Umírali na něj námořníci za války v tichomoří, své oběti si pravidelně vybírá mezi speleoalpinisty, i návštěvníky hor, bez ohledu na to, zda se jedná o turisty, kteří zabloudili při náhlé změně počasí nebo zkušené horolezce. Nejčastěji však celkové podchlazení zabije jinak oslabeného jedince, u kterého nebylo včas přikročeno k preventivním opatřením, jako např. po i jinak život neohrožujícím úrazu, nebo při naprostém vyčerpání.
Celkové podchlazení je tedy vážným, život ohrožujícím stavem, ke kterému je také takto nutné přistupovat.
Je velmi smutné, že i navzdory výše uvedenému je tomuto stavu obvykle v zásadách první pomoci věnovaná jen okrajová pozornost. Ochrana před chladem bývá zdůrazňována pouze jako jedno z protišokových opatření, následkům, resp. průběhu se při výuce zdravovědy laiků věnují pouze specialisté, zaměření právě buď na hory nebo na jeskyně.
Jen díky tomu mohlo v minulosti dojít k takovým případům, kdy podchlazeného člověka jeho „zachránci“ rozhýbali a celou záchranu viděli v pokusu o dovedení do civilizace. A zachráněný nepřežil.
Celkové podchlazení je život ohrožující stav, na tepelný komfort by se nemělo zapomínat ani při improvizovaném transportu zraněného
Celkové podchlazení je stavem, při kterém dochází ke snížení tělesné teploty (normál 36,6 - 37°C) v důsledku chladu, často s přispěním vlhkosti, proudění vzduchu, nedostatku výživy, vyčerpání (v horolezectví i špatné aklimatizace), při které si organismus chrání teplotu vnitřních orgánů (jádrová teplota) na úkor teploty kůže a svalstva končetin (povrchová teplota). Právě tuto charakteristiku podchlazení je nutné brát v úvahu při zahřívání, neboť náhlé zředění krve vnitřních orgánů chladnější povrchovou krví může zvýšit nebezpečí (šok organismu, který může vést až k zástavě životních funkcí).
Příznaky:
I. stupeň - teplota poklesá na 36 -34°C, následuje zpomalení pulsu, zrychlení dýchání, chvění se svalů, psychomotorický neklid a bolesti svalů;
II. Stupeň - tělesná teplota klesá pod 34°C, následuje zrychlená srdeční činnost, nepravidelné dýchání a ztížení výdechu, zhoršení reflexů, svalová ztuhlost (často patrná v obličeji), apatie, ospalost, horní končetiny jsou nepřirozeně přitisknuté k tělu;
III. Stupeň - tělesná teplota poklesá pod 30°C (kritická 29°C), následuje pomalá, nepravidelná srdeční činnost, zpomalení frekvence až zástava dýchání, ústup svalové ztrnulosti, bezvědomí, smrt.
Protiopatření:
pomalé zahřívání, při zachovalém vědomí podávání horkých slazených nápojů (bez alkoholu!), sledovat dýchání a činnost srdce, v případě nutnosti provádět oživovací pokusy, rychlá organizace transportu vleže. Podchlazený bez známek života nesmí být prohlášen za mrtvého bez úplného rozmrazení (vzniká stav podobný ”zimnímu spánku” a je proto ještě naděje na oživení bez poškození mozkových buněk pro jejich dočasnou sníženou citlivost na nedostatek kyslíku).
Nejdůležitější je pochopitelně prevence. K výše popsaným příznakům by prostě nemělo dojít, podchlazení by mělo být rozpoznáno již v prvním, nejpozději druhém stupni. Již chvění svalů z chladu je významným varovným signálem. Pozdější ztuhlost (přitisknuté paže, pro jistou nemotornost postižených a mírně komický zjev hovoříme o „tučňácích“) je signálem k okamžitému zásahu a značné opatrnosti. S těmito příznaky se lze setkat i při vedení túry v horách. Vedoucí skupiny by měl, zejména při náhle zhoršených klimatických podmínkách, pravidelně kontrolovat účastníky túry a včas zasáhnout. Poslední stupeň je již mimořádně vážný. S takto postiženým člověkem minimálně hýbáme, transport musí probíhat na alespoň improvizovaných nosítkách. Podle možností by se mělo přistoupit k zahřívání trupu (grilka, různé chemické sáčky schopné po vpuštění vzduchu reakcí vytvářet teplo, tělo karbidky zabalené a přiložené k hrudníku apod.). Pokud je postižený při vědomí, podávání teplých nápojů. Výše uvedená poznámka o absenci alkoholu je velmi důležitá. Alkohol roztahuje cévy, toho lze sice do jisté míry využít při léčbě omrzlin, ne však podchlazení, kdy by alkohol mohl způsobit stejný efekt, jako prudké rozhýbání, tedy náhlému zhoršení stavu, které může v krajním případě vést k úmrtí.
Velmi důležité je také sledovat stav postiženého po jiném úrazu (a to ať už v případě transportu vlastními silami, nebo při čekání na záchranu), a podchlazení předcházet; tedy zraněnému zabezpečit základní tepelný komfort.
Prostředí jeskyní, vyznačující se značnou relativní vlhkostí a chladem, může být velmi nebezpečné
Součástí preventivních opatření jsou i takové běžné zásady, jako např. nikdy nevyrážet na horskou túru bez dostatečné zásoby rezervního prádla, teplého oblečení, kvalitní bundy nebo pláštěnky, a v případě náročnějších (zejména horolezeckých, ale i turistických túr) bez bivakovací výzbroje. Tou rozumíme prostředky nutné pro bezproblémové přenocování v situaci, kdy nemáme stan, nebo jej nelze použít. Základním takovým prostředkem je Žďárského bivakovací pytel, tzv.
ždárák, vyrobený z nepromokavého materiálu, který nejenom, že lze přetáhnout přes spací pytel a zachovat si v něm relativní sucho i tepelný komfort, ale v nouzových případech jej lze s menším komfortem použít i bez spacího pytle. Používá se tak tedy jako nouzový prostředek, při náročnějších túrách by měl být součástí tzv. bezpečnostního obsahu batohu, v případě zvýšené pravděpodobnosti bivakování je vhodné též mít s sebou izolační podložku (alespoň zkrácenou karimatku či alumatku) a zdroj tepla (vařič).
V podmínkách speleoalpinismu se doporučuje použití záchranné přikrývky například Izofólie, která se při speleologických akcích obvykle nosí jako součást standardní výzbroje v přilbě. Při nuceném bivaku ve speleologických podmínkách lze využít několika osvědčených postupů. Matýsek např. doporučuje tzv. želví metodu, vyžadující následující postup. Sundáme nepromokavé části oděvu a na nízkém kameni z nich vytvoříme izolační matraci, na kterou si sedneme. Co nejdokonaleji se přikrývkou přikryjeme tak, aby z ní neunikalo teplo. Rozsvícenou přilbu položíme mezi nohy pod přikrývku (musíme však dávat pozor na její poškození - je hořlavá) Vyvíječ karbidky držíme mezi stehny u stehenní tepny, abychom zajistili přísun tepla do nohou, a paže zkřížíme na kolenou a opřeme o ně hlavu. V této záchranné poloze lze vydržet dlouhou dobu, s minimálním energetickým výdajem. Malý plamen karbidky a tělesná teplota dokáží pod přikrývkou vytvořit asi 25°C. Při této teplotě lze brzy vyschnout a zajistit si dobrou morálku pro další činnost. Je ovšem nutné občas přikrývku obrátit, a tím odstranit zkondenzovanou páru a odvětrat vlhkost.
Záchranná přikrývka (izofólie) se vyznačuje značnou pevností, snadno se však poškodí o ostré výčnělky. Obvykle se dodává složená s upozorněním, že je určena na jedno použití, neboť ji nelze poskládat do původního rozměru. Navzdory tomu může, při šetrném zacházení, posloužit i vícekrát. Fólie pro opakované použití se na trhu rovněž příležitostně objevují, jejich cena z nich však činí zboží spíše nadstandardní. V současné době se použití izofólií rozšířilo i mezi horolezce a stává se prakticky normální součástí lékárničky, nebo tzv. balíčku pro nouzové situace.
Ilustrační foto autor
Zdroje:
Společnost horské medicíny ČR