Na pozvání AAC a Jacka Tackla jsme se zúčastnili Mezinárodního setkání lezců v Utahu v oblasti Indian Creek.

Akce byla perfektně zorganizována, a tak se každý z lezců 23 národností mohl věnovat tomu, kvůli čemu sem přijel. Začínáme večeří v Mountainering centru v Goldnu [na západ od Denveru], sedíme u stolu s japoncema Kojim a Yasu a kanaďankama. Zkouším je naučit pít slivovici, ale bez úspěchu končíme a jdeme brzo spát. Ráno vyrážíme, čeká nás šestihodinová cesta do Indian Creeku. Přemisťujeme se busíkama. Po cestě řešíme s naším řidičem Davem Turnerem co lízt.


Jack Tackle
foto archive © Filip Pavelka


Nekonečný Indian Creek Canyon
foto archive © Filip Pavelka


Autem “skoro” až pod nástup
foto archive © Filip Pavelka

Dave vypadá jako úplně normalní usměvavý amík, avšak podle toho, co o něm psali v American Alpine journalu, zas tak úplně normalní není. Za pár hodin dojíždíme do Moabu, což je poslední větší město před Indian Creekem. Dokupujeme tejpku, trochu jídla a hlavně vodu. Za další hodinku přijíždíme do Indian Creeku. Před námi se rozevírá údolí lemované po obou stranách rudými masivy. Nekonečné množství spár, koutů, sokolů, komínů a širočin většinou přísně rovnoběžné. Lezou se většinou jen první délky od 20 do 70 metrů. Zcela zvlaštní kapitolou jsou pouštní věže, které nabízejí odpovědi na základní otázky typu: jsem opravdu horolezec? Umím vůbec lézt? Bojím se výšek? Chci tohle vůbec někdy dělat?
Žádné nýty ani kruhy, cesty mají slaňovací řetěz nebo štand. Na druhou stranu je dovoleno používání frendů a magnésia, a ačkoli je zdejší pískovec měkčí než např.  v Labáku nebo v Ádru, není vidět žádné poškození skal jako například ve Skaláku.
Ráno nemůžu dospat. Jdu tedy pomáhat do kuchyně, krajím zeleninu a zjišťuji, že budeme mít k snídani medvěda. Není to na co jsem zvyklý, ale kdy jindy budu mít to štěstí posnídat Grizliho a zakousnout to chlebem, co chutná jako vánočka. Po snídani prší, to nás nemůže odradit, vyrážíme. V průvodci píšou, že je to tu opravdový “hard-core“, o tom se musí přesvědčit každý sám. Po 14 dnech strávených v Indian Creeku s tím musíme souhlasit. Už slyším námitky „vždyť se tam můžou používat frendy”, to je svatá pravda, ale kolik máte frendů do širočiny do spárokomína – my nula, většina amíků jeden. To je na 40 metrů nebo 60 metrů dost málo. Zato je tu dost času a hlavně klid na to, abychom si rozmysleli, kam ho dáme. Do půlky? Nebo si ho budeme posouvat celou cestu pod nohama? Dále bere za své námitka - a to jeste nebyli v Ádru”. Věřte tomu, že byli a je velká škoda, že to mají zafixované jako místo, kde se od rána kalí pivko. To je totiž první, na co si vzpomenou.


Petr Sýkora – Twin Crack 5.9
foto archive © Filip Pavelka

Ale vraťme se k lezení v Indian Creeku. Frendy, maglajz a jdeme lízt. Bomba písek, je šetrný k rukám, tejpovat není skoro potřeba. Po pár cestách tomu začínam rozumět, buď je to na velikost našich rukou, to je dobře, nebo není a to je zas špatně. Každý večer máme party a oheň. Vyhlašují nejlepšího lezce a lezkyni. Za kluky v nabité konkurenci vítězí Koji. Slivku sice nepije zato v prstových spárách nenachazí problém. Rčení „jak kdo pije, tak leze” dostává na frak. Z holek jsou nejlepsi Kanaďanky.


Petr Sýkora – Twin Crack 5.9
foto archive © Filip Pavelka

Další den vyrážíme do sektoru 4 x 4 a začínáme stejnojmennou cestou. Koutova žabovice přechazí pomalu ale jistě v širočinu, dále pokračujeme traverzem ve stropě a vylízáme tupým sokolem. Krása. Tělo však zažívá středověk. To se opakuje ve stovkách variant všude okolo nás. Časem si začínám uvědomovat, že tady se o tom nemluví, tady se prostě leze. Žádný žabomyší války. Ukaž, co umíš, možností máš, kolik chceš.



Indian Creek overlook (hi res)
foto archive © Filip Pavelka

Přístí den lezu z místňákama z Moabu, které jsem potkal náhodou. Dva kluci a jedna holka, lezou skvěle a při pohledu na Číňanku mě napadá další rozdíl. Tady prostě lezou krasný roštěnky na prvním konci lana a dávaj si jednu spáru za druhou. Pro nás exotika. Pořád něco řešící a dětsky vypadající číňanka u toho mluví dost sprostě, naivně se ptám, o čem mluví. Kupodivu se baví o tom, jaké to je mít sex s někým, kdo má pohlavní chorobu. K tomu, aspoň doufám, nemám co dodat. Číňanka bez problemů střihne 5.12 prstovici.
Čas hrozně letí a zbývá poslední den na návštěvu sektoru Super Crack Butress. Děláme co se dá, nestíháme, čas je neúprosný. V pátek ráno balíme stan a razíme zpátky do Goldenu. Čeká nás večerní party, které se neúčastním, protože si diagnostikuju žloutenku a mám možnost poznat kvalitu US zdravotnictví. Vím, že to nejde posuzovat podle jedné nemocnice, ale přesto si myslím, že M.Moore pěkně kecá.


Filip Pavelka – Unnamed 5.10  (Cat Wall-left)
foto archive © Filip Pavelka


Filip Pavelka – Generic Crack 5.10-
foto archive © Filip Pavelka

Měli bychom pokračovat návštěvou dalších lezeckých oblastí, ale prší, a tak končíme na překližce v Denveru. Já nelezu, čtu si a pozoruju ostatní jak lezou. K mému stolu si přisedne postarší chlápek a ptá se mě, jestli jsem z ČR. Odpovím, že ano. Vypráví mi, že u nás byl v roce1981. Nejdřív vzpomíná na Skalák, Panteon, Ádr, když začne vzpomínat na P.Čermáka a jeho sílu, je mi jasné, že je to americká žijící legenda Mark Wilford. [Cesta Coloradical na Panteonu je od něj] .
P.S. Kdo první potká Bobuli ať mu vyřídí, že ho pozdravuje M. Wilford.
Konečně je pondělí, kupujeme auto a vracíme se zpátky do Indian Creeku. Prostě láska na první pohled.
Závěrem ještě pár cest, které jsme lezli, a které stojí za to si připomenout. Jěště si je třeba uvědomit, že tady na velikosti opravdu záleží.

Cesty:

Tom Cat 5.10+

Generic Crack 5.10-

Blue Sun 5.10

Fingers in a Lightsocket 5.11+

Way Nutter 5.9

Supercrack 5.10

Incredible Handcrack 5.10     

Přístup:

Přímé lety Frankfurt nad Mohanem nebo Londýn do Denveru. Dále nejlépe autem do Moabu a do Indian Creeku. V Moabu doporučujeme koupit průvodce a nabrat vodu.

Závěrem bychom chtěli poděkovat V. Dvořákovi a firmě Singing Rock za materiální podporu a Jacku Tacklovi za vše, co pro nás udělal.


Zdroje:

Sledujte naše další kroky  Blog US Adventure

Autor: Big Father