Předem upozorňuji, že zde se nejedná o skrytou reklamu, ale o vynikajícího lezce Jindřicha "Hudyho" Hudečka, který stále elegantně přelézá nejtěžší pískovcové cesty, na vápně si lehce „střihne“ 8a a k tomu je také basejumpista, automobilový a motocyklový závodník, vášnivý běžkař...

Tento rozhovor jste si už mohli přečíst v katalogu firmy HUDY sport, která letos oslavila kulaté výročí 20 let od založení.

---

Hudy ve zkratce:
Jindřich Hudeček  je legenda českého lezení.  Narodil se v roce 1964. V letech 1983 až 1990 byl člen československého horolezeckého reprezentačního týmu. Účastnil se několika expedic, později se začal soustředit na závody Světového poháru v lezení na obtížnost.  Jeho vynikající umístění mu zajistilo účast na prestižním závodě Rock Masters v Arcu. Po ukončení dráhy profesionálního lezce se začal věnovat závodům silničních motocyklů a později i automobilovým závodům. V roce 1990 založil firmu HUDYsport.

---

Hudy na Fitz RoyArchiv HUDY sportu/ foto Tomáš Sobotka

Začátky lezení


Pamatuješ si své lezecké začátky?
Lezecké začátky si pamatuji asi jako každý, kdo začínal lézt s chutí. Můj úplně první kontakt se skálou byl asi tak v 7 letech. Naproti mému domu stálo koupaliště, kam byl přístup  po schodech nebo po skále, která měla přibližně 4 metry.  Kamarádi to vždycky obcházeli po schodech a já jsem lezl po skále. Jako kluk jsem samozřejmě měl oblíbenou  knihu Trůny bohů od Arnošta Černíka a asi ve 12 letech jsem se rozhodl, že horolezectví musím také zkusit. Vydal jsem se do Labského údolí, kde jsem vylezl na svojí první opravdovou skálu.  Ze začátku jsme s kamarády lezli cesty v obtížnosti II, III, IV. Pak jsem si  ve starém průvodci přečetl o významné věži s názvem Vojtěch, která se nachází na pravém břehu Labe. Povedlo se mi jí najít a na vedlejší věž Vojtíška jsem si vylezl jednu cestu bez lana. Naproti zrovna lezl Zdeněk Weingartl s kamarády, kteří si mě všimli a přizvali do party. Vylezl jsem s nimi svou první cestu za VI. O týden později jsem se vydal do skal znovu  a potkal jsem tam Karla Bělinu.  Začal jsem s ním pravidelně lézt a to už jsme s přehledem zvládali cesty v obtížnosti VIIb a VIIc.


Co na to říkali tvoji rodiče?
Mám jen mámu a ta se s tím smířila. Co jiného jí zbývalo. Možná, že si nedokázala představit, co to lezení je. Teď už mi jen říká: Proč ještě lezeš, vždyť už jsi všechno vylezl. Snažím se jí vysvětlit, že člověk neleze proto, aby něco nebo všechno vylezl, ale proto, že ho to baví.

Dneska najdeme v HUDYsportu hodně špičkového lezeckého vybavení. S čím jsi začínal lézt ty?
Za nás bylo samozřejmě těžký vůbec sehnat jakékoliv vybavení. Tak asi jako v každém sportu tenkrát. Já jsem si své první lano „pořídil“ na zaparkované lodi v Hřensku. Bylo to vrhací lano tzv. šmajska. Od kamarádů jsem dostal  tři karabiny, jednu železnou a dvě duralové. Takže to bylo mé první vybavení. Slaňovat na tenké kroutící se šmajsce na „Dulfera“ bylo utrpení. Člověk byl popálený, no hrůza. Za dva roky jsme se dozvěděli o sedacích úvazcích. A tak jsme si je začali vyrábět. Sešili jsme doma na stroji požárnické hadice, spojili je nýtky a bylo to.

Tedy lezení se stalo v mládí tvou náplní číslo jedna nebo si dělal i jiný sport?
Já jsem byl odjakživa blázen do sportu. Táta se mi zabil v 7 letech a tak jsem neměl možnost, aby mě někam za sportovním vyžitím brával on. Musel jsem sám. Jezdil jsem na kole,  na lyžích. Už ve 12 letech jsem se sebral, vzal lyže, šel pěšky do Děčína, pak vlakem na Telnici, kde jsem celý den lyžoval a pak zase zpátky domů. Sporty mě braly, ale  lezení mě bavilo nejvíc. Je jasný, že jako každý malý kluk jsem chtěl být motocyklovým závodníkem. Kdoví, možná kdyby mě v mládí někdo podpořil, věnoval bych se víc motorkám, než lezení.


Ramona- "Bozi uděl" Xb, Adršpachfoto by Pavel Žofka


Tenkrát cesty v Labském údolí nevypadaly jako v dnešní době, dobře odjištěné, bezpečné a sportovně laděné. Začínal jsi s tradičními a málo odjištěnými cestami. Vylézt je, zavánělo skoro vždy velkým  dobrodružstvím s velkým nebezpečím. Můžeš popsat atmosféru Labského údolí v době tvých začátků?
Ale v té době šlo taky o sportovní výkony! Jen se odehrávaly na morálových cestách a byly tím pádem  k tomu i nebezpečný. Což teď už není. Na 80% dnešních cest už nebezpečí nehrozí. Vidím velký rozdíl mezi generací v dobách mých začátků a dnešní generací. Když sis chtěl vylézt  těžkou cestu tenkrát, musel jsi umět opravdu lézt. Nemohl sis dovolit v cestě odsednout a pak těžká místa nacvičit. Prostě jsi musel vylézt 20 metrů bez jištění ke kruhu a pokračovat další nezajištěnou pasáží k dalšímu kruhu. Moje generace zkrátka lezla všechno a všude. Kdežto dneska jsou silní lezci, ale častokrát lézt neumí. Přijdou do skal z umělých stěn a hned nastoupí do zajištěných sportovních linií, kde o moc nejde.
Abych se vrátil k otázce jak vypadalo Labské údolí. V Labském údolí už pár těžkých cest bylo, ale než sis na ně troufnul, chodil jsi dlouhou dobu okolo. Měli jsme i daleko větší možnosti pro prvovýstupy. Všechny významný stěny  a krásné linie byly stále volný a mohl jsi tudíž udělat nádherné a jasné směry. To už dnes není. V „Labáku“ krásných a jasných směrů ubývá.

Těmi sportovními cestami jsem měla na mysli to, že tenkrát neexistovaly lezecké styly jako RP, PP, OS, Flash…Cesty se dobývaly od kruhu ke kruhu….
Ale tenkrát už vlastně styl "rotpunkt" existoval. Kruhy byly osazeny vždy pouze v „no hand restu“, na 40 metrů byl většinou jeden a mezi kruhy se prostě muselo lézt. Třeba jako v cestě Bigwall na Prezidenta. Styly se začaly řešit až později, kdy vznikaly lezecké linie v převislejších stěnách nebo přímo v převisech a kde kruhy byly blíž. Pak začaly mít styly na písku smysl.


Patřil jsi a troufám si tvrdit, že stále patříš mezi nejlepší pískovcové lezce u nás. Jezdil jsi hodně i do vedlejšího Saska, kde jsi po sobě zanechal několik těžkých prvovýstupů, z nichž některé dosud nemají opakování. Osazovat  jištění daleko od sebe ti přišlo jako něco přirozeného, viděl jsi za tím úctu k pískovci, k tradicím, nebo za tím stálo rčení nemáš na to, nelez do toho?
Možná, že se mi to teď už těžko vysvětluje, ale v té době se ty cesty zkrátka tak dělaly. Hodnotný prvovýstup byl takový, kde bylo první jištění vysoko nad zemí a  kruhy daleko od sebe.  Takový prvovýstup poukazoval i na tvojí sportovní zdatnost. Zkrátka byl jsi tak dobrý, že sis mohl dovolit udělat těžký kroky 10 metrů nad kruhem a vlastně ve stylu on-sight. Patnáct nebo dvacet metrů  jsi nemohl slézt zpátky a pak nacvičit. Málokdo se odvážil spadnout. Šel jsi do stěny s tím, že sis věřil a věděl jsi, že to musíš vylézt on-sight. Je jasný, že některý úseky byly lehčí, ale pak přišly opravdu těžký odlezy od kruhu. Když některé cesty teď lezu znovu, překvapí mě, že v nich pořád musím zabrat.


foto by Archiv HUDY sportu


A nepřijdou takové linie zpětně trochu jako lezecké pomníky?
Těch pomníků není tolik. Do některých cest jsme zpětně přidali jištění, jako např. do Světelného roku na Zrcadlo nebo na Skříň. Dneska si ale myslím, že je to škoda. Od té doby vzniklo nespočet dobře odjištěných cest, které lidi můžou lézt a takové morálové směry mohly zůstat pro hrstku odvážných, kteří by po přelezu měli obrovskou radost. Nebo by mohli v takových cestách hledat výzvu…..a  další věc je, že o dobře odjištěných cestách se v hospodě nedá moc vyprávět.

Takže ty máš rád, když se v cestě spojí fyzická i psychická námaha?
Nejde o to se zabít, to je jasný. Jde o to, že někdo se bojí a nemá vůli strach překonávat. Nacvičit těžkou odjištěnou cestu je bezvadný, ale na ni za rok zapomeneš. Kdežto na klasiky nebo odvážnější cesty v Labáku, v Adršpachu nebo v Sasku jen tak nezapomeneš.
Já prostě dávám přednost cestám, kde si zabojuješ i se svým strachem. Takové cesty jsou všude po světě, nejen u nás. Záleží na trendu v dané oblasti. Ale je pravda, že dnešní trend je spíš přesunutí z tělocvičen na skály, což v mých očích není úplně ideální.

Jak už si zmínil, k morálových cestám patří strach. Spousty lidí si o tobě myslí, že máš práh strachu posunutý?
To si nemyslím. Spíš se ho snažím překonat. Velkou roli v tom hraje i vůle. Záleží, co chceš  obětovat. Jestli tu cestu chci opravdu vylézt, tak se skousnu a zariskuji. Někdo řekne, že mu to za to nestojí. Každý má jiný hodnoty.

A bereš strach jako lidskou slabost?
No to bych neřekl. Ale myslím si, že chlapi by nějakou odvahu měli mít. Chlapi by měli být trochu nerozbitný, odvážný a nebát se, že si při splnění svého snu zlomí třeba i ruku. Odvahou v lidech se posune i ten náš svět kupředu.

Zažil jsi v některých tvých prvovýstupech, že už nebyla cesta zpátky a pád by znamenal hodně špatnou zprávu?
Mockrát jsem lezl prvovýstup, kde kruh byl 7 metrů nad zemí a já jsem se ocitl 15 metrů nad prvním jištění v rozlámané skále. Věděl jsem, že pád by znamenal smrt. Zmínil bych jednu takovou cestu s příznačným jménem „Beze strachu“ IXc ve Schmilce. Nevím, jestli jí od té doby někdo lezl, protože první kruh je 7 metrů nad zemí, druhý 30 a smyčky jsou špatné. Ale to už nejsou cesty, které bych v dnešní době preferoval. Takové cesty se odvíjely od trendu doby. Já už bych teď taky řekl, že mi to za to nestojí. Lézt takovou cestu už není o zlomené ruce ale o zabití. Ale na druhou stranu, i v dnešní době může být taková cesta pro někoho výzva.


Jak vlastně vnímáš saské tradice…lezení bez magnesia, kruhy daleko od sebe,  pro normální lezce zapovězené lezecké linie?
V zásadě je potřeba nějaký tradice dodržovat, jako asi ve všem. V Sasku je teď asi největší problém v zákazu magnesia. Tento zákaz vypudil z oblasti lezce, kteří lezou těžký cesty a mají přehled o lezení ve světě. Když my jsme jezdili do Saska, tak to byla taková evropská aréna lezení. Jezdili tam Američani, Australané, lidi ze Západu. Dnes mi přijde, že to tam umřelo. Zbyla tam skupinka lezců, z části tradicionalistů, z části patlalů. Nepozoruji, že by se tam něco v celosvětovým měřítku dělo. Kdežto v „Labáku“ nebo v Adršpachu se neustále prostupují nový těžký směry. V Sasku panuje uzavřená komunita a je to škoda.


Uvolnění  pískovcových tradic v Labském údolí ti tedy nijak nevadí?
Nevadí. Jak už jsem řekl, mám raději cesty, který nejsou „překruhovaný“. Kruhy jsou od sebe třeba 5 metrů a v cestě si užiješ i nějaké to dobrodružství. Ale musím říct, že nové cesty v Labáku většinou přejištěné nejsou. Občas zaslechnu výkřiky o přejištěných cestách, např. které dělá Richard Litochleb, ale to není pravda. Nejsou to sice morálový bomby, ale přijde mi, že jsou odjištěný rozumně, odvážně a člověk se v nich i v rozumných mezích  vybojí.


Je právě Labské údolí místo, které bude vždy patřit mezi tvé lezecké oblasti číslo jedna?

Určitě. Jednak jsem tu vyrostl a také jsem se tu naučil vše, co jsem pak využil pro své další lezení  v horách a ve velkých stěnách v severní i jižní Americe a v Dolomitech. Jsem za to vděčný. Samozřejmě jsme tu strávil 30 let a tak cesty většinou všechny znám. Lezl jsem je už několikrát. Snažím se tedy vyjíždět i někam jinam - do Adršpachu, do Teplic nad Metují, občas na vápno, ale Labské údolí jednoznačně  vítězí.



Hudy v cestě Hrana na kance Xcfoto by Archiv HUDY sport


Reprezentace a velké hory

V 80. letech ses dostal do československé horolezecké reprezentace a díky ní se ti otevřely komunismem zavřené hranice do západního světa. Pamatuješ si svůj první výjezd za hranice a co jsi na tamní lezení říkal?
Tenkrát se jezdilo do zahraničí jenom do hor. Skály se  považovaly pouze za cvičný terén pro horolezecké výpravy. Můj první výjezd byl do Julských Alp v roce 1982. Tam se nám podařil s Mikiškou za pět dní první zimní přelez kombinace Peterneliho a Čopovej cesty v severní stěně Triglavu. V roce 1983 jsem se dostal do severní Ameriky na El Capitana v Yosemitském národním parku, v roce 1986 do Jižní Ameriky, kde jsem udělal novou cestu na Yerupachu. V zahraničí pro nás bylo zajímavé srovnání se světem. Když jsem třeba přijeli tenkrát do Slovinska na Triglav, tak se v novinách psalo, že český plezavci, jak nás nazývali, přijeli do Alp a lezou těžký cesty. A opravdu se nám dostalo za naše zimní přelezy, které neměly opakování 20 let, obdivu i od tamních ostřílených horolezců. Byl jsem překvapený, jak si tenkrát český horolezectví stálo a troufám si tvrdit, že patřilo ke světové špičce, což teď myslím, že už nepatří. 



Hudy v Patagonii/ foto Tomáš Sobotkafoto by Archiv HUDY sport


Jeden z tvých horolezeckých snů se ale odehrával ve větší nadmořské výšce. Splnil sis ho v roce 1987 na expedici na Everest. Jak tato expedice dopadla?
Jak už jsem zmínil na začátku. V mládí byla jedna z mých nejoblíbenějších knih Trůny bohů. Můj hlavní cíl byly opravdu Himaláje. Když jsem se v roce 1987 dozvěděl, že jsem byl zařazen do federální expedice na Everest, tak jsem byl hodně rád. Což zvyšoval i fakt, že jsme se měli pokusit o nový těžký směr. Výstup se nám ale nepodařil. Dostali jsme se do výšky 8300 metrů, kde jsme museli bivakovat. Kdo byl v horách, tak si asi dokáže představit, co to je bivakovat v takové nadmořské výšce. Peklo. Ráno už mi bylo špatně, neměli jsme vodu a čekala nás ještě kolmá stěna ve výšce 8500 metrech. Byl jsem rád, když mě Josef Nežerka přicvakl na fixní lano a jel jsem dolů.  I přesto, že jsme výstup nedokončili, odnesl jsem si z této expedice velké zážitky. Ještě dodám, že tento směr na Everest nebyl doposud vylezen. Do velkých hor jsem se už nevrátil. Začal jsem se věnovat jinému lezeckému odvětví- závodům.

Trochu už si na to narazil. Jak vidíš  dnešní českou horolezeckou scénu?
Přijde mi, že dnes se o „vážné“ provovýstupy v horách pokoušejí lezci, kteří podle mě nemají dostatečnou výkonnost. Mluvím teď o naší scéně. Za nás to bylo tak, že horolezci museli vylézt 10 nejvýznamnějších výstupů v  Alpách, nebo udělalit fakt těžké cesty, o které se pak pokoušeli horolezci dalších 20 let. Potom teprve mohli jet do Himalájí. Bylo tedy jasné, že ten lezec má vynikající výkonnost a tím pádem jeho prvovýstup v Himalájích byl fakt bomba. Stejně to bylo i v zahraničí. Eric Escoffier jel na K2, ale za sebou už měl 24 hodinový přelez třech Alpských severních stěn ( Matterhorn, Eiger, Grandes Jorasses) a další významné výstupy. Je nasnadě otázka, zda by Escoffier ty dnešní výstupy nevylezl za 24 hodin. Myslím, že jo.


Vrátila bych se ještě k Yosemitům k El Capitanovi. Poprvé jsi tam odjel v roce 1983 a protože ty si nikdy asi nekladeš snadné cíle, volba byla jasná. Vylézt tuto jedinečnou 1000 metrovou stěnu solo. Jakou cestu sis vybral?
Do Yosemit jsem odjel jako 19tiletý kluk. Věděl jsem o solo přelezech Mirka Šmída a chtěl jsem to také zkusit. Na El Capitana tenkrát vedly pouze technické cesty. Pro svůj sólo výstup jsem si vybral cestu The Nose. Vylezl jsem to s dvěma bivaky. Doteďka nechápu, jak jsem to mohl s výbavou, kterou jsem v té  době měl, vylézt. Měl jsem dva friendy a hexentry. Lehčí úseky jsem lezl bez jištění. Se Zdeňkem Weingartlem jsme pak ještě vylezli cestu „Shield“ a „Separate Reality“.



Lezl jsi hodně solo? Nevadí ti být delší dobu sám?

Ve stěně El Capitana jsem tenkrát nebyl sám. Nebylo tam rušno jako v dnešní době, ale ve stěně lezli nebo bivakovali další lezci. Pamatuji si to jak dnes. Ležel jsem na polici a slyšel hudbu. Kousek ode mě bivakovali chlapi s velkými „tahačáky“ a velkým kazeťákem. Jinak mi nevadilo být ve stěně sám. Lezl jsem hodně solo v horách, třeba v Tatrách. Bavilo mě to.

Jak ses v té době živil a jak sis dokázal vydělat na tak nákladné expedice?
Do 1983 jsem se učil na učilišti, obor automechanik. Na zájezd do Yosemite jsem si půjčil. Letenka byla dražší než teď, stála 16000 Kčs. V New Yorku jsme pak jeden měsíc opravovali baráky na Manhattanu a  jeden měsíc lezli v Yosemitech. Po vojně jsem si vydělával už přednáškami. Velká výhoda byla, že reprezentace měla z velké části výjezdy zaplacené.

Československou republiku jsi reprezentoval i na závodech Světového poháru ve sportovním lezení. Jaké byly tvé nejlepší umístění?
Nejlépe jsem se umístil na závodech v USA, kde jsem skončil  na 3. místě a na Krymu na 2. místě. Většinou jsem byl na závodech Světového poháru tak do 6. místa. Dnešní závodníci si neuvědomují, jaké mají obrovské výhody. My jsme chodili do práce, zima šest měsíců v roce a stěny nebyly. V zahraničí už tomu bylo jinak. Měli lepší příležitosti k tréninku. Konkurence pro nás byla tím pádem tvrdá. První mojí stěnku jsme si udělal doma u kamen. Abych si zvyknul na vysoké francouzské  teploty, protože doposud jsem lezl jen v zimě, tak jsem před tréninkem kamna roztopil a až bylo v místnosti 30 stupňů, začal jsem trénovat.  Na vápně jsem poprvé lezl v roce 1988 v Boux. Za měsíc jsem tam vylezl osm 8a, jedno 8b a 7c+ na OS. Což bylo na tu dobu dobrý. Tam si mě všimnul jeden Francouz, který koučoval Catherine Destivel. Pozval mě na závody. A tak začala moje závodní kariéra. První závody nebyly ještě nic moc a pak se to lepšilo, lepšilo, až jsem byl do 10. místa v celkovém pořadí SP. Pak mě pozvali na Rock Master. V té době existoval vedle klasických závodů SP tzv. Rock Master Tour, což bylo pět závodů po celém světě. Asociace nám tyto závody proplácela a jezdili na ně jen ti nejlepší lezci jako Moffat, Tribout, Moon….

Jaké závody tenkrát byly? Jak vypadaly závodní cesty?
Závodili jsme ještě hodně na skalách, které musely být občas i uměle upravovaný. Protože nacházet pro závody pořád nové směry bylo těžké. Na závodech v přírodním terénu se mi dařilo. Neměl jsem sice tolik síly jako ostatní závodníci, kteří na vápně trávili skoro celý rok a někteří už měli i umělé stěny, ale dokázal jsem to nahradit technikou. Později se už závodilo na  umělých stěnách. Trend ale stále byl kolmější a technické cesty. Takže mé výsledky byly taky dobrý. Po roce a půl  závodní kariéry se mi přihodil první lezecký úraz a musel jsem se závody skončit. Stejně mě to  po tom roce a půl přestalo bavit. Ze začátku nebylo těch závodů tolik. Jedny byly ve Francii a pak se jelo na skály. Ale později těch závodů bylo strašně moc, 7 závodů  Světového poháru a 5 závodů Masteru. Na skály jsem se ani nedostal a čekat v izolaci třeba 8 hodin nebyl taky žádný med.

Po revoluci – začátek firmy

Lezení jde ruku v ruce s tvými podnikatelskými začátky. První obchod jsi otevřel v Hřensku, malebném městečku uprostřed pískovcových skal v roce 1990.  Malinký krámek dole a nahoře sklad a kanceláře. Prodavači byli kamarádi. Jaké byly první podnikatelské krůčky do světa outdoru?
V roce 1989 se „otevřely dveře“ do západního světa a kamarád z Ústí nad Labem si chtěl otevřít sportovní obchod. Oslovil mě, zda bych mu nepomohl s výběrem zahraničních značek. Byl jsem sponzorovaný La Sportivou a tak jsem měl o zahraničních značkách docela přehled. Souhlasil jsem a dovezl nějaké zboží. Pak mě napadlo, otevřít si vlastní lezecký obchod v Hřensku. La Sportiva mi dokonce nabídla zastoupení. Později jsem otevřel druhý obchod, no a teď jich je 40.

Po pádu komunismu už zřejmě nebyl takový problém sehnat do obchodů zboží ze zahraničí, ale přeci jenom, orientovat se v záplavě výrobků  po  životu v totalitním režimu, jaké to bylo ?
Po pádu komunismu už zřejmě nebyl takový problém sehnat do obchodů zboží ze zahraničí, ale přeci jenom, orientovat se v záplavě výrobků  po  životu v totalitním režimu, jaké to bylo ?
To problém nebyl. Lezl jsem 15 let a věděl jsem, co je dobrý, co je mezi lezci oblíbený, co je kvalitní. Využil jsem vlastní zkušenosti. Samozřejmě jsme museli brát ohled i na cenu. Nemohli jsme nabízet lana od Mammutu, která byla na tu dobu hodně drahá. Snažili jsem se volit zboží kvalitní, ale pro naše lezce i zároveň cenově dostupný.


foto by Archiv HUDY sport

Jak jsi vybíral místa a lidi pro nové obchody?
Stačí se podívat na mapu a vybereš si ekonomicky nejvýhodnější místa. My jsme začínali s Prahou, Libercem, Brnem a Ostravou. V těchto městech jsem měl  kamarády-horolezce, které jsem znal z reprezentace, jako je Polda Sulovský v Ostravě, Tomáš Kysilka v Brně, nebo Víťa Walzel v Praze. Ty kluky jsem znal a věděl jsem, že to jsou fajn lidi a outdoorovým věcem rozumí. Doteď je v HUDYsportu několik lidí z reprezentace.


Takže při výběru zaměstnanců pro tebe není  důležité vzdělání, ale zkušenosti?
To je samozřejmě nejdůležitější. I když se poslední dobou trochu ukazuje, že ne každý dobrý horolezec, je dobrý podnikatel. Ale v zásadě převáží všechny chyby to, že je to fajn člověk z vlastními zkušenostmi ze světa outdooru.

Přeci jenom velká firma už potřebuje pevná pravidla a kamarádství, které stálo na počátku, musí jít stranou. Nebyl to problém?
Určitě. Musí existovat určité mantinely, kam se ještě dá zajít a kam už ne. Ale většina kluků, kteří s námi ještě jsou, tyto mantinely pochopili. Myslím si, že jsme jim dokázali, že směr který jsme nastolili je správný, a že dokážeme firmu úspěšně vést. Každému se nedá vyhovět, to je jasný a každý nemůže být spokojený. Nejtěžší byl právě ten přerod z kamarádsko amatérské firmy na řízení profesionální velké firmy. Považuji za důležité zachovat pozitiva z  amatérského podnikání a zároveň k tomu napasovat profesionální přístup.

Z malého obchodu vzniklo velké impérium čítající 40 obchodů. Vedení takové velké firmy musí stát už spoustu času. Jak to zvládáš společně se svými aktivitami ?
Zvládám to tak, že mám ve firmě chytrý a šikovný kluky, kteří dělají bezvadně svou práci. Snažíme se udržovat směr, který jsme nastolili a pak se není třeba bát budoucnosti. Do práce chodím na hodinu denně a mimo zásadních rozhodnutí to chlapi a ženský zvládají sami.

Je těžké obstát v dnešní stále se rozrůstající konkurenci?
To je hodně těžký. Podmínky se hodně přitvrdily. Teď už jde na trhu o tvrdý konkurenční boj. Vím, že nás mraky dodavatelů nemá rádo, protože je tlačíme s cenami dolů, ale zároveň je třeba si uvědomit, že nás tlačí zákazník a zákazník je náš pán. Pokud zákazník nechce přijmout určitou cenu, my se musíme podřídit a musíme sehnat zboží za přijatelnější cenu. Pak může dojít i k tomu, že se ohlížíme po jiném dodavateli. Pokud se tak nestane, tak zkrachujeme, protože budeme mít drahý a nekvalitní výrobky. Snažíme se sehnat kvalitní výrobky za rozumnou cenu. To je těžký.


Jako jeden z mála sportovních řetězců nemáte prodejny v nákupních centrech a centrálu máte v Bynovci ve vesnici kousek od Děčína a ne v Praze. Jak to ?
Základna je v Bynovci, protože z tohoto kraje pocházím. Další věc je, že šikovný lidi se ve velkých městech shánějí hůř, než v menších. V menších městech jsou šikovný lidi po ruce a ve velkých jsou už rozebraný. Tady mám i kamarády - spolupracovníky, kteří jsou prověřený léty společného života. A proč nemáme obchody ve velkých supermarketech? Když jsem se v zahraničí někde zeptal, kde si koupím magnesium, nebo něco jiného, co jsem zapomněl, poslali mě vždy do městečka, do kamenného obchodu s majitelem, který většinou i lezl.  Ten obchod vyzařoval  tu pravou lezeckou atmosféru, což by se v obchodním centru nestalo.

Když by ses měl ohlednout, co bys za těch 20 let HUDYsportu změnil a zlepšil?
Moc by toho nebylo.

Máš nějakou jednoduchou filozofii podle které firmu vedeš?

Už jsem to trochu nakousl. Provozovat takové obchody, do kterým bychom šli my sami nakupovat.


Podnikání a sport

Po ukončení lezecké závodní kariéry jsi začal podnikat. Díky tomu sis mohl začít plnit i své další o „trochu“ nákladnější  sny. Mám na mysli  závodění v autě a na motorkách. Který byl tvůj první závodní stroj?
Jako většina kluků jsem začala jezdit na něčem, co bylo snadno dosažitelný a levný. Koupil jsem si Hondu 600. Na té jsem odjel první závodní rok. Pak jsem objevil značku Ducatti, která mě zaujala a závodím na ní dodnes. I tady mě tato italská firma oslovila a získal jsem zastoupení pro Českou republiku. Takže i z toho se v závěru stala práce, ale spíš zábava.

Jezdil jsi na profesionální úrovni?
Ve třiceti letech se těžko dostáváte na vrchol, ale vyhrál jsem možná deset závodů Mistrovství republiky. Jel jsem Mistrovství světa, 24 hodin Le Mans,…Řekl bych, že to byla taková pod-profesionální úroveň.

Když  jsi jezdil, přestal jsi úplně lézt?
Lezl jsem dál, ale daleko míň. Motorkám jsem se hodně věnoval, i když ne tolik jako profesionálové. Ale přeci jenom závody byly většinou o víkendu, takže jsem se do skal dostal jen přes  týden. Vždycky je něco za něco a něco je třeba obětovat.

Závodil jsi v lezení, na motorkách, v autě. Co tě na závodech baví ? Proč vlastně závodíš?
Závodění na motorkách je hodně tvrdý sport. Přirovnal bych to k lezení na písku nebo v horách, ale daleko akčnější. Na motorkách člověk zažívá ohromný adrenalin. Když se na startu rozsvítí zelený světlo, vyrazíš, pak se pereš se soupeři…. Na skalách nejde o boj se soupeřem, tam jde o to zdolat určitou stěnu.  Na motorkách jde o to, kdo prokáže větší odvahu, kdo prokáže lepší motorkářské umění, to se mi líbí. Nedávno jsem jel zase jeden závod. I přesto, že jsem nevyhrál a skončil na 4. místě, tak se mi to hrozně líbilo.

Co zranění, potkala tě nějaká ? 
Samozřejmě. Nejvíc úrazů se mi přihodilo na motorkách. Z lezení jsem měl snad jen jednou vyvrtnutý kotník a pak tradiční úrazy prstů a ramene. Na motorce jsem měl 2x zlomenou nohu, ruku, probroušený klouby, roztříštěný rameno….pořád něco.


Jaké další sporty jsi vyzkoušel? Slyšela jsem něco o basejumpu..?
Basejump  je podobný adrenalinem spíš motorkám, než lezení. Je to akční, rychlý sport.  Při seskoku letíte až 200 kilometrů za hodinu. O basejumpu jsem se jednou náhodou dozvěděl a napadlo mě, že bych to mohl zkusit. V roce 2004 jsem potkal jednoho Američana, co basejump skákal. Dali jsme se do řeči a uskutečnili společný seskok na Twins Falls v USA. Pak jsem si ještě několikrát skočil z letadla, jak mi doporučil, no a pak jsme jeli do Itálie na Brentu. Basejumpu se nevěnuji intenzivně. Za rok si skočím tak 15x. Líbí se mi na tom, že se odehrává v přírodě. Člověk musí k exitu dojít skalami, na exitu je člověk sám, jsou tam bezva lidi. Basejump beru ale jako rekreační sport.

Dokážeš si svůj život představit bez adrenalinu?
Zatím jsem to nezkoušel, ale asi ne.


Hudy dnes

Vím, že do skal pořád jezdíš. Co tě na tom  po těch letech pořád baví ?
Na lezení mě baví jen ten samotný pohyb. Jdu třeba lézt cestu, kterou jsem lezl už 100x, např. Kruh za kruhem, ale ten lezecký pohyb v ní je úžasný. Občas vynechám nějaký to jištění. Snažím se pohybovat po skále s minimem síly, pokládat ruce na skálu jen aby se nesmekly. To mě přijde jako krásný pocit a mám to hrozně rád. Pak samozřejmě i když jsem na nějaký lezecký výkony starý, jsem stále ambiciózní. Jdu třeba lézt se špičkovými lezci a stejně nakonec někdy vylezu cestu dřív než oni. To mě těší. Kluci někdy říkají, že se se mnou nedá na písku lézt.

Čím to, že je přelezeš?
Jsem asi za těch 30 lezeckých let vylezený nebo nevím.  Myslím, že mi byl dán i talent na pohyb a mám silnou vůli. Zatnu se a nepustím!

Na písku lezeš pořád XI a jak se ti daří na vápně?
Na vápně občas přelezu na druhý pokus 8a a 7c+ na on-sight. Kdybych asi trénoval, vylezl bych i to 8b, ale to nedělám. Na umělý stěně jsem nebyl už 15 let a nacvičovat mě nebaví. Raději jedu do Adršpachu, a tam si vylezu technickou pěknou hranu. Mám někdy pocit, že lezci už poslední dobou nelezou pro krásu cesty, ale pro čísla. Hlavně, že si to hned druhý den, můžou napsat do deníčku.


foto by Archiv HUDY sport


Jak se jinak  udržuješ v kondici?
Přes zimu jezdím skoro každý den na běžkách, tak 2-3 hodiny. V létě na kole.

Vím, že jako firma podporujete některé mladé lezce Adama Ondru nebo Ondru Beneše, proč?
Snažíme se pomoci mladým klukům, aby byl ten jejich lezecký život o něco jednodušší, než jsme měli my. Aby měli nějakou tu kačku navíc a dobré lezecké vybavení. Při výběru u nás hraje roli, zda to jsou fajn lidi a samozřejmě musí něco lézt. Zároveň je to i klasický marketingový tah. Sponzorovaný lezci  se pohybují ve skalách ve vybavení, které prodáváme a tím zákazníkům vlastně doporučují zboží.

Podporujete také nějak lezení v tvém oblíbeném Labském údolí ?
Určitě. Přispívali jsme na údržbu cest a přístupům ke skalách a dodáváme provovýstupcům jistící materiál. Na druhou stranu nás trochu mrzí  přístup ochranců přírody, kteří by raději všechno uzavřeli. Myslím, že podporovat a chránit, by se mělo rozumně.

Jak vidíš sebe, firmu i tvoje lezení za dalších dvacet let ?
No v 60 letech to lezecky bude snad ještě dobrý. Na motorkách už asi horší, ale doufám, že pár závodů ještě odjezdím. Basejump se dá taky dělat do 60 let. Záleží na zdraví. Nevím jestli to je neskromné přání, ale chtěl bych desítky v 60-ti ještě lézt.

To myslím, že nebude v tvém případě problém.

Kde jinde ještě  podnikáš?
Vlastním ještě obchod s Ducati a Alfa Romeo, lezeckou firmu Rockempire, mám podíl ve firmě Direct Alpine, restauraci Výpřež, dostavuji hotel a vlastním loď, která jezdí trasu  Hrensko-Bad Schandau a přívoz v Dolním Žlebu.

Tvá rodina se rozrůstá. Máš  dceru,  syna  a jste v očekávání dalšího potomka. Vedeš svoje děti také ke sportu?
Ke sportu své děti vedu. Chtěl bych, aby dělali nějaký sport a dělali ho dobře. Protože, když zaberou ve sportu, bude se jim to dařit i v životě. Snažím se je nenutit, ač to tak někdy vypadá,  pouze směřovat. Dceru Kristinu jsem učil lyžovat, jezdil jsem s ní do hor, bral jsem jí lézt, ale stejně si vybrala gymnastiku. Kluk je ještě malý, tak uvidíme. Je jasný, že bych byl rád, aby si vybrali sport, který mi je blízký.

Máš v plánu v budoucnu zapojit své děti do svých podnikatelských aktivit?
To je daleká budoucnost. Až děti vyrostou, tak to spíš zdědí.

Jak vypadá odpočinkový den Jindřicha Hudečka?
Ne že bych neodpočíval, taky někdy dokážu odpočívat (zamyslí se). Vlastně odpočívám, jen když jsem nemocný, jinak ne. Než se doma povalovat, tak raději jedu na kolo, lézt, na lyže…..

Na rozhovoru spolupracovali Karel Šváb a Michal Bulička.