Libore, vaše cesta na poslední závody v sezoně se začala komplikovat ještě v České republice. Co se stalo?
Před odletem do Šanghaje jsem měl problémy s vízem. Čekal jsem, než mi Číňani pošlou formulář a říkal si pohoda, mám deset dnů do odletu. Jenže v pondělí jsem tam přišel, brána byla zavřená a já zjistil, že Číňani mají celý týden nějaký svátek. Nešlo to vyřídit ani přes jinou ambasádu, ten svátek platil všude ve světě. Nakonec jsem čekal celý týden a šel tam až v pondělí, to znamená dva dny před odletem. Jenže oni po nějakém skandálu s udílením víz zrušili institut expres víza a já ve středu měl letět! Byl jsem tam v sedm, kolem půl dvanácté to zavřeli a rozdali deset lístečků lidem, na které se ještě mělo dostat. Ostatním řekli, aby už šli domů, že je nestihnou. Tak to začalo docela hořet, za storno letenky bych platil deset tisíc. Nakonec jsem to ale na poslední chvíli zvládnul zařídit…
Ani v letadle vás smůla neopustila, rozbil jste si notebook. Mělo to nějaké následky pro vaše závody a cestování?
Tohle byl snad čtvrtý rozbitý notebook za poslední rok a půl! Já jsem asi rozmazlený, protože úplně první počítač, co jsem si koupil, byl z titanu. S tím se dalo dělat všechno. Tyhle to nějak nedávaj (smích). Prasknul mi displej a já ze Šanghaje letěl ještě do Dubaje a neměl jsem vytištěné vízum. Měl jsem ho jen v tom rozbitém notebooku, takže jsem musel někoho ukecat, abych se vůbec připojil na externí monitor a pak jsem si to teprve vytisknul.
MS Arco, 2011
Po všech peripetiích jste si na samotných závodech možná odpočinul, ne? Jak jste vůbec v Šanghaji dopadl?
Skončil jsem šestý, ale už mi to bylo i jedno, říkal jsem si, že to mám konečně za sebou a odpočinu si. Tahle sezona byla dlouhá a měl jsem toho už dost. Zůstal jsem pak ještě čtyři dny v Šanghaji u kamaráda a odpočíval jsem. Teď se těším hlavně na ten odpočinek, celý listopad vypustím. Půjdu si zahrát squash, víc se dostanu na kolo. Jsem klidně schopný nic nedělat, strávit den u nějakého seriálu a podobně.
Říkáte, že letošní sezona byla náročná. Ve světovém poháru jste skončil pátý, jste zároveň třetí nejlepší muž ve světovém rankingu. Jak jste spokojený s výsledky?
Je to určitě super výsledek. Trochu jsem ale zklamaný, protože jsem zazmatkoval a nevydržel až do konce sezony se změnou stylu… Stěna je standardizovaná, patnáctimetrová, ale nejčastější je pro trénink desetimetrová. Jenže v některých zemích už tamní svazy postavily ty vyšší soutěžní a ostatní kluci hodně zlepšili ten konec. Já v něm mám právě problémy s technikou. Oni mě vlastně dotáhli a já si říkal, že taky musím zlepšit závěr, abych jim zase utekl. Ale měl jsem to asi nechat až po skončení sezony. Já to začal předělávat uprostřed a to byla chyba… Tím novým způsobem jsem to začal lézt po mistrovství světa, a to jsem prostě měl nechat až teď po sezoně, trénovat to přes zimu a vyladit to. Na závodech mi to pak vlastně ani jednou pořádně nevyšlo. Teď v Šanghaji jsem lezl starým způsobem a byl jsem spokojený.
Zmínil jste se o tréninku, jaké máte podmínky pro přípravu? Jak vůbec konkrétně vypadá váš trénink, kolik mu věnujete času?
Trénink je takový plovoucí, není každý měsíc stejný. Náročnost se mění v průběhu podle závodů a jejich povahy. To už jsem se ale naučil tolik nedělat, protože je to pak psychicky náročné zvládnout to bezchybně v závodě. Kdyby to nebyl tak technicky náročný sport, tak je to jednodušší. Člověk se kousne, zabere, a dá do toho všechno. Ale když se potřebuje soustředit, tak se nesmí úplně přemotivovat na ten výkon. Pak už to třeba přepálí a výsledný čas není tak dobrý. Většinou trávím dvě hodiny lezeckým tréninkem na stěně, další dvě hodiny zabere posilovna a hodinu rotoped nebo kolo, podle počasí. Tohle jedu prakticky každý den, většinou to vypadá tak, že trénuju dva nebo tři dny a pak mám jeden den volna. Připravuju se buď v Praze, nebo se snažím hodně vyjíždět ven: do italského Arca nebo do německého Balingenu.
V minulosti jste při tréninku běžně překonával světový rekord. Nejrychlejší čas se ale letos třikrát měnil. Kde se může ta hranice zastavit?
Je rozdíl mezi závody a tréninkem. Já si myslím, že ty časy nejsou faktickým rekordem, jde spíš o to, že se někdo natolik uklidní, že dá v závodě stejné časy jako na tréninku. Celé se to posouvá… Já měl před rokem osobák kolem 6,60 sekund a teď lezu na tréninku časy 6,40 úplně běžně. Ale pak jde o to udělat to ještě na závodě. Je to mnohem těžší, psychicky náročnější a člověk až tolik neriskuje, takže je potřeba to mít úplně vyladěný – jak v hlavě, tak fyzicky.
Přeborníkem na lámání rekordů je Číňan Qixin Zhong. V čem je tenhle lezec výjimečný?
Čína má super tréninkové podmínky a rok tréninkového náskoku na té standardizované stěně. Poprvé se na patnáctce závodilo v roce 2007 na mistrovství světa a Číňani o tom věděli už měsíc dopředu. Hned tu stěnu taky postavili, takže už na tom šampionátu měl Zhong měsíční náskok. Tam předvedl vyloženě extra výkon, takže si všichni říkali, co je to za cápka. Než byla postavená další stěna, tak uběhl další rok. Takže on získal rok tréninku navíc a my ostatní ho víceméně doháníme. Navíc v Asii to strašně frčí, on je tam hvězdou a má veškerý servis, lidé kmitají kolem něho. Ale to jen tenhle jeden Číňan, ostatní jsou průměrní. Já třeba musím dojíždět na nejbližší patnáctku do Balingenu, což je skoro 600 kilometrů daleko. Je to náročné časově i finančně. Nejhorší je to s tím časem - člověk jede tam, odtrénuje, zůstane tam třeba dva dny, a pak zase jede zpátky. Mohl bych dělat nějaké další věci, ale takhle jsem tam odříznutý…
SP Chamonix, 2011
Jak se dá rychlolezení na takové úrovni spojit s dalšími aktivitami, třeba prací?
Když jsem v Praze, tak dělám na stěně v Holešovicích. Má to tu výhodu, že dopoledne můžu většinou v klidu trénovat, protože je tam málo lidí. Trénuju, případně odběhnu za bar. Někdy mě to teda dost rozčiluje, ale někdy mi to nevadí. Je to i podle toho, jakou má člověk náladu. Když mi trénink nejde, tak mě to o to víc nervuje. Když mi to jde, tak mi to vůbec nevadí (smích).
Co škola, někde jsem četl, že jste přerušil. Jak to teď vypadá?
Dělal jsem marketingovou komunikaci a veřejné vztahy, přerušil jsem kvůli letošnímu mistrovství světa, na kterém jsem byl nakonec pátý, což je super! Určitě jsem rozhodnutý tu školu dodělat, ale otázka je kdy. Špatně se zvládá naplno závodit, k tomu třeba ještě dělat školu a vydělat si nějaké peníze navíc. Já říkám, že jedním zadkem se dá jakž takž sedět na dvou židlích, ale na tu třetí už prostě nedosáhnu… Mohl bych přidat školu, ale to bych už prostě něco šidil. Pokud bych šidil trénink, tak to nemá smysl dělat. Lepší je to dělat naplno a školu dodělat potom. Člověk je na tom fyzicky nejlépe v určitém období a pak už to bude horší.
Určitě ke svému rozvoji používáte i sportovní výživu. Kdy jste se k ní dostal?
Od té doby, co jsem začal jezdit na světové a evropské poháry ještě jako junior, tak jsem před závodama bral kreatin, ale moc jsem neřešil jídelníček. Pak jsem začal řešit i jídelníček, ale pořád jsem pravidelně nezařazoval suplementy. Nějak jsem tomu nepřikládal váhu, což byla chyba. Jeden čas jsem měl dost problémy s imunitou, a když jsem si začal dávat i gainery a sacharidové nápoje, což jsem doplnil ještě další výživou, tak pak se mi daleko lépe trénovalo a nebyl jsem prakticky vůbec nemocný. Předtím jsem měl přitom jeden rok asi čtyřikrát antibiotika! Potom, co jsem začal brát ty přípravky, tak to všechno zmizelo. Asi jsem se přetěžoval – člověk trénuje, dvakrát se moc nevyspí a pak začne hned chrchlat.
Jaké produkty zařazujete a jaké máte nejradši?
Záleží podle přípravy. Před tréninkem beru pravidelně sachariďák nebo gainer spolu s Kre-Alkalynem, ale to zase záleží na tréninkovém období. Někdy lehce, někdy vysadím a začnu až před závody. Během dne proteinový nápoj, navečer glutamin a vitamíny, ráno minerály. Všechno mám teď od společnosti Aminostar, konkrétně používám Actions Whey Gainer, Rox 68, Kreatin Monohydrat, Kre-Alkalyn a BCAA Max Protect.
Rozhovor na Lezci:
Libor Hroza
Zde stránky sponzora Libora Hrozy
Aminostar