Po několika zdařilých výstupech v okolí sedíme s parťáky Čuldou a LeoNem poslední červencový den pod Stěnou s velkým „S“ a nevelkými okny v mlze a dešti brejlíme na střídačku do našeho a Kuchařova (centrálního) pilíře. Teda né že by se tak jmenoval, ale z pochopitelných důvodů mu tak říkáme. Lízt přímo pod hradbou séraků chce asi dost sebezapření - nejmíň tolik jako měli ti tři týpci, co je to smetlo vloni (jednoho stále hledají). Mno, náš pilíř vypadá v tomhle ohledu bezpečnějc, takže hurá na věc.
Výhled z kempu do S stěny Ullu-auz-baši. Kvůli němu jsme byli
zpočátku podezíráni, že si výstupy vymýšlíme. Náčalnik nás totiž při
prohlížení stěny dalekohledem neviděl. Pravda, nahlášenyj mašrutnyj plán
neodpovídal budoucí realitě ;-)
Ráno výjimečně žádná z LeoNových ctitelek nevolá nijak tragicky brzo, díky čemuž vyrážíme až nedlouho před rozedněním. Pomalu stoupáme ledovcem pod jeho první schod na úpatí stěny, po tmě se jde jako obvykle dobře. Vycházíme na rampu a traverzujeme vlevo obchvátit schod druhý, přesně podle včerejšího plánu. Zblízka bohužel naše trasa nevypadá ani zdaleka tak přívětivě jako zdaleka, sákryš. Rozporujeme komínem odtrhovou trhlinou, přelejzáme ledový bloky, snažím se vzpomenout, jestli jsem někdy lez sólo humusnější ledovec. Skoro by to chtělo začít jistit, leč při pohled vzhůru na kaskády séraků visící toho času přímo nad námi a provokativně se růžolící v hřejivých paprscích vycházejícího slunce, člověku běhá mráz po zádech. Ajta krajta, bič a pryč. Takže místo lanování jenom kontroluju, jestli se kluci někde nezapráskli, je to dobrý - cepínujou srdnatě, a valím dál jak rychle to jen jde. Konečně se můžeme uchýlit k patě pilíře do pochybného bezpečí padajících kamenů. Vodou vyhlazené plotny pokryté na poličkách sutí nevypadají moc přívětivě, a vskutku, nástupový boulder mě celkem zaskočil. Ulez jsem velmi malichernej kousek ploten a už končej lana. „Sakra jak je to možný? Dyk máme přece šedesátky!“ na rozměry stěny si holt teprve zvykám. Stejně jako na to, že pořádný jištění je luxus. Dlouhý hledání prvního pofiderního štandu napovědělo, co nás bude nejvíc zdržovat. Hned vzápětí Čulda vozkoušel pevnost lana, když urval jedinej slušnej chyt v nástupovym boulderu, inu, celodenní radovánky propukly naplno. V druhý dýlce jsem podcenil včasné nazutí maček a snažil se to napravit až na ledové plotně „zajištěn“ o hromádku suti zjevu tatranského mužíka. Skoby na štandu zatloukám ani ne do půlky, anžto se bojím odpadnutí celého bloku a nic jinýho široko daleko neni, tomu říkám alibismus.
Nástupový boulder
V další dýlce se prozměnu v mačkách nemůžu vysápat převislou koutospárkou - takže zase naopak, no ještě že s sebou nemám lezečky a přezouvací repertoár je tudíž omezený. Po pár hodinách pouštím z řetězu LeoNa, který si připravil několik netradičních scének. Poučnou: „jak zrobit štand v hromadě bahna“ a díky přezouvací nechuti i „jak strmý led lze zdolat pouze s cepínem“. Když mi vysvětluje, kam až že mám cepín seknout, abych se zhoupnutím na něm trefil nohou na zamrzlý šutr, naplno oceňuji tuto cirkusovou vložku. Nejlepší číslo dne ovšem mělo teprve přijít. Po tom co přetraverzoval potůček a budoval v mokrém hnusu štand, jsme s Čuldou přehodnotili situaci z globálního hlediska, a v rámci změny výstupové strategie (ne vpravo, ale vlevo) donutili překvapeného LeoNa k návratu o celou mokrou dýlku. No koho by po takové štrapáci divadelní nadšení neopustilo!
Jak si kdo ustele... první bivak na Dychtau
V hlavní roli tedy dostává prostor Čulda a v lokrovišti předvádí neotřelé skobovací finty. Ulezený dýlky pěkně přibejvají, ale pocitu “ty lana sou snad jenom čtyřicítky“ se stále nemůžu zbavit. Když se krátce před setměním konečně dostáváme na ostří pilíře, nezbývá než si přiznat, že druhý den zjevně vrchol nedobudeme. Ostražitost polevuje a těsně před bivakovací policí se zlehýnka otřu rukávem o pořádnou skříň, varovný výkřik, rachot a ticho. Nikoho se nemůžu dovolat a tak se snažím uklidnit racionálníma úvahama: kdyby šli dolu i se štandem tak bych musel cejtit škubnutí v laně ne? Leda byby lala na přeseknuta, hmm. Uklidněn dorážím dýlku a pro dnešek máme finíto.
Na šikmé poličce se snažíme uvelebit co nejlíp, ve třech přecjen zabíráme dost místa. Čulda je hrozně tlustej a s utkvělou představou pohodlného poležení dlouho do noci otlouká šikmý ledík, zjevně mu to přes den nestačilo. S hvězdnatým nebem nad hlavou a rachotícíma lavinama vůkol spíme jako v bavlnce.
Ranní slunko nás vytahuje z pelechů do dalšího krásného dne. Zahajuje ho neúnavný Čulda, zvyklý vstávat a lézt se slepicema. Bejt v trochu větší vejšce, tak bych ho snad slyšel i kvokat do rytmu. Lovíme čůrky vody kde se dá a pomalu se blížíme k vskutku odpudivému mixovému výšvihu. Jako na potvoru mám nejlepší ledovýbavu já, takže se nemůžu zbavit neodbytného dojmu, že ta dýlka vyjde na mě. Ve snaze odvrátit osud se ještě nenápadně ptám LeoNa, jestli to nechce lízt. Na upřímně udivené “si magor ne? Ty to snad lízt chceš?“ ovšem nemohu namítnout ani popel. S neodvratnou jistotou se pocity kupodivu mění, a když se vyhupuju na poslední štand „před“ (velmi chytře Čuldou zbudovaný pod nasluněnou kazatelnou) přistihuju se, že se do ledíku dokonce těším.
Další bouře odchází - zasněžená Šchara
Takže levá ruka žába ve spárce, zakopnout špičky hrotů do křištálový polevy, pravačkou rozpor nebo zkusit zaseknout? S bezmeznou důvěrou k zamrznutým lokrům po nich vzlínám a dusím se radostí z postupu. Mě to lezení fakt asi baví, uvědomuju si, a alespoň na chvilku zapomínám na psychickej tlak, kterýho se letos nějak nemůžu zbavit. Chvíli hrát hlavní roli ve vlastním filmu?
Po pár dýlkách při produpávání půlostehení břečky vzhůru se ovšem dusím z úplně jinejch důvodů. “Zkurvenej prsák, jakto že ty nacucaný lana tak sviňsky táhnou?“, lapám po dechu a zcela nemetodicky si cvakám lana okem na sedák. I tak toho mám po chvíli dost a balancuje na okraji totální prošitosti přenechávám čelbu LeoNovi. Šak každej má právo užít si zplna hrdla.
Nebezpečná S stěna Šchary - zůstali v ní např. Studnička s
Černíkem (1962).
Odpoledne se nám přehouplo do druhé části a trochu okosilo. „Eště tudle dýlku a končim“, zahlásil LeoN a na důkaz, že to myslí vážně, posílá do údolí reverzo. Jóo, zatim jsme na tom dobře, vtip nás neopouští, když ale hned odešle expres rekomando ještě karabinu, radši s Čuldou zmlkáváme. Kurňa kurňa, s nepříjemným pocitem proklatě rychle klesajícího pomeranče spěchám vzhůru, ani se štandama se moc nemazlim, koneckonců jsme už v lehčim terénu.
Na procházce
Konečně se překuluju přes sněhový vrchol pilíře čelem v tvář rudnoucí Gestole. Přede mnou je epesní sněhovej břit, při západu slunce romantika jako prase. Jistit neni kde, slyšet neni, a tak chvíli trvá, než tahánim vyprovokuju Leona k popolezení a vykouknuní na hřeben. „Jistíš? Ne! Sedni si támhle a skákej dyštak na druhou stranu... Hmm.“, v takovejch chvílích člověk vždycky ocení flegmatický parťáky. Jak rychle to jen jde se prokopávám k úpatí lámavý věžičky, dobrat kluky, další dýlka.
Takhle vypadá “naše“ S stěna Dychtau z dálky
Tak jsme to asi nestihli, uvědomuju si v houstnoucím šeru. Takřka jen po hmatu pár skobek na štand a kritickým pohledem přeměřuju miniaturní sněhovou poličku. Za chvíli sou tu kluci, takže co? “Zkusim ešte jednu dýlku“, rozhoduju se a za modravého svitu tiky přerovnávám lego vzhůru. Dík sametové tmě se bojim míň než bych asi měl a beru všechno co se hejbe jenom trochu. Vždyť vo nic nejde, tma je tak hustá, skočit do ní, budu se vznášet jako pouťový balónek.
Zase vedle ;-)
Sakra, že by přecjenom vejška trochu působila? No, hlavní hřeben s toužebně očekávaným pláckem jsme sice ještě nedobyli, ale pod tlakem okolností bylo místo uznáno zabivakovatelným. Je úplný jasno, zvedá se proklatě silnej vichr. Kopeme, snažíme se něco uvařit, a postupně promrzáme. Kosa však začíná bejt nesnesitelná, pít se asi nebude, na víc vaření než jednu brkaši se nevyhecuju a Čulda ji stejně nechce, že je prej studená ;-) Tomu teda řikám gastronomickej režim, kam se hrabe fit and slim a jiný hubnoucí sračky. Nějak mi kosa zatemňuje mozek a tak ještě proženu Leona po okolí v rámci hledání pohodlnějšího bivaku, pak se konečně nasoukáme do spacáků a jako “obvykle při bivaku na hřebeni Dychtau“ (
viz zájezd před dvěma roky) doufáme v krásné prosluněné ráno. Ha ha. Takovou bouřku, která se tentokrát v noci přihnala, nikomu nepřeju. Lítá to kolem jedna radost a šustění přívalů nového sněhu na žďárák nebere konce. S Leonem přemítáme jak jsou na tom asi kámoši na Džangi, až později zjistíme, že o dost hůř než my (propálený díry v oblečení jako ze Šůbrta).
V Rusku jsou prostě napřed - luxusní apartmá s vodotryskem.
Hádejte k čemu slouží?
Fekál nechce ustat ani ráno, vystrčím jedno oko ven tou dírou na dejchání, od který systematicky provlhám a nechápavě zírám na FAKT TLUSTOU VRSTVU sněhu, která si to na mě jen tak leží. Paráda! Po krátké licitaci se sněhem v botách ohledně změny trvalého bydliště si dopřávám tak neoblíbený výlez humáčem do plné polní, blee. Při následující hodince, kterou zabrala prověrka našich skautských dovedností - skoroneřešitelná taškařice s promokavými vlhkými a údajně nepromokavými avšak nezapalitelnými sirkami, mokrým zapalovčem a hořákem plným vody, máme dost času na rozjímání. Cestu máme vylezenou, stačilo by dojít po normálce nahoru, jenže. Historicky obehrané rozhodovací dilema „když to teď otočíme, tak už se na vrchol v životě nedostaneme“, se v pohádkových záplavách prašánku změnilo spíše na lema “když se teď neotočíme, tak už se dolu v životě nedostaneme“. Pár mlčenlivých pohledů je výmluvnější nežli sáhodlouhé debaty. „Vzhůru dolů!“ je tentokrát do puntíku přesné. Vzhůru je to naštěstí jen kousek, zato ta štreka dolu, darmo mluvit. Převažující led pokrytý prašnem nedává jinou šanci než rakovat po čtyřech a poctivě kopat. V nekonečných jižních úbočích hory je nám jediným zpestřením velmi poučný polední prásk, jenž se snažíme zachránit hodinovým traverzem skalního žandarmu, ve fujavici opravdu ryzí zážitek. To bylo radosti když pak chvilkovou skvrnou jasna z mlhy vykoukla Missestau a ukázala nám cestu! Hned jsme se mohli vrátit k račímu stereotypu.
V pozdním odpoledni se počasí konečně umoudřilo a chvíli bylo vidět, jak vysoko jsme nad spásným ledovcem. Hm, řeknu vám, zlatá mlha! U ruského bivaku se terén mění na suťovisko, přes nelichotivou hodinu bivak míjíme s odhodláním dorazit to (se) dneska. Blahodárná mlha opět zahalila humusnej sestupovej kuloár, takže už jen slezu tudle mokrou skalku, sjedu toudle sutí a už vykoukne .. další suť a další skalky, ale tam za nima ... a tak pořád dokola.
Se setměním se svaluju mezi kvítky na prvním fleku trávy, rámcově jsem velmi dole :-) tedy na loučkách nad ledovcem. Čuldovy ostatky mě brzy následují. Chlemtáme vodu a doufáme v Leonovu dnešní nezvrknutokotníkochvost. Naštěstí se po čase vynoří z mlmy (mlho-tma) po svejch.
Je devět, večeříme zbytky jídla (ňáký kupodivu sou) a vyrážíme do poslední etapy našeho dnešního takřka tříkilákového zklesání: romantický traverz travnatého svahu posetého skalami. Potácíme se s čelovkama vlahou nocí, je mi tak nějak fajn i když se jde hrozně blbě. V 11 narážíme místní salko na Miseskoši a luxus pěšinky nás - již notně vyprahlé - vynáší s úderem půlnoci do bezingského báru. Právě včas, jedna z rusek si se mnou zrovna chce připít na to, že nejsme mrtví. Jo máš recht, bylo toho dost kočičko.