Vlasta a Otakar Štáflovi – dva horolezci, spisovatelka a malíř, které horolezecká historie bude navěky spojovat s Vysokými Tatrami, paradoxně nezahynuli v horách, ale v Praze, při spojeneckém náletu. Při nešťastném náletu spojenců na Prahu v únoru 1945 (k bombardování Prahy došlo jen jediný den po známém náletu na Drážďany, kterými bylo toto město bezmála srovnáno se zemí) zahynuli v troskách domu v Mánesově ulici na Vinohradech manželé Štáflovi. Spolu s nimi zmizel ze světa rovněž jejich rozsáhlý horolezecký archiv, řada Otakarových děl, i rozsáhlá umělecko-historická knihovna, která bývala předmětem nadšeného obdivu řady jejich uměnímilovných přátel. Manželé Štáflovi prožili značnou část svého společného života ve Vysokých Tatrách, naposledy působili jako nájemci chaty u Popradského plesa. V roce 1938 byli donuceni Slovensko opustit, a odešli do Prahy. Zde se nadále věnovali svým původním profesím, Vlasta psaní, Otakar maloval - jen témata, jimiž v minulosti byla převážně horská krajina, zaměnil za venkovskou krajinu, malebná městská zákoutí, či přírodu své rodné Vysočiny. V této době pak Vlasta, ve své době nesporně špičková horolezkyně, podnikla řadu obtížných výstupů v českých skalních oblastech, zejména v Českém ráji, ale i na skalách v okolí Prahy. Není náhodou, že jedna ze stěn v Českém krasu nese dodnes její jméno - Vlastina stěna (mimo Vlastinu se zde nachází i Blážina stěna, pojmenovaná po jiné tehdejší špičkové horolezkyni, Bláže Karasové-Cvrkové). Lezení v Českém ráji ji pak také inspirovalo k napsání několika děl právě oblasti Skaláku či Hruboskalska reflektujících. Smutnou pravdou je, že neuvěřitelně bohatý a široký profesní záběr obou manželů Štáflových, i jejich kulturní, společenská a politická angažovanost, nekorespondovala s představami tehdy mocí prosazované fašistické ideologie (proto i vynucený odchod ze Slovenska) a těžko akceptovatelná byla i pro komunistický režim nastolený brzy po porážce nacismu, a proto zůstala jména manželů Štáflových po řadu let téměř zcela opomíjena. Vlasta a Otakar Štáflovi však navzdory oběma režimům z paměti nevymizeli. Otakarovo neobyčejně rozsáhlé dílo bylo těžké přehlédnout, a Vlastiny knihy se sice po roce 1948 nevydávaly, avšak stejně přetrvala její stopa jako významné české lezkyně. Oba manželé pak nejčastěji bývali připomínáni zejména v souvislosti se vznikem symbolického hřbitůvku obětí Vysokých Tater pod Ostrvou. Právě Symbolický cintorín Vysokých Tater zde totiž vznikl soustavným úsilím především Otakara. S nemalými obtížemi a zápalem během přibližně pěti let totiž hřbitůvek vybudoval prakticky sám, jen s mírnými korekcemi svých přátel architektů. Na vybrané místo pracně dopravil zeminu, horské květiny, vystavěl cesty a schodiště, dal zhotovit dětvanské kříže (autory jsou Josef a Ján Fekiačovi z Detvy, na jejich výrobě i instalaci se podílel i řezbář z Vysočiny – kterým nebyl nikdo jiný, než Štáflův otec Josef), a podle návrhu Róberta Vosyky z Popradu postavil zdálky viditelnou kapličku. Právě pro tuto kapli namaloval Štáfl obraz „Snášení raněného“, pravděpodobně jedno ze svých nejpůsobivějších děl své tvorby. To dokončil až v období okupace a velké plátno bylo beznadějně zničeno při tragickém náletu. Z celého díla se zachovala pouze velká akvarelová studie. Vlasta Štáflová; česká spisovatelka a horolezkyně Vlasta Štáflová, roz. Košková (1. 4. 1907 v Petrovicích u Rakovníka – 14. 2. 1945 v Praze) Autorka řady knih pro děti, pohádek i dívčích románů (z nichž se mnohé dočkaly nových vydání i v poslední době) a publicistka, již vyšla řada článků mj. v odborných horolezeckých periodicích, či řada popularizačních textů např. v Krásy Slovenska, Vysoké Tatry apod. Z jejích děl jsou dodnes nejznámější romány pro dívky, a mezi nimi řada příběhů spojených jedinou osobou, trochu autobiografické příběhy dívky Dany (Děvčátko Dana, Kamarádka Dana, Studentka Dana a Skautka Dana). K dalším dílů patří např. Deník patnáctileté, Hore zdar, Kamzíček, Kavče z Dračích skal, Reflexy na hladině – Tatranské nálady. Jak již názvy napovídají, mnohé ze spisovatelčina díla bylo věnováno horám, skalám i horolezectví. S manželem Otakarem sdílela Vlasta Štáflová společnou lásku k slovenským horám, z nichž působili zejména ve Vysokých Tatrách. Řadů túr podnikli společně, častěji však se Vlasta, dlouholetá členka slovenského horolezeckého spolku JAMES, věnovala obtížným výstupům, zatímco Otakar v Tatrách převážně maloval. Od dubna 1929, kdy se Otakar Štáfl stal nájemcem chaty u Popradského plesa, žili manželé Štáflovi v Tatrách prakticky trvale. V Tatrách se rovněž společensky angažovali, působili v řadě spolků, podporovali cestovní ruch, i živou kulturní výměnu mezi Prahou a Podtatranskou oblastí. Po Vlastě Štáflové je pojmenována Vlastina stěna v lezecké oblasti Srbsko u Berouna a Věž Vlasty Štáflové v Příhrazských skalých. Několik desetiletí se také udržel umělý název Věž Vlasty ve Vysokých Tatrách, ale poté se autoři průvodců vrátili k přirozenějšímu pojmenování Ihla v Patrii. Ve Skaláku a na Hrubuici lezla v období druhé světové války s legendárním místním lezcem Joskou Smítkou, a dalšími předními pískaři té doby, jak pěkně popisuje kniha Kamarád ze skal. Za její nejvýznamnější výstup je považována dodnes velice populární cesta Štáflovka na Volí věž ve Vysokých Tatrách z 9. 8. 1935. Tu vylezla s Karlem Čabelkou a Janem Šabatou. Jejím nejtěžším pískovcovým prvovýstupem je Východní spára na Strubichovu věž v Hruboskalském skalním městě z 10. 5. 1940, který podnikla s Vladimírem Procházkou starším, významným českým horolezcem a pískovcovým lezcem, i předním metodikem a autorem zásadních moderních učebnic horolezectví ze sedmdesátých a devadesátých let min. stol. (z výstupu existují dokumentární fotografie, které jsou v majetku známého horolezeckého metodika, Vl. Procházky ml.). Vlasta Štáflová - zdroje a odkazy: Vlasta Štáflová, heslo na Wikipédii Vlasta Štáflová, heslo na Horopedii, projektu Horolezecké abecedy Štáflová v archivu historické komise ČHS s prokliky na fotografie Vl. Štáflové z archivu Marie Hrobařové Štáflová na webu „Siberia“ - pravděpodobně nejvíc fotografií Vlasty Štáflové z internetu Půvabně poutavý text o Vlastě Štáflové na stránce Hruboskalské pěšinky od Jaroslavy „Kavčete“ Šálkové Otakar Štáfl; český malíř a ilustrátor, tvůrce symbolického cintorínu Vysokých Tater Otakar Štáfl (30. 12. 1884 v Německém Brodě – 14. 2. 1945 v Praze) Malíř a krajinář Otakar Štáfl byl žákem profesora Ferdinanda Engelmüllera, za kterým do Prahy „zběhl“ z gymnaziálních studií – k pramalé malé radosti rodičů, kteří z něj chtěli mít faráře. Když se však již po půl roce prosadil účastí na prestižní výstavě v Rudolfinu, z níž prodal všechny tři své vystavené akvarely, rodiče se smířili se synem - umělcem. To bylo obrovské štěstí, neboť Štáfl byl opravdu velmi talentovaným malířem, jehož rozsah zahrnoval prakticky všechny představitelné žánry; byl vynikajícím grafikem, průkopníkem novodobého plakátu, vynikal v tvorbě barevných dřevorytů a ex libris (vytvořil více než 200 jemných grafických listů pro mnohé významné osobnosti, ve kterých plně uplatnil svůj tvůrčí vtip, lyrismus a vynalézavou fantasii – ne náhodou se jimi proslavil v r. 1913 na specializované výstavě ve Vídni, a zaujal trvale významné místo mezi českými exlibristy). Štáfl je i autorem předlohy dvou poštovních známek s námětem Vysokých Tater. Tatry pak patřily k jeho nejoblíbenějším námětům – ne nadarmo někdy bývá označován za „malíře Tater“. Rozsah jeho tatranských námětů je patrný např. z reprezentativního cyklu 120 barevných reprodukcí Štáflových akvarelů z Vysokých Tater, doplněného texty odborníků o tatranské flóře a fauně (jehož číslované výtisky patří k vyhledávaným sběratelským artiklům). Zanedbatelné není ani množství pohlednic se Štáflovými motivy přírody, venkovské idyly, ale i sportovními náměty (zpravidla pro Sokol). I Štáflovy pohlednice jsou dnes sběrateli vyhledávané a ceněné. Jeho kolorované pohledy na pražská zákoutí i jeho grafické práce, xylografie a řezby v linoleu se nesou moderním směrem za barevnými efekty. Své grafické schopnosti uplatnil zejména v náladovém barevném dřevorytu a v nejrůznějším použití moderního plakátu. Ve své době patřil Štáfl i k předním českým ilustrátorům, jehož perokresby, dřevoryty a malované obrázky provázejí více než stovku knih. Ilustroval např. Karafiátovy Broučky, Máchův Máj a Cikány, ale i Havlasovy cestopisy. Právě v knižní ilustraci a zejména v dětských knížkách vynikaly jeho precizní a přesto neobyčejně jemné přírodní motivy. I proto si pro ilustraci rád vybíral knihy pro děti a mládež, ve kterých mohl uplatnit svůj tvůrčí rozsah, fantasii a koneckonců i smysl pro humor, a které jej na oplátku přivedly k pečlivějšímu pozorování motýlů, brouků a květin. V oblasti knižní tvorby pak nezůstal pouze v roli ilustrátora. Působil jak vedoucí grafického oddělení v tiskařských závodech Politika, Ottově, a nakonec i vlastním nakladatelství, a jeho podíl na dobové knižní tvorbě patří rovněž k nezanedbatelným. Umělecká tvořivost se projevila i v další Štáflově profesi. Působil jako scénograf v Národním a Vinohradském divadle a byl i u počátků českého filmu. Na počátku minulého století se zapojil do filmové tvorby jako režisér pěti filmů, a působil rovněž jako herec. Význam Otakara Štáfla však nespočíval výhradně v jeho vlastní tvorbě. Patřil také mezi umělce, kteří se společensky významně angažovali. Neváhal organizovat humanitární akce ve prospěch vdov a sirotků padlých za první světové války, či se angažovat ve veřejném životě. Patřil k organizátorům mnoha významných společenských a kulturních akcí, divadelních a filmových představení, společenských setkání a výstav. Snad právě jeho neutuchající a soustavná píle na neoraném poli obecné kultury a kulturnosti, i jeho schopnost nadchnout a strhnout další, byla nejvíc trnem v oku režimům, které měly přijít. Proto to rychlé stěhování z milovaných Tater, ve kterých strávil dvacet let života, i ono mlčení po roce 1948. Otakar Štáfl - zdroje a odkazy: Otakar Štáfl, heslo na Wikipedii Český spolek v Košicích – Štáfl v Tatrách Štáfl a Tatry – při příležitosti výstavy Tatranské galerie v Popradě v r. 2004 Štáfl a drobná grafika Manželé Štáflovi a cintorín pod Ostrvou- zdroje a odkazy: Potratranská knižnica v Poprade o manželích Štáflových, s prokliky na přepis autentických textů; zejména jsou zajímavé Tatranské listy Symbolický cintorín pod Ostrvou na stránce Horolezecká abeceda Symbolický cintorín pod Ostrvou na Wikipédii Symbolický cintorín, na stránkách podniku Lesy TANAP Tento článek je psaný pro Lezce. V následujícím roce bude opětovně zveřejněn i v rámci projektu Horské kalendárium na stránce www.horolezeckaabeceda.cz. Jako úvodní ilustrační obrázek byl použit výřez Štáflova plátna Batizovské pleso z r. 1922, reprodukována je pohlednice z archivu Horolezecké abecedy. .
|