Neuveritelne drama a boj o zachranu vlasnich zivotu zazil nas kamarad Radan Svec a jeho pratele na expedici do pohori Pamir-Alaj v Kirgistanu.
Byl jsem pozadan mym pritelem Jirkou Sikou, abych napsal o nasi male expedici do pohori Pamir-Alaj v Kirgistanu. Po nekolika mesicich planovani a organizovani jsme se dostali 1.8.2000 do zakladniho tabora v udoli Aksu. Expedici tvorili Robert Lange, Roland Lämmerman-Barthel, Lutz Wenzel, Mike Meyer, Stefan „Hermes“ Hiermaier a ja.
Nadherne pocasi a dobra organizace nam umoznilo behem nasledujicich dnu rychle prelezeni cest v krasne zule na Pamir Pyramid (3600 m): Missing Mountain ( 14 delek,6b) , Crack Suzy ( 8 delek, 6b) ,a jednu italskou cestu centralni stenou ( 15 delek, 7a). 6. a 7. Srpna se podarilo dvema dvojkam ciste vylezt cestu Perestroikacrack ( 24 delek, do 5.12 ) na Russian Tower (4200 m), a zbyvajici clenove vylezli French pillar ( 37 delek, do 6a+) na Pik 1000 let ruskeho krestanstvi.
Dalsi cile nasi expedice bylo prelezt centralni pilir na Bird (4400 m ) , pokusit se zopakovat nektere cesty na Peak 4810 a na Central Pyramid bigwallovym stylem a udelat prvovystup na nekterou horu v udoli. Po uspechu na zacatku expedice to vypadalo, ze se vsechny nase sny splni. Ale 11. Srpna se vsechno zmenilo, nas vylet do hor se stal bojem o preziti.
Tento den byl nas basecamp prepaden islamskymi mudshahedy. V tabore se nachazeli ctyri Ukrajinci, nas kuchar Michail a Roland, vsichni byli zajmuti a odvedeni. V tu dobu Lutz, Robert a nas tlumocnik Andrej lezli na Pamir Pyramid, ktery se nachazi hodinu od tabora. Mike, Hermes a ja jsme byli pet hodin od tabora a pripravovali vystup na Bird. Zafixovali jsme 100 m cesty, abychom druhy den rychle vylezli zbyvajicich 500 m na vrchol, slanili a predali nas material klukum, kteri to chteli lezt po nas.
V noci jsme byli probuzeni Lutzem a Robertem, kteri nam sdelili, ze nas tabor je uplne rozboreny , ze chybi spousta veci a to nejhorsi, ze tam neni nikdo z nasich pratel. Byl to pro nas desny sok, vubec jsme nevedeli, co se stalo a kde jsou nasi kamaradi. Rano jsme rychle sbalili stan a co nejrychleji jsme sestupovali do basecampu. V tabore na nas cekal Andre, ktery se u jednoho ovcaka vyzvedel, co se vlastne stalo. Ten nam vypravel, ze pred nekolika dny prisla udolim Ortochama skupina islamskych mudshahedu z Tadshikistanu, kteri se chteji dostat do udoli Fergany v Uzbekistanu a svrhnout prezidenta Karimova. Tato teorie nam byla potvrzena nemeckym konsulatem v Tashkentu.
Nyni jsme vedeli, kdo a proc nam rozboril tabor a unesl nase pratele, ale vubec jsme nevedeli, co mame delat. Zbytky naseho tabora jsme nasli schovany 50 m od puvodniho mista, byly zamaskovany vetvema, aby nebyly videt ze vzduchu. Probrali jsme tu hromadu, a vybrali jsme nase veci a jidlo, ktere nam zustalo a sli jsme se schovat pod balvany kus od tabora. Cely dalsi den jsme se schovavali, pozorovali stezku a cekali, ze se neco prihodi, ale kupodivu bylo strasne ticho, nic zvlastniho jsme nemohli objevit, jenom jsme si delali velke starosti o nase kamarady. Nevedeli jsme, co podnikne kirgizska armada, ktera se nachazela sest hodin od naseho tabora v udoli, kde meli malou posadku a u ktere se musi kazdy registrovat, kdo chce jit dale do udoli Aksu a Karasu.
Ve vedlejsim udoli Karasu se nachazela expedice Nort Face se spickovymi americkymi lezci, par dni nez se to stalo nas navstivil v nasem tabore Tommy Caldwell a Beth Rodden a vypraveli, ze se za par dni do Aksu premysti. O jejich zazitcich a jejich stesti jsme se dozvedeli az z internetu. Kdo ma o to zajem, muze si to precist na www.Climbing.com.
V nedeli 13.8. jsme v poledne slyseli vrtulnik, vzali jsme cerveny zdarak a vybehli jsme z naseho ukrytu, abychom se ukazali, mavali jsme, kriceli jsme, ale vrtulnik byl moc vysoko, ze nas asi nevidel. Po teto udalosti jsme ziskali trochu nadeje , ze na nas nezapomneli. Za par hodin se ta to udalost opakovala znovu a nase nadeje, ze pro nas prileti stoupla. Vrtulnik letel celkem nizko a urcite nas videl, jak mavame tim cervenym zdarakem. Byla to pro nas jedina nadeje, ve kterou jsme v tu chvili verili, ale zase jsme meli starosti, co bude s tema, co u nas nejsou, hlavne aby se jim nic nestalo.
Pomalu jsme sbalili nase veci, kdyby nahodou vrtulnik pro nas priletel, tak abychom mohli co nejrychleji odletet. Kolem sedme hodiny vecer jsme slyseli ctyri detonace bomb a hned na to salvy z kulometu. Na nebi jsme zahledli letadlo, jak leti nad zacatkem udoli, chvilicku na to vidime vrtulnik, ktery leti primo na nas, a najednou vystrelil ctyry rakety, tak rychle, ze jsme se nemohli ani schovat, okamzite, co jsme slyseli ty detonace, tak jsme skocili pod balvany. Nase nadeje byt vysvobozen kirgizskou armadou byla pryc a nase prvni slova byla „ was für Arschlöcher „ V tom okamziku nam nebylo moc do smichu, v mozku porad probihaly ruzne myslenky, napr. tam kde dopadly prvni bomby mohli byt nasi pratele, proc po nas strileli, mame se pokusit utect, ale kam, a nebo mame cekat az prijdou vojaci, ale jak dlouho?
Bylo to dost narocne. Cele pondeli byl klid, jidla jsme meli jeste dost, vodu take, takze jsme celou dobu byli schovani, cetli knizky a docela se nudili, klidne jsme mohli jit lezt, ale to jsme se prece jenom neodvazili. Nekdy odpoledne to Mike uz nevydrzel, ma doma manzelku a tri fantasticke dcery, takze zacal jako prvni vymyslet unik. Meli jsme celkem dobrou mapu okoli, kde byly uvedeny vsechny pruchozy pasy. Mike, Robert a Andre vymysleli jisty unik pres dva pasy kolem 4500-4600 m, uzemim ktere nikdo z nich neznal a predpokladali dobu naseho cundru tak pet az sest dni. Podle mne dost utopicke, ale byli jsme domluveni, ze kdyz neco podniknem, tak vsichni dohromady. Jedna polovina radsi chtela jeste cekat a druha jit hned. Zbytek odpoledne jsme diskutovali o tom, co je jistejsi.
Na konec jsme se dohodli, ze Andre pujde vecer k tomu ovcakovi a zepta se ho, jak to vypada, a jestli nevi, kde se skryvaji ty teroristi. Samozrejme, ze samotnemu Andremu se moc nechtelo, a z nas nikdo nenasel tu odvahu ho doprovazet. Byli jsme dohodnuti, ze kdyz se nevrati do ctyr hodin v noci, tak unikneme tou vymyslenou cestou. Zacli jsme balit nase rucksaky, a pri tom nam nebylo vubec dobre, premysleli jsme, co tam vsechno mame nechat a co budeme jeste potrebovat, pro Hermese to byl nejtezsi okamzik, protoze kazdy jeho Camlock, ktery vlastnil mohl vypravet vlastni historku, napr. Tenhle vlozis do te fantasticke spary v Moby Dicku ve Gronsku anebo tenhle zase potrebujes na Cero Torre atd.
Na konec jsme to obreceli, nalily do sebe posledni vodku a byli pripraveni k uteku. Andre odesel kolem devate a byl nazpatek uz za dve hodiny. Povidal, ze v chatrci toho ovcaka nikdo neni, vsechen jeho dobytek je pryc, kamna jsou studeny a ze nic podezreleho nespatril. Chvilku jsme diskutovali a potom jsme se rozhodli , ze pujdeme stejnou cestou, kterou jsme prisli. Bud budene mit stesti anebo ne. “ That´s life“. Vyrazili jsme v pet hodin rano, mesic svitil na cestu a bylo strasne ticho. Celou dobu jsme cekali, ze nas nekdo prepadne anebo zastreli, bud nejaky mudshahed anebo spici vojak, ktery nerozezna turistu od teroristy. Cas utikal dost rychle. Pomalu jsme se priblizovali k vojenske posadce. Na posledni lavce zustane Andre najednou stat a da ruce vzhuru, mi se ohledneme a udelame okamzite to same. Kolem nas se to najednou hemzi zamaskovanymi vojaky. Okamzite nas odvedou k veliteli a ten nas okamzite vyslechne. Potom musime cekat nez se neco stane.
Z te male posadky , kterou jsme videli na zacatku nasi expedice se stala velka armada, vsude behali plne ozbrojeni vojaci, a pobliz stal vrtulnik, ktery po nas strilel. Kolem odpoledne priletel jiny vrtulnik a z neho vyskakali nasi pratele. Byl to nadherny okamzik, najednou jsme byli vsichni v jistote a strasne moc stastny. Moc casu na objimani jsme nemeli, protoze jsme byli prevedeni do kasarny v Batkentu. Ve vrtulniku s nama letel jeden zajatec, lezel na brise mel ukrutne svazany ruce a nohy a ani nepip.
Druhy den jsme byli svedky vyslechaci metody kirgizske armady. Myslim, ze takovy narez, ktery ten kluk dostal by z nas nikdo nevydrzel, kluka kteremu bylo asi tak 18 nalozili na konec do auta a odvezli do pouste. Uz jsme ho nikdy nevideli. V Batkentu jsme byli znovu vyslychani armadou a KGB. Roland nam vypravel, ze je vsechny honili z mista na misto a druhy den je v noci propustili, takze on a cela skupina se pridala k jedne vojenske skupine, ktera pusobila v Karasu.
Kdyz jsme se vratili do Tashkentu, tak jsme navstivili nemecky konsulat, kde jsme byli radi videni a informovani o nejnovejsich udalostech v teto oblasti. Zpravodajni agentura Itar-Tass to v te dobe uz take dala do zprav, takze se to dozvedeli i nasi rodice a pratele v Nemecku.
Nakonec bych chtel napsat , ze horolezci kteri by chteli navstivit v blizsi dobe Pamir, tak jim doporucuji, aby se presne informovali o situaci v teto oblasti, nejlepe na ceskem anebo nemeckem konsulate v Tashkentu nebo Bishkeku. Nez jsme tam leteli, tak jsem se informoval na kirgizskem konsulate v Berline a tam mi rekli, ze zadne problemy v jiznim Kirgizstanu nejsou. Nemecke ministerstvo vnitra od podzimu upozornuje na webu, o problemech v teto oblasti. Nedavno jsme dostali dopis od americkeho redaktora John Boucharda, ktery se pred par dny vratil z Kirgizstanu, kde nam sdeluje, jake velke jsme meli stesti. V oblasti Aksu / Karasu behem srpna bylo zabito 34 vojaku a 42 teroristu. V cele oblasti, kde boje probihaly vice nez 200 lidi.