Pravdou je, že dvě individua v rozdrbaných tričkách v takovém autě na švýcarské hranici působí trochu podezřele, ale nakonec vás celníci (když tedy nenajdou nějaký ten bílý prášek v rezervě), do svých krásných hor pustí. My (říkáme si zlatá mládež), co jezdíme v autech za milion, jsme rádi, že nás tento "bílý prášek" odlišuje od takzvaných "huličů". Ovšem jak jsem zjistil, správná kombinace obou dopingů, pak způsobuje velké věci.
Ale k lezení. Ondra Beneš v Rätikonu přelezl cestu Silbergeier zrovna v době, kdy my s Járou zapytlili cestu Sabra. Asi nezbude, než začít trochu hulit...
Věže Kirchlispitzen
V sobotu odpoledne dorážíme s Jardou na parkoviště pod sedlo Schveizertor v Rätikonu. Je tu dost aut místňáků, ale taky Dušan s Pepínem a to znamená, že je hned čím zdravit hory. A že jsme zdravili poctivě! Celé čtyři dny vydrželo počasí, což se v horách nestává zas tak moc často. Nedělní vstávání je brzké. Máme totiž strach, aby nás někdo nepředběhl na nástupu zdejší oblíbené cesty Galadriel. Ale protože jsme zvyklí vstávat tak, abychom byli na šestou ve Škodovce u soustruhu, jsme tu první.
5. a 6. věž
Galadriel je úžasná cesta, na kterou jsme si mysleli už několik let a nejednou jsem usínal s obtisknutým plánkem cesty z Nováka na čele. Kdo miluje rajbasy, ten chrochtá blahem od nástupu až na vrchol. Není to ale vše. Také si zabouldrujete přes převisy, ba i žábu do spáry dáte, když tedy chcete. Cesta má deset dýlek, 7- až 8-, plus jedna pětka na vrchol 5. věže Kirchlispitze. Nechci nikomu kazit onsajt, ale nedá mi, abych se nezmínil o asi padesátimetrovém traverzu za 8-, kdy v jedné chvíli stojíte na poličce, kterou následně musíte chytit rukama, nohy dolů, stupy nula (můžete nacvičit na parapetu při zavřeném okně) a pak ještě asi pět metrů doprava po stupech a chytech zvaných "jebky" na konec traverzu. Za vámi padesát metrů lana a pod vámi tři sta metrů šluchta. Hůů, nádhera! Vrcholová sladká odměna nám pak dodává energii na slanění stěnou. Je v pohodě, jen nahoře je třeba dávat pozor na volné kameny. Pod stěnou jsem pak fyzická i psychická troska na vrcholu blaha! (že se to vylučuje? no a co)
Nějaké to lezeníčko
Pondělí je restday. Jen se válíme ve stínu, jíme a plkáme, občas obejmout nějaký ten strom a sát (nezapomněl jsem "r") energii. Vrchol intelektuálního tlachání nastává, když velký učitel Pepíno prohlásí: "lezení je o životě, ne o smrti, blbci?" a podívá se na dno lahve džinu. To je pak čas otevřít lahev novou a pokračovat v ležení?.
Zážitek číslo dvě, místní kovboj stojí na cestě opřen o korbu džípu a pozoruje svého psa na druhé straně údolí jak maká za něj. Pejsek nejdříve spočítá roztroušené hloučky krav, zjistí, že tři krávy jsou míň než šest, vybírá tedy tři a žene je k těm šesti, vrací se ještě pro dvě, které zapomněl na stráni a všechny společně pak k honákovi. Vykořisťování psa člověkem! Snad večer dostal alespoň pořádnou dávku Pedigree. A já se ptám, umí snad švýcarští psi opravdu počítat? Jisté je , že němečtí psi umí řídit traktory! Ale o tom snad až někdy příště?
Úterý ráno, nastupujeme do cesty Sabra. První dvě dýlky pohoda, ale třetí za 6+, kde jsou tři nejty na šedesát metrů, čoky se zakládají mezi šutry, které jdou ze skály vyndat jako knížky z knihovny, nám na morálu moc nepřidává!
Sabra
Dodělá nás dýlka za 8-, kde některé kroky moc osmmínusku, ba snad ani osmu nepřipomínají, a také představa, že nahoře je to ještě těžší... Ještě máme v hlavě včerejší otázku: "Ondro jak je to jištěný?" a odpověď: "Hm, dobře, jako na písku?." Na štandu na sebe s Járou mrkneme a jedeme dolů. Samozřejmě si dole nadáváme, jaký jsme sračky a že jsme to měli ještě zkusit. Asi je ale někdy lepší zapéct cestu, než ve stresu udělat nějakou fatální chybu (vzpomeňme na velkého učitele).Nicméně přísaháme na rätikonskou kamennou kočičí pracku, že až trochu potrénujeme, tak se na tuhle cestu ještě jednou vrátíme. Údolím se zatím nese řev vítězství. Ondra dolezl Silbergeier. (Gratuluji !!!, ale taky nechápavě kroutím hlavou a přemýšlím, kde jsem za posledních čtyřicet let udělal chybu v tréninku).
Silbergeier
Abychom si spravili chuť, na poslední den vybíráme lehčí cestu Haldenjohli,. Jsem už docela jetej, takže se mi snad ani moc nechce a ještě ta první hnusdýlka. Fuj. Jenže pak už nás pohlcuje další nádherné lezení a maximálně si užíváme. Je to klasická cesta sledující spáry na vrchol 5. věže Kirchlispitze, ale jak jinak, rajbasy se tu samozřejmě najdou také. Jsou tu jen dvě těžší dýlky, jedna za 7- a druhá za 7. V těch lehčích to pak chce zakládat co to dá. Trošku už nám hrozí počasí, je vidět, že se to sbírá na bouřku a je fakt teplo, ale v dobrém čase "haldenjohdlujeme" na vrcholu. Tentokrát slaňujeme na sever. Máme s sebou botky, takže pěšmo mastíme přes Schveizertor k autu. Když koukám na oblohu slibuji, že hodím dvacku v Bartoloměji do kasičky, když mě ten nahoře nechá za sucha uvařit a najíst, ale káplo mi na lžíci, ještě jsem neměl úplně dojezeno, takže panáček nic nedostane. No a jelikož bouřky už jsou tu, je čas na odjezd. I kravičkám je líto, že už musíme, natož nám.
Závěrem bych chtěl poděkovat Cyrdovi a také Metodějovi, za to že právě pátého července dorazili na Moravu a také Zikmundovi, lišce ryšavé, že věděl, kdy má spálit mistra Jana a nenechal se překecat na nějaké jiné datum.
Není důležité zvítězit, ale zůčastnit se?
Lezení:
Kam se podíváš samé vápno. Kolikrát zůstává člověku rozum stát, na čem (ničem) se tu dá taky stát, když nic nedržíš.Nějaké oklouzané stupy to tedy fakt nehrozí. Cesty jsou vesměs sanované. Bezpečné štandy a plotny odjištěné nýty, ale jako v Arku to zase není. Často je dobré dojišťovat vlastními jistítky. Je třeba být připraven na delší odlezy a to i v těžkých dýlkách. Počítá se s tím, že když už si nějakou tu obtížnost vyberete, tak na to máte i v hlavě a ne jenom v rukách a nohách. Ještě bych se zmínil o počasí. Jsou to hory, takže je třeba se podle toho řídit. Jarda rád vypráví, jak kdysi lezli s Borisem cestu a divili se, proč dvojky místňáků okolo, slaňují z cest, za celkem pěkného počasí. Lezli dál, až se najednou přes hřeben převalily mraky a teplota během pár minut rázem klesla o dvanáct stupňů, takže z příjemných sedmnácti bylo pět a k tomu vichr a déšť vodorovně. Měli co dělat, aby se vůbec dostali dolů. Takže bacha!
Průvodce:
Je hodně dobrej. Přesné plánky (včetně jištění) a popisy. Snadno si spočítáte, že když má dýlka 50 metrů (to je běžné) a nýtů např šest, kolik kilo morálu budete potřebovat. Přesné jsou i popisy slanění.
Příjezd:
Ze Schiers do kopečka do Schuders, a pak je to skoro ještě hoďka ke Grüser Alpli po prašné cestě.
Bydlení:
Je to taková zoologická naruby. Člověk spí v ohradě a krávy chodí kolem na exkurze. Ale je to přece jenom zvěř, takže zatímco mi máme v ohrádce pěkně uklizeno, oni mají venku pěkně nasráno. Dále je zde možnost noclehu v Kletterhütte Pardutz kousek nad parkovištěm. Co, jak a za kolik si můžete najít spolu s dalšími informacemi na
www.kcr-online.ch
Foto: LídinkaS, JardaL, JohnŽ, MilošP.
Zlomte všichni vaz, Miloš
PS: Popis nácviku slézání police. Vylezte z obýváku na parapet okna, nejlépe minimálně v druhém patře. V případě, že je parapet širší než 7 cm (to je vždy), připravte si předem risku, za kterou se nesmí šlapat. Poproste manželku (přítelkyni), aby za vámi zavřela okno. Poté už je to jen na vás. Kdyby vám nadávali, že tváří mastíte sklo a kdo to bude zase mejt, můžete navrhnout, ať si to jde teda zkusit sama, když je tak chytrá.
(Autor prohlašuje, že popis zpracoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nezodpovídá však za škody na zdraví či majetku vzniklé činností uvedenou v popisu)