Ital Riccardo Cassin, legenda světového alpinismu, oslavil 2. ledna své 100. narozeniny.
Riccardo Cassin se narodil v severní Itálii v roce 1909. Začal lézt po svém přesunu do Lecca v roce 1926. S partou kamarádu, která si vysloužila přezdívku „Ragni- Pavouci", dobývali nejdříve okolní kopce, později i dolomitské vrcholy. Společně pak také otevřeli nespočet horolezeckých směrů po celé Evropě. Sám Cassin má na svém kontě okolo 2500 výstupů, z toho 100 prvovýstupů.
Své začátky Cassin popisuje takto: „Neměli jsme žádné peníze, ale velké nadšení pro lezení. Dali jsme každý 5 centů a složili se na 50ti metrové lano a nějaké karabiny. Představte si, osm z nás se vázalo na jedno lano, tak jsme se museli střídat: dva mohli lézt nahoru, pak shodili lano dolů a nahoru lezli další. Pracoval jsem od pondělí do pátku v železárnách, tak jsem lezl jen o víkendech. Neměl jsem jinou možnost, než dolézt na vrchol před setměním, protože jsem šel další den do práce. A nebyly tenkrát letadla, jenom vlaky, kola a hodně chození. Dostat se na Mont Blanc na Grande Jorasses znamenalo jet vlakem do Pre-Saint-Didier, na kole do Courmayeuru a pak pěšky do Col du Gigante, vystoupat k Rifugio Leschaux. Takže než jsme se dostal k nástupu Grandes Jorasses, byl jsem už rozehřátý.......“
Nejvýznamnější prvovýstupy Riccarda Cassina:
Piz Badile (3.308m):
Severovýchodní stěnu Piz Badile vylezl s „Pavouky“ (Victtorio Ratti, Gino Esposito) v roce 1937. Tento skvělý výkon Cassin zopakoval opět v roce 1988, ve svých 78 letech a ve stejný týden ještě jednou.
V roce 1938 se cílem „Pavouků“ stala obávaná severní stěna Eigeru. Člen týmu Ugo Tizzoni se ale v příjezdu pod Eiger opozdil a tým už jenom sledoval dalekohledem finálový výstup S stěny kolegů z Rakouska- Kasparka, Harrera, Heckmaiera a Vorga.
Grandes Jorasses
Po neúspěchu na Eigeru obrátila skupina svojí pozornost na „ jeden z posledních problémů“ v oblasti Mont Blancu- Grandes Jorasses. Cassin zde společně s G. Espositem a U. Tizzonim dokončil za 82 hodin prvovýstup v severní stěně Walkerova pilíře (1200 m).
Mt McKinley
V roce 1961 vylezl Riccardo Cassin společně s šestičlennou skupinou jižní stěnu Mt. McKinley (3300 m). Výstup jim trval 13 dní a cesta byla pojmenována „Cassin Ridge“.
Cassin je borec. Docela mně pobavila hláška o osmi lidech, kteří se po 50 centech skládají na lano a karabiny. Když si představím, že všechny nástupy chodili pěšky bez lanovky, tak je to mazec. Nástup pod Jorassy je pěšky dvoudenní záležitost. Nedivím se mu, že se zapotil. Tomu říkám pan horolezec.
Ja a vyhazovac nerozumim proc? Budu ale pracovat na LDN a tak si mne predchazejte budu vas az na Srbarne hodite blbou tlamu prebalovat jako miminka... :-)
Čekám kdy si někdo všimne, že "držkopády" se dávají na JIP a ne na LDN a ono nic. Nicméně pokud dostanete raka někdo dříve než já tak je možné, že vás budu někde přebalovat a otáčet, aby jste neměli proleženiny.
No tak ani sem něčekal, že pochopíš, ale to je jedno. Ale když už do tý nemocnice jdeš pozeptej se na psychiatrii, jestli tam nemaj volno. Tam ti bude dobře a můžeš tam do nich hustit co to pude. Nebudou ti odporovat myslím.
Ví někdo všechny jeho prvovýstupy? Některou jeho cestu bych třeba zkusil. Můžete sem napsat třeba 80 ze sta místo tří?? Díky, přece jen k cestám ze známými jmény má člověk jiný vztah a koukat do průvodce a náhodně zjišťovat že tato je od Cassina je velmi zdlouhavé. diky
Všechny!? To teda fakt nevím, ale kromě těch tří uvedených nejznámějších ještě určitě severka Cimy Ovest, Cima Piccolissima, Torre Trieste, Aiguille de Leschaux...
Je to fakt nezmar dlouhověký, prý to 50. výročí Badile tam mrskl za 10 hodin (v 78 letech), v horách lezl do devadesáti (v 85 sedmičkovou cestu).
R.Cassin: "můj největší pád byl 40 metrů" ...Byl jsem na Dito Dones s mým drahým přítelem Mariem d’Oro v docela těžké délce, když jsem náhle vykřikl "padám od stěny, jisti", ale on byl moc zaneprázdněný kouřením cigarety a já letěl nekonečnou dobu a pak narazil do stěny. Od té doby jsem s ním nikdy nelezl. Zůstali jsme přátelé, ale nelezli jsme spolu.
Hory jsou životní škola, protože ti dávají pocit největšího naplnění, který jde v životě získat a učí tě myslet beze strachu. Kdo se bojí, neměl by se pokoušet lézt; nicméně musíte být trochu obezřetní když lezete. Kdo není obezřetný, je šílený.
Vždycky jsem lezl s tvrdostí - to je způsob jak se hory staly mým přítelem a nikdy nezranily mé spolulezce ani mě. Vždy jsem dovedl domů každého kdo mě doprovázel a nikdy neztratil přítele na laně. Když máte rádi lezení, měli byste v něm pokračovat, ale dělat to s respektem a bez přehnaného sebevědomí.
Můj nejlepší přítel a spolulezec byl bezpochyby Vittorio Ratti se kterým jsem otevřel směr na Cima Ovest di Lavaredo a Pizzo Badile ale který mi chyběl při výstupu na Walker Spur. 26. dubna jsem byl šéfem skupiny partizánů a Ratti a já jsme byli v centru města Lecco. Ležel jsem s bazukou, kterou mi dali Američané snažící se zastavit nějaké německé vojáky, jenž chtěli utéct do Vatteliny a St. Mořice. Ratti měl jen menší zbraň, takže když vystřelil na Němce, zastřelili ho po mém boku. Byl jediný kdo se mnou dokázal držet tempo. Na stěně byl velice odolný.
Moje tajemství určitě nebyly genetické předpoklady. Můj otec zemřel při práci v dolech v kanadě ve 24 letech aniž by kdy lezl. Co jsem měl navíc oproti ostatním lecům bylo, že před lezením jsem tři roky boxoval a byl jsem zvyklý trénovat v tělocvičně, to utvářelo mou sílu. A dobře, také moje tvrdohlavost, co jsem začal, to jsem musel dokončit. Nikdy jsem se nevrátil z hory bez dosažení vrcholu.