřila i plaváním, když jsem spadla do ledové trhliny plné vody. Poté, co mě Lucka z trhliny vytáhla jsme si tedy museli otočit zase zpátky. Újmu na zdraví jsem sice neutrpěla, zato Lucka utrpěla újmu co se počtu ponožek týká. Všechny své ponožky totiž musela půjčit mně. Mokré boty totiž na ledovci jinak nevysušíte. Následně už lezení na Matanušce probíhalo naštěstí bez větších komplikací a lezením tam trávíme většinu naší výpravy. Lezeme všechno možné, od moulinů, přes ledové věže až po malé jeskyně a další ledové útvary. Zjišťuji, že každý led je jiný, jinak těžký i nebezpečný a taky zjišťuji, že se toho mám hodně co učit. Jedna věc je si všechno nacvičit v suchu a teplu a druhá pak tu metodiku převést do praxe i třeba ve velkých rukavicích a zmrzlých prstech. Když mi Lucka zrovna ledy netahala, solovala je. Nejdřív jsem si myslela, jak moc je to odvážné, ale pak mi došlo, že asi jen zjistila, že je to zhruba stejně bezpečné jako když jí jistím já… 😉. Sice tvrdila něco o nastavení a pročistění mysli, ale já vím své. Mark, který nás většinu doby doprovází, se živí opravováním lodí a jednu teď právě dokončil. Ideální příležitost vyrazit na dobrodružství za ledovými krami a podívat se na aljašský svět z vodní hladiny, což je opravdu úžasný zážitek. Zatímco většině z nás se tají dech při pohledu na otáčející a bortící se mas ledu, Lucka odhodlaně bere cepíny, mačky a jde si na pár ker rovnou vylézt. Lano není třeba. Je větší pravděpodobnost, že přežije pád do ledové vody bez lana, než kdyby se kra otočila nebo zbortila a byla k ní přivázaná. Ledové kry si žijí vlastním životem a brzy poznáváme, že není radno si s nimi zahrávat. Na místě přes noc kempujeme. Máme tedy možnost pozorovat, jak se kry, po kterých Lucka ještě před pár hodinami lezla, bortí a ztrácí v hlubinách ledové vody. Je to úchvatná, ale zároveň děsivá podívaná. Z ledovce Knik glacier odplouváme druhý den ráno nejen s úžasnými zážitky, ale také s nově nabytým respektem. Po dobrodružství na lodi pokračuje naše pouť na další ledovec. Tentokrát je to Byron glacier, kde máme v plánu lezení na ledovci a v ledové jeskyni, na kterou cestou narážíme. Jeskyně je krásná, jediný problém je, že je na její lezení poměrně teplo. I když je nebe bez mráčku, v jeskyni neustále silně „prší". Tedy to, že je teplo tvrdí Lucka. Mně i přes několik vrstev oblečení drkotají zuby zimou řádně po celou expedici. Zatímco Lucka připravuje cestu já zkouším natočit pár záběrů z drona. S ním se mi daří hned při druhém vzletu nabourat do skály, takže záběry budou jistě úžasné. 😉 V průběhu dne přicházíme na nové a nové problémy. S tím, že bude lezec i jistič po chvilce v jeskyni úplně mokrý, jsme počítali. Větší problém je, že než se povede Lucce navrtat šrouby do stropu jeskyně, vytávají ty, co navrtala ve spodku cesty. Zjišťujeme, že ani stav jeskyně se nám vůbec nepozdává vrchní část je spadlá a co chvíli něco z vrchu upadne. Padne tedy rozhodnutí, že se tu dál zdržovat je už moc nebezpečné. Lucka tak dolézá jen do půlky jeskyně a velíme k ústupu. Dozvídáme se, že nasledující dny jeskyně pomalu kolapsuje a dneska tam pravděpodobně i vlivem proběhlého zemětřesení není. Pomalu se blíží konec naší výpravy. Ještě se vydáváme do NP Denali v naději, že potkáme alespoň jednoho medvěda. Na medvědy máme evidentně smůlu, zato ale vidíme vlka a spoustu losů. Pak už je čas zamířit na letiště a vyrazit chtě nechtě domů. Už teď se těším, kam vyrazíme příště. Můj odletový splín, že končí mých nejhezčích 19 dnů v životě zpestřuji, když před vstupem do letadla opět nemůžu najít svůj pas.
|