jednak by si to můj spolulezec kumpán Pavel asi nepřál (psychologové jsou občas divní) a hlavně výstup Lvím hřebenem na Matterhorn (dále jen Maťas) nepatří mezi extrémně náročné cesty. Ale pak jsem si vzpomněl, jak obtížně jsem hledal na internetu jakoukoliv zmínku a informaci o této cestě. Po vyselektování informací typu „brnkačka“ a typu „nikdy více“ zůstaly jen obecné popisy trasy, pod kterými si čtenář nedokáže udělat úsudek o skutečné obtížnosti. Nakonec nejpřínosnější byly jen série fotografií získané ze zahraničních serverů. Takže nabízím pár skromných postřehů z této cesty především těm, kteří se nacházejí někde ve stadiu mezi vysokohorskými turisty a horolezci.
S kumpánem Pavlem jsme se začali připravovat na vysněné zdolání Maťasu s půlročním předstihem. Hlavním smyslem přípravy bylo zbavit se několika přebytečných kil a zvýšit fyzickou výkonnost organismu zdecimovaného pravidelnou konzumací alkoholu, která se stává u čtyřicátníků takřka nezbytnou. Do tréninku jsme se vrhli 3.1.2007 naprosto odpovědně, po třech týdnech a 130-ti naběhaných km jsem nebyl takřka schopen pohybu (ozvalo se staré zranění kotníku a zátěž nevydržely kolenní vazy). Investoval jsem proto do cyklistického trenažéru a utřel jsem prach ve svojí posilovně, jelikož se mi vybavila stať z jednoho článku o lezcích kolabujících na fixních lanech rozvěšených na Lvím hřebenu. Takže závěrem
rada č.1 :
Doporučuji nepodcenit aspoň základní fyzickou přípravu, pokud možno všestrannou.
Vlastní expedici jsme pojali jako rodinnou dovolenou, přičemž Pavlova manželka byla pasována do role hlídače přechodného rodinného krbu v našem apartmánu nedaleko Cervinie a mojí manželce byla povolena účast na aklimatizačních výstupech. Jako první aklimatizační túru jsme zvolili výstup na Breithorn (4.165 m) z Cervinie (2.050 m) s převýšením více jak 2.100 m. Po celou dobu výstupu jsme měli po levé ruce celý Lví hřeben a vrchol Maťasu, většina fotek pořízených toho dne byla z tohoto důvodu monotematických.
foto by © Miroslav Svoboda
Až impozantní rozhled z vrcholu Breithornu na masiv Monte Rosy nás upozornil, že ve Walliských Alpách existují i jiné kopce, než Maťas.
Druhá aklimatizační túra byla dvoudenní a odehrávala se mezi čtyřtisícovými vrcholy v masívu Monte Rosy (výstup na Punta Gnifetti 4.554 m), s přenocováním ve stanu na ledovci ve výšce cca 4.000 m. Těžká romantika.
Rada č.2 :
Nepodceňovat aklimatizaci.
Dobrá aklimatizace se pak ukázala jako rozhodující při výstupu na Maťas.
Vlastní zdolávání Maťasu jsme zahájili před polednem 27.7.2007 na parkovišti v Cervinii. Na Carrelovu chatu jsme nesli kompletní výbavu na přenocování venku vč.vařiče a bivakovacích vaků, protože jsme neměli informace o její obsazenosti, takže bylo co nést. Až k chatě Oriondé vede cesta oklikami po kamenité silnici, pak pěšinou ke Carrelovu kříži. Dále se pak střídají suťová a sněhová pole až ke kuloáru, kde budete muset poprvé použít předních končetin. Po jeho zdolání se dostanete na čím dál strmější sněhová pole, pokud nenajdete vyšlapané stopy, stoupejte neustále vzhůru šikmo vpravo až pod Lví hlavu. Až dojdete pod skálu, traverzujte pod ní takřka vodorovně až do sedla. Tento úsek je údajně za normálních podmínek lehce schůdný s občasným přerušením sněhovými poli a dokonce se tam má vyskytovat i nějaké fixní lano, ale my jsme se zdatně brodili po kolena v nestabilním rozbředlém sněhu. Ze Lvího sedla to už ke Carrelově chatě (3.835) není daleko, postupuje se místy po hladkých kamenných plotnách o sklonu cca 50-80 st., přes které jsou natažena silná fixní lana a je zde i možnost jištění pro slabší povahy. S těžkým báglem na zádech jsme poprvé ocenili kvalitu naší přípravy v posilovně. Výstup na Carrelku s převýšením cca 1.800 m prověří, jak moc to myslíte s Maťasem vážně.
foto by © Miroslav Svoboda
Na chatu jsme dorazili zhruba za 4 hodiny, palandy byly obsazeny přibližně z poloviny, ale do setmění se chata naplnila. Přivítala nás tam skupinka mladých Čechů, kteří se tam již chystali na druhé přenocování, jelikož dívčí část skupiny vykazovala projevy akutní horské nemoci. Mluvčí skupiny nás poněkud znejistil prohlášením, že na Maťasu je moc sněhu a z horolezců, kteří brzy ráno vyrazili na vrchol, se ještě nikdo nevrátil. Až po 20. hodině jsme zahlédli ve stěně nad chatou pár čelovek sestupujících šťastlivců. Zhltli jsme ešus polévky z pytlíku, rozpustili sníh do PETek na příští den a se slovy „zítra se uvidí“ jsme zalezli do spacáků. Rozklepala mě zimnice z úpalu, který jsem si přivodil při opalování předchozí den, vzápětí mě začala hřát do ruda spálená kůže na mém jinak 44 let zcela bílém pozadí. Informace pro ty, kteří by chtěli u Carrelky stanovat - není to možné. Jediným použitelným místem by byla malá plošina pro vrtulník, ale to by se chataři asi nezamlouvalo.
Ve 3 ráno se ozval budíček z mobilu. Já jsem na ten zvuk čekal hledíc do stropu už od půlnoci, kumpán Pavel si zkrátil čekání hlasitým chrápáním. Když otevřel mírně zpuchlá víčka, pronesl geniálně krátkou větu: „Tak co, jdem?“ Nabyl jsem silného dojmu, že kdybych odpověděl záporně, byl by schopen mi projevit dokonce i vděčnost. V hlavě se mi promítla celá půlroční příprava. Bylo rozhodnuto. „Jdem“. Spacáky jsme nechali na palandách, bágly vytáhli do „jídelny“, zhltli každý 1 tatranku, ústa a krky propláchli ledovcovou vodou, nasadili čelovky a vyrazili do mrazivé tmy. Hned nad chatou nad manipulační plošinou pro vrtulník narazíte na první fix. Visí přes asi dvoumetrový převis. Zde je dobré si dopředu promyslet, kam budete klást nohy, abyste se zbytečně nevysilovali šplháním po laně. Velkou věž obcházíte zprava, jsou tu opět fixní lana, i když nevím proč. Dál už je orientace ve tmě trochu složitější, tak se držte co nejvíc vlevo pod skalním hřebenem na italské straně. Vyskytují se tam borháky pro postupové jištění, ale nejspíš je neuvidíte, občas narazíte na fixní lano. Nám se podařilo sejít z cesty příliš vpravo do kamenitého svahu se sněhovými a ledovými plotnami, takže jsme čelovkami hledali v tomto terénu každou lidskou stopu. Až díky horolezcům, kteří vyšli z chaty půl hodiny po nás, nám došlo, že tudy cesta nevede. Pokud se budete držet pod hřebenem, narazíte na 30 m dlouhé Tyndallovo lano. Je zavěšeno ve skalním komínu a je tam dostatek stupů, takže jich při stoupání vzhůru využívejte (leze se nohama, ne rukama). Oproti italským horolezeckým kolegům jsme nevyhodnotili jako nutné se v tomto úseku jistit, protože se máte čeho držet. Toto vyhodnocení jsme při výstupu použili ještě mnohokrát, při slaňování na zpáteční cestě se mi ježily vlasy pod přílbou. Zdoláním Tyndallova lana se dostanete na hřeben. Zde se připravte, že končí idylické bezvětří a může nastat varianta dalšího postupu na sněhu a ledu (náš případ). Když jsem zde nasazoval mačky, vybavil se mi úryvek z článku o výstupu na Matterhorn Lvím hřebenem – mačky a cepín neberte, zbytečná zátěž.
Rada č.3 :
Nedejte na rady.
Buďte připraveni na všechny typy horského terénu. Po hřebeni pokračujete vzhůru k Tyndallově věži (4.241 m), těžší místa je lepší obcházet po švýcarské straně. V tomto úseku dávejte pozor hlavně na to, za co se držíte. Spousta chytů mi zůstala v ruce poté, co jsem je vytrhl ze zmrzlého sněhu. Za Tyndallovou věží následuje téměř vodorovný hřeben, ale ani tady si příliš neodpočinete. Budete nuceni zdolat několik skalních věžiček vysokých 4-6 m, které se vzhledem k minimální šířce hřebene nedají obejít. Lano jsme pro jištění poprvé použili při přechodu úzké průrvy, která odděluje hřeben od vrcholové pyramidy. Jištění jsme založili přes smyčku na skalní věžičce nad průrvou, pak bylo třeba slézt asi 6-ti metrovou stěnu do průrvy a vyšplhat na protější galerii. V té chvíli se lano mezi smyčkou a prvolezcem vznášelo v délce asi 30-ti metrů nad průrvou. Případný pád by asi hodně bolel. Pak následuje výstup po strmém sněhovém poli (dovedu si představit, že za normálních podmínek tam sníh není) až na plošinu, které se říká sedlo Štěstí. Zde jste již blízko úpatí Hlavy Mattrehornu. Jelikož se pod následujícím fixním lanem vytvořila zácpa (nechápu, proč se někdo musí jistit, když se má čeho držet) a po 5-ti minutách na silném větru mi začaly cvakat zuby, zalezli jsme za hřeben na italskou stranu. V tu chvíli mě napadla poprvé myšlenka, že to zabalím. Z batohu jsem vytáhl tatranku (již 2. toho dne) a vzpomněl si na reklamní spot o horách a věžích, které se hroutí samy do sebe. Vzhlédl jsem vzhůru a v trhlině mezi mraky zahlédl vrcholový kříž. Reklamy nelžou. Byl blízko. Za pomoci fixních lan se dostanete až pod Jordanův žebřík, který vám pomůže překonat převislou stěnu. Zde jsem opět ocenil přípravu v posilovně, takřka z posledních sil jsem se držel na namrzlých příčkách plápolajícího žebříku pod převisem. Nač se jistit, když je čeho se držet. Pak měla být k vrcholu ještě nějaká fixní lana, ale patrně zůstala pod sněhem. VRCHOL. SPLNĚNÝ SEN. Cvakl jsem se karabinou k vrcholovému kříži a vychutnával si úžasný rozhled. Mraky jako zázrakem zmizely, pode mnou bájná severní stěna Maťasu, za mými zády záchranářský vrtulník, jehož pilot patrně nevěřil, že jsem schopen se vlastními silami dostat dolů. Je 11.30 hod. a na vrcholu jsme sami. V tom kumpán Pavel vyloví z batohu 0,3 l láhev sektu Bohemia. Do očí mi takřka vyhrknou slzy. Dvě třetiny hmotnosti tohoto nákladu tvoří zcela neužitečné sklo. Můj kumpán je obětavý. Nečekal bych to od psychologa.
foto by © Miroslav Svoboda
Při zpáteční cestě je dobré využívat maximálně slaňování. Nad každým strmým sestupem je slaňovací oko, je to pohodlný i když poněkud zdlouhavější způsob, jak se dostat dolů. Zvlášť když máte „kvalitní“ lano, které vám zvlhne a pak se v důsledku působení slaňovacích osem kroutí. Nervozita mého kumpána vzrůstala s počtem smyček na laně a když se mi podařilo zatrhnout lano do štěrbiny při stahování ze slaňovacího oka, nesla se pod Maťasem ta nejjadrnější slova našeho rodného jazyka (psychologové jsou občas divní). Všechna jsem znal.
foto by © Miroslav Svoboda
Na hřebeni nad Tyndallovou věží jsme potkali skupinu našich známých mladých Čechů. Choulili se za kamennou věží a mluvčí nám hrdě oznámil, že čekají na vrtulník. Nabyli jsme dojmu, že smyslem jejich konání nebylo vylézt na vrchol, ale proletět se vrtulníkem. Holt, když už si zaplatili pojištění… Vzhledem k mlze z toho měli italští záchranáři celkem divokou akci a na Carrelce bylo o čem povídat. Mlčeli jsme, kumpán Pavel proto, že z cizích jazyků zná jen slova „pancerfaust“ a „hende hoch“ a já proto, aby nikdo nepoznal, že jsem také Čech.
Před Tyndallovým lanem jsme došli skupinu sestupujících italských horolezců. S povděkem jsme použili ke slanění jejich lano, jelikož s naší poloviční padesátkou bychom museli složitě slaňovat na dvakrát. Na Carrelku jsme dorazili před 20.hodinou večer. Když jsem v uličce mezi palandami vysvlékal vše, co nebylo nutné mít vzhledem k vnitřní teplotě 10 st.C na sobě, podal mi kumpán Pavel ruku a řekl : „Tak jsme to zvládli“. Jedny z mála slušných slov, která ten den pronesl. Dojalo mě to. Kumpán Pavel zalezl do spacáku, snědl polévku, kterou jsem mu uvařil, a pak jsem ho ještě vzbudil, aby vypil svoji přidělenou porci čaje (psychologové jsou občas divní). Další den v 11 hod. jsme byli v Cervinii na parkovišti u auta. Maťas nad námi už nevypadal tak nedobytně.
Když si ten svůj příspěvek tak čtu, říkám si, to psal nějaký grafoman, akorát mohl víc „zdramatizovat ty útrapy“. Snad příště.