Budík pípá, protože je pět ráno. Jeden z místních znalců a guru Údolí  McNamara velí v průvodci brzký nástup, a tak nám ani nic jinýho nezbývá než vstávat tak brzy.

Tma ještě jako v pytli, ale nějací kolegové o kousek vedle už taky haraší s materiálem, jejich vařič příjemně syčí do ticha dřímajícího kempu. Do obrovského tahačáku zrovna skládají svazky friendů a podobného harampádí, takže mají hoši v plánu asi nějaký bigwall. To my už máme od večera zabaleno svých 10 expresek a lano plus nějaké ty smyce. Hromadu ostatních udělátek do spár necháváme konečně po nějaké době dole. Kdyby nakoukl někdo nezasvěcený k nám do stanu, myslel by si, že jsme právě vyrabovali oddělení lezení v Hudy sportu. Víc než ty presa a jeden dva friendy snad dnes potřebovat nebudeme. V plánku má pečlivý McNamara napsán jeden kus frienda i s velikostí a v nákresu je také zaznamenáno, kam ho založit, tak uvidíme. Zítra máme totiž v plánu rozloučit se po dvou týdnech s údolím, a tak jako třešinku na dortu vybral včera Čelda v průvodci klenot.

Cesta Crest Jewel 5.10a vznikla v roce 1981 a poprvé ji přelezli Dan Dingle a Michael Lucero. V průvodci Yosemite valley free climbs se mimo jiné můžeme dočíst: "Crest Jewel is likely the best of its type and grad on the planet." Takže nepřelézt si cestu s takovým hodnocením na závěr prostě nejde.

Blíží se půlka října, takže je po ránu pořádná kosa. Ani mě nehne se v tomhle převlíkat, a tak přes pyžamový spoďáry přetáhnu kalhoty a věci na lezení. Vařit se nám taky nechce, proto  rychle doneseme věci k autu a tmou odjíždíme prázdným údolím směr Tioga pass.

Cesta na parkoviště, odkud začíná stezka, trvá asi 30 minut. Znovu se mě zmocňuje touha si zdřímnout, navíc topení jede na plný výkon a je příjemně teplo. Čelda šlape na brzdu, což mě vytrhne ze spaní (tak jsem přeci jen usnul). Přes cestu si to štráduje medvěd. Chvíli blbě zírá do světel a pak konečně mizí v lese. Na parkovišti si musíme udělat snídani, jenže náš plán uvařit si jídlo až tady kvůli sluníčku byla pěkná blbost. Vstali jsme moc brzy a cesta taky netrvala dlouho, takže je ještě pořádná tma.



Náš věrný Mustang
foto by © Celda


Venku je zima, a tak slovo dalo slovo a polívku a čaj vaříme v autě. Vařič jsme postavili do prostoru mezi přední sedadla, kde je normálně šaltrpáka, ale v USA snad ani neví, co to je. Hrnec je plný vody, takže přivést ji k varu bude chvíli trvat, natáhnu si nohy a budu chvilku přemýšlet a vzpomínat. Z příjemných myšlenek mě ale neustále vytrhává šramocení a funění kolem auta, pak mně cosi jako čelisti chytá za loket.K...a, zase jsem usnul a asi se mi zdálo o tom medvědovi Chrní i Čelda, kabina je plná páry jak v sauně, kdoví jak dlouho tady ta voda vře.

Než jsme snědli polívku a popili čaj, úplně se rozbřesklo. Zbytky jídla schováváme do „medvědoodolné“ krabice na parkále a vydáváme se na stezku směrem na North Dome. Snad poprvé jsme v Yosemitech úplně sami. Stezka vede krásným pralesem, který s ránem ožívá. Všude šmejdí veverky, sojky a podobná havěť. Ledový vzduch krásně voní.

Nástup do stěny je vlastně z vrchu. Stezkou Porcupine Creek musíme dojít 5 mil na temeno dómu a potom z ní uhnout ve správnou chvíli dolů a doprava. Odbočka je značená mužíkem, navíc máme celkem konkrétní představu kam jít, protože jsme si tuto stěnu prohlíželi odnaproti z Half Domu.

Přesto ale není lehké sledovat pěšinku, protože se občas ztrácí a je potřeba se prodírat hustým podrostem, ale pak se vždy naštěstí objeví sešlapané větve nebo mužík, takže jdeme asi dobře.

Po čase pěšinka mizí zcela, avšak již prořídlým porostem začínají prosvítat hladké granitové plotny, po kterých se jde dobře, cesta však není úplně zřetelná. Táhne nás to kamsi dolů, ale výškoměr radí začít vodorovně traverzovat. Hurá, už je vidět nástupová police s velkou borovicí, coby prvním štandem. Dokonce vidíme i jednu dvojici, která se zrovna chystá lézt. Museli přijít úplně odjinud, protože na parkovišti jsme byli jen my. Než se k borovici doškrábem, mají borci už první délku za sebou. Crest Jewel vede v jižní stěně a nastupuje se na ni vlastně z boku po polici asi v první třetině. Ta spodnější třetina je hodně strmá a cesta má samozřejmě narovnání už odspoda, ale to je nad naše možnosti (5.10d) a Dan Dingle ji dodělal po 20 letech od svého prvovýstupu. Místní drsoni si to ještě spojují s Royal Arches  (5.7A0/5.10b) aby měli 20+ délek výstup. I tak má cesta plnohodnotných 10 délek.

Slunce už zase svítí z bezoblačné oblohy, v podstatě jako celých 14 dní, ale i tak je dnes zima.  Navíc tady dost silně fouká. Pyžamo nechávám raději stále na sobě. Jsem teď sice celkem zpocený, ale počítám s tím, že na tomhle větru ho ještě ocením.

Cesta vede přímo obrovskou stěnou, která je vlastně jedna velká plotna na povrchu mohutné polokoule. Plotnu neprotínají žádné spáry. Jediné podélné útvary jsou tady tzv. dajky (z angl. dike), což jsou křemencové žíly vystupující z povrchu. Tady ovšem nedosahují takových rozměrů jako třeba na Half Dome slavná Snake Dike. S tím souvisí i to, proč máme jen pár expresek. Vkliňovadla jsou tu na nic a cesta je odjištěna nýty, a to v naprosto fantastické hustotě. Aspoň na plánku se ty řady křížků zdají být krásně nahusto. Ale když pro jednotlivé délky vydělím jejich počet délkou ve stopách (v místních průvodcích vždy precizně uvedeno), je jasné, že ani tady se padat nedoporučuje.


První délka
foto by © Ivor


První délka v těchto plotnách je pro mně pokaždé nejhorší. Chvíli mi trvá zvyknout si na to, že člověk vlastně neleze, ale stoupá. Avšak po prvním „super hladkém místě“ získávám důvěru ve své boty a už to neřeším. Navíc mi celou dobu zní v hlavě jediná myšlenka – nesmíš dostat strach, jak se ti rozklepou vanilky letíš nebo spíš přesněji řečeno jedeš dolů. Kupodivu mi to dost pomáhá v neohroženém sprintu plotnou. Mám pocit, že takhle rychle jsem ještě nikdy nelezl. Člověka totiž nezdržuje cvakání jištění a ani přemýšlení nad jednotlivými kroky. Prostě stačí jen nabrat směr a lézt. Povrch není úplně hladký, takhle zblízka je vlastně mírně zvlněný, asi jako když hodíte na klidnou vodní hladinu kamínek. Občas se taky ukáže knob, tedy valounek tvrdšího černého dioritu, který díky erozi vystupuje ze stěny.


V cestě Crest Jewel
foto by © Ivor

Přestože lezeme určitě děsně rychle, borci před náma mizí za obzorem. Stěna má tvar  polokoule, takže je tu stejný horizont jako na moři, furt máte pocit, že už za chvíli budete na té čáře na obzoru. Před každou délkou si pečlivě v nákresu spočítám jištění, protože nýty se stávají jedinou orientační pomůckou v tomhle moři žuly.



Čelda v moři žuly
foto by © Ivor

Cesta pomalu ale vytrvale uhýbá doprava přímo doprostřed téhle mega plotny, takže to přirovnání je na místě.

Najednou zjišťuji že už dlouho není co cvaknout a podle průvodce mám ještě minimálně tři nýty před sebou. Plakety jsou stříbrné a dost splývají s lesknoucí se slídou v žule. Vrtím hlavou ze strany na stranu a pak ho uvidím, cca 30 metrů nalevo ode mně. Do prčic! Ztratil jsem se, to je ta blbá chyba, kvůli které... myšlenky letí, ale nezbývá nic jinýho než začít skoro vodorovně traverzovat. Naštěstí to jde snáz, než jsem čekal. Odměnou je mi štand v díře o velikosti půl krát půl metru, ve které se bezvadně stojí. Vychutnávám si ten pocit a výhled na severní stěnu Half Dome, tyčící se rovnou naproti přes údolí.

Ten pohled mě bere tak říkajíc za srdce, ten tvar je prostě dokonalý. El Capitain vás ohromí svou mohutností, ale Half Dome je prostě dílo hodné architekta.



Severní stěna Half Dome
foto by © Ivor


Poslední dvě délky, už sleduji zmíněné dajky. Obzvlášť mi utkvěla jedna, která vedla po jednom,asi 30 m dlouhém. Pomocí něj se překonával mírně doprava a nahoru ubíhající travers do výlezové délky. Na ruce tu není nic, jen pečlivě střídat pravou a levou nohu, aby člověk neškobrtl.

Odpoledne jsme konečně nahoře, spokojení s výkonem. Ještě si dáme znovu trek k autu, teď už bez prodírání se křovím. Zítra zabalíme a frčíme do Bishopu, vidina vynýtovaných sportovních cest v Owens river gorge mi dává tu správnou sílu, a tak jsme u auta celkem rychle. Nakonec došlo i na ten zmíněný friend.



North Dome a za ním Basket Dome
foto by © SuperTopo.com


Resumé:

Crest Jewel 5.10a, jižní stěna North Dome, Yosemite valley

1x 70m lano, 10 expresek, pár smyček.
Stěna je celodenně na slunci, takže v horkých dnech dost vody, navíc počítejte s 16km pochoďákem. Na podzim už nebyla voda ani ve zmiňovaném Porcupine creek. Jištění kvalitními nýty (přejištěno organizací ASCA v r. 2002), na štandu vždy dva, přesto počítejte s min. 15m odlezy. Vyslaňovat v případě nouze lze, pokud budete mít jedno lano, počítejte se zanecháním nějakého toho materiálu ve stěně. Nejlepší průvodce je asi výše zmiňovaný McNamara – Yosemite valley free climbs, k dostání v obchodě v údolí za 29.95. Něco o cestě se lze dočíst také na stránkách supertopo.com .