Venku je nádherně. Jediný problémek (kvůli kterému mi praská batoh ve švech) je, že večer se teploty pohybují kolem nuly a objevují se přízemní mrazíky. Takže v krosně mám něco málo jídla, ešus, sedák s lezečkami, magi pytlík, skoro všechno oblečení co tady mám a dva spacáky.
heather wall
foto by © Jester
Je kolem 5 hodiny večer. Naloďuju se do auta, které je narvané dvouma anglánama. Nějakou náhodou jsem se přes Lezec.cz dohodl s Čechama z Londýna - budou tam taky.
Vasek Shaftesbury avenue
foto by © Jester
Docela se těším na seznámení s novými lidmi. Vyržíme směrem Peak District. Něco málo jsem o této oblasti četl. Vím, že lezou s vlastním jištěním (friendy, vlklíněnce, atd.), ale nic víc.
Po necelých 4 hodinách jsme na místě. Je tma jak v pytli a pěkná kosa. Rozbíjíme tábor. Já si dávám na zem asi tak metr dvacet dlouhou karimatku (půjčená). Nezbývá mi nic jiného, než ji prodloužit bundou, protože jinak by mi asi umrzly nohy. Nabaluji na sebe asi 6 vrstev oblečení a deru se do dvou spacáku. Angláni staví celtu, nafukujou nafukovací karimatku a i jinak plýtvají energií na výdobytkách moderní doby. Guy mi cestou zpátky řekl, že to moje spaní pod širákem ho dost uchvátilo. Příště to prý musí zkusit taky. Večer mi bylo celkem teplo. Měsíc svítil, jak černochovi zuby (prudil mi do obličeje jako Pepova čelovka), hvězdy zářily a moji tvář čas od času ovanul teplý vítr z útrob mých dvou spacích pytlu. Asi ty fazole a mlíko.
Vasek Shaftesbury avenue
foto by © Jester
Kolem 6 hodiny začíná vycházet slunce - kam se hrabou americké bijáky ověnčené Oscarama. Jsem strašně zvědavý, jak to tady vlastně vypadá, a tak se prdelím ze spacáku. Cestou na takový menší kopeček mě trochu vyděsili ovce. Šel jsem
jen tak cestou necestou, a když jsem se dral z jedné prolákliny, tak na mě z ničeho nic jedna jukla zpoza šutru. Jsem asi vůl, ale ten temný obrys proti světlému nebi mi v těch několika chvilkách dost připomínal vlka. Asi moc čumím na televizi. Každopádně krajina je tady nádherná, hodně ovcí a dost bobků u nástupu - touhle dobou naštěstí zmrzlých. Vracím se do lezení, kde už pobíhají Guy s Aronem. Dáváme si něco malého k jídlu a vyrážíme. Jsem fakt nedočkavý. Asi po 10 minutách chůze jsme na místě. Bývalý lom. Na první pohled nic moc - já zvyklý na pískovcové věže.
foto by© Jester
... No nic. Guy pomocí průvodce vybral cestu - spára. Věší na sebe asi 4 kila matroše, přivazuje se na dvě lana (cože?, já myslel, že jen v horách...), dává si na hlavu blembák a jde na to. Jeho pokus konci založeným friendem asi dva a půl metru na zemi. Zkouší to znova - zas nic.
Nadšeně jsem se toho chopil já. Předává mi matroš a já vzpomínám, co asi tak vím o zakládání vklíněnců a friendů. Hlavou mi probleskává, jak mi Bobr v létě říkal, že pro toho, kdo ví, jak zakládat smyčky, nejsou tyhle železa problém. Takže hurá na to. Zrovna v tuhle chvíli dorazili "moji" Češi (Myšák, Nathalie a jejich děsně lezecky bojovná maďarská kámoška Othilie). Takže těm nadávkám i někdo rozuměl.
Spára má na prvním 3-4 metrech tu blbou šířku - ani dlaň či pěst, ani rameno. Takže se sápu nahoru pomocí všech třecích ploch, které mi moje tělo poskytuje. Jsem rád, že tu jsou čeští krajané, protože jejich rady na zakládání želez a cvakání toho správného lana se mi dost hodí. Asi metrový převísek - dávám vklíněnce pod něj a ještě jednoho + frienda nad něj. Vytváří to takovou dvou spáru. Zkouším to dál. Mám nechutně nateklo. Dělá mi problém převalit prdel přes hranu - ruce zažábované co to jde, nohu k pupku, stavím se a "do..ele, kur...a." - stojím si na laně. Sedám a vyklepávám . Na další pokus se mi konečně podařilo postavit se nad převísek, ale..... ale ruce už mi hlásí, že to na ně začíná být trochu moc. Natažený jak blb držím polici a snažím se založit frienda. V tuhle chvíli jsem majitelem tak exkluzivních bandasek, ze ho nemůžu zmáčknout.
foto by © Jester
Vyklepávám ruce a začínám dostávat solidní šicák do nohy. Po pár pokusech je kámoš ve spáře. Ale je tady další problém. Kvůli nateklosti nemůžu cvaknout lano do karabiny. Nejsem schopen hnout pořádně prstama. Takze cvakám odsedávku, sedám a seru na to. Pravá ruka sedřená, leva nateklá a
hnedka na první cestě pytel jak kráva. A co že to bylo? V jejich stupnici HVS 5b. Něco mezi naší VII a VIIb/c. Ale hodně hnusný. Další den jsem procházel průvodce. Mají ho hodně vymakaného. Mrtě značek, které říkají, co může člověk čekat. Třeba dlouhé kroky, malé ale ostré chyty, obliny, málo jištění, silová cesta atd. atd. A u téhle cesty je obrázek, který slibuje krásné bandasky. Prdím na to a s českými taky lezci se vydáváme do Stanage.
Trochu to připomíná malinky (co se výšky týče) Labák bez Labe. Jsou tu jen masivy, žádné věže. Pěkné lezení, hafo boulderů. Myšák se prý někde dočetl, že to bylo vyhlášeno za nej boulerovou oblast na světe. Mám děsně vytavené ruce, takže nějaká těžší cesta mi nehrozí. Nějaké ty VS 4b. Myšák si jen tak mimochodem vysoloval hranu, která se jmenuje Archangel. E3 6b - u nás něco kolem VIIIb/c. Pak jsme se vyrazily podívat na nějaké bouldry.
Ukázalo se, že tyhle kamenné problémy jsou pro mě opravdový oříšek. Nejsem schopný dát nic. Jenom jedno nějaké asi 6a (kolem V2, V3 boulderové klas.)
Neudržím vůbec nic. Tak jsem se sebral a šel jsem vyhoupnout dvě pěkně vypadající cestičky na sóliko. Jedna VS 4b a další jsem lez asi od půlky - VS 4c. U nás něco kolem IV.
Už je skoro tma, sedám do "českého" auta, které mě doveze k anglickému, a to mě pak dopraví do krásně vymrzlého březového lesíka, kde budeme spát ještě jednu noc s měsícem a hvězdama nad hlavou a vymrzlou trávou pod zadkem.
Druhý den ráno je prostě pohádkové. Slunce krásně svítí a je příjemně teplo. Kolem poledne může být něco kolem 15 stupňů - je půlka listopadu.
Něco rychle baštíme a jedem do Stanage. Tenhle den se prostě povedl. Žadné hrocení extremů, žádná vyklepaná historka. Pohodový den plný lezení. Na závěr dne se odhodlávám vytáhnout HVS 5b (po včerejší spáře mám z toho stupně nějak respekt). Ale je to pohoda. A přesně podle průvodce, který
říká, že nejtěžší krok je 6m nad zemí při odlezu z balkónu. A je to tak.
Takový nějaký rajbas to je, který celkem bez potíží pouští. Pěkný závěr pěkného dne. Už se šeří, balíme, sedáme do vehiclu a jede se domu. Kdybyste se někdo čirou náhodou ocitl v Anglii, tak se sem rozhodně podívejte. Stačí se dostat do města Sheffield. Pak je to už jen kousek.
Oblast je v národním parku Peak District. De fakto stačí bouldermatka, lezecky a pytlík. Balvanu je tu jak naděláno.
Jinak se mi dost líbila krajina. Hodně odlišná proti té české. Připomíná popisy v knihách veterináře z Yorkshiru Jamese Harriota. Kopcovitá, s nízkými kamennými zídkami a pastviny, na kterých se pasou tři prdele ovci. Mezi zídkami se vinou cestičky přehrazené dřevenými závorami, takže kdo by chtěl projet musí vylézt z auta, odsunou, projet, vylézt, dat zpět a pak zase dal.
Byl jsem dost uchvácen, ale upřímně musím říct, že na ty naše pískovcové "bábovičky" jen tak něco nemá.
P.S. Co se mi dost líbilo je, že se tady pořád leze klasickým stylem. Vlastní jištění. Nikde žádné skoby. A to i v hodně těžkých cestách. Spára se dá odjistit celkem v poho, ale plotna.... Určitě tady jsou oblasti se sportovníma cestama, ale tam jsem se nedostal.